KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KONEC POSTU
Během vlny intenzivního pronásledování, která v provincii Henan probíhala od druhé poloviny roku 1983 do června 1984, procházela naše církev mnohými těžkostmi. Stovky služebníků byly zatčeny.
Děkuji Bohu, že mi dal matku, jež se modlí bez ustání. Matka se tehdy kukle ráno i večer modlila za církev a její vedení. Spolu s ostatními věřícími volala k Bohu a prosila jej za milosrdenství a probuzení, poněvadž na pastýře dopadaly těžké rány a ovce se rozprchly.
Když navečer 1. dubna 1984 klečela v modlitbě, dostala vidění. Učinilo na ni hluboký dojem, poněvadž tehdy v naší vesnici sloužila jako porodní bába.
Ve vidění spatřila mladou ženu, která obtížně rodila. Jelikož byla pod-vyživená, rodila předčasně, v sedmém měsíci těhotenství. Přivedla na svět drobounkého chlapečka. Rodina té ženy i porodní bába se shodli: „Tohle dítě nepřežije." Vložili tedy dítě do lněné tašky s úmyslem odložit je, a tak se ho zbavit.
Matka k nim ve vidění přistoupila a řekla: „Dovolte mi podívat se do té tašky." Pak se obrátila na tu ženu a pravila jí: „Tvé dítě nezemře." Když domluvila, dítě se proměnilo ve mne. To matku šokovalo a vytrhlo ji to z vidění. Přemohly ji emoce, a tak hlasitě zvolala: „Bože Otče, slituj se nad mým synem!"
Nato k ní promluvil jasný hlas: „Tvůj syn nezemře."
Od chvíle, kdy mě uvěznili, se mnozí přátelé a členové rodiny za mě nejenom modlili, ale pokoušeli se rovněž získat od tajné policie nějaké informace o mém stavu. Nikomu totiž nebylo dovoleno mne navštívit.
Bylo jim řečeno, že nemám šanci přežít. Jedněm sdělili, že jsem byl od souzen k smrti, jiným zase, že budu odsouzen na doživotí. Tyto zprávy se donesly i k mé manželce a matce.
Švagrová mé ženě řekla: „Odejdi domů k matce a co nejdříve se provdej za někoho jiného. Není šance, že by se kdy Yun vrátil domů."
Jsem Pánu vděčný, že pomohl mé drahé manželce odolat těmto pokušením. Rozhodla se, že vytrvá, a s důvěrou se vydala Pánu.
Manželka rovněž měla sen, a to stejného večera, kdy má matka měla vidění.
Ve snu spatřila, jak mě spolu s mou matkou navštívily ve vězení. Navenek jsem byl strašně vyhublý, avšak posílený v Boží milosti. Byl jsem plný radosti a pokoje. Ve snu jsem jí dal klíč. S hlubokým přesvědčením jsem jí pravil: „Tento klíč dokáže otevřít každé dveře!" Když se Deling probudila, okamžitě si uvědomila, že Pán Ježíš po ní chce, aby pomocí modlitby otvírala každé dveře těžkostí.
Následujícího rána obě hovořily o vidění a o snu. Velmi to posílilo jejich víru. Klekly na kolena a děkovaly Pánu. O svém snu a vidění řekly také některým věřícím. Tehdy existoval jediný vedoucí (bratr Fong), který zrovna nepobýval ve vězení. Navštívil náš dům a celou noc volal k Bohu a modlil se za milosrdenství a probuzení. Druhého dne řekl mé rodině: „Je čas navštívit Yuna ve vězení."
V Číně není možné navštívit vězně, kdykoli se vám zlíbí. K návštěvě je za potřebí oficiální pozvání od vedení věznice.
Hned následujícího dne obdržela manželka pozvání z věznice. Nikoho to ovšem nepřekvapilo, protože rodina již předtím přijala pozvání od Pána!
Uplynulo již více než 70 dní, a já jsem během celé té doby nic nesnědl a ničeho se nenapil. Od uvěznění jsem nedostal jedinou zprávu o své rodi ně či sboru.
Spoluvězni na cele mě i přesto, že trpěli kožní chorobou, neustále trýz nili. Téměř jsem jim uvěřil, když říkali, že brzy zemřu. Byl jsem obklopen temnotou a soužením. Cítil jsem však, že se okolo mne postavil anděl Hos podinův a svou mocí zabránil mé smrti.
Sedmdesátý pátý den mého postu okolo třetí hodiny ranní zaplavilo celu pronikavé světlo. Ve vidění jsem spatřil, jak jedu na kole po cestě. Na ří dítkách mi seděl roztomilý sedmiletý chlapec jménem Xiao Šen. Znal jsem toho chlapce ještě z doby před zatčením. Oba jeho rodiče milují Ježíše.
Xiao Šen mi ve vidění řekl: „Strýčku, dovol, abych ti zazpíval písničku!" Zpíval: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (J 14,6) Přidal jsem se k němu a zpíval jsem čím dál tím hlasitěji. Byl jsem plný radosti! Cítil jsem se volný jako pták!
Ve vidění jsem spatřil, jak mé tělo stále leží na podlaze cely, byl jsem však schopen pozorovat skrze vězeňské zdi okolní svět. Spatřil jsem mnoho lidí s rozličnou barvou kůže. Pocházeli z nejrůznějších národů a rozdílných kultur. Někteří klečeli, jiní stáli. Všichni však měli ruce pozvednuté v modlitbě.
Snažil jsem se odejít a setkat se s nimi, najednou se však okolo mne objevili škorpióni, sršni, hadi a hrozně vyhlížející bytosti a opět mě napadli.
Byl jsem sražen k zemi. Pomalu jsem otevřel oči a zjistil jsem, že se nachá-zatím v matčině náručí. Pevně mě držela. Manželka, sestry a bratři mi svírali ruce a hlasitě plakali. Řekl jsem jim: Ježíš je cesta, pravda i život."
Potom jsem se z vidění probral.
Během svého dlouhého postu jsem prožíval dny plné bojů, zázraků, snů, vidění a zjevení od Pána. Každého dne mi dodával síly. 1 když jsem u sebe neměl Bibli, neustále jsem rozjímal nad jeho slovem díky oddílům z Písma, které jsem se naučil zpaměti.
Ačkoli se mě lidé pokoušeli všemožně zničit, neuspěli. Nyní vyzkoušeli novou věc: Vedení věznice pozvalo mou rodinu, jejímž úkolem bylo přesvědčit mě, abych začal jíst a mluvit. Měli v úmyslu mě bedlivě poslouchat
V naději, že se jim podaří získat doznání či nějakou jinou informaci, kterou by mohli proti mně použít.
Dne 6. dubna 1984 k nám domů tajná policie poslala své zástupce, kteří mou matku a manželku poučili, co mají říkat, aby mě přesvědčily, že mám začít jíst a mluvit. Pán však již dříve matku i manželku varoval:... přicházejí
v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. (Mt 7,15)
Následujícího dne, 7. dubna v osm hodin ráno, dorazila matka spolu s mou manželkou a šesti dalšími příbuznými a spolupracovníky k přední bráně nanjangské věznice. Strážný u brány je tam nechal čekat a dozorci mezitím přikázali Juovi, aby mě přinesl do vyšetřovací místnosti. Snažili se mě oklamat slovy: „Yune, je to pro tebe opět velká příležitost. Pokud otevřeš ústa a budeš mluvit, celá ta záležitost může být jednou provždy vyřešena."
Když jsem jim odmítl odpovědět, znovu mě divoce švihali bičem a obuškem mi dávali elektrické šoky. Upadl jsem do bezvědomí.
Když jsem se probral, tělem mi procházel velmi hřejivý pocit, jako kdy-bych ležel na měkké posteli. Netušil jsem, jestli jsem mrtvý, nebo naživu,
zda sním či bdím. Na tváři jsem cítil teplo, jako kdyby mě někdo jemni a láskyplně hladil.
Pomyslel jsem si, že mám vidění, když jsem však otevřel oči, nacházel jsem se v náručí své matky! Probudily mne krůpěje vřelých slz, její paže mě pevně a láskyplně svíraly. Všiml jsem si, že matka zažívá ohromná muku, jako by jí kdosi nožem probodl srdce.
Deling stála vedle ní. Její oči nemohly uvěřit, v jakém stavu se nachází mé tělo. Obrátila se k mé setře a povídá jí: „Říkám ti, to není on. To rozhodně není můj muž!"
Byl jsem pouhou hromádkou kůže a kostí. Díky mnohým ránám a kopancům mi vypadlo hodně vlasů. Uši jsem měl scvrklé. Narostl mi neudržovaný plnovous, vlasy jsem měl špinavé. Jejich chomáčky, které mi na hlavě zůstaly, byly slepené zaschlou krví. Mé vzezření se díky terapii elektrickými šoky zcela změnilo.
Nepoznala mě ani vlastní manželka.
Matka věděla, že jsem to já, jen díky tomu, že si všimla mého mateřské ho znaménka. Hlasitě plakala a volala: „To je můj syn! Pane, slituj se nad námi!"
Když mé ženě došlo, že tato titěrná lidská postava, která před ní stojí, je opravdu její muž, téměř omdlela.
Pán mi najednou dodal sílu. Spočinula na mně velká moc. Je to složité na vysvětlení, ale cítil jsem se, jako kdyby můj duch byl zajedno s nebeským Otcem. Pán mi přikázal: „Mluv! Nyní nadešel tvůj čas!"
Když jsem se chystal otevřít ústa a promluvit, sestra mi je rukou zavřela. Věděla, že nás dozorci poslouchají. Věděla, že jsem neokusil jídlo ani vodu již více než 70 dní a obávala se, že by mě opět mučili, kdybych promluvil.
Odstrčil jsem sestřinu ruku a zvolal: Nedoufejte v knížata, v člověka, u ně-hož záchrany není. (Ž 146,3) Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověku, (Ž 118,8)
Mezitím jsem pevně uchopil ruce bratra Fonga a upřel na něj pohled, Řekl jsem mu: „Bratře, bohatství a sláva nás nemohou zkazit. Výhrůžky a násilí nás nemohou zlomit. Chudoba a ponížení nás nemohou odvrátil od stezky, po níž kráčíme. Buď silný v Bohu a vzhlížej pouze k Pánu Ježíši Kristu. Můj nebeský Otec mi již dříve řekl, že mě dnes přijdeš navštívit."
Vedoucí věznice ani dozorci nechápali, co se děje a o čem to hovořím. Všichni, kdo byli se mnou v místnosti, plakali a naříkali. Když jsem se opět pokusil promluvit, sestra mi přikryla ústa rukou. Cítil jsem se, jakoby v mých kostech byl uvězněn oheň, který chce vyšlehnout ven.
100
Svíral jsem matčinu ruku a řekl jí: „Mami, tvůj syn má hlad! Mami, tvůj syn má žízeň! Mami, podzim skončil a nadešla tuhá zima. Proč jsi mi neposlala žádné oblečení?"
Otřela mi slzy a odpověděla: „Drahý synu, není to tak, že by tě matka nemilovala. Poslali jsme ti mnoho oblečení a jídla, nic z toho se ti však nedostalo do rukou. Požádali jsme tedy druhé, aby ti poslali oblečení a jídlo, dozorci však zabavili i to."
Rodina nepochopila, že nemluvím o tělesném hladu a žízni. Jedna naše spolupracovnice zaslechla, jak zmiňuji hlad a žízeň, rozběhla se tedy do nejbližšího obchodu a nakoupila nějaké jídlo a pití. Nemohl jsem zadržet pláč.
Znovu jsem promluvil: „Matko, nemám hlad po pozemském chlebu a ne-žízním po obyčejné vodě. Hladovím po duších lidí. Matko, kaž evangelium a zachraňuj lidi, je to totiž jediný chléb, který zasytí."
Zvolal jsem: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. (J 4,3435)
Se slzami v očích jsem pravil: „Postím se již 74 dnů. Dnes ráno před rozbřeskem mi Pán ve vidění ukázal, že se s vámi všemi dnes setkám. Drahá
matko, skoro mě ubili k smrti. Pokud zemřu, zemřu, zůstanu však věrný Pánu. Matko, přinesla jsi maso a krev Beránka?"
Naše sestra se vrátila z obchodu s nějakými sušenkami a s lahví hroznové šťávy. Když jsem to spatřil, rozlomil jsem jednu sušenku, požehnal ji a po-dal manželce, matce, bratru Fongovi a ostatním spolupracovníkům a příbuzným. Se zlomeným srdcem jsem řekl: „Toto je Pánovo tělo, které bylo za nás vydáno. Přijměte je na jeho památku."
Potom jsem nalil hroznovou šťávu: „Tento pohár je krví Páně, která byla za vás prolita." Všichni sklonili hlavu a s vážností přijali večeři Páně.
Bylo to první jídlo, které jsem pozřel po 74 dnech. Od 25. ledna do 7. dubna 1984 jsem nic nejedl a nepil.
Objal jsem své milované a hlasitě jsem plakal. Pak jsem řekl: „Mami, dne-šek je možná posledním dnem, kdy jsem s tebou slavil večeři Páně." Obrátil jsem se a políbil svou ženu. Všem jsem řekl: „Moje drahá manželko, matko, bratři a sestry, uvidíme se v nebi."
Vytryskly jim slzy.

