KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

BŮH VYLÉVÁ SVOU ÚŽASNOU MOC
Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás dolovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám pohlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho ...Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal.
(Ž 66,10-12.16)
Ještě než uplynul můj čtyřletý trest, dostal jsem se do další těžké situace a nyní jsem se tedy nacházel v malinké cele. Byl jsem přesvědčen, že tentokrát mě určitě odsoudí k smrti. Jednoho rána pro mne přišel dozorce a odvedl mě k veřejnému výslechu, který měl trvat celý den. Zrovna jsem zakončil modlitební chvíli a uctíval Pána z celého srdce.
Když si dozorce všiml mé rozradostněné tváře, zeptal se: „Co hezkého se ti v noci zdálo, že se tak raduješ?" Pokračoval jsem ve zpěvu.
Přerušil mě. „Jen se moc neraduj. Nacházíš se ve velmi kritické situaci a dnes to pocítíš. Na konci dne ti do zpěvu určitě nebude."
Ještě mi zkontroloval pouta a pak mě začal postrkovat k vyšetřovací místnosti. Čekalo tam na mne již osm lidí. Na stole ležela sbírka různých mučicích nástrojů. Bůh mi již ze srdce odstranil všechen strach, a tak jsem si ty nástroje prohlédl zblízka bez jakéhokoli pocitu úzkosti. Posadil jsem se na židli.
Soudce promluvil: „Yune, tohle je tvá poslední příležitost. Mám moc tě odsoudit na dalších patnáct nebo dvacet let, pokud odmítneš spolupracovat a nepřiznáš se ke svým zločinům."
Podíval jsem se na něj beze slova.
Pak si vzal slovo zástupce velitele okresní policejní správy. „Yune, podle našich záznamů jsi udržoval čilý kontakt se zločincem Xu Yongzem. Stýkal ses rovněž s cizinci a osnoval plány proti naší vládě. Tato fakta jsou sama o sobě dostatečná, abychom ti udělili trest smrti, budeme-li chtít. Chceme však, abys zcela otevřeně přiznal, že ses těchto zločinů dopustil. Pověz nám, kdo patří mezi Xuovy vedoucí. Pokud nám sdělíš jejich jména, budeme k tobě shovívaví. V opačném případě toho budeš velmi litovat."
V nitru jsem začal pociťovat hněv. Postavil jsem se a pozvedl spoutané ruce. Hlasitě jsem zvolal: „Už nic neříkejte! Jsem připraven na trest smrti! Neodpovím vám. Dělejte si se mnou co chcete!"
Potom jsem se opět posadil.
V hloubi srdce jsem prohlásil: „Pane Ježíši, i kdyby mě zabili, budu tě stá-le milovat."
Všem přítomným se na tváři rozhostil údiv. Zkušený soudce provinční vlády řekl: „Dobrá, Yune, víme že jsi upřímný křesťan. Naše vláda je však ochotná ti pomoci. Nemáme v úmyslu tě zabít, tak se tolik nevzrušuj. Pouze naslouchej otázkám, které ti pokládáme. Dnes se vrať do své cely. Za pár dnů tě zavoláme a ty nám budeš moci na naše otázky odpovědět." Když jsem byl opět o samotě na vlhké podlaze, zpíval jsem si píseň:
Ó Pane, nevím, co mě zítra čeká,

raději bych však pro tebe položil život, protože vím, že sis mne vyvolil

a povolal jsi mě, abych tě poslouchal a miloval.
O pár dní později si pro mě okolo deváté hodiny ranní přišel samotný vrchní dozorce. Překvapilo mě, když mi řekl: „Yune, sbal si věci a připrav se na odchod."

Zeptal jsem se: „Proč?"

Odvětil: „Posíláme tě zpátky do okresní věznice. Tam si počkáš na další soud."
Posadili mě tedy do policejního automobilu a zavezli zpět do Nanjangu. Deka, oblečení, Bible a všechny další osobní věci cestovaly se mnou. Já jsem sedě1 na zadním sedadle a vedle mne po obou stranách ozbrojený doprovod.
Do Nanjangu jsme dorazili pozdě odpoledne. Uplynuly již téměř čtyři roky od chvíle, kdy jsem tady byl naposledy. Namísto do věznice mě zavezli do velkého areálu. Všiml jsem si tabulky, na které stálo: „Oblastní úřad veřejné bezpečnosti."
Eskorta mi povolila pouta a bylo mi dovoleno umýt si ruce a obličej. Pak mě odvedli do přepychové zasedací místnosti. Čekalo zde již asi dvanáct lidí: velitel policie, ředitel úřadu pro náboženské záležitosti, místní představitelé komunistické strany a několik vedoucích Vlastenecké církve. Velitel policie řekl: „Yune, domníváme se, že víš, jak vážná je tvá situace, takže naše obvinění již není třeba opakovat. Podle našich zákonů bychom ti měli udělit vyšší trest, myslíme si však, že jsi příliš tvrdohlavý, než abys změnil své chování. Po mnoha debatách na nejrůznějších úrovních jsme se rozhodli, že tě necháme jít domů." Duch svatý mi připomněl slovo: Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. (J 19,11)
Další představitelé pokračovali: „Dříve než tě propustíme, musíš souhlasit s několika podmínkami:
1. Na dva roky budeš zbaven všech politických práv. V žádném případě se nebudeš moci vyhnout hanbě vyplývající ze skutečnosti, že jsi politický vězeň.
2. Dva roky budeš pod přísným policejním dohledem.
3. Každý měsíc se budeš muset hlásit na polici a sdělit, cos během uplynulého měsíce dělal.
4. Nebudeš moci opustit svou vesnici. Nebudeš smět nikde kázat. Pokud tě přijde někdo navštívit, musíš to nahlásit úřadům. Pokud tak neučiníš,
tvrdě tě potrestáme. 5. Musíš se připojit k Vlastenecké církvi, kterou uznává a podporuje naše

vláda." Poté, co přečetli těchto pět bodů, mě požádali, abych podepsal, že s těmito podmínkami souhlasím.
Slušně jsem jim odpověděl: „Ctihodní pánové, s jednou podmínkou nemohu souhlasit. Jedná se o pátý bod. Nepřipojím se a ani se nemohu při-pojit k Vlastenecké církvi. Je to totiž národní politická organizace. Jelikož jsem zbaven všech politických práv, nejsem způsobilý připojit se k Vlastenecké církvi."
Uznali, že má slova mají logiku. Nevěděli jak odpovědět, a tak mě důraz ně varovali: „Yune, víme, že jsi jako pes, který nemůže přestat žrát lidské odpadky. Víme, že pro tebe není jednoduché změnit smýšlení. A je jedno, jak chytrý si myslíš, že jsi; jestliže budeš i nadále podněcovat své příznivce pro ti naší národní náboženské politice, následky si poneseš po zbytek života."
Zjistil jsem, že mi již dopředu koupili lístek na autobus do naší vesnice. Byl to poslední autobusový spoj, které toho večera jel. Na nádraží mne od-vezli automobilem. Srdce mi překypovalo radostí a vděčností.
Bylo 25. ledna 1988 - na den přesně čtyři roky od chvíle, kdy mě přivezli do Nanjangu v policejním automobilu bolestivě připoutaného k železné mu madlu a potřísněného vlastní krví. A byly to rovněž přesně čtyři roky od chvíle, kdy jsem zahájil svůj 74denní půst.
Konečně jsem byl z vězení venku!
Chvíli před půlnocí jsem vystoupil nedaleko naší vesnice. Kráčel jsem po temné zledovatělé pěšině k domovu. Mísilo se ve mně vzrušení s nervozitou. Byl jsem si vědom skutečnosti, že v mé nepřítomnosti rodina velmi trpěla.
Spěchal jsem po úzké stezce okolo řady domků, kterým se kouřilo z komína a oheň v kamnech je chránil před chladným zimním větrem.
Pak jsem spatřil náš dům. Na chvíli jsem se zastavil. Cítil jsem se jako ve snu.
Prožil jsem během těch čtyř let mnohé, Bůh mi však prokázal věrnost. Strašně mě mučili, Bůh mi však prokázal věrnost. Byl jsem vláčen před soudy a soudce, Bůh mi však prokázal věrnost. Měl jsem hlad, žízeň, omdléval jsem vyčerpáním, Bůh mi však prokázal věrnost.
Ve všech těch záležitostech mi Bůh prokazoval lásku a věrnost. Nikdy mě neopustil. Jeho milost mě vždy provázela a postaral se o každou mou potřebu.
Netrpěl jsem pro Ježíše ve vězení. Ne! Byl jsem tam s Ježíšem a každí) denně zakoušel jeho skutečnou přítomnost, radost a pokoj. Netrpí ti, kdo jsou ve vězení kvůli evangeliu. Trpí ten, kdo nikdy nepoznal Boží intimní přítomnost.

Ačkoli jsem byl nyní na svobodě, svým způsobem bylo pro mne obtížné vězení opustit. Duchovní obecenství s křesťanskými sourozenci ve věznici bylo hluboké a milé. Pouta, která se mezi námi vytvořila, byla velmi pevná S láskou jsme sloužili jeden druhému a sdíleli navzájem celý svůj život. Ve vnějším světě, za zdmi, jsou lidé zaneprázdnění a neustále mají něco nu práci. Většina vztahů je tam více či méně povrchních.
Rodina mě nečekala. Věděli zhruba, kdy mám být propuštěn, od úřadů však neobdrželi žádné nové informace. Zjistil jsem, že přední dveře domu jsou zamčené. Zaklepal jsem a Deling s hlubokým údivem ve tváři otevřela dveře a pozvala mne dovnitř. Malý Izák již spal. Deling jej vzbudila a s očima dokořán na mě oba hleděli a snažili se přesvědčit sami sebe, že to není sen ani vidění, ale že jsem to skutečně já.
Izákovi byly čtyři roky, nikdy jsme se však neviděli. Přivinul se k matce a zeptal se: „Kdo to je? To není můj otec! Kdo to je?" Ranilo mě to u srdce, avšak během následujících několika dní byl jeho vztah ke mně vřelejší a více se mi otevřel.
Společně jsme poklekli a poděkovali Bohu, že nás opět svedl dohromady. Potom jsme se s Deling objali a celou noc se společně smáli i plakali, když jsme si vykládali o těžkostech, které jsme zakoušeli a o dobrotě, již nám Bůh prokazoval.
Matka nebyla doma, když jsem dorazil. Odjela do Nanjangu v naději, že se jí podaří zjistit, kdy mě propustí. Na úřadech ji však ignorovali a žádnou z jejích otázek nezodpověděli. Den po mém propuštění přijela domů zklamaná a se zlomeným srdcem. Asi si dokážete představit její nevyslovitelnou radost, když zjistila, že jsem již doma!
Tři dny po návratu z vězení se mi v noci zdál zvláštní sen, okamžitě jsem však věděl, že je od Hospodina.
V tom snu mě pronásledoval zástup křesťanů. V rukou jsem nesl jasné světlo velikosti vejce. Ti lidé se mi pokoušeli světlo vzít, a tak jsem se snažil je ukrýt, ono však svítilo i skrz oblečení. Ať jsem se pokoušel o cokoli, ti lidé mě neustále pronásledovali.
Probudil jsem se a košili jsem měl úplně propocenou. Vzbudil jsem man-želku a řekl jsem jí: „Měli bychom se modlit, měl jsem děsivý sen." Když jsem jí popsal podrobnosti, Deling pravila: „Pán nám říká, že je příliš těžké tě skrýt před věřícími. Až zjistí, že tu jsi, přijdou tě navštívit. Policie je potom zatkne. To je pravý důvod, proč tě pustili. Používají tě jako světlo, které vábí můry. Až věřící přijdou, policie se jich zmocní."

