NEBESKÝ MUŽ
Pozoruhodný skutečný příběh
čínského křesťanského
bratra Yuna

Bratr Yun a Paul Hattaway

POUZE PRO NEZIŠTNÉ INTERNETOVÉ PROVOZOVÁNÍ. VŠECHNA
OSTATNÍ PRÁVA VÝROBCE A VLASTNÍKŮ AUTORSKÝCH PRÁV K DÍLU
JSOU VYHRAZENA.

Předmluva
k českému vydání
V roce 2001 vyšla v nakladatelství Křesťanský život kniha Haavalda Slaattena Boží muž. Bylo to v době, kdy hlavní hrdina knihy, pastor Yun, s Boží pomocí uprchl z čínského vězení a pak i z Číny. Jeho manželka a obě děti však s ním nemohly v té době vycestovat. S vydáním knihy se čekalo do chvíle, kdy bude celá rodina za hranicemi Číny, aby ji vy-dání knihy už nemohlo žádným způsobem ohrozit. Do modliteb za zdařilý útěk manželky i dětí bylo zapojeno mnoho sborů i jednotlivých křesťanů na mnoha místech světa. Také i v naší zemi, zvlášť proto, že v té době tajně navštívil i naši republiku. Brzy poté, co Yunova rodina opustila Čínu, vyšla kniha Boží muž jako svědectví o tom, co dokáže prostá víra a poslušné následování Krista.
Nyní v ruce držíte mnohem obsáhlejší dílo, popisující životní cestu pastora Yuna i život podzemní čínské církve. Své vzpomínky vypráví pastor Yun a poznámkami doplňuje jeho žena Deling i spolupracovníci. Několik posledních kapitol popisuje události, které se staly po vydání první knihy.

Kéž je tato kniha mocným povzbuzením i výzvou pro nás, kteří žijeme ve svobodné zemi a v porovnání s našimi čínskými bratry a sestrami máme dostatek všeho - tedy toho materiálního. Být svědky Ježíše Krista v naší společnosti, být světlem a solí, to je pro nás stejnou odpovědností jako pro naše sourozence v Číně.

Pavel Bubik

Předmluva I
Již více než tisíc let šíří evangelium Pána Ježíše Krista svůj vliv ve všech částech Číny, a to prostřednictvím mnoha úspěchů i nezdarů, vítězství i zkoušek.
V roce 1949 začalo pronásledování Božího lidu a od té doby církev zakouší nejrůznější útoky. Do roku 1958 vláda zrušila všechny veřejně působící církve. Maova manželka Jiang Qing sdělila zahraničním návštěvníkům: .Křesťanství se v Číně nachází pouze v historických sekcích muzea. Je mrtvé a bylo pohřbeno." V roce 1970 americká křesťanská delegace při návštěvě Číny oznámila: „V Číně není jediný křesťan."
Na počátku knihy Genesis čteme, že země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. (Gn 1,2) Stav čínské církve v tomto období byl stejný. Církev v Číně, alespoň pokud jde o viditelný povrch, byla mrtvá. Tehdy se nikdo neodvážil prohlásit „Ježíš je Pán." Církev byla obnažená od shora až dolů a zemřela svým plánům a záměrům.
/ řekl Bůh: „Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. (Gn 1,3-4) S vděčností sloužíme Bohu, který ví jak křísit mrtvé! Věřím, že Bůh dovolil ateistické vládě zničit starou strukturu čínské církve, aby ji mohl opět vybudovat podle svých záměrů. Začal s málem a učinil z něj veliké množství!
Již pouhý fakt, že čínská církev vyrostla v armádu věřících, která dnes čítá desítky milionů duší, je důkazem nikoli pouze Boží existence, ale rovněž jeho nezměrné moci.
V 70. letech minulého století se čínská církev podobala poupěti, které bylo dlouhou dobu uzavřené, avšak nyní se začíná otevírat a ukazovat okolnímu světu svou krásu a život. Právě tehdy se jeden mladý muž z jihu provincie Henan setkal s Pánem Ježíšem Kristem, zasvětil mu svůj život a rozhodí se jej následovat jako svého Pána a Mistra. Bůh se jeho života ujal pozoruhodným způsobem. Během téměř třiceti let zkoušek byl bratr Yun svědkem vylití Pánovy milosti na svůj život, v takové míře, že se stala požehnáním pro mnohé. Je jedním z vůdců, které si Bůh vybral pro toto pokolení, je rovněž velký bojovník a věrný služebník. Jeho službu doprovázejí mnohá znamení, divy a zázraky a svědčí o skutečnosti, že je apoštolem víry (2K 12,12). Je mužem dokonalé bezúhonnosti a charakteru, ušlechtilým člověkem, dobrým manželem a otcem. Pánova radost je vždy silou bratra Yuna. Jeho nakažlivý úsměv dokáže prozářit celou místnost.
Poté, co jsem dočetl Yunovu knihu, bylo mé srdce hluboce zasaženo. Pociťoval jsem lítost nad tím, že jsem tohoto drahého bratra neznal déle než těch dvacet let, během nichž jsme v Číně sloužili ruku v ruce.
Dosvědčuji, že každý příběh v této knize je pravdivý. Osobně jsem byl svědkem mnoha událostí, které jsou popsány na následujících stránkách. Cítím se poctěn tím, že mohu být Yunovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem. Ačkoli mě vždy ctil jako duchovního staršího a respektoval jako svého pastora, cítím, že tento respekt je vzájemný. Když jsem se ženil, poprosil jsem Yuna, aby vedl svatební obřad a udělil požehnání.
Četl jsem tuto knihu se srdcem plným vděčnosti Bohu a upřímně ji doporučuji jako pravdivé svědectví o velkých věcech, které Bůh učinil v čínské církvi.