Nejstarší sestra mě objala a zeptala se: „Jak můžeš nechat svou starou matku a mladou manželku, aby kvůli tobě zemřely? A mimoto, tvá žena je těhotná. Jak k ní můžeš být tak krutý?"
Matka mě prosila: „Synu, manželka tě potřebuje. Tvá matka tě potřebuje. I Boží rodina tě potřebuje." Ztišila hlas a pošeptala mi do ucha: „Dobře mě poslouchej. Bůh mi řekl, že nezemřeš. Musíš být silný a zůstat naživu."
S Boží pomocí jsme dokončili rozmluvu. Vedoucí věznice se zdáli být v rozpacích a zmatení. Naše slova slyšeli, nechápali však, co se děje.
Řekl jsem rodině: „Prosím, postěte se za mě a modlete. Nikdy jsem nebyl jako Jidáš. Nikdy jsem nezapřel Pána ani jeho lid."
Policisté se vrátili do reality, jako kdyby se probudili ze snu. Začali bušil pěstmi do stolu a křičeli: „Co to říkáte? To už by stačilo! Vypadněte!" Dozorcům nařídili, aby mě odvedli zpět na celu. Když se mě pokusili odvléci, matka, manželka a sestra se mě chytly a nechtěly mě pustit.
Matka by raději zemřela, než aby mne nechala v rukou těch zloduchů, oni mě však od ní odtrhli jako smečka vlků, která napadá bezbrannou ovci Dokonce i před zraky mé rodiny mě zbili a mou postarší matku povalili nu podlahu. Všichni hořce plakali, neboť netušili, jestli mě ještě někdy spatři.
Brána vězení se s rachotem zabouchla. I zpoza ní jsem však slyšel hlas své matky: „Synu, pamatuj, co ti řekla matka. Musíš zůstat naživu. Zůstaň naživu kvůli Bohu!" Zakřičel jsem zpět: „Mami, kaž evangelium! Popros církev, ať se za mě postí a modlí!"
Dozorce mi dal facku a odvedl mě zpět do cely.
DELING: Všichni říkali, že manžel bude popraven, hluboko v nitru jsem si však byla jistá, že Bůh mu ještě neurčil, aby zemřel. Zní to možná podiv ně, ale nebyla jsem stresovaná ani v depresi, poněvadž jsem se nikdy nesmířila s myšlenkou, že by ho mohli usmrtit.
Ve skutečnosti jsem však byla přesvědčena, že by pro Yuna bylo lepší, kdyby jej zabili, než aby musel strávit zbytek života ve vězení. Kdyby jej střelili do hlavy, všemu by byl vmžiku konec a on by již navěky přebýval s Pánem. Manžel se ve vězení postil více než sedmdesát dní, aniž by cokoli snědl nebo vypil. Úřady se obávaly, že brzy zemře, pozvaly nás tedy do věz nice, která se nachází v centru Nanjangu.
Byla jsem tehdy již více než šest měsíců těhotná a bylo to na mně viděl, Byla jsem nadšená při pomyšlení, že budu moci Yunovi povědět, že se stane otcem. Od okamžiku jeho zatčení jsme totiž nebyli vůbec v kontaktu, neví děl tedy ani, že jsem počala.
Byl duben a blížilo se horké léto. K věznici jsme dorazili brzy ráno. Seděla jsem vzadu na nosiči na kole, které řídila Yunova nejstarší sestra. S ostatními návštěvníky jsme se setkali před branou věznice. Ti rovněž přijeli na kole. Celkem nás bylo osm.
Řekli nám, abychom počkali v návštěvní místnosti, dokud jej nepřivedou. Po nějaké chvíli přinesli dovnitř drobounkou postavu. Byl v bezvědomí, protože ho ještě těsně před naším příjezdem mučili. Vypadal jako malé dítě. Ušní boltce se mu scvrkly na velikost hrozinek.
Když jsme jej poprvé spatřili, nikdo z nás v něm Yuna nepoznal. Mysleli jsme si, že se jedná o nějaký další úskok ze strany úřadů. Prohlásila jsem: „To není můj manžel." Ozvala se i Yunova sestra: „To je nějaký omyl. To není můj bratr!"
Až poté, co si Yunova matka všimla jeho mateřského znaménka, poznala, že se opravdu jedná o jejího syna. Byl tak malý, že se ani nepodobal lidské bytosti. Celé tělo měl pokryté pohmožděninami, stopami po mučení, zaschlou krví a špínou. Většinu vlasů mu vyškubali. Tvář měl vyzáblou:Oči se zdály být větší než obvykle. Díky visící spodní čelisti měl ústa otevřená do-kořán, v nich žluté zuby. Na sobě měl špinavé a roztrhané hadry.
Bylo to prostě neuvěřitelné. Pohled na něj mě naprosto šokoval. A nejen mě, ale myslím že i ostatní. Zatočila se mi hlava a téměř jsem omdlela.
Yun se po chvíli probral a poprvé po mnoha měsících promluvil. Jeho hlas byl ve skutečnosti sotva slyšitelným šepotem, jemuž rozuměla pouze jeho matka, která stála nejblíže. Když nám došlo, že před námi je opravdu Yun, všichni jsme propukli v pláč. Byly to velmi dojemné chvíle. Prohlásil: "Bratři a sestry, neplačte kvůli mně! Naříkejte kvůli duším lidí. Jezme nyní z těla Kristova a pijme jeho krev."
Jedna sestra běžela do obchodu poblíž věznice a koupila tam nějaké sušenky a hroznovou šťávu, abychom mohli slavit večeři Páně. Yun nám řekl, že odejde k Pánu, a proto bychom měli, ještě než zemře, naposledy společně sdílet večeři Páně.
Všichni jsme hlasitě plakali a naříkali. Vše bylo až příliš těžko uvěřitelné.
Když jsme věznici opustili, emoce se nás zmocnily natolik, že jsme si sedli do kruhu na zem přímo před vchodem. Volali jsme k Pánu: „Otče, spravedlivý a milosrdný Bože, odpusť prosím našemu národu. Slituj se prosím nad námi a nad těmi, kdo pronásledují tvé děti. Kéž by přijali tvou spásu!"

Po ulici kolem nás procházelo mnoho lidí. Když uslyšeli náš nářek, vytvořili kolem nás zástup a chtěli vědět, co se děje. Mnozí z nich plakali, když jsme jim řekli, čeho jsme toho dne byli svědky.
KAPITOLA DVANÁCTÁ

BŮH Ml DÁVÁ SYNA
A MNOHO BRATRŮ
Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristovia všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidlajež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy,
i k těm, kteří spějí k zahynutí. (2K 2,14-15)
Poté, co mě odnesli zpět do cely, do mě dozorce kopl a zařval: „Jak se opovažuješ mluvit a jíst, kdyžs tak dlouho mlčel? Zaživa tě stáhnu z kůže! Počkej, uvidíš!" Práskl železnými dveřmi a odešel. Vedoucí cely se na mě obořil: „Všechno hraješ! Každý den předstíráš, že je ti na umření. Já tady přežívám a daří se mi dobře, i když jsem znásilňoval a zabíjel ženy. Ty se dostaneš do vězení kvůli víře v Ježíše a umíráš tady jako nějaký nemocný pes."
Jeden ze spoluvězňů byl muslim. Zavrčel na mě: Jak se opovažuješ kázat o Ježíši, i když je to proti našim zákonům? Zasloužíš si zemřít. Nebeský zákon bude soudit prasata, jako jsi ty!"
Všichni vězni věděli, že jsem velmi slabý a když se mám někam přemístit, musejí mě tam odnést. Již týdny ode mne nikdo neslyšel ani slovo, jakmile mě však takto začali urážet, zmocnil se mne Duch svatý. Povstal jsem, což u nich vyvolalo údiv, a hlasitě jsem prohlásil: „Spoluvězni, mám pro vás zprávu od svého Pána. Poslouchejte prosím pozorně!"
Všechny překvapilo, že jsem schopen stát a hovořit s takovou mocí a au-toritou. Byl jsem totiž pouhá hromádka kostí. Sázeli se, kdy již zemřu, a ny-ní tam před nimi stojím a hlasitě k nim promlouvám!
Řekl jsem jim: „Přátelé, Bůh mě sem poslal převážně kvůli vám. V den kdy jsem vstoupil do této cely, jsem vám řekl, že jsem pastor, který věří v Ježíše. Hned první večer jsem vám zpíval a povídal vám o Božím spasení Všichni jste mě bedlivě sledovali a víte, že jsem nepozřel ani zrníčko rýže a nenapil se kapky vody celých 74 dní. Ptám se vás tedy, kdo za posledních několik tisíc let viděl někoho, kdo by takto přežil 74 dní? Neuvědomujete si snad, že tento zázrak je projevem velké Boží moci a jeho ochrany nad mým životem?
Bůh mi umožnil, abych se před vás postavil a řekl vám, že Ježíš je oprav dovým a živým Bohem. Jak se opovažujete setrvávat ve svém hříchu a dál páchat ničemnosti? Přátelé, až nadejde den soudu, jak si myslíte, že unikne te peklu? Pouze Ježíš vám může odpustit!
Dnešního dne se Bůh nad vámi slitovává a nabízí vám příležitost se kál a přijmout odpuštění hříchů. Všichni byste měli pokleknout před Ježíšem Kristem, vyznat své hříchy a požádat Boha o odpuštění. Jak jinak uniknete trestu pekla?"
Má slova měla na ty muže stejný účinek, jako kdyby mezi nimi vybuchla bomba! Okamžitě reagovali. Vedoucí cely byl první, kdo přistoupil a padl na kolena. Volal: „Yune, co mám dělat, abych byl spasen?"
Ostatní vězni včetně muslima rovněž poklekli. Hlasitě volali: „Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Jak můžeme přijmout od Boha odpuštění?" Všichni tito hříchem zatvrzelí muži přijali Pána Ježíše Krista a s mnoha sl-zami se káli ze svých hříchů.
Cítili se rovněž provinile kvůli tomu, jak se mnou zacházeli. Odpustil jsem jim stejně, jako Josef odpustil svým bratrům. Povzbuzoval jsem je slo-vy: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. (Gn 50,20)
Jelikož jsme neměli dostatek vody, pokřtil jsem každého z nich několika kapkami.
Vězeňský dozorce na chodbě zaslechl nějaký lomoz a přiběhl ke dveřím. Několik minut stál beze slova přikovaný k podlaze a byl naprosto ohromen tím, co vidí.
Celková atmosféra na cele se dramaticky změnila. Srdce těchto zatvrze-lých lidí byla najednou citlivá. Naprosto se proměnila jejich řeč a chování. Na cele číslo dvě dříve panovala nenávist a sobectví. Nyní zde vládl pokoj a radost.
Ještě celé dny chodili ti mužové se slzami v očích a podivovali se, jak na ně Pán vylil své milosrdenství. Když jim bylo dovoleno projít se po dvoře,
využili každou příležitost ke sdílení evangelia s vězni z jiných cel. Takto se
tedy evangelium šířilo po věznici a mnozí se káli a uvěřili v Pána!

Díky Boží milosti jsem měl nyní nový úkol: Vychovávat ve vězení nové věřící!
Tehdy měl být bratr Fu propuštěn z vězení. Na kousek toaletního papíru sem napsal vzkaz a požádal ho, aby jej doručil Deling. Napsal jsem jí: „To, čím zrovna procházíš, je cesta kříže. Myslela jsi to vážně, když jsi mu zasvětila svůj život? Zůstaneš Pánu věrná?" Přidal jsem i následující báseň:

Naše těla stárnou a slábnou, počet našich přátel a příbuzných se tenčí, cesta, po níž jdeme, je stále obtížnější.
Měla bys však zcela následovat Pánovu vůli,
neboťjsi jeho milovaným dítětem.
Po svatbě jsme začali s Deling přemýšlet o dítěti, tehdy však policie vylepila fotografie s mým jménem na každém rohu, takže jsme neměli moc příležitostí být spolu. Ještě před zatčením se mi při jedné příležitosti podařilo proklouznout domů a během této návštěvy manželka počala. Brzy poté jsem byl uvězněn.
Jedné noci jsem přijal jasný sen od Pána. Spatřil jsem v něm, jak manželka šťastně drží chlapečka. Přistoupila ke mně a něžně se zeptala: „Jaké jméno dáme našemu dítěti?"
Vzal jsem jí dítě z rukou a okamžitě mi v mysli vyvstaly verše z Písma, kde Abraham pojmenoval svého syna. Řekl jsem v tom snu své ženě: „Bude se jmenovat Izák." Usmála se a s radostí v srdci dítě odnesla.
Když jsem se probudil, již se mi nepodařilo usnout. Musel jsem přemýšlet nad tím, co jsem zrovna spatřil.
Následujícího rána, 19. dubna 1984, mě přišla do věznice navštívit rodina, aby mi oznámila radostnou zprávu. Dozorce mi pak stručně řekl: „Yune, tvá manželka porodila chlapce. Za několik dnů bude tvá rodina pořádat u té příležitosti slavnost. Tady je tužka a papír. Tvá žena chce, abys syna pojmenoval."
Okamžitě jsem si vzpomněl na sen z předešlé noci. Poděkoval jsem do zorci a napsal: „Bude se jmenovat Izák." Pro svého syna jsem připojil následující slova:
Mému drahému synovi Izákovi.
Když ses narodil, byl tvůj otec kvůli jménu Ježíše Krista ve vězení. Můj synu, nevím, zda se dočkám okamžiku, kdy tě spatřím. Lidé svým dětem přejí to nejlepší. Tvůj otec ti však přeje pouze to, abys následoval a miloval Pána Ježíše. Izáku, vždy důvěřuj Pánu a poslouchej ho, a vyroste z tebe muž Boží.
Tvůj táta

Vězeňský dozorce vzkaz přečetl a řekl: „Není tu nic, co by se týkalo tvého případu." Vzal ode mne tedy tužku a papír a ten předal mé rodině.
DELING: Zanedlouho po naší dramatické návštěvě ve vězení jsem poro dila syna.
Byl to sám o sobě zázrak. Porodní bába, která mi pomáhala přivést Izá ka na svět, řekla, že poprvé v životě viděla rodit ženu bez bolestí. A nelžu, když povím, že jsem opravdu necítila vůbec žádné bolesti. Byl to milosrdný dar od Pána.
Pár dní před porodem mi bylo řečeno, abych šla do nemocnice a pod-stoupila potrat. Vládní úřad pro rodinné plánování mi sdělil: „Tvůj muž se z vězení nikdy nedostane. Proto si celou situaci ještě více nekomplikuj a nedovol tomu dítěti přijít na svět." Nařídili mi, abych se opět ukázala za pár dní, aby mi mohli potrat provést.
Zhrozila jsem se. Samozřejmě jsem byla rozhodnutá za žádnou cenu po trat nepodstoupit; kdybych se však na kliniku nevrátila, začali by mne hlídat a dítě by mohli potratit násilně.
Podělila jsem se o své starosti s matkou i s dalšími křesťany. Vroucně se za mě modlili a žádali Boha, aby mi v mých nesnázích pomohl. Pán na jejich modlitby odpověděl! Z ničeho nic jsem dva měsíce před termínem porodila, aniž by úřady dostaly příležitost provést potrat! Když mě lidé z úřadu pro rodinné plánování navštívili s úmyslem zjistit, proč jsem se ve stanovený den nedostavila na kliniku, spatřili mě sedět na židli a v náručí chovat své drahé dítě! Teď již s tím nic nemohli učinit!
Yunovi jsme do věznice poslali zpráva o narození dítěte. Odepsal: „Bude se jmenovat Izák." Pán mu ve snu ukázal jak pojmenovat našeho syna.
To období bylo velmi obtížné. Byli jsme velmi chudobní. Policie přicháze-la k nám domů a zabavovala vše, co mělo nějakou hodnotu: hrnce, pánve, nábytek, dokonce i naše oblečení. Yunově matce i mně samotné nezbývalo nic jiného než pracovat na poli, jinak hrozilo, že zemřeme hlady. Bylo jí v té době již přes šedesát, byla však na svůj věk velmi čilá a silná.
Pouhý týden po narození Izáka k nám z více než stokilometrové vzdálenosti dorazili jistí bratři a sestry, aby nám pomohli s pracemi na poli. V na-šem okolí bylo pouze pár starších žen, které ještě pracovaly venku. Obyčejně byla tato práce vyhrazena mladým a silným. Když však náš dům navštívili tito pomocníci, byli svědky toho, jak Yunova matka každého dne pracuje na poli a zápasí s těžkým nákladem.
Přátelé nám pomáhali sklízet pšenici a vázat ji do snopů, ty však neodnášeli do naší stodoly, ale nechávali je stát na okraji pole. Krátce poté, co nás opustili, se začalo schylovat k bouřce, a tak Yunova matka vyběhla ven a snažila se dostat pšenici pod střechu dříve, než začne pršet.
Když zahřmělo, velký dřevěný vozík, do kterého Yunova matka pšeni-ci ukládala, se převrátil a přitiskl ji k zemi. Těžký náklad jí přiskřípl nohu a paži. Celá promoklá byla dlouho uvězněna v blátivém příkopu. Já jsem byla doma s novorozeným dítětem a neměla jsem ani potuchy o tom, co se
jí přihodilo.
Yunova matka to odnesla zlomenou rukou a těžkým poraněním stehna.
Byla to naprostá katastrofa. Bylo toho na mě již moc. Manžel seděl ve vě-zení, většina přátel a příbuzných mě opustila, já jsem měla plné ruce práce s novorozeným dítětem, a nyní se Yunova matka navíc těžce zranila.