Sen se začal naplňovat. Dva týdny po mém propuštění se odehrálo shromáždění za účasti bezpečnostních složek a lidového kongresu. Během setkání bylo deklarováno, že v Číně existuje naprostá svoboda náboženského vyznání. Ilegální podzemní církev byla kritizována. Bylo rovněž oznámeno, že se nacházím pod přísným dohledem místních úřadů, a delegáti byli rov-něž seznámeni s pěti body, kterým jsem se musel před propuštěním podřídit. Během setkání se mě snažili zesměšnit.
Jednoho dne mě ještě před úsvitem navštívilo několik důležitých spolu pracovníků. Vzali mě na mimořádné setkání vedoucích. V srdci mi hořel oheň Ducha svatého. Společně jsme se modlili za probuzení. Mnozí mladí plakali před Pánem. Všichni jsme znovu vydali svůj život Pánovým záměrům.
V mé domovské správní oblasti Nanjangu se rozhořel oheň Ducha svatého. Během krátkého období došlo k mnoha zázrakům a tisíce se obrátily, Oheň se poté rozšířil i na další místa.
Byl jsem velmi pečlivě sledován, nemohl jsem tudíž jít, kam se mi zachtělo. Když jsem chtěl odejít z vesnice, musel jsem žádat o povolení. Každý měsíc jsem se musel dostavit na policii a nahlásit zde všechny své aktivity, Byl to pro mne osten v těle.
Jednoho dne jsem se modlil: „Pane, Petrovi jsi řekl, že máme poslouchat Boha, ne člověka, takže od této chvíle se již na policii hlásit nebudu. Budu poslouchat pouze tebe."
Pán okamžitě promluvil k mému srdci: Podřiďte se kvůli Pánu každému lid-skému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci ..Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. (1Pt 2,13.15)
A tak jsem během prvních dvou let činil vše, co po mně vyžadovali, a každý měsíc jsem podával zprávy na policii. Využil jsem každé příležitosti ke sdílení Božího slova s policisty. Ve svých zprávách jsem jim však nikdy ne-sdělil, kde jsem kázal evangelium. Popisoval jsem v nich, co mi v uplynulém měsíci zjevil Pán ze svého slova. V březnu 1988 jsme se dozvěděli, že v městě Guangžou na jihu Číny jsou k dispozici Bible. Křesťané ze zahraničí je přepravili přes hranice z Hongkongu. Uslyšel jsem taky o americkém pastorovi, který sídlí tamtéž a z celého srdce miluje Čínu. Hovořil a kázal plynule čínsky. Když se o tom pastorovi dozvěděla má žena, povzbuzovala mě, abych se do Guangžou vydal, navštívil jej a získal nějaké Bible pro naši církev. Říkala mi, abych si z místních úřadů nedělal hlavu, že můj odchod z vesnice nějak vysvětlí. Cestoval jsem do Guangžou 30 hodin vlakem a s americkým bratrem jsem se tam setkal. Otevřeně mi vykládal o tom, jak Čínu miluje a že je ochoten položit za čínský lid život. Srdce mi vzrušeně tlouklo. Byl to můj první kontakt s věřícími ze Západu. Ti začali přinášet mnoho zavazadel s Biblemi, které podzemní církev velmi potřebovala. Od té chvíle jsme do svého středu začali přijímat menší počet cizinců, Těšili jsme se z přátelství s nimi a byli jsme jim vděční za Bible a materiály, které nám poskytovali, trochu obtížné však bylo hostit je. V té době jsme například kvůli našim pravidelným ranním modlitebním shromážděním vstávali již v 5 hodin ráno. Po modlitbě a snídani jsme až do půlnoci pilně pracovali pro Pána. Věřící ilegálních sborů velmi rádi poslouchali dlouhá poselství Božího slova. Mnozí čínští kazatelé dovedli kázat v moci několik hodin bez přestávky. Po přestávce na jídlo
pak pokračovali a kázali dalších několik hodin. A tak tomu bylo den za dnem. Zjistili jsme však, že někteří zahraniční návštěvníci dokáží hovořit jen 45 minut a pak jim dojdou slova a nemají, co víc by řekli! A tak jsme vznesli požadavek, aby k nám jezdili pouze takoví, kteří dokáží vyučovat nejméně dvě hodiny v kuse. Rok 1989 byl pro podzemní církev klíčovým rokem. Začali jsme se sjednocovat pro žeň. Masakr, který se odehrál 4. června na náměstí Tiananmen, změnil postoj mnoha lidí. Zdiskreditoval komunismus v očích milionů a motivoval je, aby začali hledat duchovní pravdu. V roce 1989 začala po celé Číně a rozličnými způsoby explodovat moc Ducha svatého. Stále méně lidí projevovalo zájem o vstup do komunistické strany, zatímco daleko větší počty se toužily připojit ke křesťanské církvi. V letech 1978-1989 tvořili většinu věřících postarší farmáři, od roku 1989 však začalo Krista následovat mnoho vzdělaných studentů a státních zaměstnanců. Dokonce i nemálo zkušených komunistů se odvrátilo od prázdné marxistické ideologie a rozhodlo se přijmout Ježíše.
Evangeliu se mimořádně dařilo i v naší vesnici. Několik členů komunistické strany se vzdalo svého členství, uvěřili v Ježíše, byli pokřtěni a začali kázat evangelium! Mnozí hříšníci nalezli spásu a nemocní byli uzdraveni. Moc evangelia se stala předmětem rozhovorů mezi vesničany. Zdálo se, že Boží moc a realita všechny uchvátila. Dokonce i sousedé, kteří se manželce během let, kdy jsem pobýval ve vězení, vysmívali, se káli a stali se z nich silní křesťané. Velice litovali toho, jak pronásledovali naši rodinu.
Té noci, kdy mě roku 1983 zatýkali, jsem zvolal: „Jsem nebeský muž! Bydlím ve vesnici Evangelium." Nyní se tato slova naplnila! Díky Boží milosti byla má vesnice vskutku plná evangelia.
Policie věděla, že se obracejí mnozí a že se dějí velké zázraky, avšak na-místo toho, aby podzemní sbory začala pronásledovat, rozhodla se zůstat ve svých policejních stanicích. Báli se nás dotknout vědouce, že mezi námi působí ohromná moc. Spočítali si, že postavit se Božímu lidu by bylo bláhové a nebezpečné.
Naši spolupracovníci nikdy nepodstoupili výuku v semináři, byli však plni Ducha svatého. Pokaždé, když kázali, byli věřící jejich učením uchvácí ni a Ježíšovo jméno se rychle šířilo. Když viděli..., že jsou to lidé neučení a pros ti, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. (Sk 4,13)
Všichni křesťanští vedoucí byli natolik zaneprázdnění, že neměli ani čas se najíst či trávit čas s rodinou. Odevšad přicházela makedonská prosba, abychom přišli a kázali evangelium. Bylo to podivuhodné období, kdy jsme se především snažili držet krok s Pánem a pracovat na sklizni, dokud je ještě den. Při jedné příležitosti jsem byl požádán, abych vedl shromáždění ve městě Wenžou v provincii Zejiang. Děly se tam velké zázraky. Slepí viděli, hluší slyšeli a chromí chodili. Obklopili nás lidé, kteří zoufale potřebovali Pána, Dotýkali se dokonce i mého oděvu v naději, že budou uzdraveni. Nakonec bylo zapotřebí šesti až sedmi silných spolupracovníků, kteří mě vynesli ze shromáždění pryč od zástupu.
V provincii Anhuj se shromáždily víc než dva tisíce lidí. Když jsem hovořil, přivedli dopředu čtyři lidi, které všichni, kdo je znali, považovali za posedlé ďáblem. Léta je nikdo nebyl schopen zvládnout. Lékaři a specialisté se je pokoušeli vyléčit, jejich stav se však zhoršoval. Jeden z těch mužů byl pro církev opravdovou pohromou. Opakovaně se pokoušel zabít pastora a požadoval po něm, aby před ním poklekal a uctíval démony, kteří v něm přebývali. Byl považován za nebezpečného, takže když to s ním bylo opravdu zlé, nasazovala mu policie pouta. Věřící se za toho muže již nějaký čas modlili, jeho stav se však nelepšil. Když jsme se za ty čtyři svázané modlili v Ježíšově jménu, tři z nich byli okamžitě osvobozeni. Avšak muž s vražedným duchem kladl velký odpor, Vytrvale jsme se modlili za jeho vysvobození až do čtvrté hodiny ranní, on však nepřestával klít a vyhrožovat nám. Obzvláště toužil zabít mne. Mocnosti temna přebývající v tom muži se mi vysmívaly: „Tvrdíš, že máš nad démony moc, mě však vyhnat nedokážeš! Toto je můj dům a nikam se odsud nehnu!"
V průběhu vymítání jsme se uchýlili ke všem metodám, které jsme znali. Modlili jsme se nejrůznější druhy modliteb, nic však nefungovalo. Nakonec jsme to vzdali. Sedli jsme si a prohlásili: „Pane, tady už nic nesvedeme." Zatímco jsme tam tak seděli v poraženecké náladě, sestoupil na nás najednou Duch Boží a posedlý muž se začal nekontrolované třást. Vyskočili jsme a položili na něj ruce. Démoni jej okamžitě opustili.Toho rána jsme se naučili jednu lekci: Ač jsme se svými silami v koncích, neznamená to, že jsme poražení, ale že můžeme začít čerpat z Božích nepřeberných zdrojů. Právě tehdy, když jsme slabí, jsme silní v Pánu. Tehdy byl hlad lidí po Bohu neuvěřitelně intenzívní. Pokud jste nikdy podobný stav neprožili, těžko pochopíte, o čem hovořím. V některých oblastech byla Boží moc vylévána v takové intenzitě, že lidé byli usvědčováni Duchem svatým již při cestě na shromáždění. Na cestě poklekali a káli se ze svých hříchů. Potřeb bylo tolik, že jsme nevěděli, co dřív. Bratr Žang Rongliang a jeho spolupracovníci se ptali: „Co budeme dělat? Ze všech míst nám chodí pozvánky, abychom vedli evangelizační a uzdravovací shromáždění. Jsme jako svíčky, které hoří z obou konců."
Jednoho dne jsem uslyšel jasný hlas: Jdi do pustiny a modli se. Musíš se modlit a potom kázat. Nejdříve se modli, potom kaž."
Mnozí vedoucí v té době cítili potřebu vyučovat nově obrácené. Dlouho jsme se soustředili na evangelizaci, nyní jsme se ale rozhodli, že budeme duše nejenom získávat, ale rovněž je krmit a starat se o to, aby z nich vyrostli Pánovi učedníci. V dubnu 1989 jsme zahájili intenzívní výukové programy. Mnohé z těchto biblických škol sídlily v jeskyních vyhloubených do úbočí kopců. Když se Bůh dá do pohybu, to nejlepší, co můžeme udělat, je svézt se s ním. Všechny lidské plány a strategie se v tu chvíli stávají neužitečnými a bezcennými a jsou smeteny jako deštník hurikánem.
Krátce poté, co jsem byl propuštěn, jsem dodržel slib daný bratru Huangovi a navštívil jsem jeho rodiče. Od Huangova obrácení a popravy uplynulo tři a půl roku. Rodiče stále měli „krvavý dopis" svého syna.

Řekl jsem jim: „Ačkoli je tělo vašeho syna mrtvé, jeho duch žije a přebývá s Ježíšem v nebi. Jeho slova, která vám v dopise napsal, jsou rovněž živá. Dnes jsem vám přišel povědět o posledním přání vašeho syna. Řekl, že musíte uvěřit v Ježíše!" Oba Huangovi rodiče byli členy komunistické strany a patřili k vyšším společenským vrstvám. Viděl jsem, jak se Duch svatý dotýká jejich srdce, oni si však byli vědomi toho, že jestliže se stanou křesťany, zaplatí za to vysokou cenu. Po několikahodinovém hovoru mi strčili do kapsy svazek bankovek a po děkovali mi za návštěvu. Vytáhl jsem peníze z kapsy a položil je na čajový podnos. Řekl jsem jim: „Nechci vaše peníze. Chci vaše duše! Ve svatém jménu Ježíše Krista z Nazaretu vám nyní přikazuji, abyste poklekli a přijali Ježíše za svého Spasitele!" Huangovi rodiče okamžitě padli na kolena a v slzách před Pánem vyznali své hříchy. Věrně následují Pána po dnešní den.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

PODRUHÉ VE VĚZENÍ
Tak se Josef ocitl v pevnosti. Ale Hospodin byl s ním,
rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň
u velitele pevnosti; ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti.
Řídil vše, co se tam mělo dělat. Velitel pevnosti nedohlížel
na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin;

všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru. (Gn 39,20-23)
Od té doby, kdy mě v lednu 1988 propustili z vězení, až do poloviny roku 1991 nás zvaly sbory z celé Číny, abychom jim kázali. Bůh si mne používal ke kázání svého slova v mnohých odlehlých oblastech a velký počet hříšníků se obracel ke Kristu. Každý den jsme od rána do večera měli velmi napilno, takže nezbýval čas ani na pořádné jídlo. Vstávali Jsme brzy ráno, abychom mohli strávit nějaký čas s Pánem, a poté jsme po zbytek dne tvrdě pracovali - kázali, vyučovali a cestovali z místa na místo; okolo půlnoci jsme vyčerpaní uléhali na lůžko. Následujícího dne jsme ještě před rozbřeskem byli opět na nohou připraveni opakovat celý proces.
Když jsme se výjimečně dostali domů, museli jsme vyrazit na pole a dohnat vše, co jsme díky své nepřítomnosti zanedbali. Počátkem roku 1991 mě Pán varoval slovem ze Zjevení 2,3-5: Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. Díky náročné službě jsem byl vyčerpaný.
V květnu 1991 na podzemní církev opět dolehlo období silného pronásledování. Jedné noci jsem již ležel v posteli, když má žena najednou procitla ze snu. Srdce jí bušilo, neboť to, co ve snu spatřila, ji vyděsilo. Vykřikla: „Musíme si vzít Bible a okamžitě odsud odejít!"
Uklidňoval jsem ji a chtěl jsem vědět, co sejí zdálo. Deling mi řekla: „Venku pršelo a foukal vítr a já se v srdci cítila velmi osamoceně. Šla jsem po bahnité stezce a tlačila před sebou kolo. Na něm jsem vezla dvě tašky tvých oblíbených křesťanských knížek, což mi ovšem chůzi do kopce velmi znesnadňovalo.
Snažila jsem se ze všech sil, nikam to však nevedlo. Když jsem již byla na pokraji vyčerpání a umdlévala jsem, dostala jsem se na úzkou silnici. Dotlačila jsem kolo s knihami k chodníku a odpočívala.
Yune, Pán mi ukázal, že pokud se nepodřídíš jeho vedení, dostaneš se na místa, kam jsi nezamýšlel jít. Bůh nás varuje. Odejděme dokud je ještě tma, abychom unikli těm, kdo nám chtějí ublížit." Řekl jsem jí: „Podívej, za chvíli budeme sklízet pšenici. Počkejme ještě pár dní a pak vyrazíme." Byl jsem přesvědčen, že má slova mají logiku, a snažil jsem se, aby mě Deling pochopila; ona mi však řekla: „Jestli mi nebudeš naslouchat, určitě se dostaneš do potíží. V srdci chováš velmi tvrdohlavý postoj a vždy se snažíš být hrdina. Už dávno nehledíš na to, co ti ostatní radí. Měl by ses kát a modlit se, aby ti Bůh očistil srdce." V tom okamžiku ke mně promluvil Duch svatý z Matouše 2,13: Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni. Řekl mi, abych okamžitě odešel, já jsem však na jeho varování nedbal.
Jelikož jsem již dlouhé měsíce žil z vlastních sil, byl jsem tělesně, duševně i duchovně vyčerpaný. Duchovní zrak i sluch mi otupěly. V srdci se mi jako plevel rozrostla pýcha. Namísto toho, abych naslouchal Božímu hlasu a řídil se jím, jsem se snažil uvažovat logicky a svá rozhodnutí jsem činil na základě vlastní moudrosti.
I spolupracovníci mě varovali, abych nezůstával doma, já jsem však na jejich rady nedbal. Neočekával jsem v čistotě srdce na Pána. A to bylo příčinou mého selhání. Na stavu mého srdce se podepsala únava, přepracování a úpadek. Služba pro mě byla modlou. Lásku k Bohu nahradila práce pro Boha. Před těmi, kdo se za mě modlili, jsem svůj stav skrýval a ve vlastní síle jsem kráčel dál do okamžiku, než se Bůh ve své lásce a milosrdenství rozhodl zasáhnout. Pořád jsem vstával v pět ráno a modlil se s ostatními vedoucími a stále jsem si každodenně četl Bibli, avšak to vše jsem činil z povinnosti a ze zvyku, nikoli z ochoty srdce založené na vztahu s Ježíšem. Toho roku oznámila vláda svůj plán uvěznit všechny vedoucí nelegálních sborů, kteří se odmítají přidat k Vlastenecké církvi. Byl schválen zákon, který zakazoval sborová shromáždění konaná po domech. Policii to umožnilo stíhat nás v plném rozsahu tohoto zákona. Čtyři dny poté, co se Deling zdál onen sen, si na mne před domem počí-hali příslušníci policie v civilu. Zatkli mě a spoutali. Předtím mě každý třetí nebo čtvrtý den doma hledali, já jsem se však s nimi díky přítomnosti na nějakém setkání vždy minul. Kvůli své neposlušnosti a neúctě k Pánu, manželce a spolupracovníkům jsem se podruhé ocitl ve vězení. Pán viděl, že jsem díky službě vyčerpaný, a tak mi milostivě dovolil, abych si za mřížemi nějaký čas odpočinul a naučil se pár nových věcí pokud jde o vnitřní duchovní život. Sloužíte-li Bohu, rád bych vás povzbudil: Dejte si pozor a nedopusťte se prosím stejné chyby jako já. Bůh žárlivě touží po tom, abychom patřili jemu. K naším duším chová lásku. Jestliže povýšíme cokoli nad svůj vztah s Ježíšem (byť by to byla i služba pro něj) chytíme se do pasti. Jsme-li vyčerpaní, zastavme se! Odpočiňme si! Naše lampy potřebují neustálý přísun oleje od Pána, jinak naše světlo zhasne. Pamatujme na to, že V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete ... Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají. (Iz 30,15.18)
U soudu jsem byl obviněn z „vážného narušování společenského řádu". Soudce mě stroze varoval: „Dnes tě posíláme do da'anského vězeňského pracovního tábora. Doslechli jsme se, že dokážeš obrátit svět vzhůru nohama. Víme, že kážeš křesťanství všude, kam přijdeš, a během několika dní lidi přesvědčíš, aby se řídili tvým učením. Jestliže se stejné věci dopustíš i v Da'anu, budeme nuceni ti udělit lekci, na kterou nezapomeneš." Se svým spolupracovníkem Čuanem jsme obdrželi tříletý trest. Eskorta nám nasadila pouta a posadili nás mezi dva další zločince. Automobilem nás pak převezli do vazební věznice, kde jsme měli strávit několik měsíců, než nás oficiálně pošlou do pracovního tábora. Již dříve jsem si uvědomil, že do této situace jsem se dostal díky svému hříchu a pýše. Po příjezdu do vazební věznice jsem se s mnohými slzami kál a rozhodl jsem se plně spoléhat na Pánovu milost. Bůh mi odpustil a posílil mou víru. Když jsem vstoupil do věznice, vložil mi Duch svatý do srdce následují cí slovo z Písma: Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. „Strach z nich ai vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý" ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. (1Pt 3,13-16)
Všichni noví vězni jsou během několika prvních dní „přivítáni" krutým bitím a mučením. Zvláště to platí pro ty, kdo již dříve ve vězení pobývali. Na tomto bití se povětšinou nepodílejí přímo dozorci, ale vedoucí cely. Je to způsob, jímž tito krutí lidé uplatňují svou autoritu a nově příchozím tak ukazují, kdo je tady pánem. Dozorci stojí stranou a nečiní nic, aby tomu zabránili.
Chystal jsem se, že budu bit, avšak jeden z vedoucích věznice se doslechl, že má přijít křesťanský pastor. Měl v plánu mě před bitím uchránit, a tak mě vyhledal a zeptal se mě: „Ty jsi ten, který věří v Ježíše?"
Odpověděl jsem: „Ano! Také věříte v Ježíše?"
„Celá má rodina v něj věří, já ale ne," odvětil.
Řekl jsem mu: „Jste hlava rodiny. Proč také nevěříte?"
Usmál se, odpovědět na mou otázku však odmítl. „Promluvíme si o tom někdy později. Nyní mi pověz, co pro tebe mohu udělat."
Srdce jsem měl naplněno vděčností. Řekl jsem tomu laskavému muži: „Jestli to je možné, povolte mi trochu pouta. Už se mi zařezávají do zápěstí."
Opět se mě zeptal: „Nechtěl bys poslat vzkaz rodině? Jsem ochoten ti v tom pomoci." Díky Božímu požehnání a pomoci toho muže mě během dvou dnů směla navštívit rodina i někteří spolupracovníci. Děkoval jsem Bohu. Bylo to úplně jiné přivítání, než když jsem přišel do vězení roku 1984 poprvé!
V říjnu 1991, pět měsíců po mém zatčení, dorazila do věznice speciální ozbrojená eskorta, která měla za úkol převézt mě a několik dalších vězňů z vazební věznice do da'anského pracovního tábora, který se nachází v okrese Rujang v severozápadní části provincie Henan. Když jsme přijeli na místo, velitel eskorty prohlásil: „Tohle je velký rebel a kontrarevolucionářský vůdce Yun." Obklopili mě vedoucí pracovního tábora a ptali se: „Znáš Xu Yongzeho, šéfa kontrarevolucionářů?" Znáš pastora jménem Věrný Hen?" Odpověděl jsem: „Ti muži věří v Ježíše!
Vytáhli můj spis s varováním: „Nesnaž se nás oklamat. Víme, že na svých zločinech s těmi muži spolupracuješ."
Během prvních několika dnů pobytu v pracovním táboře jsem nesměl I nikým promluvit a nikdo nesměl promluvit se mnou. Ostatní vězni došli k závěru, že musím být hrozný člověk, snad vrah nebo násilník. Krutě mě mlátili. Vězni v táboře zoufale potřebovali evangelium. Bylo zde mnoho nemocných a podvyživených mužů. Někteří na tom byli se zdravím tak špatně, že celý den jen leželi na zemi a doufali v brzkou smrt. Během prvních několika měsíců si mě dozorci pozorně všímali, já jsem se však s nikým nepouštěl do debat o politice. Pán mě uschopnil dívat se na ostatní jeho soucitnýma očima. Při každé příležitosti, která se naskytla, jsem se modlil za nemocné a sdílel se spoluvězni evangelium. Dařilo se mi to díky tomu, že jsem před dozorci předstíral, že jsem zručný masér. Zatímco jsem nemocné vězně masíroval, tajně jsem jim kázal evangelium a modlil se za ně. Mnozí takto přijali se slzami v očích Pána Ježíše I byli uzdraveni. Brzy všichni vězni i dozorci věděli, že věřím v Krista a že jeho moc pro spasení a uzdravení je všem k dispozici.
Jednoho dne jsem kázal evangelium skupince vězňů. Mé srdce bylo naplněno Pánovou radostí. Několik dozorců to komentovalo slovy: „Podívejte, támhleten zločinec je šťastnější než my, a to jsme na svobodě! Pojďme, požádáme ho, ať nám něco zazpívá." Zazpíval jsem jim svou oblíbenou píseň „Ať celý svět zví, že mám Spasitele. Jmenuje se Ježíš."
Pokaždé, když se vězni vraceli do cel, učili spoluvězně písně, které jsem je naučil, a vyprávěli jim, co ode mne slyšeli. Díky každodennímu tvrdému životu a beznadějné situaci zoufale toužili po jakémkoli duchovním světle. Cítili, že budoucnost pro ně nemá žádnou naději ani radost, úzkostlivě tedy střežili Boží slovo jako drahocennou perlu.
Ředitele tábora jednoho dne rozbolel krk, a tak mě požádal, abych mu jej namasíroval. Začal jsem s ním rozmlouvat a on si brzy uvědomil, že nejsem takový, jakého mě vykresluje můj spis. Řekl mi: „Nejednáš jako člověk, před kterým nás policie varovala. Celé měsíce tě pečlivě sledujeme. Všichni dozorci i vězni o tobě mají příznivé mínění, rozhodli jsme se tudíž, že tě ustanovíme vedoucím cely. Budeš zodpovědný za morálku a chování ostatních vězňů a také za to, aby řádně vykonávali svou práci."
Postoj vedoucích tábora ke mně se změnil k lepšímu. Přeřadili mě do hlavní kanceláře pracovního tábora a svěřili mi nejrůznější úkoly. Patřilo mezi ně organizování vzdělávacích programů pro vězně a výběr hudby pro táborový rozhlas. Dostal jsem rovněž na starost táborovou knihovnu a dokonce jsem pomáhal připravovat písemné zprávy pro ministerstvo, které popisovaly, jak se život vězňů mění k lepšímu. Přitom jsem ani nevychodil střední školu. Díky otcově nemoci jsem musel zůstat doma a pracovat, nyní mě však Pán povýšil. Pracoval jsem pro čtyři různá oddělení: management, vzdělávání, administraci a hygienu! Mezi vězni byli i takoví, kteří vlastnili vysokoškolský diplom, Pán však obdařil svou přízní mne a způsobil, že jsem byl povýšen. Mé první dva výkony trestu byly dvě velmi rozdílné zkušenosti, obě však očividně byly součástí Božího plánu pro můj život. Byla to pro mne nezbytná biblická škola. Dozvídal jsem se o jeho charakteru stále nové věci a on mne vyučoval, jak být jeho živým svědectvím. Nebyl jsem týrán ani mučen jako během svého předešlého uvěznění.
První čtyři roky se podobaly období, kdy byl Josef uvržen do vězení, kde jej ponižovali a týrali. Můj druhý výkon trestu se však podobal době, kdy jej Bůh vyvýšil a obdařil vlivem a autoritou. Pochopil jsem skutečný význam veršů: Nikdo od východu, nikdo od západu, nikdo od hornaté pouště, jenom Bůh je soudce: jednoho poníží, druhého povýší. (Ž 75,7-8)
Rád bych ovšem podotkl, že jsem neměl neomezenou volnost a nemohl jsem dělat, co by se mi líbilo! Moji spolupracovníci mě nesměli navštěvovat. Do tábora mohli vstoupit pouze lidé s oficiálním písemným povolením. Mnohé věřící tehdy pronásledovala policie, a nemohli tedy riskovat a žádat o povolení k návštěvě. Z okolního světa se mi dostávalo velmi málo informací. I přes tato omezení mi Pán nádherně pomohl! Na vnější straně zdi tábora byla řada obchůdků. Ty měly ve zdi malá okénka, kde si mohli vězni kupovat jídlo a jiné drobnosti. Jednoho dne jsem si všiml, že jedna majitelka obchůdku má na pultě za sebou zpěvník Vlastenecké církve. Zeptal jsem se: „Mohl bych se prosím podívat na tu knihu?" Stroze opáčila: „Nevím, proč byste ji měl vidět. Do mé knihy vám nic není." Hned poté ji schovala pod pult. Ta žena byla věřící a navštěvovala shromáždění Vlastenecké církve. Byla přesvědčena, že všichni vězňové jsou špatní, a nevěřila, že bych se mohl zajímat o její zpěvník v dobrém. Řekl jsem jí: „Všiml jsem si, že je to zpěvník. Velmi rád bych se na něj podíval, protože je tam hodně písní, které bych si mohl zazpívat." Vysmála se mi: „Tam u vás nejsou dobří lidé. Tak na co vám bude?"

Ujistil jsem ji: „Paní, já jsem skutečně křesťan! V tomhle táboře jsem kvůli evangeliu a Ježíšově svědectví. Dovolte mi prosím, abych vám z toho zpěv-níku něco zazpíval. Prosím!" Zastyděla se za to, jak se mnou mluvila. Našla ve zpěvníku píseň, kterou jsem znal. Se slzami v očích jsem zpíval:
Chvalte Boha bez ustání, vzdávejte díky mému Spasiteli navěky a navždy.
Pohleďte! Boží Syn byl ukřižován, kvůli tobě a mně byl přibit na golgotský kříž.
Boží láska se rozprostírá nad naší rodinou a přáteli.
Hříšníci, přijměte dnes Boží milost]
Ďáble, odejdi z naší přítomnosti.