Xu Jong-ce Předseda Společenství Sinim, které sdružuje vedoucí podzemních církví v Číně

Předmluva II
Pln radosti a jedním dechem jsem přečetl knihu bratra Yuna a mé srdce i má duše pociťovaly velké nadšení. Jakoby mne přenesla nazpět do těch vzrušujících časů a vyvolala ve mně mnohé vzácné vzpomínky.

S Yunem jsme se narodili ve stejné oblasti, navštěvovali jsme stejný sbor I společně jsme pracovali na Boží žni. Společně jsme plakali, radovali jsme se, kázali, společně jsme byli zavrhováni. Jedli jsme, když na nás dorážel silný vítr, spali jsme pod širým nebem, stáli jsme při sobě za všech okolností. Chovali jsme k sobě lásku jako rodní bratři.
Pracovali jsme s Yunem společně po mnoho let až do chvíle, kdy nás uvěznili v Nanjangu. Ve věznici nás umístili do oddělených cel, a tak jsme křičeli do vězeňských chodeb s nadějí, že uslyšíme navzájem svůj hlas, a budeme takto povzbuzeni. Snažili jsme se propašovat jeden druhému vzkazy I posílit se ve víře.
Yunovo svědectví je napsáno krví a slzami; jeho životní cesta je poseta mnoha hořkými zkušenostmi. Ovšem namísto stěžování a reptání se naučil zdolávat všechny překážky na kolenou, v modlitbě k Bohu.
Čínští věřící si Yuna pamatují jako odvážného muže, který se často modlíval na kolenou a pozvedal své ruce s vděčností k Pánu, zatímco mu po tvářích stékaly slzy. Po mnoha nesnesitelných zkouškách Bůh nejenom před runem otevřel železná vrata věznice, ale používá si jej v tomto novém století jako požehnání pro čínské i západní církve.
Bratr Yun je obdařen schopností nacházet si cestu k věřícím různých církví a citlivě je uvádět do jednoty. Bůh si jej používá jako nit, která spojuje různobarevné kusy plátna v nádhernou tkaninu. V posledních letech se naše stezky začaly ubírat každá jiným směrem a občas jsem jej na dálku napomínal. Avšak jakmile se ke mně dostaly zprávy, jak si jej Bůh používá, a jakmile jsem se dozvěděl více o cestě, po níž věrně kráčí, nezbývalo mi, než abych jej obdivoval a sám se rděl studem a kál se.
V čínské církvi jsem viděl mnohé Boží služebníky vystupovat s velkou mocí a autoritou, v Yunovi jsem však spatřil Ježíšova služebníka, který vždy přichází s pokorou a mírností, a je tak věrným odrazem srdce Syna člověka, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sám sloužil a obětoval svůj život.

Modlím se, aby tato kniha byla pro vás stejným potěšením a výzvou, jako byla pro mne.