Jednoho dne se mi na poli zatočila hlava a díky naprostému vyčerpání jsem omdlela. Po delším čase jsem přišla opět k sobě a když jsem si uvědomila, že se mě vlastní rodina zřekla a švagrová i sousedé mě urážejí, rozplakala jsem se. Pozvedla jsem oči k obloze a začala zpívat Žalm 123: „Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.... vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných."
YUN: Během tohoto období pronásledování bylo spolu se mnou uvězněno devět spolupracovníků z našeho sboru. Domy mnoha křesťanských ro din byly prohledány a následně byly těmto věřícím uděleny vysoké finančn i pokuty za to, že vlastnili Bibli či jinou křesťanskou literaturu.
Mnohé křesťany zachvátil strach, Duch svatý však zmírnil jejich obavy a církvi udal nový směr. Provanul ji svěží vánek probuzení. Modlitební shromáždění trvala celou noc a mnohé spící duše se probudily. Znamení a divy byly samozřejmostí. Mnozí přiváděli na shromáždění, která se konu la po domech, své nemocné a ti byli uzdravováni. Ti, kdo trpěli mentálními chorobami a byli posedlí démony, zakoušeli naprosté vysvobození a uzdra vení v Ježíšově jménu.
Křesťané, kteří byli tehdy ve vězení, cítili, že díky mnohým horlivým mod-litbám má jejich svědectví daleko větší moc. Díky tomu byli mnozí vězni přivedeni k Pánu.
Ježíše v té době přijali i mnozí vládní činitelé a členové komunistické strany. Někteří z nich začali dokonce o Pánu odvážně svědčit.
Asi deset kilometrů od našeho domova leží vesnice, jež se jmenuje „Želez-ný buddhistický chrám". Bydlela tam jistá sestra Ži. Její muž, mimochodem bohatý člověk, věřící nebyl. Ve skutečnosti uctíval modly a nic nedbal rad své manželky, aby se odvrátil od falešných bohů a začal uctívat Ježíše. Jejich syn trpěl smrtelnou chorobou, s níž si již lékaři nevěděli rady.
Tento bohatý muž, jehož příbuzní zastávali vysoké vládní funkce, pozval křesťany do svého domu a požádal je, aby tam uspořádali modlitební shro máždění za jeho syna. Dorazily jich desítky. Stejného večera do této vesnice mířil na bicyklu i bratr Fong, aby věřícím přinesl zprávy z věznice, kde mě byl navštívit.
Když křesťané uslyšeli o mém postu a utrpení, hluboce se jich to dotklo Začali za mne všichni v modlitbě volat k Bohu a zcela zapomněli na nemocného hocha!
Manžel sestry Ži si stěžoval: „Pozval jsem vás dnes večer, abyste se modlili za mého nemocného syna. Kdo je vůbec ten Yun? On 74 dní nic nejedl a zůstal naživu? Jak je to možné? On je bůh?" Všem pak přikázal: „Přestaňte volat za toho Yuna! Modlete se prosím za mého syna ve jménu toho Ježíše, kterému Yun důvěřuje. Pokud ten Ježíš mému synovi pomůže, potom díky kontaktům, které u vlády mám, pomůžu Yunovi z vězení."
Bůh oslavil své jméno a vyslyšel modlitbu. Chlapec byl toho večera okamžitě uzdraven. Celá rodina přijala Ježíše. Manžel sestry Ži zmobilizoval celou vesnici, aby mohla slyšet evangelium, a většina vesničanů odevzdal a svůj život Bohu. Po svém propuštění z vězení jsem tu vesnici navštívil a slyšel jsem ten příběh přímo z úst místních.
Jednoho dne řekla sestra Ži manželovi: „Slyšela jsem, že Yunova manželka dnes porodila dítě. Zajdi navštívit jeho rodinu a vezmi s sebou nějaký dar. Jedná se o dítě toho Yuna, jehož Bůh uzdravil našeho syna a spasil tvou duši." Toho dne ten muž přinesl mé rodině mnoho darů. Když poprvé spatřil mou matku, řekl jí: „Drahá paní, vy mě neznáte, přináším vám však dary vděčnosti. Nikdo z vás mne nezná, dovolte mi však, abych vám něco vyprávěl ..." Deling odpočívala ve svém pokoji. Když uslyšela hlas toho muže, vstala a přišla, aby si jej poslechla.
Podrobně vysvětlil, co se stalo, jak Pán milostivě uzdravil jeho syna a spa-sil většinu rodin ve vesnici. Společně pak všichni děkovali Bohu. Má rodina jej prosila, aby navštívil své příbuzné u úřadů a zařídil, aby mi mohla být doručena zpráva o narození mého syna.
Manžel sestry Ži měl bratrance, který ve věznici pracoval jako ozbrojená stráž. Byl jedním z těch, kdo mě mučili elektrickými obušky a házeli do lidských výkalů. Onen nově obrácený bratr šel za svým bratrancem a řekl mu: „Yun je můj příbuzný (měl na mysli příbuzenský vztah v Kristu). Ježíš, v něhož Yun věří, je opravdovým a živým Bohem. Dobře se o něho starej a zacházej s ním laskavě." Dozorce se zastyděl za to, co mi prováděl. Skutečnost, že jsem se postil 74 dnů bez jídla a vody, byla všem ve věznici dobře známá, stejně jako každému příslušníku místní úřadovny tajné policie.
Pobyt ve věznici byl od toho dne pro mě snadnější. Pronásledování ustalo, a dokonce mě povýšili na vedoucího cely.
Narození Izáka přineslo mé rodině naději a radost a uprostřed velmi temných událostí toho roku ozářilo náš život jako sluneční svit.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

DRAHÁ DUŠE OD HOSPODINA

Ale milosrdenství vítězí nad soudem. (]k 2,13)
Každého dne jsem v cele vyučoval nově obrácené. Spravedlnost a pravda se začaly rozmáhat. Všichni muži každodenně rostli v milosti a poznání. Někteří z nich vydali svědectví, že když je Duch svatý usvědčil a oni se káli ze svých hříchů, jejich život a zlé skutky se jim promítly před očima jako na filmovém plátně.
Jednoho rána si mě zavolal ředitel věznice do kanceláře. Zdvořile mi nabídl šálek čaje a usadil mne do měkkého křesla. Řekl: „Yune, vím, že věříš v Ježíše. Dnes jsem se rozhodl, že tě pověřím zvláštním úkolem."
Pomyslel jsem si, že mě požádá, abych mu začal donášet na spoluvězně, on však pokračoval: „Na cele číslo devět je vrah jménem Huang. Každý den se pokouší o sebevraždu. Je blázen a někdy se snaží pokousat ostatní vězně. Rozhodli jsme se, že ho umístíme do tvé cely. Chceme, abys na něj ode dneška až do dne jeho popravy dohlížel a postaral se, aby neubližoval sobě ani ostatním. Pokud si nedáš pozor, a on se zabije, budeš za ten čin plně zodpovědný."
Jakmile jsem tu zprávu uslyšel, okamžitě jsem pocítil, že Huang je drahou duší od Hospodina, která je nám svěřena k záchraně.

Ihned jsem se o tu novinu podělil se spoluvězni na cele a všichni se zdě-sili. Vůbec o něj nestáli. Jeden z nich pravil: „To není člověk, to je ďábel." Poté, co všichni vznesli své námitky, jsem chvíli počkal a pak jsem klidným hlasem prohlásil: „Bratři, než jsme uvěřili v Ježíše, byli jsme zrovna jako on.
Také jsme byli jako démoni. Ježíš však naše duše, které směřovaly do zaliv nutí, zachránil. Musíme tomu muži projevit milosrdenství a zacházet s ním jako se samotným Ježíšem."
Spolubydlící si uvědomili, že mám pravdu, a svůj postoj změnili. Očekávali jej jako dávno ztraceného přítele.
Když následujícího rána přivedli Huanga do naší cely, připadal mi jako muž posedlý legií démonů z páté kapitoly Markova evangelia. Ruce měl za zády, na nich pouta a rovněž kotníky měl k sobě připoutány řetězy. Sprostí nadával a neustále se pokoušel pořezat si tělo řetězy, které měl na nohou. Byl plný zuřivosti a nenávisti, a to mu bylo pouhých 22 let.
Huang nebyl schopen používat své paže či nohy, když se však některý z vězňů dostal příliš blízko k němu, snažil se mu ukousnout nos nebo ucho. I když byl pevně svázán, poskakoval, dokud mu skrz kůži nebyly vidět bílé kosti na kotnících.
V cele číslo devět se k němu vězni chovali jako ke zvířeti, kopali ho a dá váli rány pěstí. Celé dny mu odmítali dát najíst. Namísto toho se mu vysmívali a jeho porce na něj vylévali. Jeho oděv byl plný skvrn od jídla.
Jednoho dne již na Huanga bolest a zoufalství dolehly natolik, že počkal, až se nikdo nebude dívat, a potom vší silou vrazil hlavou do zdi s úmyslem zabít se. Přežil, ve zdi však zůstal důlek.
V okamžiku, kdy Huang vstoupil do naší cely, věděl, že se něco změnilo Všichni jsme mu prokazovali lásku a soucit. Přivítali jsme jej s otevřenou náručí a jeho osobní věci jsme mu úhledně srovnali vedle lůžka.
Vzhledem k tomu, že byl spoután řetězy, se již dlouho nemyl, a tudíž od porně páchl. Díky Boží lásce, kterou jsme měli v srdci, jsme Huanga milovali. Spoluvězni na mě ukázali a řekli mu: „Tohle je Yun. Je to náš vedoucí a křesťanský pastor." Já mu poté pověděl: „Bratře Huangu, my všichni jsme bývali zločinci. Neboj se. My se o tebe postaráme."
Povzbudil jsem ho, aby se posadil a zůstal v klidu. Pak jsem ostatní požádal, aby mu věnovali trochu své vzácné pitné vody. Naplnili jsme tou vodou umývadlo a položili je vedle Huanga. Poté jsem si utrhl kus plátna z košile a namočil jej. Z tváře a úst jsem mu jemně smyl špínu a zaschlou krev.
Poté, co jsem mu osušil tvář, utrhl jsem kus ze své deky a vyčistil mu záře zy způsobené pouty a okovy na nohou. Otevřené rány jsem vydezinfikoval trochou zubní pasty a pak jsem mu je pečlivě ovázal.
Huang nepromluvil ani slovo. Jen tam tak seděl s očima dokořán a zíral na všechny okolo. Já jsem však věděl, že Pán se již začal dotýkat jeho srdci

Během oběda jsme každý pro svého nového spolubydlícího oddělili něco ze své rýže. Poté jsme vzdali Pánu díky a začali jíst. Já jsem zároveň lžící krmil Huanga. Po obědě jsme všichni potichu zazpívali píseň, kterou jsem je naučil. Píseň je založena na textu z Matouše 6,25-34:
Veliké je milosrdenství našeho nebeského Otce,
sytí nás a šatí na každý den.
Budeme jej uctívat a pokorně se od něj učit,
neboť náš Pán šatí i polní trávu.
Nestrachujte se, co budeme dnes jíst
nebo co budeme zítra pít. Náš nebeský Otec nás zajisté zaopatří.
Pohleďte na malého vrabčáka, jak si poletuje,
pohleďte na polní lilie - nepracují a nepředou,
Pán je i přesto nádherně odívá.
Nejsme pak my všichni cennější než tyto?

Bratři, proměňte svá srdce a následujte Krista, nebot tento svět není vaším domovem.
Potom jsem hovořil o Ježíšových slovech v šesté kapitole Matouše a porovnával rozdíly mezi našimi pozemskými otci a nebeským Otcem a kladl důraz na hodnotu lidského života.
Jednou týdně jsme k večeři dostávali mantou a zrovna toho večera přišla na tento pokrm řada. Oči všech bratří na mne pohlédly. Věděl jsem, že mají veliký hlad. Řekl jsem jim tedy: „Dnes jsme se již s naším novým přítelem Huangem podělili o rýži a vodu, takže každý z vás může sníst své mantou. Doufám ale, že se s ním zítra podělíte o polévku."
Nejdříve jsem nakrmil Huanga a teprve poté jsem se pustil do své porce. Po prvním soustu mantou mi bylo do pláče. Uslyšel jsem uvnitř jemný hlas: „Zemřel jsem za tebe na kříži. Jak mi chceš dokázat, že mě miluješ?