Pohleďte! Boží Syn byl ukřižován, kvůli tobě a mně byl přibit na golgotský kříž.
Vytryskly jí slzy radosti. Prostrčila okénkem ruku a pevně mě uchopila za paži. Řekla: „Kéž Bůh potěší tvé srdce. Vezmi si ten zpěvník a nech si jej."
O dva dny později jsem se do obchůdku vrátil. Řekla mi, že jí po návratu domů Bůh pověděl: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mnějste učinili. (Mt 25,40)

Nevěděla, jak jinak by mě ještě mohla požehnat, a tak připravila několik chutných jídel a požádala jistou sestru, aby mi ty dobroty tajně přinesla a požehnala mě tak v Ježíšově jménu. Poprosila mě také, abych čas od času přišel k okénku jejího obchůdku a podělil se s ní a jejími přáteli o Boží slovo. Byl to pro ně vstup do hlubšího obecenství s Bohem. Ta drahá sestra mi nabídla, že se postará o doručování mých dopisů rodině a spolupracovníkům. Bůh si ji použil, aby se mi skrz to malé požehnané okénko ve zdi dostávalo útěchy.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

BOLESTNÁ NÁVŠTĚVA RODINY
Jednoho dne jsem pracoval v táborovém rozhlasovém studiu a pouštěl vězňům duchovní písně. Najednou jsem uslyšel, jak mne někdo zespodu volá. Sháněl se po mně vedoucí odboru vzdělávání a spolu s ním tam stála ředitelka kliniky. Myslel jsem si, že jsem se dostal do průšvihu kvůli pouštění křesťanské hudby. Přikázali mi, abych k nim okamžitě sešel, a tak jsem vyrazil po schodech dolů.
Vedoucí vzdělávání se obrátil na lékařku a povídají: „Yun je dobrý člověk. Nikdy se nevzepřel mým příkazům. Vidíte, jak rychle sem přiběhl?"
Zeptal jsem se ho: „Pane, co pro vás mohu udělat?" Vedoucí odvětil: „Rád bych ti představil hlavní lékařku kliniky. Potřebuje tvou pomoc." Lékařka mi řekla: „Od dozorců i vězňů jsem slyšela, že jste zručný masér. Ráda bych věděla, kde jste se tomu naučil."
Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že mi nepřišli vynadat za křesťanskou hudbu. Odpověděl jsem: „Masérskému umění mě nikdo neučil. Jsem obyčejný křesťan, který chce ostatním ulevit od bolesti." Lékařka si přede mnou začala vylévat srdce: „Můj otec prodělal díky onemocnění krve mrtvici. Ochrnula mu polovina těla. Navštívili jsme s ním spousty lékařů v různých městech. Jeden specialista nám doporučil dlouhodobou masážní terapii, která by mu ulevila v bolestech. Zprávy o vašem masérském umění se donesly i ke mně. Obrátila jsem se na vašeho nadřízeného a požádala jej, aby vám dovolil opustit tábor a masírovat otce u mě doma. Šel byste prosím se mnou a pokusil se o to? Můžete se u nás stravovat, budete jako člen rodiny. Pokud se otec uzdraví, slibuji vám, že se postarám o vaše předčasné propuštění a vy se budete moci vrátit k rodině."
Ještě než začala mluvit, Duch svatý mi řekl: „Přišla chvíle, abys oslavil mé jméno. Půjdeš s ní." Okamžitě jsem na její nabídku reagoval: „Ano, půjdu s vámi. Dávám vám rovněž své slovo, že tuto příležitost nezneužiji k útěku. Nemusíte mít žádné obavy."
Rychle jsem pospíchal do své cely a podělil se o tu novinu s bratrem Čuanem. Pomodlil se za mne a řekl: „Chvála Bohu za to, že tě zahrnuje svou milostí." Vrátil jsem se zpět k lékařce a ta mne zavezla do domu svých rodičů. Byl to velmi hezký dům s měkkými křesly a miskami plnými čerstvého ovoce. Doktorka mě pobídla, abych se posadil a pojedl, já jí však odpověděl: „Mockrát děkuji, ale já se postím a modlím za vašeho otce. Doufám, že vám to nebude vadit. Modlím se, aby mohl přijmout velké požehnání od Pána." Když má slova uslyšela její matka, dojalo ji to až k slzám. Lékařka se musela vrátit do nemocnice. Naklonil jsem se k ní a ujistil ji: „Jděte v pokoji. Nepokusím se o útěk. Potřebuji čas, abych se trochu seznámil s vaším otcem a pak ho budu masírovat."
A tak jsem tomu drahému starému pánovi začal povídat o tom, jak Ježíš nesl na kříži jeho hřích i nemoci. Povzbuzoval jsem jej: „Nyní musíte otevřít svá ústa a pozvat Ježíše do svého srdce. Důvěřujte mu a on vás uzdraví. Kladl jsem mu na srdce, aby s tímto krokem neotálel, protože nyní je čas příhodný, nyní je den spásy (2K 6,2)!
Položil jsem ruce na něj i na jeho manželku a utěšoval je slovy radosti a naděje. Se slzami v očích se zřekli svých hříchů a pozvali Ježíše jako Pána do svého života. Ačkoli se nezačal cítit lépe ihned, věděl jsem, že Bůh se zmocnil jeho srdce a brzy uzdraví i jeho tělo. Po setmění jsem se vrátil do věznice a pověděl jsem Čuanovi, co se přihodilo. Společně jsme se znovu modlili.
O něco později se lékařka vrátila z kliniky domů. Její otec jí řekl: „Ten muž, kterého jsi dnes přivedla k nám domů, ten doktor Yun, to je dobrý člověk. Opravdově miluje Boha. Zítra ráno jej musíš pozvat na snídani." Ani jeden z rodičů té lékařky netušil, že jsem vězeň. Mysleli si, že jsem lékař z nemocnice! Druhého dne ráno ještě před rozbřeskem ten starý muž ucítil, jak jej někdo udeřil do krku a do zad. Poprvé po dlouhých měsících mohl volně hýbat hlavou. Prohlásil: „Cítím se, jako kdyby mi někdo uvolnil provaz, který jsem měl uvázaný okolo krku!" Postavil se a volně pohyboval hlavou na všechny strany. Jeho manželka samou radostí poskakovala po místnosti. Sešla se celá rodina a společně děkovali Bohu za dobrotu, kterou jim projevil.
Toho rána za mnou do vězení přišla lékařka a pověděla mi o tom všem. Pozvala mě na snídani, poněvadž její otec chtěl vydat svědectví o tom, co pro něj Bůh učinil.
Jeho zdravotní stav se stále zlepšoval a brzy byl schopen chodit po schodech nahoru a dolů. Docela pozoruhodný výkon pro někoho, kdo prodělal mozkovou mrtvici a ochrnul! Svědčil o Bohu všem svým přátelům a hledal odpuštění u těch, kterým dříve ublížil.
Ježíšovo jméno se šířilo po vězeňském táboře i za jeho branami. Využili jsme každou příležitost, abychom vedli lidi k nohám Ježíše. Spolu s Čua-nem jsme se stali neoficiálními pastory věznice.
Jelikož muž uzdravený z mrtvice odvážně svědčil o svém uzdravení, donesla se ta zpráva až k tajemníkovi politického výboru vězeňského pracovního tábora. Když mu lékařka podala zprávu o tom, co se přihodilo, prohlásil: „Pokud je to všechno pravda, potom bychom měli Yuna poslat do masérské školy v Luojangu, kde se mu dostane dalšího vzdělání. Až se vrátí, bude moci pomáhat lidem."
Jelikož jsem neměl peníze, vedení tábora se dokonce rozhodlo zaplatit mi veškeré výdaje, a já jsem díky tomu mohl kurs absolvovat!
Potřikrát mě vždy ráno odvezl policejní automobil z pracovního tábora do města Luojangu, vzdáleného zhruba sedmdesát kilometrů. Přidělení dozorci mě bedlivě střežili, abych se nepokusil o útěk. Od jistého lékaře jsem se potom snažil vstřebat co nejvíce vědomostí o masérském umění. Na konci dne mě s náručí knih, které jsem dostal k prostudování, opět zavezli do tábora. Brzy jsem povýšil a bylo mi dovoleno pracovat po boku toho lékaře na klinice! Masíroval jsem stovky lidí a vždy jsem se s nimi podělil o evangelium, a to i s vysoce postavenými kádry komunistické strany!