Žang Rongliang Sbor Fang-čeng, Čína

ÚVOD
Jednoho teplého zářijového večera se malá skupinka křesťanů shromáždila na mezinárodním letišti v Bangkoku, aby přivítala vracejícího se bratra Yuna. Uplynulo již více než osm měsíců od okamžiku, kdy jsme naposledy spatřili jeho usmívající se tvář. V lednu roku 2001 byl zatčen. Během několika počátečních dnů jeho pobytu ve vězení jej dozorci téměř umlátili k smrti. Později byl odsouzen k sedmi letům žaláře.
Čas od času se z věznice podařilo propašovat vzkaz jeho přátelům ve světě. V jednom z nich stálo: „Bůh mě na toto místo poslal, abych zde byl jeho svědkem. Jsou tady mnozí, kteří potřebují Ježíše. Budu v této věznici přesně tak dlouho, jak mi Bůh určil. Neopustím ji ani o minutu dříve, nezdržím se ani o minutu déle. Jakmile Bůh rozhodne, že má služba v této věznici je završena, odejdu."
Zázračně, v Božím dokonalém načasování byl Yun vysvobozen, když ve vězení strávil pouze sedm měsíců a sedm dní ze svého původně sedmiletého trestu.
Nyní jsme se tedy shromáždili na letišti a doufali jsme v jeho příjezd. Bude nemocný, unavený a zamlklý poté, co prošel touto hroznou zkouškou?
Najednou se Yun objevil v příletové hale. A žádná z našich obav se nenaplnila! Jeho tvář byla rozzářena v širokém úsměvu. „Chvála Bohu! Haleluja!" byla jeho první slova. „Sláva Bohu!" Spojili jsme své ruce a sklonili hlavy v modlitbě díkuvzdání, zatímco nic nechápající cestující kolem nás spěchali za odbavením svých zavazadel. Yun je po celé Číně znám jako „nebeský muž". Tato přezdívka má své kořeny v incidentu, který se odehrál v roce 1984, kdy Yun odmítl úřadům sdělit své skutečné jméno. Vyzrazení jeho pravé identity tehdy mohlo ohrozit místní křesťany. Na výhrůžky a bití policistů, kteří po něm chtěli jeho jméno a adresu, odpověděl voláním: Jsem nebeský muž! Můj domov je v nebi!" Ostatní věřící, kteří ještě stále byli shromážděni v nedalekém domě, uslyšeli jeho křik a pochopili, že je varuje před nebezpečím. Všichni uprchli a vyhnuli se zatčení.
Na důkaz úcty k jeho odvaze a lásce, kterou chová k tělu Kristovu, jej křesťané čínské podzemní církve nazývají „nebeský muž" dodnes.
Yun je první, kdo přizná, že existují oblasti jeho osobnosti, které nebeské nejsou! Stejně jako my všichni i on bojuje s pokušením a slabostí a hluboce si uvědomuje skutečnost, že bez milosti Ježíše Krista neznamená nic. Své manželce Deling jednou řekl: „Nejsme absolutně ničím. Neexistuje nic, nač bychom mohli být hrdí. Nemáme schopnosti či cokoli jiného, co bychom Bohu nabídli. Skutečnost, že on si vyvolil nás, pramení pouze z jeho milosti. S námi to nemá co do činění. Pokud by se Bůh rozhodl pozvednout pro svůj záměr jiné a nás již nikdy nepoužít, neměli bychom jediný důvod si stěžovat."
Oswald Chambers jednou napsal: „Pokud Bohu dáme právo na svou osobu, učiní z nás svatý experiment. Boží experimenty jsou vždy úspěšné." Toto nepochybně platí o Yunovi. Od okamžiku, kdy se poprvé setkal s Ježíšem Kristem, se mu snaží celým srdcem sloužit.
Yun v životě zakusil lekce a zkušenosti, které mohou velmi povzbudit křesťany po celém světě v jejich úsilí následovat Pána Ježíše.
Svědectví bratra Yuna je důkazem Boží věrnosti a dobroty v jeho životě. Jeho se týká příběh o tom, jak Bůh uchopil mladého, vyhladovělého chlapce z chudobné vesnice v čínské provincii Henan a použil si jej, aby zatřásl světem. Namísto toho, aby věnoval pozornost mnohým zázrakům nebo utrpení, kterým prošel, se raději zaměřuje na charakter a krásu Ježíše Krista. Přeje si, aby celý svět poznal Ježíše tak jako on sám, nikoli jako vzdálenou postavu z historie, ale jako vždy přítomného, láskyplného, všemohoucího Boha.
Když jsem studoval tuto knihu, absolvoval jsem desítky rozhovorů s křesťany v Číně, kteří byli očitými svědky událostí, jež jsou popsány na následujících stránkách, a potvrdili jejich pravdivost. Kniha obsahuje rovněž krátké promluvy Deling (Yunovy manželky) a několika vedoucích čínské podzemní církve. Jejich příspěvky pomohou čtenáři získat jiný úhel pohledu (a celistvější obraz) na některé klíčové události Yunova života. Většina úvah Deling pochází z doby, kdy byl její manžel kvůli evangeliu ve vězení.
Kdosi pravil: „Svět nemění velikáni, ale slabí jedinci v rukou velkého Boha." Ti, kdo Yuna znají, mohou potvrdit, že se jedná o pokorného Božího služebníka, jenž nechce, aby jakákoli oblast jeho života přinesla slávu jemu či jinému člověku.