Zdali ne tak, když hladovím, žízním a jsem ve vězení? Pokud tuto službu prokážeš tomu nejmenšímu z bratří, mně jsi ji prokázal."
Okamžitě jsem věděl, že Bůh po mně chce, abych obětoval zbytek svého mantou a dal jej Huangovi. V pláči jsem sklonil hlavu: „Pane, také mi kručí v břiše. Mám veliký hlad."
Na mysl mi přišel verš z Bible: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (Ř 8,35)
Zabalil jsem zbytek svého mantou do kapesníku a uschoval jej pro Huan-ga. Okamžitě se mi vrátil pokoj a radost.
Druhého dne ráno jsme k snídani dostali vodnatou nudlovou polévku, ve které bylo nudlí opravdu jen několik. Všichni jsme se o ni podělili s Huan-gem, i tak jej však jeho větší porce neuspokojila a začal na dozorce křičet: „Brzo umřu! Proč mi nedáte pořádné jídlo? Chcete mě umořit hladem ještě dříve, než mě popravíte?"
Přesně v tom okamžiku mi Pán řekl: „Pospěš si, vytáhni z pod košile zbytek mantou a nakrm jej." Zády k Huangovi jsem vzal chléb, nalámal jej na kousky a ty jsem pak dal do jeho misky na polévku. Huangovo kamenné srdce se v tom okamžiku zlomilo. Sklouzl ze židle na zem, poklekl na kolena a plakal. Řekl mi: „Starší bratře, proč mě zahrnuješ takovou láskou? Proč jsi včera večer nesnědl svůj chléb? Já jsem vrah a všichni mě nenávidí. Dokonce i rodiče, bratr se sestrou i snoubenka, ti všichni se mě zřekli. Jak to že mě tak velice miluješ? Za tvou laskavost se ti nemůžu nijak odvděčit, ale až umřu a stanu se duchem, vrátím se do tvé cely a za tvé dobré skutky ti budu sloužit."
Věděl jsem, že tohle je chvíle, kdy Pán chce, abych s ním sdílel evangelium. Řekl jsem Huangovi: „Jednáme s tebou vlídně proto, že Ježíš tě miluje. Kdybychom v něj nevěřili, zacházeli bychom s tebou stejně jako vězni z cely devět. Měl bys děkovat Bohu za jeho Syna Ježíše Krista."
Huang pohotově zareagoval a modlil se: „Pane, děkuji ti, že miluješ hříšníka, jako jsem já." Ten zatvrzelý zločinec v slzách přijal Ježíšovu lásku do svého srdce. Břímě hříchu bylo od něj odňato.
Všichni spoluvězni zářili štěstím. Uvědomili si, že opravdovou naději těm, kdo jsou spoutáni hříchem, může přinést pouze Boží láska.
Poté, co Huang přijal Boží spásu, se atmosféra na cele o hodně zlepšila. Všichni jsme začali společně zpívat. Huang velmi dychtil po tom, aby se do zvěděl co nejvíce. Vyučoval jsem ho o Ježíši: O jeho životě, učení, utrpení, o jeho zmrtvýchvstání a o druhém příchodu.
Varoval jsem jej: „Sebevražda je hřích." Jakmile to uslyšel, padl na zem, plakal a vyznával svůj hřích. Požádal mne, abych mu vyhrnul límec u košile, kde si schovával čepel malé břitvy. Měl v úmyslu ji použít a zabít se, jakmile se mu k tomu naskytne příležitost.

Zcela zlomen se mi svěřil se svým životním příběhem. Jeho otec byl bohatý manažer velké firmy a člen komunistické strany. Poté, co Huang absolvoval střední školu, mu přidělili místo technika v elektrárně.
Když mu bylo dvacet, zasnoubil se. Jeho snoubenka ho velmi milovala, on se však nechal zatáhnout do místního gangu. Velmi rychle byl sveden na scestí. Každý den hodně pil. Spolu s ostatními kumpány drancovali obchody, zabíjeli nevinné a znásilňovali ženy.
Jeden člen gangu byl zatčen a vyslýchán. Uvedl, že do kriminální činnosti byl zapojen rovněž Huang. Zatkli jej. Díky zásahu otce byl soudce shovívavý a udělil mu pouze tříletý trest, přestože byl usvědčen z vraždy. Dne 1. května 1983 zaplatil Huangův otec velký úplatek, aby jej předčasně dostal ven z pracovního vězeňského tábora.
Ačkoli Huang byl nyní „volný", jeho život postrádal směr. Cítil, že jeho život nemá smysl a dolehly na něj těžké deprese. Znova se připojil ke špatné partě. Jednoho večera si vyrazil s kamarádem na skleničku. Říkali si: „Život je úplně beznadějný a bezvýznamný. Když už nemůžeme společně žít, tak alespoň společně umřeme.
A tak uzavřeli sebevražednou smlouvu. Rozhodli se ukrást dva pytle dynamitu (každý z nich obsahoval osm kilogramů výbušniny) ze skladiště elektrárny, kde Huang dříve pracoval.
Umluvili se, že budou spolu zápasit, dokud jeden z nich nezemře. Ten, kdo přežije, odnese mrtvé tělo do obrovského transformátoru, kde dynamit odpálí. Oba kamarádi tak zemřou společně.
A tak ti dva popadli kovové obušky a začali spolu bojovat. Huang si poranil rameno, podařilo se mu však udeřit druhého muže do hlavy a na místě jej zabít. Jeho příteli praskla lebka a mozek se mu vylil ven. Když to Huang spatřil, vyděsil se a utekl. Ani pro dynamit se již nevrátil.
Věděl, že po něm půjde policie, a tak se rozhodl cestovat po celé Číně a vychutnávat si rozkoše hříšného života. Až ukončí svou cestu, měl v plánu vrátit se domů a ještě než se zabije, naposledy navštívit rodinu.
Huang si koupil ostrý nůž a přepadával obchody, aby si obstaral peníze na cestu. Cestoval po celé zemi a znásilnil mnoho mladých nevinných dívek. Navštívil rovněž několik známých buddhistických chrámů, kde se uctíváním model pokoušel nalézt pokoj pro svou duši. Stezka hříchu a chtíče jej neuspokojovala, naopak, jeho stav se čím dál tím více zhoršoval.
Na konci svých mnoha cest nasedl do vlaku, který jej měl dovézt domů, kde se chtěl naposledy setkal se svou rodinou. Koupil si dvě lahvičky s léky na spaní, aby se jimi mohl později otrávit. Když mu do cíle cesty zbývala jedna zastávka, vyskočil z vlaku. Nechtěl se totiž domů vrátit před setmě-ním, a tak se ukryl v křoví.
Všimla si jej však policie a zatkla jej. V jeho tašce objevili nůž, kterým zabíjel, a rovněž dopis na rozloučenou, jenž obsahoval přiznání k většině zločinů, které spáchal.
Tentokrát bylo vyloučeno, aby mu otec pomohl. Poslední kapkou v Huangově kalichu hořkosti byl balíček, ve kterém mu otec poslal do vězení koši li. Na zadní straně košile stálo: „Nejsem schopen se ti nyní podívat do očí, uvidíme se však u tvé popravy!"
Nyní se tedy Huang hluboce kál a stal se v Kristu novým stvořením. Vel mi rád zpíval píseň, kterou jsem ho naučil:
Miluji Ježíše, miluji Ježíše,
každý den svého života miluji Ježíše.
Když je slunečný den, miluji jej,
když se přiženou bouřkové mraky, miluji jej
každý den, když kráčím po své cestě.

Ano, já miluji Ježíše.
Pro jeho proměněné srdce jsme mu dali jméno Huang Enguang (Huang „Milost a Světlo").
I když věděl, že brzy zemře, neustále kladl otázky, jak by mohl prožít zbývající dny a přinést Ježíši co nejvíce slávy.
Dozorci nás krutě trestali, pokud jsme příliš hlučeli. To jsme pak museli vsunout hlavu do malého otvoru ve spodní části dveří, který byl velký zrovna tak, aby jím člověk prostrčil hlavu. Dozorci nás potom do ní kopali anebo nás bili pažbou pušky. Proto jsme vždy uctívali a modlili se velmi potichu ujišťujíce se, že za dveřmi nikdo nestojí. Huang však uctíval Ježíše tak hlasitě, že dozorci často přiběhli a přikázali mu, aby mlčel. Vzhledem k jeho blížící se popravě jej však netrestali.
Jelikož bratr Huang již neměl co ztratit, neustále zpíval, co mu síly stačily. Cela číslo dvě se stala centrem chvály a uctívání! Mnozí z vězňů v ostatních celách byli dotčeni slovy, která slyšeli.
Huang mě požádal, abych do zdi cely vyryl kříž. Beton byl velmi tvrdý, všichni jsme však přiložili ruku k dílu, abychom požehnali svého bratra, Huang nám řekl, že pokud si dozorci kříže všimnou, vezme veškerou zodpovědnost na sebe. Kdykoli nám tedy bylo dovoleno projít se po dvoře, pátrali jsme po skleněných střepech či starých hřebících, kterými by se dalo
rýt do zdi.
Nakonec se mi podařilo vyrýt do zdi velký kříž. Nakreslili jsme rovněž obrázek světa a pod kříž napsali: „Neboť tak Bůh miloval svět." Huang nás rovněž požádal, abychom pod kříž vyryli hrob a na náhrobek napsali jeho nové jméno, abychom poukázali na skutečnost, že nyní náleží Ježíši.
Když jsme vše dokončili, Huang plakal a křičel radostí. Pokračovali jsme ve svém díle a zanedlouho byly všechny zdi cely pokryty biblickými verši, např. „Marnotratný syn se vrátil." „V soužení doufej v Hospodina." Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,23-24).
Bylo s podivem, že ačkoli si dozorci všimli našeho „uměleckého díla", nikdy se o něm ani slovem nezmínili. Kříž i biblické verše setrvávají na zdech cely dodnes. Stovky vězňů ta slova přečetly a mnozí z nich se káli a svěřili
(svůj život Ježíši. Špendlíky z našich vězeňských odznaků jsme použili jako jehly a pomocí nich jsme z ručníků oddělovali jednotlivá vlákna. Každý z nás si potom vlevo nahoru na svou vězeňskou uniformu vyšil malý křížek. Pro Huangovu košili jsme vyrobili červený kříž. Noví věřící byli tak nápadití! Nyní, když na hrudi nosili znamení kříže, se jim dostávalo mnohé síly a povzbuzení.
Večer 16. srpna jsme bratra Huanga pokřtili. Každý z vězňů obdržel z kuchyně svou denní porci jednoho hrnku vody, všichni se však obětovali a polovinu své denní dávky odevzdali, abychom jí měli dostatek, abychom ji mohli vylít Huangovi na hlavu, a takto ho pokřtít. Byl to ten nejlepší křest, jaký se dal v našich podmínkách provést!
Po křtu se zeptal: „Může Ježíš spasit také mou rodinu? Může matka, otec, bratři, sestry a má bývalá snoubenka uvěřit a být spolu se mnou v nebi?"
Řekl jsem mu o zaslíbení, které nám dává Bible: Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě. (Sk 16,31) Huang strávil celou noc v modlitbě za svou rodinu, aby prostřednictvím Ježíše Krista poznala Boží
spasení.
Datum jeho popravy se rychle blížilo. Zoufale toužil napsat dopis své rodině. Jednalo se ovšem o nemožný úkol, poněvadž měl ruce pevně spoutány za zády.
Po obrácení se z Hunga stal jemný člověk a celá věznice ten rozdíl zaregistrovala. Přimlouval jsem se za něj u vedení a ujišťoval jsem je, že Huang
již není pro své okolí hrozbou a že se rovněž nepokusí o sebevraždu. Dozorci mu tedy nasadili volnější pouta, odmítli je však sundat úplně, protože na smrt odsouzení vězni museli být dle vězeňského řádu neustále spoutáni. S novými pouty na rukou požádal Huang dozorce, aby mu přinesli pero a dva listy papíru. Posadil se na zem a papír si položil vedle sebe. Když ruku vysunul směrem od těla, byl schopen psát, avšak po několika slovech mu došel inkoust. V zoufalství se sklonil a kousl se do ukazováku pravé ruky, až mu začala téci krev. Použil ji místo inkoustu a pokračoval v psaní dopisu rodičům. Napsal jim:
Drahý tati a mami,
nemohu vás sice již vídat, vím však, že mě milujete. Váš syn vás zostudil. Nepociťujte prosím zármutek, až zemřu. Chci se s vámi podělit o úžasnou novinu. Nezemřu, neboť jsem obdržel věčný život! Ve vězení jsem potkal soucitného muže, váženého bratra Yuna. Zachránil mi život a pomohl mi uvěřit v Ježíše. Prokazo-val mi lásku, pečoval o mě a každý den mne krmil.
Tati, mami, jsem na cestě do Božího království. Budu se za vás za všechny modlit. Musíte uvěřit v Ježíše! Dovolte prosím mému bratrovi Yunoví, aby se s vámi podělil o evangelium. Až vás navštíví, poví vám zbytek mého příběhu. Kéž byste přijali věčný život! Nashledanou v Božím království,
váš syn Huang Enguang
Zařídil jsem, aby byl Huangův dopis propašován z věznice a doručen jeho rodičům.
Huang byl pokřtěn 16. srpna, dopis napsal sedmnáctého a osmnáctého měl být popraven.
V poslední den Huangova života byla atmosféra ve věznici velmi napjatá. Stráže byly zdvojené. Dozorci vězně neustále kontrolovali a každých pět minut nám svítili do obličeje, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Věděli jsme, že podobný režim nastává den před popravou vězně vždy.
Navečer sedmnáctého srpna mě Pán vedl, abych podle Ježíšova příkazu umyl Huangovi nohy. Ten byl klidný a na ostatní vězně se usmíval. Řekl jim: „Opět se setkáme v nebeském království."
Druhého dne ráno jsme snídali brzy. V osm hodin do cely vstoupili dozorci se seznamem v ruce. Vykřikli tři jména: „Yun, Huang, Hong, vyjděte ven!" Zcela neočekávaně jsem byl toho stejného jitra spolu s bratrem Hon-
gem odveden k našemu vlastnímu veřejnému soudu! Dozorci nás pevně spoutali od hlavy k patě. Dříve, než Huanga odvedli na popravčí dvůr, vrhl se mi do náručí. Zvolal:
„Uvidíme se v nebi!"
Na popravišti mu dozorce podrazil nohy, aby jej dostal do kleku. Sňal mu pouta a řetězy z nohou. Na hlavu mu nasadili čepici s nápisem: „Odsouzený zločinec."
Bylo to naposledy, co jsem v pozemském životě spatřil drahého bratra Huanga. Pak jej odvedli na popraviště, kde ho zezadu střelili do hlavy.
Slyšel jsem ten výstřel, který Huanga poslal do Ježíšova náručí.
Mísil se ve mně smutek i radost zároveň. Děkoval jsem Bohu, že mi dal příležitost být svědkem toho, jak můj bratr odchází do nebeského království. Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti. (Ž 116,15)
Devět vězňů z mužských a ženských věznic v Nanjangu mělo být toho dne vystaveno veřejnému ponížení a soudu. Byl jsem jedním z nich. Vozili nás po městě a do reproduktoru vyjmenovávali naše zločiny. Představa, že se kvůli Ježíši Kristu mohu účastnit tohoto veřejného procesí, mě naplňovala radostí! Mé srdce překypovalo veselím.
Na cestě k soudu jsem se již nedokázal ovládnout. Před chvílí jsem byl u toho, jak byl bratr Huang vyvýšen do slávy, a věčnost pro mne byla najednou velmi skutečná. Hlasitě jsem zpíval Bohu. Velitel mi pohrozil elektrickým obuškem: „Sklapni, Yune! Jak se teď opovažuješ zpívat? Jestli budeš ještě chvíli pokračovat, zaživa tě stáhnu z kůže!"
Všech devět vězňů připoutali k sobě jako zvířata a namačkali do zadní části otevřeného nákladního automobilu. Když kroužil ulicemi města, spustil se najednou prudký liják a promáčel nás až na kost. Pro mě to však bylo jako občerstvení z nebes. Hlasitě jsem zvolal: „Pane, žízním po dešti tvé milosti! Vylij na svého služebníka hojnost své milosti!"
Pokračoval jsem v hlasitém zpěvu. Množství lidí namačkaných pod deštníky na nás hledělo v naprostém úžasu. Jelikož jsme všichni byli místní, klopila většina ostatních vězňů hanbou hlavu a nechtěli, aby je poznali přátelé a příbuzní.
Spolu se mnou byla v automobilu asi dvacetiletá mladá žena. Jmenovala se Xiaowej. Do vězení se dostala kvůli tomu, že se poprala se sousedy a po
trhala jim oblečení. Ti sousedé měli známé mezi členy místních úřadů, a tak pro ně nebyl problém zařídit, aby policie Xiaowej a její matku zatkla a na základě zinscenovaných obvinění je poslala do vězení. Xiaowej byla věřící, její křesťanský život se však vyznačoval vlažností.
Když jsem zpíval, plakala. Zeptala se mě: „Jak se můžeš v takovéto situaci radovat?"
Odvětil jsem jí: „Jak bych se mohl neradovat? Dnes jsem byl poctěn, že mohu trpět pro Ježíšovo jméno!"
Začervenala se. Já jsem pokračoval v hlasitém zpěvu:
Ačkoli mě celý svět nenávidí a přátelé mě opouštějí,
ačkoli můj tělesný chrám ničí výsměch, pronásledování a bití,
rád obětuji svůj život a proliji svou krev pro svého nebeského Otce,
abych směl vstoupit do Božího království a na hlavě nosit korunu života.
Xiaowej nebyla s to zadržet slzy a vytáhla z kapsy kapesník. Řekl jsem jí: „Xiaowej, Duch svatý se kvůli tobě rmoutí. Návrat marnotratného syna má větší hodnotu než zlato. Navrať se, tvůj nebeský Otec na tebe čeká!"
V slzách se kála a volala: „O Pane, slituj se nade mnou, hříšnicí! Prosím, odpusť mi mé hříchy!" Pomodlil jsem se za ni a děkoval Bohu za jeho mi-losrdenství. Do srdce se jí vrátil pokoj a radost. Potom si stoupla na špičky a kapesníkem mi utřela slzy v očích.
Automobil pokračoval v cestě a zamířil k mé domovské vesnici. Xaowcj se na mě obrátila a řekla: „Slyšela jsem, že v té vesnici žil statečný Boží slu-žebník jménem Yun. Nevíš, co se s ním stalo?"
V duchu jsem se usmál a zeptal jsem se jí: „Chtěla by ses s ním setkat?" Odvětila: „Slyšela jsem jeho svědectví od lidí ze sboru. Jak bych se zrovna
já s ním mohla setkat?"
Řekl jsem: „Yun je tím mužem, který s tebou právě hovoří."
Opět jí vytryskly slzy a děkovala Bohu, že nám dal příležitost setkat se. Během naší cesty ulicemi se mě již nepustila.
Všichni vězni v automobilu byli promočení až na kůži. Dokonce i policisté, kteří pod pláštěnkami svírali automatické zbraně, se díky studenému vě tru a dorážejícímu dešti pořádně třásli. I kvůli téhle nepohodě nám vojáci věnovali pramálo pozornosti a nikdo z lidí na náš soud nedorazil. Jednání bylo zrušeno. Celá akce toho dne skončila pro úřady fiaskem.
Na policejní stanici nám uvolnili řetězy a provazy. Všichni policisté obdrželi vydatnou porci jídla. Když dojedli, dovolili nám dojíst zbytky.
Ke Xaowej přistupovali policisté jakožto k ženě se zvláštní péčí. Dali jí mantou. Přistoupila ke mně a zašeptala: „Bratře Yune, ráda bych ti mantou dala. Přijmi ho prosím."
Nechtěl jsem si ho vzít, protože jsem věděl, že má pořádný hlad. Viděla, že se zdráhám její dar přijmout a začala plakat. Vzpomněl jsem si na Pánova slova: Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. (Sk 20,35) S vděčností v srdci jsem si tedy dar vzal. Rozlomil jsem mantou a větší díl jsem jí vrátil.