Mnozí z pacientů mě pozvali k sobě domů, protože chtěli, abych kázal evangelium i jejich rodině a přátelům. Srdce mnohých lidí byla prázdná, a proto tolik toužili Ježíše poznat.
Když jsem byl poprvé uvězněn, byla má manželka těhotná a očekávala narození syna Izáka. Když mě poslali do vězení podruhé, bylo mé malinké dcerce Jilin sedm měsíců.
Jednoho dne v březnu 1992 mě přišla do věznice navštívit Deling s oběma dětmi. Dorazili již po setmění. Když mě Izák spatřil, vykřikl a snažil se prostrčit své tělo železnými mřížemi, aby mne mohl obejmout. Dozorce jej odtáhl zpět. Izák tedy začal hystericky ječet: „Mami, proč mě ten pán nechce pustit za tatínkem?" Začal jsem vzlykat. Kdykoli mne rodina přijela navštívit, dozorci je ponižovali a uráželi. Později mi Deling řekla: „Nebýt Ježíšovy lásky, nikdy bych se tam nevrátila."
Během každé návštěvy jsem s rodinou mohl pobýt maximálně třicet minut. Bylo toho hodně, co jsme si chtěli říct, jelikož jsme však byli pod bedlivým dohledem dozorců, mnoho jsme si toho povědět nemohli. Mnohokrát to ani nevypadalo, že jsme s Deling manželé. Kvůli evangeliu jsme trpěli častým a dlouhým odloučením. Tyto krátké společné chvilky pak byly díky tlaku, jemuž jsme byli vystaveni, provázeny velkou nervozitou. Nebyl prostor pro romantická slůvka a vzájemné projevy citů. Pouze jsme si vyměnili vzkazy, které církev posílala mně a já zase církvi. Během jedné návštěvy ke mně syn s dcerou stačili přiběhnout dříve, než jim v tom dozorce mohl zabránit. Popadl jsem je do náruče a zahrnul polibky. Řekli mi: „Tatínku, máme tě rádi." Odpověděl jsem jim: „I já vás mám velmi rád." Dozorce mi je vytrhl z rukou a řekl: „Yune, kdybys své děti opravdu miloval, nebyl bys ve vězení." Všiml jsem si, že syn má při každé návštěvě na sobě stejné oblečení - oblečení, které nosil v době mého zatčení. I když povyrostl, musel neustále nosit stejné tričko a kalhoty. V botách měl velké díry. Deling, Izák i Jilin byli extrémně pohublí. Uvědomil jsem si, že nemají peníze a bojují ze všech sil o přežití. Zeptal jsem se Izáka: „Stýská se ti po tatínkovi?" Řekl mi: „Maminka říká, že nemáme peníze, abychom tě mohli navštěvovat a taky nemáme peníze na nové oblečení a na boty. Ale vždycky se za tebe doma modlíme."
Opakovaně jsem se ho ptal: „A jak se ti daří ve škole?" On se však díval do země a nechtěl nic říci.
Nakonec si otřel slzy v očích a povídá: „Tati, chci chodit do školy, ale ty nejsi s námi doma. Učitelka mě nemá ráda. Ostatním dětem říká: ,Izák a je
ho rodina věří v Ježíše jako hlupáci.' Spolužáci se mi vysmívají a říkají: ,Tvůj otec je sprostý kriminálník a zaslouží si být ve vězení.' "
Byla to rána pro mé srdce a já nevěděl, co na to říci. Snažil jsem se nasadit odvážný obličej: „Mé dítě, když jsi byl ještě nemluvně, tvůj otec tě zasvětil Pánu. Prosím, studuj Bibli a více se modli, dokud jsi mladý, abys mohl Pánu v budoucnu lépe sloužit. Měli bychom být šťastní, když nás lidé napadají a říkají o nás nepěkné věci, protože to všechno snášíme kvůli Ježíši."
Ačkoli jsem se snažil rodinu utěšit povzbuzujícími slovy, když jsem spatřil nevinnost své drahé manželky a dětí, neudržel jsem se, poklekl jsem na podlahu, tvář jsem zabořil do dlaní a vzlykal.
V životě jsem zakusil spoustu mučení a trýznění. Do úst mi strkali elektrický obušek. Kopali mě a bili tak dlouho, až jsem toužil zemřít. Sedmdesát čtyři dny jsem se postil a nepozřel jsem jídlo ani vodu. Upřímně však musím přiznat, že nejtěžší, co jsem kdy zakusil, bylo vidět, v jakém stavu se nachází má rodina. Vzhledem k nedostatku jídla byli všichni kost a kůže, na sobě měli jen hadry a já viděl, že všichni velmi trpí. Deling se snažila tvářit statečně, já jsem však věděl, že je velmi zoufalá.
Mé otcovské instinkty volaly po tom, abych byl svým drahocenným dětem dobrým otcem a milované manželce dobrým manželem. Nemohl jsem však učinit nic jiného než se za ně modlit. Často jsem se obviňoval a velmi jsem se styděl, že rodině nemohu být takovým manželem a otcem, jakým bych rád byl. Nic z toho, čím jsem prošel, mi nepůsobilo takovou bolest, jako tyto návštěvy. Ačkoliv dodnes nemám domov ani majetek, který bych odkázal dětem, ony přesto milují Pána Ježíše a jejich srdce je naplněno soucitem k druhým. Když jsem pobýval ve vězení, navštívil mou rodinu jeden vedoucí církve. Mého syna se zeptal: „Izáku, kdo tě nejvíc miluje?" Malý Izák odpověděl: „Nejvíc mě miluje můj nebeský Otec. Nás všechny nejvíce miluje Ježíš." Když jsem se o tom doslechl, velmi mě to dojalo. Ještě ve vězení jsem se před Pánem zavázal, že nedopustím, aby rodiny ostatních uvězněných čínských křesťanů zakoušely takové strádání. Od té doby dělám vše pro to, aby se mi podařilo shromáždit podporu pro rodiny uvězněných věřících.
Někteří se mohou ptát: „Proč se o své vlastní nepostarají místní věřící?"
Samozřejmě tak činí, avšak v rámci svých možností. V některých případech však byly potřeby příliš velké, než aby se jim podařilo je naplnit. Na
příklad v jižním Henanu bylo při jedné příležitosti zatčeno v jisté vesnici, která čítá tisíc obyvatel, okolo 300 křesťanů. Na každou rodinu to mělo dopad. Ti, co zajišťovali příjem, zmizeli během jediného dne. Všichni se ocitli v nouzi a trpěli společně.
Mnozí se modlí za křesťany, kteří strádají ve vězení, potřebujeme si však uvědomit, že jejich rodiny často zakoušejí daleko větší utrpení. Dorazí k nim policie a mnohdy jim zabaví vše, co má nějakou hodnotu, někdy dokonce i hrnce a pánve, oblečení a nábytek. Občas zabaví i domácí zvířata a osivo.
Při jedné razii nám policie zabavila všechny osobní věci včetně černobílých fotografií mého otce. Jediné vzpomínky na něj jsou tak pouze ty, které jsem si uchoval v paměti.
Existují tisíce svědectví čínských křesťanů, kteří za svou víru zaplatili vysokou cenu. Rád bych se zde o jedno podělil.
Sestra Juen Meng'en pocházela z jedné z nejbohatších rodin v Šanghaji. Když ji v roce 1967 uvěznili, byla již ovdovělá a vychovávala dvě děti - jedenáctiletého syna a devítiletou dceru. Po roce, který strávila ve vězení, se tajná policie rozhodla, že jí projeví „soucit". Ředitel věznice jí řekl: „Celý uplynulý rok ses výborně chovala, a tak jsme se rozhodli odměnit tě. Jediné, co musíš udělat, je napsat přiznání ke svým zločinům; pak můžeš odejít domů a starat se o děti. Tvůj Bůh zcela jistě chce, aby ses postarala o vlastní potomky, ne?"
Vedení věznice zařídilo, aby ji přišly navštívit děti. Když je Juen spatřila, drásalo jí to srdce a oči jí zaplavily slzy.
Policisté se jí zeptali: „Co chceš, Ježíše, nebo děti? Chceš-li Ježíše, zůstaneš ve vězení. Chceš-li děti, můžeš jít domů." Podali jí tužku a papír a řekli jí, aby na něj napsala svou volbu.
Když si přečetli, co napsala, udivilo je to, neboť tam velkými písmeny stálo: „Ježíše nelze nahradit. Ani děti mi nemohou nahradit Ježíše." Juen se rozhodla zůstat ve vězení. Ředitel začal křičet: „Poslouchejte, děti! Matka se vás zřekla! Nemiluje vás!"
Odsoudili ji k dalším 23 rokům vězení.
Když ji v roce 1981 propustili, bylo jejímu synovi 34 let a pracoval pro čínskou vládu v Tibetu. Za celou tu dobu Juen ani jedno ze svých dětí neviděla. Syna si vzal na starost stát, vychoval jej v ateistických školách a sdělil mu, že se ho matka zřekla. Navštívilo jej mnoho křesťanů a sdíleli s ním evangelium, on je však vždy odbýval slovy: „Váš Ježíš mi vzal matku, proč bych v něj měl věřit?"
Juen se jej vydala do Tibetu nalézt. On ji však odmítl, křičel, že žádnou matku nemá a vyhodil ji z domu.
Syna již nikdy nespatřila.
Stezka, po níž při následování Pána Ježíše Krista kráčíme, není snadná. Cestou na nás čeká utrpení a těžkosti, nic z toho se však nemůže vyrovnat utrpení, které kvůli nám Ježíš podstoupil na kříži.
Mám problém s učením „prosperity", které se dnes tolik rozmáhá a které říká, že pokud následujeme Pána, budeme v bezpečí a pohodlí. Je to v naprostém protikladu k Písmu a rovněž k našim zkušenostem v Číně. Kromě toho, že jsem strávil roky ve vězení, jsem byl kvůli evangeliu Ježíše Krista asi třicetkrát zatčen.
Následovat Boha znamená nejenom pro něj žít, ale rovněž pro něj zemřít. Ž,jeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Ř 14,7-8)
DELING: Být Pánovým služebníkem v Číně obnáší mnohé těžkosti. Jednou z nich je skutečnost, že jsme spolu s manželem trávili jen velmi málo času.
Když šel Yun podruhé do vězení, potýkala jsem se s velkými obtížemi. Dokonce jsem na něj trochu měla vztek, protože vždy dával k dobru úžasné příběhy, jak jej Bůh požehnal a použil si ho, aby získal spoustu lidí pro Pána. Dokonce mu dali i průkazku, díky níž mohl opustit vězení, kdykoli se mu zachtělo!
Já jsem seděla doma s dvěma dětmi a bez manžela. Sotva jsme měli co jíst. Syn nemohl navštěvovat školu a neměli jsme žádné peníze. Tlak na nás byl tak velký, že jsem to téměř vzdala.
Jednou k nám domů přišli zástupci místních úřadů a sdělili nám, že jsme porušili zákon o právu na jedno dítě. Přikázali mi, abych se dostavila na místní policejní stanici. Nechala jsem tedy obě děti doma s příbuznými a šla. Vyslechli mě a udělili mi pokutu 4 000 juanů, protože jsem si pořídila druhé dítě. Jelikož jsme nebyli schopni pokutu zaplatit, přišli k nám policisté a potrestali nás tak, že nám rozbili vchodové dveře do domu. Odvedli rovněž Yunovu matku a uvěznili ji, aniž by jí dávali najíst. Když někdo v Číně poruší zákon, následky dopadají na celou rodinu. Úřad pro regulaci porodnosti mě přinutil podstoupit operaci, díky níž již nemohu mít další děti.

Po návratu domů jsem procházela velmi krušným obdobím. Cítila jsem se, jako kdyby mne tělesně, duševně a duchovně znásilnili. Trpěla jsem depresemi a nekontrolovatelně jsem naříkala. Když zrovna nebyl Yun ve vězení, neustále cestoval a kázal, ěasto doprovázen bratrem Xu. Oba byli bez peněz. Jednou přišel domů a dal mi 5 júanů (asi 17 korun). To bylo celé jeho jmění. Nechápejte mě prosím špatně, můj manžel není lakomý. Ve skutečnosti je to nejštědřejší člověk, jakého jsem kdy potkala. Nedokázal nám nabídnou víc jednoduše proto, že nikdy žádné peníze neměl. Někdy to bylo pro mne těžké i kvůli jeho štědrému srdci. Měla jsem dva malé křížky, které jsem kdysi dostala jako dárek. Velmi jsem si jich cenila. Jednoho dne jsem je však nemohla nalézt a posléze jsem zjistila, že je Yun věnoval nějakému křesťanovi. Pozemským věcem totiž nepřičítá žádnou hodnotu. Jednoduše rád vše dává druhým, aby je požehnal. Jeho obrovské srdce bylo pro mne občas problémem, se kterým jsem se musela vyrovnat. To, co na svém muži nejvíce obdivuji, je jeho blízký vztah s Bohem a láska k lidem. Je schopen v některých lidech objevit dobro i tehdy, kdy jim již nikdo jiný nevěří.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

BOŽÍ ČERPACÍ STANICE
Byl jsem již devatenáct měsíců v da'anském vězeňském pracovním táboře plus pět měsíců, které jsem ihned po svém zatčení strávil ve vazební věznici. Původně mě odsoudili na tři roky, po dvou letech jsem však byl za dobré chování propuštěn. Ty dva roky uplynuly jako voda.
Deling obdržela zprávu o mém předčasném propuštění. Okamžitě se mě rozjela vyzvednout do pracovního tábora. Poté, co jsme vyřídili všechny náležitosti, jsme se chystali opustit hlavní kancelář, když tu zazvonil telefon. Bylo mi nařízeno, abych se dostavil k pohovoru s předsedou politického výboru.
Šokovalo nás to a přemýšleli jsme, co ta náhlá změna znamená. Domníval jsem se, že se odehrálo něco v církvi a já budu mít další problémy. Řekl jsem manželce, aby okamžitě odešla a vzala s sebou všechny mé věci včetně poznámek, které jsem si v posledních dvou letech učinil.
Když jsem vstoupil do kanceláře předsedy politického výboru, spatřil jsem tam několik vysokých příslušníků tajné policie, kteří tam již na mne čekali. Bylo mi řečeno, abych se posadil. Předseda promluvil: „Yune, když jsem před nedávném navštívil provinční vládní úřad, ptali se mě konkrétně na tvůj případ. Chtěli vědět, zdali se alespoň trochu změnilo tvé chování. Řekl jsem jim, že jsme s tebou velmi spokojeni a že jsi vzorný vězeň. Ta zpráva je velmi potěšila."
Odpověděl jsem: „Rád bych poděkoval vám i celému vedení tábora za to, že jste se o mě ty dva roky starali."
Dozorce mi podal propouštěcí papíry se slovy: „V pořádku, Yune, nyní můžeš odejít!"
Dne 25. května 1993 jsem opustil tábor. Deling na mne čekala před branou tábora. Celou cestu autobusem jsme společně vzdávali Bohu díky za jeho milosrdenství.
Když jsme přijeli domů, nejdříve ze všeho jsme společně s matkou poděkovali Pánu. Uvědomoval jsem si, že má kvůli mně zlomené srdce a během všech těch let utrpení nesla na svých bedrech mnohá břemena. Bez ustání se za mě každodenně modlila. Zazpívali jsme společně píseň a potom jsme se všichni spolu modlili.
Naše děti tvrdě spaly a my jsme je nechtěli budit. Potichu jsem vešel do jejich pokoje a díval se na jejich nádherné tvářičky. Byl jsem velmi šťastný, že nyní si je budu moci posadit na klín a hladit je po tváři, namísto toho, abych se na ně díval skrz mříže s dozorcem, který poslouchá každé naše slovo, za zády.
Venku na polích byly žně v plném proudu, v srdci jsme však toužili sklízet pro Pána mnohem větší věčnou žeň - žeň duší. Naplněni Pánovým pokojem a radostí jsme ulehli ke spánku.
Druhého dne jsme stáli tváří v tvář nové výzvě. Pán nám řekl, abychom všeho nechali, vylezli na horu, která se tyčí poblíž naší vesnice, a hledali Boží nasměrování pro náš život.
Manželka podotkla, že nejpalčivější potřebou čínské církve je výchova mladých vedoucích. Souhlasil jsem s ní. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že mě čeká spousta práce. Již během několika dní po propuštění mi jeden pastor naplánoval několik setkání. Další bratr mě pozval, abych s ním cestoval po různých provinciích, vyučoval ve sborech a posiloval je. A další pak založil učednickou školu a chtěl po mně, abych za ním přijel a pomohl mu.
Já jsem si však z minulých chyb vzal ponaučení. Všechny nabídky jsem odmítl a s ženou jsem očekával na slovo od Pána.
Po týdnu postu a modliteb jsem najednou uslyšel, jak mi Duch svatý říká: „Čerpací stanice." Až se Pán vrátí na zem, jeho následovníci musejí mít ve svých lampách olej. Ukázal nám, že největší potřebou této generace je olej Ducha svatého. Potřebovali jsme vyučit takové služebníky, kteří dokáží nést s sebou Boží přítomnost všude, kam půjdou.
Pán Ježíš nám jasně definoval svou vůli: V Číně je mnoho prázdných nádob a na druhou stranu jen velmi málo dopravců Božího oleje, kteří by je naplnili. Nechtěl, abychom se opět zcela pohroužili do práce, ale chtěl naopak, abychom pomáhali zažíhat plameny mnoha Božích služebníků, kteří pak budou moci věrně sloužit tělu Kristovu.
Sešli jsme se s vedoucími a staršími našeho sboru. Ti se již předtím modlili, aby mi dal Bůh nasměrování pro církev.
Ještě jsem se jim ani nezmínil o vizi „čerpací stanice", když mi bratr Fu povídá: „Každý den se tři až čtyři hodiny modlím za církev, mám však jen velmi omezenou znalost biblických pravd. A jelikož neumím číst, pamatuji si jen pár míst z Písma. Znám hodně pastorů a jejich dětí, kteří ztratili první lásku k Ježíši a vrátili se do světa." Fu s pláčem pokračoval: „Yune, nyní ses k nám zase vrátil. Mohl bys shromáždit naše mladé a učit je, jak mají následovat Pána?"
Sestra Šeng se přidala: „Když jste byli s Čuanem ty dva roky ve vězení, náš sbor byl jako sirotci, které nikdo nevede. Shromáždění se účastnilo jen pár lidí. Kazatelé nevědí co vyučovat. Někteří naši spolupracovníci museli opustit službu a najít si práci, aby mohli zaplatil všechny pokuty, které dostali od policie."
Všichni jsme plakali. Byl jsem si jist, že zahájit provoz „čerpací stanice" je vskutku povolání od Pána. Bez pořádného vyučení by Boží světlo v našem středu postupně uhaslo.
Povstal jsem a začal povídat o vizi čerpací stanice, kterou mi Bůh dal. Většinu našich spolupracovníků tvoří prostí muži a ženy z rodin zemědělců. Nechápali, oč jde. Po několika minutách ticha se ozval Fu: „Čerpací stanice! To jako začneme s podnikáním? Vždyť mezi lidmi ve sboru by se dohromady sebralo jen málo peněz. Nyní je přece čas žní. Své peníze musíme vynaložit na pomoc potřebným rodinám, vdovám a sirotkům. Jak bychom mohli otevřít čerpací stanici? Mohl bys nám to prosím vysvětlit?"
Zasmál jsem se a pravil: „Chci otevřít čerpací stanici Ducha svatého!" Konečně jim došlo, oč mi jde.
Když jsme se pomodlili, vybrali jsme třicet mladých věřících, kteří se měli účastnit dvouměsíčního vyučování v první čerpací stanici. Místem konání byla jeskyně na vrcholku hory.
Až doposud naše církev ve svém středu zakoušela velkou Boží moc a byla svědkem mnoha zázraků a obrácení. Nyní to však bylo poprvé, co jsme se se vší vážností rozhodli realizovat výukový program s cílem vyslat na žeň nové služebníky. Čerpací stanici jsme nazvali Výukové středisko proroka Samuela.
V průběhu vyučování musel každý student přečíst celý Nový zákon a naučit se každý den nazpaměť jednu kapitolu. Měsíc po zahájení kurzu uměla většina studentů zpaměti celé Matoušovo evangelium.