Bratr Yun touží po tom, aby jeho příběh přinesl pozornost a slávu jedinému pravému nebeskému člověku - Pánu Ježíši Kristu.

Paul Hattaway
KAPITOLA PRVNÍ
SKROMNÉ POČÁTKY
Jmenuji se Líu Žen-jing. Křesťanští přátelé mi říkají Yun. Jednoho podzimního rána roku 1999 jsem se probudil v Bergenu na západě Norska. Srdce mi bilo vzrušením a nadšení v mém nitru narůstalo. Hovořil jsem ve sborech po celé Skandinávii, vydával jsem svědectví o čínské podzemní církvi a vybízel jsem křesťany, aby se připojili k našemu úsilí o evangelizaci celé Číny i okolních zemí. Moji hostitelé se mě zeptali, zda bych nechtěl navštívit hrob Marie Monsenové, významné luteránské misionářky v Číně, kterou si Bůh mocně použil k probuzení církve v různých částech mé vlasti v letech 1901-1932. Její služba byla obzvláště účinná v jižní části provincie Henan, odkud pocházím. Slečna Monsenová byla nevelké postavy, v Božím království však byla obrem. Čínská církev byla nejenom zasažena jejími slovy, výzvou pro ni rovněž byl způsob jejího života plný sebeobětování. Byla zcela vydanou a nekompromisní následovnicí Ježíše Krista, která nám ukazovala cestu jak trpět pro Pána a vytrvat.
Bůh si používal Marii Monsenovou mocným způsobem, takže její službu provázely mnohé zázraky, znamení a divy. Do Norska se vrátila v roce 1932, aby se postarala o stárnoucí rodiče; její dílo bylo v té době již završeno. Do Číny se již nikdy nevrátila, avšak její odkaz nekompromisní víry, neochabující horlivosti a nezbytnosti proměněného srdce plně vydaného Kristovým záměrům žije v čínské církvi dodnes.
Nyní jsem byl tedy velmi poctěn, že jsem mohl navštívit Mariin hrob v její rodné zemi. Přemýšlel jsem, zda nějaký jiný čínský křesťan byl kdy poctěn stejně. Když tato misionářka přišla do té části Číny, odkud pocházím, nacházela se tam hrstka křesťanů a církev byla zesláblá. Dnes jich tam jsou miliony. Právě kvůli nim jsem zamýšlel vzdát Bohu díky za její život. Náš automobil zastavil u hřbitova, který se nachází na úboěí kopce v úzkém údolí, jímž protéká řeka. Procházeli jsme se tam několik minut v naději, že na jednom z mnoha set náhrobních kamenů spatříme její jméno. Jelikož jsme nebyli schopni hrob Monsenové nalézt, vypravili jsme se pro radu do kanceláře. Správci její jméno nic neříkalo, takže byl nucen nahlédnout do seznamu zesnulých, kteří jsou tam pohřbení. Když listoval seznamem, sdělil nám informace, kterým jsem byl schopen uvěřit pouze stěží: „Marie Monsenová zde byla opravdu pohřbena v roce 1962. Její hrob však po mnoho let ležel ladem, takže dnes se již jedná pouze o prázdný kus půdy bez náhrobku."
V Číně je zvykem uchovávat vzpomínky na ty, kdo se zasloužili o něco výjimečného, po mnoho generací, takže mi nikdy nepřišlo na mysl, že by se něco podobného mohlo přihodit. Místní věřící mi vysvětlovali, že Marie Monsenová se stále těší velké vážnosti a její odkaz je připomínán mnoha způsoby, například tak, že desítky let po její smrti byl publikován její životopis. Pro mne však její neoznačený hrob znamenal urážku, jež si žádá nápravu.