Společně jsme pojedli a děkovali jsme Pánu za obohacující obecenství, které nám toho dne dopřál.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

BUDOUCÍ NADĚJE
Když mě ke konci mého 74denního půstu navštívila rodina, bylo to poprvé, co jsem ji od doby svého zatčení viděl. . Až mnohem později mi bylo dovoleno opět některé z nich spatřit. Vyprávěli mi o rychlém růstu Božího království a o velké žni, jež probíhá po celé Číně. I když policisté slyšeli každé naše slovo, vůbec nerozuměli tomu, co mi manželka s přáteli povídají. Jejich návštěva mě velmi povzbudila a posílila.
Tajná policie se stále snažila shromáždit důkazy pro mé obvinění. Cestovali do různých měst a okresů a snažili se všechny části mého případu poskládat dohromady.
Jednoho dne v osm hodin ráno se otevřela brána věznice. Vezli mě k soudu. Předsedajícím soudcem byl muž menší postavy, kterému mohlo být něco přes třicet. V temných očích se mu zračilo opovržení a znechucení.
Asistoval mu vysoký, asi padesátiletý muž. Na hlavě měl bílé vlasy, které ještě více umocňovaly jeho moudré vzezření. Zdálo se, že výraz jeho tváře odráží vlídnost, ve skutečnosti však byl velmi záludný a úskočný. Řekl mi: „Yune, naše vláda k tobě byla velmi velkorysá. Vzhledem k tvému tělesnému stavu jsme ti umožnili několik měsíců odpočívat a zotavovat se. Nyní jsi tedy silnější a kromě toho jsi měl spoustu času, abys přemýšlel, co zde říct. Teď k tomu máš příležitost. Musíš se pokořit a vyznat své zločiny!"
Soudce se mě začal vyptávat: „Ve kterých okresech jsi byl a kolikrát? Sděl nám jména lidí, které jsi navštívil. Kdo jsou tví vedoucí? Jakou protivládní propagandu šíříš? Jakými slovy podněcuješ své následovníky proti naší náboženské politice? Vyučuješ proti Vlastenecké církvi a nabádáš své následovníky, aby se jí vyhýbali, protože to je nevěstka?"
Odpověděl jsem: „Nevím, o čem mluvíte."
Soudce zlostně uhodil pěstí do stolu a zařval: „Tak se ukaž, jak se budeš obhajovat. Soudruhu, přines magnetofon!" Vmžiku přinesli magnetofon a položili jej na lavici.
Zapnuli jej a z reproduktoru se ozvalo poselství, které jsem kázal před ně kolika lety. V pozadí byl slyšet nářek věřících. Kázal jsem: „Bratři, nenechej te se oklamat nevěstkou. Zachovejte věrnost Ježíši ... Buďte jako Pinchas, který vzal do ruky kopí a vzdal čest Hospodinovu jménu (viz Nu 25,6-18). Buďte věrní a nezraďte Pána jako Jidáš. Povstaňte a buďte připraveni stát se mučedníky! Hlásejte pravdu!"
Z pásku bylo slyšet, jak se někteří bratři a sestry modlí. Rozpoznal jsem rovněž hlas drahého bratra Xu, bratra Jinga a bratra Ju. Velmi mě povzbudilo, že opět slyším nejenom je, ale také modlitby mých spolupracovníků.

Na pásku byl rovněž zaznamenán můj hlasitý zpěv:
Buďte smělí a stateční, buďte smělí a stateční,
neboť Pán s vámi jest, buďte smělí a stateční,
i když jsou okolo nás desítky tisíc démonů,
i když jsou okolo nás desítky tisíc nepřátel.

Důvěřujte Spasiteli, nemějte obavy,
buďte smělí a stateční.
Má závěrečná modlitba rozzlobila tajnou policii nejvíce. Modlil jsem se: „Pane, zažeň prosím ty temné mraky, které se rozprostírají nad naším národem! Spoutej moc zlých duchů, kteří panují nad našimi vládci. Pane Ježíši, změň politiku naší vlády. Vysvoboď všechny bratry a sestry z vězení! Dej, ať je náš národ spravován podle tvé vůle. Pane, slituj se nad Čínou! Pozvedni v této generaci vůdce církve, kteří se postaví za spravedlnost a pravdu tak jako Daniel a Ester. Pomoz nám, abychom naslouchali tvému hlasu a ne hlasu lidí!"