V jeskyni jsme společně žili i jedli. Dříve se mezi námi vyskytovaly spory, nesprávné postoje a žárlivost. Nyní jsme však všichni pobývali v čerpací
stanici, společně jsme se učili modlit a upřímně jsme milovali jeden druhého.
Osmdesát procent studentů zpočátku nevědělo jak se modlit v přítomnosti druhých, po několika týdnech se však modlit uměl každý, a mohl tak nést břemeno za ztracené duše.
Každého rána jsme vstávali v půl páté a umyli se. V pět jsme začali s uctíváním Pána. Dalších několik hodin jsme se modlili za všechny spolupracovníky v terénu. V osm hodin začínala první lekce. Každý den jsme měli pouze dvě jídla, v deset hodin dopoledne a v pět hodin odpoledne. Ve vaření a vykonávání ostatních nezbytných prací jsme se střídali. Večer jsme se věnovali domácím úkolům.
Bylo to zvláštní období. Každý den byl nezapomenutelný v tom, jak na nás Bůh vyléval své požehnání.
Dne 5. ledna 1994 na mě vyšla řada, abych se modlil u snídaně. Všiml jsem si, že jídlo je oproti obvyklým porcím poloviční. Manželka mi řekla: „Došly nám nudle i zelenina." Deling spolu se sestrou Hannah navrhly, abychom toho dne výuku ukončili a poslali studenty domů, kde by mohli v praxi uplatnit vše, čemu se naučili.
Nesouhlasil jsem! Navrhl jsem, abychom se dále naplňovali Božím Duchem i s prázdným žaludkem. Řekl jsem: „Pokud tento kurz rozpustíme jen kvůli tomu, že nemáme co jíst, potom tito vojáci nebudou plně vybaveni, až půjdou do bitvy. Musíme se modlit s vírou a očekávat, že nás Pán zaopatří."
Večer, když již většina studentů odešla spát, jsem spolu s dalšími vedoucími poklekl na špinavou zem k modlitbě. Pán nám ukázal, že naší prioritou má být vyslání služebníků do nejchudobnějších a nejpotřebnějších oblastí, kde lidé ještě o jménu Pána Ježíše neslyšeli.
Když jsme se s tím později se studenty sdíleli, všichni se tomuto úkolu podřídili a vydali svá těla jako živou oběť službě Pánu. Nedlouho potom nám začaly přicházet dopisy z celé země. Věřící z těch nejvíce nezasažených oblastí Číny (např. Gujžou, Guangxi, Hunan, Tibet, Gansu a Quinghaj) nás prosili, abychom jim přišli pomoci.
Tito mladí služebníci, naplnění Božím olejem, byli přijímáni s otevřenou náručí po celé Číně. Stali se bojovníky evangelia. Dne 16. ledna starší našeho sboru vzkládali ruce na tyto mladé služebníky a vyslali je do terénu. Rozptýlili se z naší domovské základny do všech částí Číny.
Největší výzvou pro nás byl nedostatek peněz na jejich podporu.
182
Když jsem se po ukončení výuky vrátil domů, čekal tam na mne doporučený dopis od jistého bratra, ve kterém stálo, že mne neprodleně potřebuje kontaktovat. V naší vesnici nebyl telefon, a tak jsem musel jet do nejbližšího města, odkud jsem z jednoho obchodu zavolal. Šokovalo mě, když se na druhé straně ozval Američan! On však byl velmi nadšen, že mne slyší!
Jeho čínština nebyla zrovna nejlepší, z jeho slov jsem však pochopil, že mne chce přijet navštívit. Domluvili jsme se, že se setkáme druhý den večer v městě Žengžou, naše komunikace však nějak selhala a já jsem nebyl schopen ho nalézt. Navštívil jsem několik hotelů, nebyl však ubytován v žádném z nich. Zklamán jsem se vrátil domů.
Později jsem se dozvěděl, že bydlel v jednom malém hotelu a celý den naříkal, neboť byl přesvědčen, že propásl příležitost setkat se se mnou. Nicméně nevzdal se a opět na mou adresu odeslal vzkaz. Opět jsem se tedy vydal na dalekou cestu do Žengžou a tentokrát jsme se setkali!
Když jsme se pozdravili, řekl: „Pán mi jasně řekl, abych se s tebou spojil a dal ti tento dar na podporu vašich služebníků." Podal mi obálku plnou peněz.
Tentokrát jsem se vracel domů se srdcem naplněným radostí. Nejdříve jsem se sdílel s tím, co se přihodilo, a potom jsme se společně těšili z toho, jak se Pán postaral o potřeby našich služebníků. Poklekli jsme a děkovali mu za jeho péči. Ačkoli nám peníze jednou dojdou, tato zkušenost posílila naši víru a schopnost důvěřovat mu i v budoucnu.
Mnohé podzemní sbory v jižním Henanu a v provincii Anhuj se v tom čase začaly vzmáhat a povstávaly v Pánově jménu. Skupina Žanga Rongli-anga zahájila hnutí MĚSÍC evangelia. Mezi Vánocemi a lunárním novým rokem měl každý člen církve přivést ke Kristu alespoň tři lidi. Na vedoucí sborů byly kladeny vyšší nároky, neboť ti museli během tohoto období přivést k Pánu pět lidí. Evangelium se takto velmi rychle šířilo a podzemní církve zakoušely neuvěřitelný růst. Když skončil první Měsíc evangelia, bylo pokřtěno 13 000 nových věřících!
Tito noví křesťané následně prošli výukou a byli motivováni k účasti na dalším Měsíci evangelia, který se měl konat následujícího roku. Výsledek? Po pouhých dvou letech bylo pokřtěno 123 000 lidí! Následujícího roku (stejně jako v dalších letech) jsme opět byli svědky mimořádného růstu, my jsme ale přestali počítat, neboť se už počítat nedalo (Gn 41,49).
Akce Měsíc evangelia pokračuje dodnes a přispívá k exponenciálnímu růstu, který zakouší podzemní církev v celé Číně. Stále více a více služebníků toužilo absolvovat Výukové středisko proroka Samuela, čehož výsledkem bylo vysílání týmů nových služebníků.
Mnozí z těch, kdo absolvovali počáteční kurzy, se do jeskyně v hoře vrátili a podělili se o nádherná svědectví, jak jim Bůh v jejich službě pomáhal. Ještě více nás to povzbudilo a posílilo.
V té době jsme s Deling vynakládali velké úsilí s cílem sjednotit čínskou podzemní církev pro misii. Cestovali jsme po Číně a vyučovali církev, jak má vysílat své služebníky coby průkopnické evangelisty a misionáře. Všude jsme sbory povzbuzovali, aby zakládaly vzdělávací střediska. Tato vize výuky se rychle šířila, neboť všem bylo patrné, k jak velkému růstu ve službě Božímu království přispěla. Brzy byly vyslány další stovky služebníků.
Během svých cest jsme v Guangžou navštívili jednu starší sestru, která měla zvláštní poselství určené pouze mým uším. Varovala mě: „Yune, neměl bys hořet pouze láskou k Pánu, od nynějška bys měl milovat rovněž svou manželku a zůstávat s ní."
Tato výtka ťala do živého. Musel jsem uznat: ,Od svatby jsem nebyl schopen strávit s manželkou delší čas. Byl jsem ve vězení nebo na útěku skoro deset let. Od této chvíle své myšlení změním. Boha dám na první místo a rodinu na druhé. Budeme cestovat společně a při službě Pánu budeme společně růst.'
Věřím, že druhý pobyt ve vězení byl křižovatkou pro mé manželství. Pán mě varoval, že pokud se nebudu kát, rodinu ztratím. Opravdu jsem se tedy změnil a nikdy jsem toho nelitoval i přesto, že mnozí další vedoucí s mým postojem nesouhlasili. Někteří z nich věřili, že práce pro Pána stojí na žebříčku hodnot před rodinou. Já jsem však lásku k Bohu postavil na první místo, lásku k rodině na druhé a lásku ke službě na třetí.
Nedlouho poté, co jsem byl propuštěn z vězení, se mi dostalo příležitosti promluvit na setkání skupiny vedoucích podzemní církve. Hovořil jsem o důležitosti toho, abychom svou rodinu povýšili nad službu. Vydával jsem jim své upřímné svědectví a přitom jsem si všiml, jak se do očí mnoha vedoucích derou slzy. Potřebovali slyšet toto poselství. Když jsem skončil, zatleskali a dále plakali. Mluvil jsem k nim totiž z vlastní zkušenosti a zmínil jsem rovněž svědectví mnoha čínských bratrů a sester, kteří svou rodinu ztratili právě díky tomu, že se věnovali převážně cestování a kázání, nikoli svým nejbližším.
Učil jsem, že církev by se neměla dát oklamat faraónovým uskokem, kdy se snažil přesvědčit Mojžíše s Áronem, aby opustili ženy a děti a šli uctívat Hospodina pouze s muži (viz Ex 10,10-11). Pobuzoval jsem vedoucí, aby za
členili svou rodinu do služby Pánu a pokud je to možné, aby ji s sebou brali i na cesty. Poukazoval jsem na to, že i apoštolové řešili podobné dilema, což vedlo Pavla k tomu, aby se otázal: Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? (iK 9,5)
Vedoucí této skupiny podzemních sborů však se mnou nesouhlasil. Když jsem své kázání dokončil, v soukromí mě napomenul: „Yune, nemohu uvěřit tomu, žes svou příležitost využil ke kázání takového poselství. Chceš mé vedoucí zničit?"
Není překvapující, že mnohá manželství a rodiny vedoucích jsou v naprostém rozkladu. Mnozí se jeví ve své službě jako „úspěšní", jejich rodina se však mezitím rozpadá. Vezmeme-li v úvahu všechny silné stránky, jimiž se čínské ilegální církev vykazuje, pak tato oblast je jednou z jejích stránek nejslabších.
Zanedlouho jsme byli pozváni do malebného města Gujlin. Poté, co jsme se s místními vedoucími podělili o svou vizi, jsem byl představen jednomu skandinávskému bratrovi, který byl shodou okolností na návštěvě v Gujli-nu. Když mě slyšel hovořit, neustále opakoval: „Amen, amen, amen." Pak se nás zeptal: „Jak vám můžeme pomoci?"
Řekl jsem mu: „Měli byste s námi spolupracovat na vizi podzemní církve a investovat do nás svou víru. Poněvadž jsi běloch, budeš v Číně nápadný. Budeš-li ale ochoten mít srdce služebníka, spočítat náklady a nebát se, vezmu tě s sebou do Henanu, kde budeš moci vyučovat naše služebníky. Kromě toho zoufale potřebujeme, abys nám pomohl s Biblemi i s dalšími materiály. Jelikož naše sbory rostou velmi rychle, nikdy nemáme dostatek Biblí."
Nový přítel se mě zeptal, kolik Biblí potřebujeme. Bez přemýšlení jsem odpověděl: „Alespoň tak třicet nebo čtyřicet tisíc." On na to: „A co takhle sto tisíc Biblí hned teď? Všechny jsou okamžitě k dispozici." Společně s ostatními spolupracovníky jsme začali debatovat jak je bezpečně doručit do sborů v různých částech Číny.
Později mi řekl: „Pán nás poslal, abychom vám pomohli realizovat vizi o jednotě v podzemní církvi. Nepřišli jsme do Číny, abychom vaší práci vládli. Nepřišli jsme vám vnucovat vlastní program ani stavět krásné modlitebny. Podřizujeme se vizi, kterou Bůh zdejší církvi dal, a chceme vám všemožně sloužit, aby seji podařilo realizovat."