Byl jsem hluboce zarmoucen. S těžkým srdcem jsem norským křesťanům, kteří mě doprovázeli, stroze pravil: „Musíte vzdát poctu této Boží ženě! Dávám vám dva roky, abyste na památku Marie Monsenové znovu upravili hrob a zhotovili nový náhrobní kámen. Pokud se o to nedokážete postarat, osobně se zasadím, aby nějací čínští bratři doputovali z Číny až do Norska a upravili její hrob. Mnozí čínští bratři jsou zruční v otesávání kamene, a to díky rokům, které kvůli evangeliu strávili ve vězeňských pracovních táborech. Pokud vám tato věc příliš neleží na srdci, oni budou více než ochotni to vykonat!"
Narodil jsem se v čínském přestupném roce 1958 -jako čtvrté z pěti dětí. Přišel jsem na svět ve staré tradiční zemědělské vesnici Liu Lao Zuang, která leží ve správní oblasti Nanjang v jižní části čínské provincie Henan.
V Henanu žije na sto milionů duší -jedná se o nejlidnatější čínskou provincii. I přes tuto skutečnost jsem měl v dospívání k dispozici mnoho volného prostoru- spousty kopců ke zdolávání a stromů na šplhání. Ačkoli náš
život nebyl jednoduchý, dokážu si ze svého raného dětství připomenout i mnohé zábavné okamžiky.
Všech 600 obyvatel naší vesnice se živilo zemědělstvím a je tomu tak dodnes. Mnoho se nezměnilo. Převážně jsme pěstovali brambory, kukuřici a pšenici, a kromě toho také zelí a různou kořenovou zeleninu.
Naším domovem byla jednoduchá stavba ze zhutnělého bláta se slaměnou střechou. Dešti se v naší střeše vždy podařilo objevit nějaký ten otvor a studený zimní vítr neustále profukoval škvírami ve zdi. Když teploty sestoupily pod bod mrazu, pálili jsme nadbytečné kukuřičné klasy, abychom se zahřáli. Uhlí jsme si dovolit nemohli.
V letním období bylo velmi často tak dusno a vlhko, že spát v našem špatně větraném domě bylo v podstatě nemožné. Vytáhli jsme tedy postele ven a celá rodina se připojila ke zbytku vesnice, který odpočíval venku v chladnějším povětří.
„Henan" znamená „na jih od řeky". Mohutná Žlutá řeka rozděluje severní část provincie. Její časté záplavy způsobují již po staletí utrpení těm, kdo obývají její břehy. Věděli jsme to, protože jsme tady vyrůstali, avšak severní část Henanu nám připadala vzdálena milion kilometrů.
Naše vesnice se rozprostírá na vrcholcích jižní části provincie, v bezpečné vzdálenosti od ničivých záplav a vnějších vlivů. Jediné, co nám leželo na srdci, byly příští žně. Náš život byl zcela pohroužen do stále se opakujícího cyklu orby, sázení, zavlažování a sklízení. Otec vždycky říkával, že jen s obtížemi sklidíme dostatek pro svou obživu. Na poli bylo zapotřebí každé ruky, takže již od raného dětství jsem se veškeré práce účastnil společně s bratry a sestrami. Logicky jsem tedy neměl mnoho příležitostí navštěvovat školu.
V ostatních částech Číny mají obyvatelé Henanu pověst tvrdohlavých beranů. A možná to byla právě tato paličatost, která místním obyvatelům bránila v přijetí evangelia, které sem poprvé přinesli protestantští misionáři v roce 1884. Mnozí misionáři působili v Henanu bez jakéhokoli viditelného úspěchu. V roce 1922, po téměř čtyřiceti letech misijního úsilí, se v celé provincii nacházelo pouhých 12 400 protestantských věřících.
Ty, kdo přijali náboženství „cizáckých ďáblů", okolí zesměšňovalo a ignorovalo. Někdy se tato opozice projevovala i násilně. Křesťané byli biti. Někdy za svou víru zaplatili i životem. Rovněž misionáři čelili velkému pronásledování. Mnozí je totiž považovali za nástroje imperialismu a kolonialismu, kteří byli vysláni s cílem získat kontrolu nad srdcem a myslí čínského lidu, zatímco vlády zemí, odkud tito misionáři pocházely, drancovaly přírodní zdroje země.