Všichni věřící potom unisono zvolali: „Amen!"
Magnetofon byl vypnut. Otevřel jsem oči a uviděl, jak se soudci na tváři objevil arogantní úšklebek. Řekl: „Yune, slyšel jsi vlastní slova a modlitby. Slyšel jsi rovněž hlas pana Xu. Teď snad již nebudeš popírat, že se stavíš proti naší vládě. Řekl jsi, že vůdci našeho národa jsou démoni a že Vlastenecká církev je nevěstka. Byl jsi přistižen přímo při činu! Řekni mi nyní pravdu, kdo jsou ti další dva muži, kteří se na pásku modlí kromě tebe a Xua?"
Modlitba a zpěv bratří a sester mě natolik posílily, že jsem zatoužil po-slechnout si pásek ještě jednou. Po chvilce jsem řekl: „Nemohu s určitostí říci, kdo tam mluvil. Ty hlasy byly nezřetelné. Můžete mi to znovu přehrát, abych se ujistil, o koho jde?"
Soudce se rozběsnil. Bušil do stolu, až mu oči vylézaly z důlků. Pak na mě ukázal prstem: „O čem to tady mluvíš? Máme tady jasný důkaz, jak mohli všichni slyšet. Nemůžeš to popřít! Důkazy se před tebou nashromáždily Jako hora. Přikazuji ti, abys přede mnou poklekl a zopakoval modlitbu, kterou ses modlil na pásku!"
Přistoupilo ke mně několik členů stráže a začali mě obušky mlátit do noku s cílem přinutit mě pokleknout. Ječeli: „Klekni! Klekni!"
V tom okamžiku mě naplnila Boží moc. V srdci se mi ozval hlas: „Neboj se! Buď silný v Pánu. I kdyby tě obklopilo deset tisíc nepřátel, spočiň v Ježíši. Buď v Pánu smělý a statečný!"
Stráže pokračovaly v bití a kopání, když tu jsem k soudci zvolal silným hlasem: „Díky jaké autoritě přikazujete Božímu služebníkovi, aby před vámi poklekl? Nemáte na to právo! Vaše otázky jsou absurdní. Nyní vám všem ve jménu Ježíše Krista z Nazaretu přikazuji, abyste poklekli! Budu na vás klást ruce a požádám Pána, aby vám odpustil vaše hříchy. Poklekněte všichni! Poklekněte! Poklekněte!"
Soudce, soudní úředníky i stráže to ohromilo. Několik minut na mne zírali jako omámení. Poté byli vtrženi zpět do reality. Soudce uhodil do stolu a rozkřičel se: „Co se to opovažuješ, ty kontrarevolucionáři, ty kriminálníku! To je vlastizrada! Jak se opovažuješ přikázat soudci, aby před tebou poklekl? Nejsi snad člověk?"
Měl jsem v srdci nutkání odpovědět: " Jsem nebeský člověk. V Ježíši jsem pevný jako diamant. Nemůžete mě zlomit."
Starší úředník se postavil a chladně pravil: „Dobrá tedy. Jelikož Yun přednesl velmi mnoho kázání, není schopen si vzpomenout na toto konkrétní shromáždění zaznamenané na pásku. Yune, můžeš se nyní vrátit do cely, abys o tom přemýšlel. Až tě příště zase předvoláme, musíš nám jasně odpovědět na všechny naše otázky. Máme proti tobě mnohem více důkazů, nejenom tento pásek. Tvá situace je beznadějná. Uděláš lépe, když si vše rozmyslíš a budeš mluvit."
Uvědomil jsem si, že mají v plánu bojovat se mnou delší dobu. Připomněl jsem si slova apoštola Pavla: On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí. (2K 1,10)
Ti místní soudci vyzkoušeli všechno, co uměli, aby mě přiměli k doznáni mých „zločinů", avšak nepodařilo se jim to. Vyzkoušeli to nejbarbarštější mučení, jaké byla jejich mysl schopna vynalézt, nebyli však schopni přinutil mě vyslovit jediné kompromitující slovo. Proto můj případ předali vyššímu lidovému soudu. Bylo naplánováno předběžné slyšení. Když jsem vstoupil do místnosti, zjistil jsem, že soudcem je jeden z mých bratranců!
Pán mi zjevil, že se jedná o ďáblův uskok. Bratranec promluvil: „Máme-proti tobě mnoho důkazů. Je zcela zřejmé, žes stál proti vládě a napadal jsi ji. Prohlásil jsi, že naše činy jsou obestřeny temnotou a ovládány démony. Nejenom, žes napadl naši náboženskou politiku, jsi rovněž autorem mnu ha materiálů, které podněcují věřící proti Vlastenecké církvi a našemu národu.
Důkazy, které jsme proti tobě shromáždili, stačí, abychom tě mohli od soudit na doživotí nebo ti rovnou udělit trest smrti. Pověz mi, patří ti ty materiály, nebo ne? Nabízím ti dnes příležitost vykoupit se ze svých zločinů. Řekni mi, jakých zločinů se tví kolegové a spolupracovníci dopustili, a já budu k tobě shovívavý."
Ještě než svá slova dokončil, promluvil ke mně Duch svatý: „Yune, jsi Lévijec a náležíš mi. Měl by ses od svých příbuzných oddělit, protože patříš mně."
Okamžitě jsem odpověděl: „Ačkoli jsme bratranci, ty pracuješ pro komu nistickou stranu a já sloužím Ježíši Kristu. Trvám na tom, že budu jednat podle svého přesvědčení. To, cos o mně řekl, je pravda, o aktivitách jiných však nevím nic."
Bratranec nevěděl, co na to říci, a tak se na chvíli odmlčel. Pak pravil: „Yune, přijmi mou radu, jinak toho budeš litovat. Během procesu se před soudcem, který vynese rozsudek, nebudeš moci takhle chovat. Měl bys svůj postoj změnit, jinak se dostaneš do ještě větších problémů."
Odvedli mě zpět na celu.
Po nějakém čase můj případ projednával oblastní lidový soud. Spoutali mě a k soudu mě odvezli v motorové tříkolce. Po obou stranách mi seděl ozbrojený doprovod. Spolubydlící na cele se za mě vroucně přimlouvali. V srdci jsem pociťoval velkou radost.
Poprvé v životě jsem se ocitl v tak velké soudní síni. Vpředu bylo vysoké pódium a na něm plno prázdných židlí. Nevěděl jsem, kam si sednout, a tak jsem si vybral velkou kulatou židli. Jakmile vstoupil soudce, obořil se nu mě: „Co se to opovažuješ, ty šílený kriminálníku? Jak se opovažuješ sedět na soudcovské židli? Okamžitě slez dolů!"
Necítil jsem se vůbec trapně. Odpověděl jsem mu: „Není to moje vina. Ni-kdo mi neřekl, kam si mám sednout." V nitru jsem věděl, že jednoho dne budu se svým Pánem sedět na trůnu a soudit národy, a dokonce i anděly.
Proces začal. Bylo mi řečeno, že se ho zúčastní vrchní soudce a rovněž všichni vrcholní představitelé oblasti. Posadili se na vysoké židle za lavicí. Dalších čtyřicet nebo padesát oficiálních hostů bylo na galerii. Byli zde zástupci Sjednocené fronty, tajné policie, Úřadu pro náboženské záležitosti a Vlastenecké církve.
Veškeré „důkazy" proti mně (Bible, duchovní knihy, magnetofonové kaze-ty a mé poznámkové bloky) ležely na dlouhém stole. Byl tam rovněž osob-ní dopis od bratra Xu, jímž mě pověřil vedením služby v jižním Henanu a v celé provincii Hubej.
Soudce se mě zeptal: „Yune, patří všechny tyto odporné věci tobě?"
Povstal jsem a odpověděl: „Nejsou to odporné věci. Jsou to svaté věci, za-svěcené všemohoucímu Bohu."
Soudce nepochopil, co tím míním. Znovu se mě zeptal: „Ať už je nazýváš jakkoli, všechny patří tobě, je to tak?"
Nepociťoval jsem sebemenší strach. Odvětil jsem: „Dovolte mi prosím, abych se na některé z nich podíval zblízka a ujistil se, jsou-li moje či nikoli"
Člen eskorty mi podal Bibli. Otevřel jsem ji a podíval se na předsádku. Bylo tam věnování bratra Xu: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Mt 5,6) Byl tam rovněž jeho podpis a datum, kdy mi Bibli věnoval, stejně jako mé jméno a podpis.
Řekl jsem soudci: „Toto je má studijní Bible."
Potom mi k prozkoumání podali knížku každodenních ztišení Prameny v poušti. Vidět ji bylo jako setkat se po dlouhé odmlce se starým přítelem. Přitiskl jsem ji k srdci, otevřel jsem ji a zjistil, že veršem pro tento den je Jan 19,11: Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu."
Věděl jsem, že v danou chvíli je to Boží zaslíbení pro mne. Věděl jsem také, že se musím podřídit Boží vůli a být ochoten kráčet po stezce, kterou mi určil. Směle jsem ukázal na všechny předměty na stole a prohlásil: „Pane soudce, nemusím se dívat na všechno. Uznávám, zeje to moje."
Můj vstřícný postoj všechny potěšil. Soudce se na mne obrátil: „Nechám ti přehrát zvukový záznam. Pozorně poslouchej." Po několika minutách poslechu jsem mu řekl: „Hlas na těchto páskách patří mně."
Soudce pak na mě začal tlačit a snažil se mě přimět, abych vyzradil nějaké informace o dalších spolupracovnících a vedoucích. Co nejzdvořileji jsem odpověděl: „Vaše ctihodnosti, o těch ostatních nevím vůbec nic."
Ještě než bylo jednání na třicet minut přerušeno, soudce oznámil, že po přestávce bude nade mnou vynesen rozsudek. Lidé od tajné policie mi řekli, že dostanu buď doživotí, nebo trest smrti. Já sám jsem byl přesvědčen, že dostanu minimálně osm let vězení, poněvadž spolupracovníci, které jsem vedl, již obdrželi rozsudky v rozmezí pěti až osmi let.
Úředníci se začali pomalu trousit do místnosti a zaujali svá místa. Udivilo mne, když soudce prohlásil: „Yune, shledáváme tě vinným podle obžaloby. Odsuzujeme tě na čtyři roky vězení a těžké práce!"
Jen čtyři roky! Nemohl jsem tomu uvěřit! Byl jsem naplněn radostí, neboť tím mi Bůh dal naději budoucí služby po celé Číně. Bůh pro mě má ještě další práci!
Toužil jsem spatřit svou drahou manželku a pohrát si se svým milovaným synkem. Nyní jsem měl naději pro budoucnost. Jednoho dne se opět budu moci modlit se svými drahými bratry a sestrami. Nyní jsem si mohl dovolit snít. Nestrávím zbytek života pouze ve vězeňské cele.
Když mě vezli zpět do věznice, přemáhal mě pocit nevýslovné radosti a vděčnosti Pánu za jeho milosrdenství. Když jsem se o tu novinu podělil s bratry na cele, pozvedli své ruce a uctívali Pána.
V říjnu 1984, pár dní po vynesení rozsudku, mě jednoho chladného rána ještě před úsvitem přemístili z věznice v Nanjangu do vězeňského pracovního tábora v Xinjangu, kde jsem si měl odsloužit zbytek trestu.
DELING: Ty čtyři roky, které Yun strávil ve vězení, pro mne byly nejvíce stresujícím obdobím, jaké jsem kdy zakusila. Prostřednictvím modlitby jsem přijímala od Pána jisté uvolnění. Také někteří bratři a sestry mi pomáhali snášet všechny tlaky.
V těch dnech můj vztah s Pánem upadal. Před narozením Izáka jsem měla k Pánu velmi blízko. Každý den jsem si četla jeho slovo, uctívala Ježíše a by la plná Boží radosti. Avšak když se mi narodilo dítě, procházela jsem velmi temným obdobím a má víra slábla. Byla jsem neustále vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli zvládnu nadcházející den.
Jednou v létě, když byly Izákovi zhruba dva roky, se v mém životě odehrála klíčová událost. Během letních měsíců, kdy panovala velká vedra, jsme často vynášeli lůžka a spali jsme venku pod velkým stromem. V mém stavu vyčerpanosti mě ďábel přesvědčil, že se již nepotřebuji modlit, že úplně stačí, když se budu modlit k Pánu během spánku ve snu!
Yunova matka šla toho večera na shromáždění. Spolu s Izákem jsme právě usínali, když tu jsem spatřila temnou démonickou bytost u nohou postele. Vyděsila jsem se.
Začala jsem se hlasitě a horlivě modlit. Zvolala jsem: „Ve jménu Ježíše se proti tobě stavím, Satane. Stavím se proti všem tvým lžím. Oklamal jsi mě, takže jsem byla přesvědčena, že se mohu modlit ve spánku. Svazuji tě v Ježíšově jménu!"
Když jsem se takto modlila, cítila jsem, jak se démonická mocnost o mě otřela. Na koženém pásku, který visel na druhém konci postele, visel malý zvoneček. Nyní začal sám od sebe zvonit. Okamžitě jsem pochopila, že se mě ďábel snaží tím zvoněním rozptýlit, proto jsem ho ignorovala a pokračovala jsem v modlitbě. Démonická mocnost brzy odešla a na nás spočinul
hluboký pokoj.
Mnozí sousedé spali rovněž venku, hodně lidí mě tedy slyšelo křičet a zajímalo je, co se se mnou děje.
Ve stejnou dobu se Yunova matka vracela domů. Byla ještě asi půl druhého kilometru od domova, když najednou zaslechla cosi, co považovala za desítky hlasitě se modlících křesťanů, a tak spěchala, aby se k modlitebnímu setkání připojila. Když dorazila na místo, byla velmi překvapená, že jsem to pouze já, kdo se modlí!
Tato událost byla bodem obratu v mém duchovním životě, který se od
toho dne neustále zlepšoval.
Bůh nám velmi pomohl v době, kdy byl můj manžel ve vězení. Ráda bych se podělila o dva zázraky, které se v tom období odehrály.
Na hospodaření jsme zůstaly s Yunovou matkou pouze dvě, což bylo zoufalé! Neměly jsme ani potuchy co a jak. Rozhodly jsme se tedy vysadit sladké brambory, nevěděly jsme však, jak to provést. Později jsem se dozvěděla, že kořínky je třeba sázet půl metru od sebe, zatímco já jsem je zasázela jen po několika centimetrech!
Během celého léta se o mé pošetilosti dozvídalo stále více sousedů, a ti se nám pak vysmívali a dělali si z nás legraci. Brzy se to rozšířilo po okolí, a já jsem byla díky tomu terčem mnoha vtipů.
Později, když přišel podzim, začali sousedé klít, -poněvadž jejich výnosy byly velmi malé. Jejich sladké brambory byly velké pouze jako tenisové míčky.
Když jsme sladké brambory vytáhly ze země my, byly velké téměř jako basketbalové míče! Byl to velký zázrak a všichni poznali, že se Bůh o nás postaral.
Sousedé nás od toho okamžiku měli ve větší vážnosti a na mého manželu již nepohlíželi jako na prokletého zločince, ale jako na člověka nespravedlivě odsouzeného. Konečně spatřili rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce (Mal 3,18).
Druhý zázrak se odehrál v době, kdy byly Izákovi tři roky. Museli jsme prodat část toho, co jsme vypěstovali, poněvadž jsme neměli žádná zvířata ani hnojivo. Proto bylo naprosto nezbytné sklidit co nejvíce, jinak bychom si nemohli koupit potraviny ani jiné věci nezbytné k přežití.
Tentokrát jsem nevěděla jak sít pšenici. Zasela jsem semena tak blízko sebe, že vytvořila souvislou vrstvu!
Pouhý týden před sklizní nás postihlo několik zničujících krupobití. Z ne be padaly kusy ledu o velikosti tenisových míčků. Když bouře začala, vyběhla jsem ven a spatřila, že některá pšeničná pole sousedů jsou již zcela zpustošená. Padly jsme s Yunovou matkou na kolena a volaly: „Bože, slituj se nad námi!"
Stal se velký zázrak. Naše pole bylo jediné, které Pán ochránil. Všechna naše pšenice stála zpříma a kroupy se jí ani nedotkly. Pole všech ostatních v okolí byla srovnána se zemí.
Jakmile bouře odezněla, lidé vyšli z domů a byli svědky toho, jak nás Pán Ježíš Kristus ochránil. Bylo to pro ně další velmi přesvědčivé svědectví.
A zatímco my jsme se toho roku radovali z husté a kvalitní pšenice, sousedé neměli co sklízet a byli přinuceni dát to, co jim z úrody zbylo, jako krmivo zvířatům.
Když se dívám zpět, i přes těžká období, kterými jsme procházeli, nám Pán zachoval věrnost!

KAPITOLA PATNÁCTÁ

HŘBITOV ZAROSTLÝ TRNÍM
Poslali mě do vězeňského pracovního tábora v Xinjangu. Xinjang leží na jihu Henanu poblíž hranic s provincií Hubej. Je to oblast s početnými plantážemi čaje. Počasí je zde sychravé, slunce během roku svítí zřídka. Často zde padá hustá mlha a mrholí. Místní až skličující vlhké podnebí je rájem pro roje komárů a četné jedovaté hady.
V našem vězeňském táboře pobývalo více než 5 000 zločinců, kteří byli rozděleni do čtyř pracovních skupin. Mně byla přidělena práce na zavlažovaných rýžových polích a rybích farmách. Naše pracovní skupina čítala více
než tisíc vězňů.
Každého rána jsme museli protrpět politické vymývání mozků a téměř vojenský fyzický dril. Náš pracovní den začínal za úsvitu a končil po západu slunce - 14 hodin práce sedm dní v týdnu.
Ručně jsme hloubili rybářské sádky a pravidelně jsme se účastnili prací na zavlažovaných rýžových polích, kde nám byli společníky jedovatí hadi a pijavice. Hned druhý den mého pobytu jsme museli na zádech nosit těžké koše s hlínou a kamením. Celý den jsme lezli s nákladem nahoru po žebříku a vyhazovali jej na nedaleký svah. Cítil jsem se velmi zesláblý. Malé porce jídla, které jsme dostávali, byly zcela nedostačující. Mnohokrát jsem omdlel a spadl ze žebříku zpět do jámy.
Neustále nás sledovali a trýznili ozbrojení dozorci. Jakmile jsme zvolnili pracovní tempo, bili nás pažbami pušek. Bylo to mizerné živoření.
Když jsme se večer vraceli do svých pokojů, mnozí měli díky tvrdé dřině napuchlé nohy a ramena. Mnohokrát jsem neměl ani sílu vyšplhat na patrovou postel, a tak jsem spal na podlaze.
Síly mě opouštěly a život se stával nesnesitelným. Nevěděl jsem, jestli se mi podaří přežít následující den.
A co bylo ještě horší, Xinjang je vzdálen od mého domova téměř 300 kilometrů, takže navštěvovat mě bylo pro mou rodinu velmi obtížné. Během prvních několika měsíců jsem zeslábl nejenom fyzicky, ale i duchovně.

Byl jsem deprimován, protože jsem nemohl vídat rodinu. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá můj malý syn. I když v nanjangské věznici mě nemilosrdně mučili, alespoň jsem věděl, že rodina a mí blízcí nejsou daleko. Nyní na mě doléhal jiný druh zkoušky - vyčerpávající forma pomalého týrání. Nedlouho po svém příjezdu jsem napsal báseň, která popisuje zdejší prostředí:
Na jaře, v létě, na podzim a v zimě,
sníh se střídá s deštěm
a neustálá hustá mlha s několika jasnými dny.
Jedovatým hadům, komárům a pijavicím dobře se tu daří,
stejně jako koženým bičům, provazům a elektrickým obuškům.
Tohle místo je jako hrob zarostlý trním.
Ten, kdo přišel s jedním ďáblem, odchází zpět doprovázen sedmi dalšími,
neboť řetězy lidské srdce nikdy nezmění.

Chce-li člověk napravit svůj život, musí se kát a znovuzrodit se
a pak všechny věci budou nové a on bude každodenně chválit Pána!
Na konci roku 1984 před oslavami lunárního nového roku jsme dostali nařízeno napsat výroční zprávu a načrtnout své plány pro následující rok.
Nevěděl jsem co psát. Když jsem nad tím uvažoval, vyvstal mi v mysli verš z Písma: Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. (Zj 2,5)
Napsal jsem báseň, ve které jsem uznal, že můj duchovní život s Pánem byl v druhé polovině roku slabý. Jelikož jsem byl neustále vyčerpaný, smyslem života se mi stal pouze spánek a jídlo.
Pokud jde o plány pro následující rok, napsal jsem, že jsem se kál a že mi Pán odpustil. Předsevzal jsem si, že se každý den v pět hodin ráno a v devět hodin večer budu modlit a rozjímat nad Božím slovem.