V té chvíli jsem vůbec netušil, jak úzce mne ve službě Bůh v mnoha následujících letech s tímto skandinávským bratrem spojí. Pán si jej použil, aby byl požehnáním jak čínské církvi, tak mé rodině.
Pán Ježíš nám postupně začal svěřovat vliv, díky němuž mohly být pro službu vybaveny miliony věřících. Mnozí zahraniční křesťané, čínští i západní, nám přijížděli pomáhat vyučovat nové služebníky a vysílat je do služby jako Pánovy válečníky. Jiných se zase Pán dotkl, takže nám pomohli postarat se o praktické potřeby nových služebníků. Vážili jsme si toho, vždy jsme ale měli na paměti, že pomoc pochází od Pána. Dávali jsme si pozor, abychom v záležitostech zaopatření nespoléhali na člověka.
Během cest po Číně nám mnohdy peníze stačily tak akorát na jízdenku na vlak. Na jídlo ani na nic jiného nám již nezbývalo, Pán nás ale vždy zao-patřil, takže jsme nikdy netrpěli nedostatkem.
Má rodina bydlela ve starém vratkém domě, který se pomalu rozpadal. Na sobě jsme měli staré oblečení a děti nosily děravé boty. Vždy jsme byli přesvědčeni, že to nejlepší, co vlastníme, jako je čas a peníze, bychom měli investovat do vzdělávání nových služebníků, aby mohli odejít do těch nej-chudobnějších a nejpotřebnějších míst. Všichni jsme dávali desátky. Pokud někdo vlastnil byť jen deset kachen, vybral tu největší a i s vajíčky ji věno-val Pánu.
Když jsem pobýval ve vězení, každý vězeň dostával měsíčně 2,50 jůanu (asi 8 korun), aby si mohl koupit nějaké drobnosti, například papír nebo zubní pastu. A i tehdy věřící oddělovali z tohoto skrovného příjmu desátek. Po dobu trestu jsme je odkládali stranou a po propuštění jsme je pak ode-vzdali Pánu.
Jednoho dne jsme na „čerpací stanici" vzkládali ruce na skupinu služeb-níků, kterou jsme se chystali vyslat do provincie Sečuan. Bratr Wej se mladých mužů a žen zeptal: „Nemáte žádné peníze a jedete daleko od domova. Čeho se nejvíce obáváte?"
Všichni noví služebníci jedním hlasem odpověděli: „Nebojíme se, že budeme mít hlad nebo že nás budou bít. Jsme ochotni pro evangelium zemřít! Obáváme se pouze toho, abychom nešli bez Boží přítomnosti. Modlete se prosím, aby Pán byl s námi každý den."
Tito misionáři pro evangelium velmi trpěli. Museli si shánět vyčerpávající práci, aby si obstarali obživu a mohli kázat evangelium. Někteří krmili prasata, jiní sekali dříví a další nosili kbelíky s hnojem. Mnozí, kdo spatřili kvalitu jejich života a moc jejich svědectví, uvěřili v Ježíše.
Nicméně ne všechna naše setkání končila slavně! Ne všechno v čínských sborech probíhá hladce a ne všichni přijímají naše učení s radostí. Jeden takový incident se odehrál v provincii Šandong.
Vedoucí sboru naplánoval sedmidenní setkání. Šestého dne odpoledne, zrovna když kázal bratr John, začali někteří šandongští věřící hledat v našem učení chyby. Zkoušeli Johna některými těžkými otázkami, které se týkaly kontroverzních veršů knihy Zjevení. John jim odpověděl: ,Je mi líto, ale v Bibli se nacházejí mnohé skryté poklady. Dokonce ani velcí bibličtí učenci si nejsou jisti významem těchto veršů."
Jeden starý muž, starší sboru, spolu s dalšími dvěma povstal a prohlásil: „Vy, učitelé z Henanu, byste měli být zticha! Jste mladí a nezkušení. Jste chudobní jako kostelní myš a nic nevíte. Jak nás chcete vyučovat, když ani neznáte význam těch veršů?"
Pak ti tři starci sebrali své věci a zamířili ke dveřím. Členům sboru nařídili, aby je následovali. Okamžitě jsem je následoval na dvůr a hlasitě jsem se modlil: „0 Pane, děkuji ti za tyto ctihodné bratry. Pomoz jim prosím zmírnit jejich hněv kvůli tomu, že tak málo známe Písmo!"
Dva z rozladěných vedoucích se mi smáli a volali: „Yune, odveď své vojáky tam, kam patříte. Sviňte si vlajku a odneste si ji zpátky do Henanu."
Věděl jsem, že tento incident je ďáblovým útokem. Se slzami v očích jsem je prosil, aby se vrátili, abychom se mohli společně modlit a hledat Pánovu vůli. Jejich srdce změkla a oni se tiše vrátili na svá místa. Každého z přítomných jsem požádal, aby poklekl a hledal Pánovu tvář. Všem jsem přikázal, aby se káli ze svých hříchů. Bůh na všechny vylil svou lásku. Ze všech stran bylo slyšet nářek zlomených srdcí. Povstal jsem a vyznal své hříchy, poté mě následovali mnozí z přítomných mužů a žen.
Ti tři starší vystoupili dopředu a poklekli. Sklonili hlavu a řekli: „Bratře Yune, prosím odpusť nám naše urážlivá a hrubá slova." Když shromáždění spatřili kající se srdce tří starších, poklekli a se slzami v očích se modlili. Poté nás starší sboru požádali, abychom ještě zůstali a několik dní učili na různých místech Šandongu.
Ačkoli jsme často cestovali a byli velmi zaneprázdnění, setkávali jsme se rovněž s mnoha rodinnými problémy. Během cest po Číně jsem se setkal s mnoha křesťanskými rodinami, které měly díky zákonu o právu najedno dítě těžkosti.
Vláda se snažila přimět mnohé křesťanské matky k potratu, pokud otěhotněly podruhé. Některé sestry byly násilně sterilizovány, aby již znova nemohly počít. Rodiny s více než jedním dítětem musely zaplatit velké pokuty a byly zbaveny některých výhod, jako je zdravotní péče a vzdělání.
Když jsem slyšel příběhy některých těhotných křesťanek, drásalo mi to srdce. Nevěděly, co si počít. A tak jsem se modlil a dostal jsem nápad! Řekl jsem jim: „Podstoupit potrat je hrozný hřích, takže tuto možnost okamžitě vyloučíme. Pokud budete souhlasit s utajeným porodem, já vám slibuji, že se postarám, aby bylo dítě vychováno v křesťanské domácnosti."
Tento slib je uspokojil a já jsem se brzy cítil jako Abraham, otec národa!
Příběhy některých adoptovaných dětí znějí děsivě. Dvě svobodné křesťanky z provincie Sečuan se rozhodly připojit se k naší službě. Během cesty do Henanu je unesl zločinecký gang a odvedl je do hornaté oblasti vzdálené asi dvě stě kilometrů od města Čongkuing.
Ty dvě krásné mladé ženy byly připoutány na řetěz a více než rok sloužily jako sexuální otrokyně. Nikdo netušil, co se s nimi stalo. Nakonec se jim podařilo uniknout a dostat se zpět domů, jejich předchozí úděl je však hluboce poznamenal.
Odjel jsem do Sečuanu a setkal jsem se s dívkami i s jejich rodinami. Jedna z nich těsně před útěkem otěhotněla. Rodiče dívky chtěly dítě potratit, já jsem je však velmi prosil, aby je nezabíjeli. Zdráhali se až do chvíle, než jsem jim řekl: „Jestliže vaše dcera dítě porodí, slibuji, že za něj přeberu veškerou odpovědnost."
O něco později se jí narodila dcera, které jsem dal jméno Jang Mu Aj („Pastýřova láska"). Starali jsme se o ni, dokud se nám nepodařilo nalézt křesťanskou rodinu, která souhlasila, že ji vychová.
DELING: Vzhledem k tomu, že jsme měli dvě děti, nás místní úřady nenechaly na pokoji a udělily nám pokutu. O něco později, bez slůvka varování, přišel jednoho dne Yun domů a v náručí držel malou holčičku! Byl na nějakém shromáždění, na němž vedoucí sboru vyprávěl o svém břemeni. Měl již dvě děti a manželka očekávala třetí.
Přišla k nim policie a sdělila jim, že jelikož zákony povolují jen jedno dítě, buď budou souhlasit s potratem, anebo matku až do doby porodu uvězní a poté jí dítě vezmou a usmrtí.
Když to Yun uslyšel, jeho milující srdce krvácelo. Řekl tomu bratrovi: „Ať už se rozhodnete jakkoli, hlavně dítě nepotraťte. Bible říká: Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. (Ž 127,3) Vezmi manželku, někde se ukryjte a až se dítě narodí, já se o ně postarám."
Takto začal Yun domů přinášet nové děti. Celkem jsme jich adoptovali deset nebo jedenáct! Přesným číslem si nejsem jistá, protože ne všechny mi přinesl ukázat. Až od druhých jsem se někdy doslýchala, že si Yun vzal na starost další a další děti.
Některé děti pocházely z rodin pastorů, kteří byli vězněni a mučeni. Je-jich rodiny již prostě nebyly schopny nést další břemeno a vychovávat ještě jedno dítě. Další jsme pro změnu dostali poté, co jedna mladá křesťanka neodolala lákavé nabídce pracovat ve městě. Tam byla znásilněna a otěhotněla.
Yun pro všechny tyto děti nalezl křesťanskou domácnost, ačkoli mnohé rodiny, které se jich ujaly, byly tak chudobné, že jsme je museli nadále finančně podporovat. My sami jsme byli rovněž velmi chudobní, Yun však věřil,-že se Bůh o nás postará, a on to opravdu vždy nějak učinil.
Když mi manžel začal ty děti nosit domů, zpočátku jsem se hněvala! Ptala jsem se ho: „Co se ti na mně nelíbí? Pokud tak zoufale toužíš po dalších dětech, proč mi to neřekneš?" Po nějakém čase, zvláště pak poté, co jsem slyšela příběhy těch dětí, jsem se naučila mít s manželem trpělivost a být k němu milosrdná.
Rostla jsem v poznání Božího soucitného srdce. Manželovo milosrdenství se stalo příkladem pro mnohé sbory, které se také začaly starat o sirotky a opuštěné děti.

KAPITOLA DVACÁTÁ

CESTA K JEDNOTĚ
Během období zaměřeného na vzdělávání jsme po celé Číně v letech 1992 a 1993 prožívali s Pánem nádherný a plodný čas. Když nám Bůh žehná, ďábel nikdy nezahálí a ze všech sil se snaží šíření Božího království zastavit. Satan se pokoušel uhasit Pánův oheň prostřednictvím pronásledování a těžkostí, Bůh nám však neustále doléval olej do lamp, takže náš plamen sílil a planul ještě jasněji!
Počátkem roku 1994 mi Bůh ukázal, že různé proudy a skupiny podzemní církve se musejí spojit, než v plné intenzitě vylije na Čínu svou moc.
V 70. letech 20. století existovalo pouze jediné hnutí podzemní církve. Neexistovaly skupiny či organizace, byly zde pouze skupiny zanícených věřících, které se scházely k uctívání a ke studiu Božího slova. Všichni vedoucí se navzájem znali. V těžkých časech je Bůh svedl dohromady. Učili se vzájemnému obecenství a důvěře i tehdy, když byli navzájem spoutáni řetězy ve vězení. Poté, co byli propuštěni, spojili své úsilí k šíření evangelia. V tomto raném období jsme zakoušeli opravdovou jednotu. Utrpení z čínské církve odstranilo veškeré denominační zdi.
Když se počátkem 80. let začaly otvírat hranice, mnozí zahraniční křesťané se začali zajímat, jak by mohli čínské církvi pomoci. Nejdříve ze všeho k nám začali pašovat z Hongkongu Bible. Tohoto daru jsme si hluboce vážili, neboť ho bylo velmi zapotřebí!
Jednoho dne jsem se vydal společně s dalšími vedoucími na jih do města Guangžou, kde jsme měli od západních přátel převzít Bible. Po pár dnech společného obecenství jsme nasedli do vlaku a s drahocenným darem zamířili domů. Byli jsme naplněni radostí a láskou jeden k druhému.
Avšak o několik let později začala stejná misijní organizace přidávat do balíků s Biblemi i další literaturu. Byly to knihy propagující teologii jisté denominace, jinými slovy: Učení, které se zaměřuje na jisté aspekty Božího slova.
Věřím, že to byl počátek rozkolu v čínské podzemní církvi.
Tyto brožury nám sdělovaly, že musíme uctívat určitým způsobem nebo že jako opravdoví věřící musíme hovořit v jazycích nebo že budeme spaseni jen tehdy, jsme-li pokřtěni v Ježíšovo jméno (namísto ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého). Další učení se zaměřovalo na extrémní víru, jiné zase argumentovalo ve prospěch služby žen v církvi či proti ní.
Všechny ty brožury jsme přečetli a brzy jsme byli pořádně zmatení! Církev se začala dělit na skupiny, kdy jedna věřila něčemu jinému než druhá. Namísto toho, abychom pouze hlásali Ježíše, jsme začali vystupovat proti věřícím, kteří nesouhlasili s našimi názory.
Po nějaké době nám začali zahraniční přátelé dávat další věci. Věnovali nám peníze, fotoaparáty a další věci, o nichž byli přesvědčení, že jsou nezbytné pro efektivnější službu Pánu. Velmi dobře si vzpomínám, jaké rozdělení to mezi vedoucími způsobilo. Ve svých hříšných srdcích jsme se ptali: „Kdo dostal nejvíce knih?" Nebo: „Proč tenhle bratr dostal víc peněz než já?"
Byl to vskutku nepořádek. Během roku či dvou se čínská podzemní církev rozdělila na deset až dvanáct fragmentů. To byl důvod vzniku tolika jejích skupin.
Rozdělit církev nebylo vůbec obtížné. Někdy stačilo, aby přijel někdo z ciziny a strávil nějaký čas se skupinou vedoucích druhé či třetí úrovně. Pak jim dal nějaké peníze na „podporu" a rovněž svoji navštívenku. Zanedlouho bylo na světě nové hnutí. V touze pomoci způsobili zahraniční bratři spíše rozdělení církve, a tím i její oslabení. Vždyťjim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. (Ř 10,2)
Neříkám však, že to byla čistě vina bratří ze zahraničí! I naše srdce upadala v omyl a snadno podléhala pokušení. Netvrdím rovněž, že bychom ne-chtěli či nepotřebovali pomoc křesťanů zvenčí. Chceme ji! Máme ohrom-né potřeby a modlíme se, aby nás Bůh zaopatřil jakýmkoli způsobem, pro který se rozhodne, včetně křesťanů ze zahraničí. Avšak motivy pro dávání a přijímání musejí být čisté a všechny tyto dary by měly být věnovány pou-ze prostřednictvím již existujícího vedení církve, aby mladí vedoucí nepodléhali pokušení použít je, aby si uzurpovali autoritu vedoucích, kteří jsou nad nimi.
Všechno tedy dospělo k tomu, že vedoucí již nebyli schopni kráčet před Pánem společně v jednotě. Dokonce jsme dospěli k přesvědčení, že pokud tak budeme činit, zkompromitujeme svou novou víru!
Během následujících patnácti let se situace postupně ještě více zhoršovala, až některé skupiny podzemní církve nabyly dojmu, že právě oni jsou jediní, kdo mají klíč k pravdě, a ostatními skupinami pohrdali, považujíce je za kulty, kterým je radno se za každou cenu vyhnout. Vedoucí spolu přestali komunikovat a nechovali již jeden k druhému žádnou lásku.
Během cest po Číně jsme se setkávali s věřícími z mnoha různých skupin a všímali jsme si, jak se duch denominacionalismu všude rozmáhá. Pán na mě vložil břímě hledání jednoty v podzemní církvi, a tak jsem se začal ohlížet po stejně smýšlejících vedoucích.
Opět jsem se setkal s Žangem Rongliangem, vedoucím jedné z největších skupin. Žang byl tím bratrem, se kterým jsem se před mnoha lety celou noc skrýval u zamrzajícího rybníka. Bylo to v době, kdy se zdálo, že nás vlna pronásledování zcela smete. Byl to rovněž on, kdo mi oné noci, kdy jsem byl v roce 1983 zatčen a poslán do vězení, daroval svou šálu.
Když jsem mu představil svou vizi jednoty, zasmál se: „To je nemožné! Skupiny, které se chystáš sjednotit, jsou typickými sektami. S nimi nechceme mít nic společného!"
Ta slova mě rozhněvala natolik, že jsem měl chuť jej uhodit, na druhou stranu jsem ale věděl, že Žanga hluboce ranili jiní vedoucí. V minulých letech choval velký respekt vůči bratrovi Xu, který byl vedoucím skupiny sborů Znovuzrození. Jednoho dne se Žang doslechl, že Xu pořádá shromáždění ve vesnici vzdálené asi dvacet kilometrů.
Jelikož se s ním již několik let neviděl, rozhodl se, že sedne na kolo, navštíví jej a promluví si s ním. Když Žang dorazil k vesnici, spolupracovníci bratra Xu (kteří na okraji vesnice hlídkovali, aby zabránili možným problémům) ho zastavili a odmítli jej tam vpustit. Nevěděli, o koho se jedná. Ve své horlivosti si odmítli Zangovu totožnost u bratra Xu ověřit a nařídili mu, aby zase odjel. Pravda je, že kdyby se Xu o Žangově příjezdu dozvěděl, přišel by za ním a vřele jej objal.
Díky podobným nešťastným incidentům a nedorozuměním začala v srdcích jednotlivých vedoucích klíčit nedůvěra a hořkost vůči ostatním.
Cestoval jsem také na východ do měst Šanghaj a Wenžou, kde jsem se setkal s několika staršími muži, vedoucími církve. Nebyli schopni přijmout mou vizi jednoty. Sdělili mi, že je naprosto vyloučené, aby kdy pracovali s jinými skupinami.
1
Odjel jsem odtamtud velmi zklamaný a hluboce zarmoucený. Chtělo se mi vše vzdát. Vize jednoty mi připadala neuskutečnitelná, Duch svatý mi však řekl: „Nenaříkej. Nejsi první, koho jsem si vybral, aby mezi můj lid při-nesl jednotu. Mnozí jiní byli povoláni, ve vizi však nevytrvali."
Obnovil jsem tedy svou vydanost Pánu a vizi, kterou mi dal. Bůh mě po-vzbudil slovem z Matouše 19,26: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.
K prvnímu průlomu došlo, když jsem se roku 1994 setkal s bratrem Xu a jeho sestrou Deborou. Sdílel jsem s nimi vizi pro čínskou církev nést evangelium za hranice země, řekl jsem jim však, že k tomu nikdy nedojde, pokud zůstane podzemní církev rozdělená a bude k sobě chovat nenávist. Boží služebník Xu mi řekl: „Ode dneška budeme žít pro stejnou vizi. Budete mezi námi stejná láska jako mezi Davidem a Jónatanem."
Xu a jeho skupina byli první, kdo se připojili k hnutí jednoty.
Domluvili jsme si setkání s Žangem Rongliangem a s vedoucími jeho církve Fangčeng. Vzhledem k napětí, které mezi jeho skupinou a skupinou bratra Xu po mnoho let existovalo, to byl krok kupředu. Den před Žango vým příjezdem jsme pořádali modlitební setkání. V jeho průběhu promluvil bratr Fan: „Xu, věřím, že mi dal Bůh pro tebe slovo, nejsem si však jist, jestli jej budeš schopen přijmout."
Pokračoval: „Cítím, že jakmile Žang a jeho vedoucí dorazí, neměl by sis s nimi hned sednout a pustit se do debaty. Zpočátku by ses s nimi neměl ani modlit. Až přijedou, měl bys neprodleně pokleknout a jednomu po druhém umýt nohy."
Xu, který vede miliony věřících po celé Číně, okamžitě zareagoval: „Přijímám to jako slovo od Pána. Zcela určitě jim nohy umyju."
Dalšího dne přijel Žang Rongliang se svými spolupracovníky. Všichni jsme se navzájem pozdravili a usedli k jídlu. Potom jsme spolu začali rozmlouvat. Po třináct let mezi těmito dvěma skupinami neexistovaly žádné kontakty. Každá strana si byla jistá, že právě ona má pravdu, a tu druhou považovala přinejlepším za věřící, kteří se odchýlili od úzké cesty a osvojili si nebezpečné názory.
Atmosféra setkání postupně houstla, až to nakonec vypadalo jako na trž nici, kde mluví všichni najednou a každý o něčem jiném. Na povrch začaly vyplouvat mnohé staré rány a bylo zjevné, že tyto dvě skupiny jsou si vzdáleny více než kdykoli předtím. Zdálo se, že Xu propásl svou příležitost umýt jim nohy.
Žang se najednou uhodil do kolen a oznámil: „Všechny tyhle řeči jsou ztráta času. Pomodleme se a my se poté vydáme na cestu."
Bratr Fan postrčil Xua a nařídil mu: „Rychle! Dojdi pro vodu a udělej, co ti Pán řekl!"
Když se Žang se zavřenýma očima modlil, Xu před ním poklekl a jemně mu začal zouvat boty a ponožky.
Žang údivem otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, že sám Xu Jongze, vůdce největší skupiny podzemní církve v Číně, před ním klečí a chce mu umývat nohy! Žang vykřikl a vřele Xua objal. Xuova sestra Debora pak přinesla kbelík teplé vody a začala umývat nohy Žangovy spolupracovnice, sestry Ding. Obě klečely na podlaze a ve vzájemném obětí plakaly.
Třináct let fám, hořkosti a žárlivosti smyla voda. Všichni v místnosti prosili o Boží milosrdenství a odpuštění. Mnozí z vedoucích si navzájem vyznávali hříchy. Bylo to velmi působivé. Ze slz se na podlaze toho požehnaného místa začaly tvořit kaluže.

Společně jsme zpívali:
Když se slunce chystá zapadnout,
naše srdce se touží odebrat k domovu,
neboť navždy tvoříme jednu rodinu.
V mládí jsme rodinu opustili
a vydali se po vlastní cestě.
Každý z nás o samotě trpěl,
takže nyní rozumíme bolesti těch druhých.
Měli bychom přjmout jeden druhého jako bratra
a jít po cestě evangelia.

Všechny potoky a řeky nakonec pohltí oceán,
neboť navždy tvoříme jednu rodinu.
Obě skupiny podzemních sborů se zavázaly, že od toho dne budou spolupracovat všude, kde to bude možné. Naše srdce si zcela podmanila Boží láska.
Pán vložil Xuovi do srdce hlubokou touhu po opětovném sjednocení také s ostatními vedoucími církve. Společně jsme navštívili mnohé další vedoucí jiných skupin. Všech, kteří se nepřidali k Vlasteneckému hnutí, jsme se zeptali, zda by se nechtěli připojit k hnutí jednoty, které jsme nazvali Společenství Sinim. Věříme, že země Sinim, o které je řeč v Izajášovi 49,12, je Čína: Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře a jiní ze země Síňanů.
Modlili jsme se s nimi a hovořili o vizi jednoty. Díky Pánu jsme postupně získávali jejich přízeň, takže začínali spatřovat důležitost jednoty pro realizaci jeho záměrů.
Mnozí z vedoucích bratra Xu nikdy v minulosti ani nepotkali, přesto byli na základě toho, co o něm slyšeli od jiných, vůči němu v opozici. Když z jeho vlastních úst uslyšeli, čemu opravdu věří, a když mohli být svědky toho, že jeho život a charakter provází mírnost a ovoce Ducha svatého, uvědomili si, že uvěřili lžím. Přijali jej tedy jako opravdového Božího muže a upřímného křesťana vydaného Pánu Ježíši Kristu. Mnohé překážky padly a jednota se prohloubila a zesílila. Vedoucí začali navzájem kázat ve svých sborech, přebírat písně od ostatních skupin a spolupracovat na strategii služby Pánu.
Počátkem roku 1996 již existovala početná skupina hlavních vůdců, kteří souhlasili se sjednocením, avšak vedoucí druhé a třetí úrovně, zvláště pak mladší bratři, stále nebyli schopni zcela přijmout jeden druhého. Nechtěli se vzdát vlastních metod.
Kvůli jednotě čínské církve jsem učinil s Bohem smlouvu. Řekl jsem mu: „Pane, od tohoto dne nebudu jíst vejce ani maso, dokud vedoucí opravdově nepřijmou jeden druhého." Na jednom setkání vedoucích si jistý bratr všiml, že nejím maso ani vejce. Zeptal se mne proč. Odhalil jsem mu důvod a on okamžitě povstal a oznámil: „Od tohoto okamžiku i já odmítám jíst vejce a maso, dokud se podzemní církev nesjednotí."
V říjnu 1996 bylo vybráno pět mužů coby starší Společenství Sinim. Byli to bratr Xu Jongze, který byl zvolen předsedou, Žang Rongliang, Wang Xin-caj, Šen Jiping a já. Každý z nás reprezentoval jinou skupinu podzemních sborů.
V listopadu 1996 přijeli vedoucí těchto pěti sítí do Šanghaje na první ofi-ciální setkání Společenství Sinim. Bůh tam jednal občerstvujícím a mocným způsobem a dál bortil hradby. Někteří vedoucí vyznali, že po mnoho let chovali negativní pocity vůči ostatním skupinám. A tak se před Bohem káli a žádali všechny přítomné o odpuštění.

Xu povstal a řekl: „Už se nebudeme nadále křečovitě držet svých oblíbe-ných doktrín. Chceme se učit ze silných stránek těch ostatních a změnit vše, co Bůh změnit chce, abychom se stali silnějšími a ještě více se přiblížili Ježíši."
Igó
Ačkoli ne všechny rozdíly byly smazány, vedoucí se alespoň navzájem poznali a zjistili, že mají daleko více společných věcí než důvodů zůstat odděleni jeden od druhého. Přišli rovněž na to, že jejich teologické odlišnosti se týkají záležitostí, které nejsou pro víru podstatné.
Každá skupina velmi jasně uslyšela, jak Bůh nádherně jedná v ostatních skupinách, a společně vzdali Bohu slávu. Rozhodli jsme se, že budeme navzájem kázat ve sborech a dělit se o Bible i o další prostředky, aby jedna či dvě skupiny nepřijímaly většinu pomoci od křesťanů v zahraničí, zatímco ostatní by nedostaly nic.
Druhého dne všichni vedoucí společně slavili památku večeře Páně. Bylo to pravděpodobně poprvé za posledních padesát let, kdy ji hlavní vedoucí čínské církve přijímali v jednotě.

Hnutí jednoty působí dodnes, i když se vedoucí roku 2002 rozhodli vypustit název Sinim a jednoduše se setkávat jako bratři v Kristu bez nějakého oficiálního jména. K hnutí se mezitím přidalo několik dalších sítí podzemních sborů. Na zvláštním setkání v lednu 2000 se vedoucí vůbec poprvé pokusili odhadnout počet věřících v jejich sborech. Dospěli k celkovému počtu 58 milionů.