Od toho dne jsem dodržoval každodenní ztišení s Pánem. Namísto slabosti mi dodal svou sílu a já jsem byl nyní schopen poradit si s pracovním vytížením mnohem lépe.
Jednoho dne za mnou přišel vězeňský dozorce a říká mi: „Četl jsem tvé papíry od soudu. Byl jsi v nich označen za kontrarevolucionáře a nepřítele státu, já ale vím, že ve skutečnosti jsi pouze křesťanský pastor, který chce, aby lidi uvěřili v Ježíše. Nechápu, proč vláda posílá takové lidi do našeho vězeňského tábora."
Nedokázal jsem zadržet pláč. Hluboko uvnitř jsem cítil rozhořčení nad bezprávím, které jsem zakoušel. Pán však ke mně najednou promluvil: „Nelituj se. Toto je má vůle pro tvůj život. Měl bys podle ní kráčet dál."
Díky Bohu za to, že zná mé slabosti a omezení. Dozorce mě již delší dobu bedlivě sledoval a snažil se zjistit, zda se nepokusím uprchnout. Když viděl, že tomu tak není, přeřadil mě z rybí farmy na rýžová pole. Musel jsem tam nosit koše s lidskými výkaly do zeleninové zahrady, kde se jimi hnojilo. Tato práce byla snadnější než nošení hlíny a kamenů.
Měl jsem rovněž za úkol prát oblečení a pomáhat některým negramotným vězňům psát dopisy rodinám. Spočívala na mně Boží přízeň. Mnozí z vězňů již věděli, že jsem upřímný křesťan, a začali si mě více vážit.
Jednou za mnou přišel dozorce a zeptal se: „V pracovní skupině, která dělá se zeleninou, je sedmdesátiletý katolický kněz. Už jsi ho potkal? Je to dobrý křesťan."
Toho starého muže rovněž označili za kontrarevolucionáře. Dostal deset let za to, že se odmítl podřídit vládou ovládané Katolické vlastenecké asociaci. Nyní dosluhoval poslední rok svého trestu.
Když jsem se poprvé setkal s otcem Ju, věděl již, že jsem křesťan. Protože jsem však nebyl katolík, choval se ke mně velmi chladně a ani mě nezdravil. Modlil jsem se za něj a hledal způsob, jak bych mu mohl sloužit. Během oběda jsem mu do hrnku nasypal sušené mléko a dal mu část své porce.
Později přišel na to, že ačkoliv nejsem katolík, opravdově věřím v Ježíše Krista. Doslechl se také o mém utrpení ve vězení a o 74denním půstu.
Jeho postoj ke mně se začal postupně měnit. Ukázal mi svůj zápisník, který obsahoval jeho osobní duchovní ztišení. Nechtěl si přidělávat problémy tím, že by svou víru sdílel s ostatními vězni, a tak se měl velmi na pozoru. Aby se vyhnul potížím, nechtěl ani, aby mu jeho kolegové katolíci přinesli Bibli, takže během všech těch let přežíval bez Božího slova.
Mé rodině se podařilo několikrát mě navštívit. Spolu s jídlem a dárky, které mi přinesli, propašovali do tábora i některé části Bible. Při jedné příležitosti mi manželka přinesla speciálně upečený bochník chleba. Byl to vskutku vzácný dar - dovnitř totiž schovala část Bible! Při jiné příležitosti ukryla pár stránek do balíčku s instantními nudlemi.
Podělil jsem se o svou Bibli s knězem a naše přátelství se prohlubovalo. Byl to velmi vzdělaný člověk a dovedl číst a hovořit latinsky, hebrejsky, anglicky a starou čínštinou.
Poté, co Ju opustil vězeňský tábor, navštívil můj dům. Naši spolupracovníci s láskou věnovali mnoho Biblí katolickým věřícím a později se mezi nimi rozvinulo velmi dobré obecenství. Po svém propuštění byl otec Ju povýšen a stal se biskupem podzemní katolické církve. Opravdově miluje Pána.
Bůh otvíral mnohé dveře pro kázání evangelia. V táboře byl vězeň jménem Ši Žou Ba. Když mu bylo osm let, poslali jej do velkého buddhistické ho kláštera. Poté, co absolvoval výcvik, se stal mnichem.
Ši byl vynikající kaligraf a rovněž mistr kung-fu. Když jednoho dne kráčel po tržnici, nějaký kapsář mu ukradl peníze. Obrátil se a pomocí úderu kung-fu srazil zloděje k zemi. Zloděj dopadl na zem mrtvý.
Vědomi si jeho bojových schopností, dorazili policisté, obklíčili jej a ne-milosrdně bili. Ši se snažil útok odrazit a některé z nich zranil. Policistům se nakonec podařilo zlomit mu hlavní pušky ruku a zneškodnit jej. Potom ho zmlátili tak brutálně, že div nezemřel. Nakonec skončil ve vězeňském pracovním táboře Xinjang.
Mnoho mužů ve vězení jej požádalo, aby jim vysvětlil buddhistické učení. Někteří mladíci jej dokonce uctívali a chtěli po něm, aby je učil kung-fu.
Cítil jsem za něj velké břemeno a toužil s ním sdílet evangelium. Jednoho večera jsme se setkali. Svědčil jsem mu a Ši Žou Ba toho večera přijal Ježíše, kál se a znovuzrodil se. Pak vzal své buddhistické knihy, amulety a přívěsky a požádal mě, abych je zničil.
Mnozí vězni pocházeli z rozvrácených rodin. Sdílel jsem s nimi evangelium a někteří se rozhodli svěřit svůj život Ježíši a následovat ho. Tyto nově obrácené jsme pokřtili v sádce na ryby. Dva z těchto nových věřících, bratr Xi a bratr Sun, se stali silnými křesťany. Po propuštění z vězení se bratr Xi stal pastorem.
O vánocích roku 1985 mě jménem podzemní církve přišli navštívit bratři Šen a An. Vánoce představují pro věřící ve vězení obzvláště obtížné období. Byli jsme nuceni vykonávat těžkou dřinu, a přitom jsme toužili se svými bratry a sestrami oslavit narození Pána Ježíše.
Když ti dva bratři dorazili do věznice, pracoval jsem zrovna na poli a no sil výkaly. Vedoucí jim řekli, aby odešli, oni však za mnou vážili dlouhou cestu, a tak zůstali čekat u brány.
Jakmile jsem se o návštěvě dozvěděl, spěchal jsem do vězeňské kanceláře. Obvykle se vězni nesmějí setkávat s hosty mimo návštěvní místnost, jelikož jsem se však těšil dobré pověsti, zašel jsem za vrchním dozorcem a požádal ho: „Přijeli mě navštívit dva příbuzní z mého rodného města! Přinutili je čekat venku, oni si však potřebují zajít na toaletu. Umožnil byste jim prosím vstup do areálu věznice, kde by mohli toaletu použít? Pokud mě necháte, abych je doprovodil, mohli by mě krátce navštívit."
Kupodivu, vrchní dozorce nám dal svolení!
Když jsem přátele doprovázel, svobodně jsme si popovídali a oni mě zpravili o všem, co se děje. Rok 1985 byl pro čínskou podzemní církev významným rokem. Díky obrovskému probuzení se evangelium šířilo všemi směry a církvi byly každodenně přidávány tisíce duší. I dnes pohlížejí čínští křesťané na rok 1985 jako na klíčový a průlomový rok. Byl jsem tak povzbuzen tím, co jsem slyšel, že mi vytryskly slzy radosti.
Vstoupili jsme do budovy s toaletami a ve společném uctívání jsme oslavili vánoce. Poklekl jsem na špinavou zem a modlil se: „Pane, máme k dispozici pouze tento špinavý záchod, kde tě můžeme chválit. Ty nám však rozumíš, poněvadž sám jsi opustil slávu nebes a narodil ses ve špinavém žlabu. Byl jsi ochoten kráčet po cestě poslušnosti a utrpení. Dnes tě uctíváme!"
Moji dva návštěvníci poklekli vedle mě a držíce se za ruce jsme se modlili k Pánu a navzájem se povzbuzovali.
V tom okamžiku jeden z vězňů jménem Jong vstoupil dovnitř a spatřil nás. Byl to zlý muž velmi divoké povahy. Jelikož neustále donášel na ostatní vězně, byl povýšen na vedoucího skupiny. Jong začal křičet: „Yune, jak Se opovažuješ přivést do tábora cizí lidi a praktikovat s nimi tyhle pověry? Hned to jdu nahlásit dozorcům!"
Naplnil mě Duch svatý a přikázal jsem mu: „Ve jménu Ježíše Krista, jak se opovažuješ mluvit proti živému Bohu? Nyní ti přikazuji, abys poklekl a kál se ze svých hříchů. Přijmi Pána, snad ti odpustí!"
Jako kdyby jej udeřil blesk, Jong okamžitě poklekl, my tři jsme mu položili ruce na hlavu a modlili se za něj. Naučil jsem se, že pokud Boha posloucháme, budou se dít zázraky a to bez ohledu na okolnosti.
Poté, co Jong přijal Pána, jsme se stali dobrými přáteli. Jeho srdce toužilo po Božím slovu. Díky tomu, že tak dlouho působil ostatním potíže, měl mezi ostatními vězni mnoho nepřátel. Aby se mu pomstili, mnozí ho po jeho obrácení falešně obvinili.
Jednoho dne během polední přestávky ležel Jong na posteli a tajně si četl mou Bibli, kterou jsem měl pečlivě uschovanou v cele. Odhalili jej. Bibli dozorci zabavili. Jong se rozzlobil a začal se s nimi rvát. Jednomu z nich téměř ukousl prst.
Dva jiní bratři za mnou přispěchali a pověděli mi, co se děje. Řekl jsem: „Modleme se a prosme Boha, aby Jongovi pomohl." Ve snaze pomoci situaci uklidnit jsem zašel za dozorci, ti však byli natolik rozezlení, že mi nevěno vali pozornost.
V tom okamžiku jsem spatřil jednoho ze správců věznice. Utíkal jsem k bráně a oslovil ho: „Kapitáne Wongu, to, co Jong četl, byla má Bible. Vím, že se jedná o vážnou věc, mohl byste mi ale pomoci dostat ji zpět?" Wong byl jedním z těch, kteří se mnou zacházeli slušně. Mimoto trpěl hroznou krční infekcí, díky níž dnem i nocí kašlal.
Kapitán Wong vešel do kanceláře a začal na Jonga křičet: „Kdo si myslíš, že jsi, že se s námi pereš? Velmi tvrdě si to s tebou vyřídím! Nejdříve mi však odevzdej Yunovu Bibli."
O pár dní později, když se situaci již zklidnila, si mě kapitán Wong zavolal do kanceláře. Naklonil se ke mně a řekl: „Yune, četl jsem si ve tvé Bibli, ale nerozumím tomu."
Věděl jsem, že je to Bohem připravená situace. Odpověděl jsem mu: „Chcete-li Bibli porozumět, je to velmi snadné. Nejdříve musíte přijmout Je-žíše do svého srdce. Důvěřujte mu a on vám pomůže pochopit každé učení v té knize. Kapitáne Wongu, Bible vám nejenom poví, jak můžete přijmout spasení, Ježíš vás také uzdraví."
Viděl jsem, jak se jej dotýká Duch svatý. Zavřel jsem dveře kanceláře a řekl jsem: „Kapitáne Wongu, poklekněte prosím, přichází Ježíš, aby vás požehnal."
Poklekl na zem a modlil se: „Ježíši, věřím, že jsi Bůh. Prosím, uzdrav mne."
Položil jsem na něj ruce a on se kál a přijal Pána. Bůh jej vysvobodil z jeho utrpení a jeho stav se postupně zlepšoval, až byl zcela zdráv. Od toho okamžiku se bratr Wong stal Ježíšovým učedníkem. Bůh ho požehnal, tak že byl povýšen a obdržel pozici s větší autoritou, vždy však na mne pamatoval. Přeřadil mě od nošení výkalů do kovárny. Nosil jsem rovněž vodu dozorcům.
Mé nové pracovní povinnosti mi dopřávaly více času na četbu Bible a modlitbu. Když mě navštívila rodina, bylo nám dovoleno setkat se v ko várně.
Měl jsem rovněž za úkol starat se na poli o stádo ovcí a krmit ryby v sád-ce. Něco jsem si z toho odnesl. Naučil jsem se, že pokud chceme, aby nás ovce následovaly, neměli bychom je bít, ale nakrmit je. Když jsem pro změnu krmil ryby, využil jsem příležitosti a sdílel evangelium s vězni, kteří pracovali poblíž sádek. Někteří z nich uvěřili v Ježíše.
Čas ve vězeňském táboře ubíhal. Z dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce. Rok 1986 uplynul a po něm i rok následující. Během celé té doby vězni slýchali evangelium a mnozí uvěřili. Neustále jsem byl vytížen výchovou nových věncích. Byla radost pozorovat je, jak rostou v milosti Boží a dělí se
0 evangelium s ostatními.
Přišel rok 1988. Do mého propuštění zbývaly tři měsíce. Byl jsem nadšen a snil jsem o okamžiku, kdy se ocitnu v náručí manželky. Mému Izákovi byly nyní čtyři, moc jsem ho však nepoznal. Unikly mi jeho první kroky a slova. Doufal jsem, že mě bude mít rád, jak by však takový malý chlapec mohl pochopit, co se stalo jeho tatínkovi?
jednoho večera obdržela bez předchozího varování věznice příkaz od centrální vlády. Měli být shromážděni všichni političtí vězni. Bylo oznámeno, že v celém incidentu hraji významnou roli a že jsem se dostal do pořádných potíží.
U nás doma byla provedena domovní prohlídka a byly zkonfiskovány Bible, které byly vytištěny v zahraničí, a také dopisy, které jsme obdrželi od čínských pastorů, žijící v cizině. Jeden z dopisů, který mi napsal bratr Xu, způsobil mezi lidmi od tajné policie pořádný poplach.
Stálo v něm: „Američan Billy Graham se chystá do Číny. Setká se s prezidentem a s předsedou vlády. Chci se s ním setkat a promluvit s ním o tvé kauze. Možná ti pomůže k brzkému propuštění. Napiš prosím podrobně, jak s tebou ve vězení zacházeli a vůbec všechny své zkušenosti."
Ten dopis mi byl tajně doručen a já na něj okamžitě odpověděl. Avšak Ještě dříve, než byla má odpověď doručena Xuovi, dostala se do rukou tajné policie i s jeho dopisem.
Ve své odpovědi jsem mimo jiné napsal: „Díky utrpení jsem se naučil mnohému. Nehněvám se kvůli tomu, že jsem byl uvězněn, protože jediným opravdovým soudcem je Bůh. On uvede všechny věci do pořádku. Vězeňský tábor, ve kterém se nyní nacházím, se podobá ohromnému hřbitovu. Vězni zde neskutečně trpí. Jsme spoutáni řetězy a od rozbřesku do západu slunce musíme snášet vyčerpávající dřinu. Byl jsem zatčen, protože miluji Boha a toužím se dotknout duší všech lidí. Ačkoli kříž, který jsem nucen nést, je těžký, Pánova milost je pro mne dostatečná. Mé srdce je naplněno radostí a svému Pánu zpívám nové písně. Haleluja! Sláva mému Bohu a Králi!"
Když byly tyto dopisy objeveny, okamžitě se do věznice dostavila policie, Přijeli o půlnoci a začali se na mě vyptávat u ostatních vězňů na cele. Já jsem byl mezitím připoután uprostřed dvora k železnému vlajkovému sto žáru.
Potom mě nacpali do automobilu a převezli jinam, provedli mě několiku železnými branami a zamkli v malé temné cele s železnými dveřmi. Cela se spíše podobala krabici. Byla 1,20 m vysoká, 1,20 m dlouhá a 90 centimetru široká. Byla tak malá, že jsem se nemohl postavit ani protáhnout. Ruce jsem měl za zády a na nich pouta.
Cela již nebyla dlouho používána a silně páchla plísní. Točila se mi hlava a zvedal se mi žaludek. Podlaha byla vlhká, což obzvláště v noci mělo za následek, že mi byla strašná zima. Když si na to místo vzpomenu, nevybaví se mi cela, ale chlazená rakev!
Nad železnými dveřmi bylo malé okénko s třemi železnými tyčemi, které tvořily mříž. Pouze tudy mohlo dovnitř vcházet nějaké světlo. Druhého dne ráno jsem se připlazil k oknu a pohlédl ven. Spatřil jsem švitořící ptáky, kteří přelétali z větve na větev. Byl jsem skleslý, a tak jsem si začal prozpěvovat novou píseň. Byl jsem jako pták toužící po svobodě, nyní jsem však vězel uzamčený v kleci. Byl jsem daleko od nádherných hor, lcsů a stromů. Toužil jsem se volně rozletět jako pták.
Od svobody mě dělilo je několik měsíců, nyní to však vypadalo, že mám daleko větší problémy. Zeptal jsem se Pána: „Kdy budu opět na svobodě? Kdy budu moci svědčit lidem a podělit se s nimi o tvůj nádherný příběh?"
Pozvedl jsem ruce tak vysoko, jak to jen šlo a volal jsem: „Pane, jsem při praven řídit se tvou vůlí. Ó Bože, prosím, řekni mi, kde se nachází tohle místo? Kde jsem? Proč tu jsem?"
Přišlo mi od Pána slovo ze Zjevení 1,9: Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boži a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos.
Temné mraky nad mou hlavou najednou zmizely. Srdce mi v té malé cele přetékalo radostí. Řekl jsem: „Pane, děkuji ti I když mi bylo teprve šestnáct, vložil jsi mi do nitra hlubokou touhu učil se zpaměti tvé slovo a uchovat je v srdci. Děkuji ti za tvou drahou Bibli Nyní tě, Pane, žádám o jednu věc. Prosím, dej mi na tomto místě opět Bibli, abych si mohl číst tvé slovo."

Konečné zase spolu! Rodina mě srdečně vítá po propuštění z vězení.
Frankfurt, září 3001.

Najednou jsem uslyšel, jak kdosi otvírá bránu a poté i mé železné dveře. Dva policisté mě vytáhli ven a odvedli do vyšetřovací místnosti. Když jsem tam dorazil, čekal tam již velitel tajné policie, vedoucí představitelé provincie a ředitel vězeňského tábora. Všichni měli ve tváři zachmuřený výraz. Rozhlédl jsem se po židli, na kterou bych se posadil. Velitel policie mi stroze přikázal: „Klekni na zem, ty zpropadený kriminálníku. Uvědomuješ si vůbec, jak velkých zločinů ses dopustil?"
Ten muž si neuvědomil, že za posledních několik let jsem si na podobné výhrůžky a zastrašování již zvykl. Proto jsem nepoklekl, ale odpověděl jsem: „Ode dne, kdy jsem byl zatčen, jsem se řídil každým vězeňským nařízením. Podřídil jsem se vedoucím, svou práci jsem vykonával bez stížností a pomáhal jsem ostatním vězňům. Dvakrát jsem byl zvolen nej lepším vězněm a ve vězeňském táboře jsem se nedopustil ničeho špatného."
Výraz ve tváři policisty se změnil. Začal křičet: „Zmlkni, ty podvodníku! Máme tvé záznamy. Před čtyřmi lety jsi předstíral, že jsi blázen. Potom ses odhodlal k hladovce namířené proti vládě. Když jsme tě odsoudili, domní-vali jsme se, že se tvůj postoj změnil, a proto jsi dostal jen čtyři roky. Ale od příjezdu do vězeňského tábora to s tebou jde čím dál tím více z kopce a dál pokračuješ ve svých náboženských aktivitách. Děsíme se toho, že jakmile tě budeme nadále držet pod zámkem, ovlivníš celou věznici.
Za prvé, udržuješ kontakty s cizinci a obdržel jsi ze zahraničí závadnou literaturu. A nyní má za několik měsíců přijet do Číny náboženská delegace z Ameriky, a ty o tom všem víš! Navíc jsi o tom všem obdržel informace od Xu Jongzeho, který je nejhledanějším zločincem v celé Číně.
Za druhé, neustále stojíš v opozici vůči vládě a její náboženské politice. Napadáš Vlasteneckou církev a nazýváš ji nevěstkou. Během posledních čtyřech let jsme u tebe nezaznamenali ani náznak toho, že bys svůj postoj změnil nebo že bys svých mnohých zločinů litoval.
Za třetí, my jsme se o tebe ve vězení starali jako milující rodiče, ty však máš tu drzost napsat báseň, ve které přirovnáváš náš tábor k velkému hřbitovu zarostlému trním! Naše vláda již učinila vše, co bylo v jejích silách, aby z tebe pro naši vlast vychovala užitečného a produktivního člověka, ty se však veškerému tomuto úsilí stavíš na odpor."
Čím déle hovořil, tím rozzlobenější byl. Křičel: „Dnes ti udělíme tu nejvážnější lekci, kterou jsi kdy podstoupil. Pak možná půjdeš do sebe a své cesty napravíš!"
Dovnitř byli přivoláni dozorci, jimž bylo řečeno: „Odveďte Yuna a pořádně na něm zapracujte!" Odvedli mě do mučírny. Ruce mi svázali pouty a mučili mě a bili elektrickými obušky, biči a tyčemi. Kůži jsem měl potrhanou a rány po celém těle. Ještě než jsem upadl do bezvědomí, promluvil ke mně Pán: „Toto je tvé povolání. Kvůli Božímu slovu a Ježíšovu svědectví bys měl vše trpělivě snášet." Když jsem opět přišel k vědomí, ležel jsem stále na podlaze jako mrtvo la. Dozorci mě popadli a hodili zpět do malé cely. Ruce a nohy mi spoutali řetězy. Té noci jsem obdržel od Pána velmi živý sen. V něm mi pouta zničehonic sklouzla a já byl volný! V tom snu jsem rovněž četl a studoval Bibli. Kázal jsem některým bratrům, s nimiž jsem byl ve vězení, a povzbuzoval jsem je, aby svědčili o Pánu. Přistoupil ke mně otec Ju a radostně mi opakoval: „Ježíš zvítězil nad všemi! Ježíš zvítězil nad všemi!" Řekl jsem mu: „Když mě poprvé strčili do této malé a temné cely, modlil jsem se k Bohu, aby mi dal Bibli ke studiu." Potom jsme ve snu oba vzdali díky nebeskému Pánu.
Když jsem se ze snu probudil, zjistil jsem, že mám pouta stále na rukou. Duch svatý mi však pravil: „Protáhni si ruce." Jakmile jsem tak učinil, pouta spadla na zem! Modlil jsem se k Pánu podle toho, co jsem viděl ve snu. Řekl jsem: „Pane Ježíši, miluji tě. Díky, že mohu zpívat. Prosím, dej mi Bibli."
Druhý den ráno asi okolo osmé hodiny se přihodila pozoruhodná věc. Ředitel věznice otevřel železnou bránu a přišel k mé cele. Zavolal na mě: „Yune, ačkoli ses dopustil mnohých zločinů, přesto respektujeme tvou víru. Včera jsme měli poradu a rozhodli jsme se dát ti Bibli. Pojď a vezmi si ji!"
Rychle jsem si dal pouta zpět na ruce. Natáhl jsem se po Bibli a řediteli poděkoval. Řekl mi: „Yune, studuj prosím dobře svou Bibli a kaj se ze svých zločinů, abys mohl být prospěšným člověkem." Pak zamkl dveře a odešel. Poklekl jsem na zem a s pláčem děkoval Bohu za jeho velký dar. Sotva jsem mohl uvěřit tomu, že se můj sen stal skutečností! Žádný z vězňů nesměl vlastnit Bibli ani jinou náboženskou literaturu, avšak mně se Bůh o Bibli postaral! Na tomto incidentu mi Pán ukázal, že ať již proti mě lidé osnují jakkoli zlé plány, on na mě nezapomněl a můj život má pod kontrolou. Žádná vláda ani člověk nemůže zabránit všemohoucímu Bohu v realizaci jeho vůle! Vzpomněl jsem si na dobu, kdy mi bylo pouhých šestnáct let a Bůh mi zá-zračně obstaral první Bibli. Nyní mi bylo třicet, byl jsem úplně osamocený v malinké, temné a špinavé cele, Boží moc a zaopatření však byly stále stejné!
Ruce se mi třásly. Pomalu jsem Bibli otevřel na poslední stránce. Ten, od něhož je to svědectví, praví: ftno, přijdu brzo." Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi. (Zj 22,20-21)
Následující tři měsíce jsem strávil v izolaci v této malinké cele. Skrz okno dovnitř vcházelo jen trochu světla, ke čtení mi to však stačilo. Během prvních deseti dnů jsem přečetl celou Bibli. Ten čas jsem využil, abych se naučil zpaměti celkem 55 kapitol od listu Židům po Zjevení.
Bůh mi pomohl porozumět jeho slovu a ještě více jej milovat. Byl to drahocenný čas obecenství s Ježíšem. V záblescích mi odhalil budoucnost čínské církve i to, jak v době před druhým příchodem Pána poneseme evangelium do nezasažených částí světa a poté zpět do Jeruzaléma. Měsíc před vypršením mého čtyřletého trestu jsem měl nádherný sen. Uviděl jsem starou ženu s šedivými vlasy. V rukou nesla měsíční svit. Šla směrem ke mně a usmívala se. Až v tom okamžiku jsem si uvědomil, že je to má drahá matka. Rozběhl jsem se k ní a skočil jí do náruče. S láskou v očích na mne pohlédla a pravila: „Mé dítě, neboj se."
Probudil jsem se a můj duch byl pln radosti. Pomyslel jsem si, že jé škoda, že to byl pouhý sen, a tak jsem se modlil, aby se sen stal skutečností a já opět spatřil matku. O tři dny později okolo jedenácté hodiny dopoledne do mé cely přišel dozorce a odvedl mě do kanceláře vedení věznice. Když jsem vstoupil do místnosti, v ústrety mi spěchala matka! Objímala mne a plakala. Viděla, že mám na rukou pouta, že jsem celý pohublý a že díky nedostatku slunečního světlaje má kůže nažloutlá. Nedokázala zadržet slzy. Řekl jsem jí: „Mami, upokoj se prosím. To vše se mi přihodilo kvůli Ježíši." Přerušila mě a řekla: „Tvá máma to ví. Manželka i rodina na tebe myslí dnem i nocí a touží po tvém návratu. Mé dítě, pamatuj na matčina slova: Naslouchej slovům shůry a uposlechni Boží hlas. Neboj se.' " Jemně mě hladila po ruce a vnímala pevnost mých pout. Její srdce bylo zlomené. Dozorce, který nás sledoval, promluvil: „Pospěšte si! Rychle mluvte. Nemáš přece dovoleno přijímat žádné návštěvy, my však víme, že tvá matka vážila dlouhou cestu, aby tě viděla. Pospěšte si a skončete to dřív, než nás chytí!" Matka mi dále řekla: „Synu, přijela jsem sem a pátrala po tobě tři dny. Nikdo nevěděl, kde jsi. Minulou noc však ke mně ve snu promluvil anděl Páně. Řekl mi: ,Neboj se. Setkáš se se svým synem.' Dnes ráno mě tenhle dozorce uviděl stát před branou věznice. Je věřící. Věděl, že tě hledám. Řekl mi: ,Tvůj syn je zavřený v malinké cele na samotce.' Dnes nám tento laskavý muž umožnil setkat se." Pak se obrátila na dozorce: „Bůh vás jistě požehná za váš laskavý skutek" Požádal jsem dozorce, zda bych mohl napsat dopis manželce a synovi Dal mi papír a tužku a na pravé ruce mi uvolnil pouta. Ruka se mi třásla, když jsem psal své milované rodině a povzbuzoval ji, aby zachovala Pánu věrnost a kázala evangelium ztraceným. Při zpáteční cestě do cely jsem se otočil a podíval se do milujících oči matky. Zvedla ruku a zamávala mi.
Bratr Xu věděl, že úřadům se do rukou dostal dopis určený mně, rozhodl se však pokračovat ve svém úsilí a snažil se navštívit Billyho Grahama během jeho cesty do Bejdžingu. Byl přesvědčen, že má cenu podstoupit to riziko a podělit se o pravdivý obrázek toho, co se doopravdy v Číně děje, Rovněž jej trápilo, že Boží církev v Číně je reprezentována Vlasteneckým hnutím, nikoli církvemi, které působí v ilegalitě.
Americký kazatel se měl setkat s představiteli Vlastenecké církve 17. dub-na 1988. Prostřednictvím společného přítele s ním měl později toho stejné-ho dne domluvenu schůzku i Xu. K setkání nikdy nedošlo.
Dne 16. dubna okolo čtvrté hodiny odpolední zatkli příslušníci ministerstva státní bezpečnosti oblečení v civilu Xua při procházce v parku. Díky našim dopisům policie věděla o jeho záměru a spustila masivní bezpečnostní operaci s cílem zastavit jej dříve, než bude mít příležitost setkat se s Billy Grahamem osobně. Když se zpráva o Xuově zatčení rozšířila do světa, jeden křesťanský pisatel vtipně poznamenal: „Vezmeme-li v úvahu povahu a rozsah jeho služby, může být Xu popravu považován za čínského Billy Grahama, takže je docela ironické, zeje zatčen zrovna při svém pokusu setkat se skutečným Billy Grahamem.

Xu za svůj odvážný pokus strávil tři roky ve vězení a byl nakonec propuštěn až v roce 1991. Byl držen ve věznici v okrese Zenping v provincii Henan, aniž by byl kdy obviněn.