Násilí páchané na cizincích dosáhlo svého vrcholu v roce 1900, kdy tajný spolek zvaný „Boxeři" vyvolal celonárodní povstání proti cizincům. Většině se podařilo před krveprolitím uprchnout, mnozí misionáři se však nacházeli ve vzdálených venkovských oblastech v čínském vnitrozemí, daleko od bezpečí, jež skýtala velká města na pobřeží. Boxeři brutálně zmasakrovali více než 150 misionářů a tisíce jejich křesťanských konvertitů.
Ty odvážné duše, které sem přišly, aby našemu národu sloužily a přinesly nám lásku Pána Ježíše Krista, byly zavražděny. Přišli sdílet Krista a pozvednout naši životní úroveň budováním nemocnic, sirotčinců a škol. My jsme jim odplatili smrtí.
V důsledku těchto událostí dospěli někteří k závěru, že to, co se odehrálo roku 1900, zastraší misionáře natolik, že se nadobro vzdají myšlenek na návrat do Číny.
Mýlili se.
Dne 1. září 1901 připlula do šanghajských doků velká loď. Po můstku sestupovala poprvé v životě na čínskou půdu mladá svobodná žena z Norska. Marie Monsenová patřila k nové vlně misionářů, kteří se, inspirováni mučedníky předchozího roku, odevzdali na plný úvazek misijní činnosti v Číně.
Monsenová v Číně strávila více než třicet let. Jistý čas pobývala i v naší správní oblasti Nanjangu, kde povzbuzovala a vychovávala malou skupinku čínských křesťanů, která zde vyrostla.
Marie Monsenová byla jiná než mnozí jiní misionáři. Nezdálo se, že by se příliš snažila vyvolat příznivý dojem u vedoucích čínské církve. Často jim říkávala: „Všichni jste pokrytci! Svými rty vyznáváte Ježíše Krista, vaše srdce mu však nejsou zcela vydána! Kajte se, dokud není příliš pozdě a dokud můžete uniknout Božímu soudu!" Přinášela oheň přímo od Božího oltáře.
Monsenová křesťany učila, že nestačí studovat životy znovuzrozených věřících, ale že sami musejí prožít radikální znovuzrození, aby mohli vstoupit do nebeského království. Tímto učením snižovala důraz na poznání mysli a naopak každému kladla na srdce, že on sám je před Bohem osobně zodpovědný za svůj vnitřní duchovní život. Mnohá srdce byla usvědčena z hříchu a oheň probuzení, který ji doprovázel, kamkoli se ubírala, zasahoval vesnice střední Číny.
Ve 40. letech 20. století jiný západní misionář kázal evangelium mé matce, které v té době bylo dvacet let. Ačkoli mu plně nerozuměla, slova, která slyšela, na ni učinila hluboký dojem. Obzvláště ráda zpívala písně a poslouchala biblické příběhy sdílené malou skupinkou evangelistů, kteří cestovali po kraji. Brzy poté začala navštěvovat sborová shromáždění a vydala svůj život Ježíši Kristu.
Čína se stala v roce 1949 komunistickou zemí. Během několika let byli všichni misionáři vypovězeni, církevní budovy uzavřeny a tisíce čínských pastorů skončily ve vězení. Mnozí přišli o život. Má matka byla svědkem odchodu misionářů z Nanjangu počátkem 50. let. Nikdy nezapomněla na slzy v jejich očích, když je ozbrojená stráž doprovázela na cestě k pobřeží, i jejich služba Pánu tak vzala nečekaně za své.
O síle pronásledování svědčí i skutečnost, že například v jediném čínském městě Wenžou v provincii Žejiang bylo v roce 1950 posláno 49 pastorů do vězeňského pracovního tábora poblíž hranice se Sovětským svazem. Mnozí za svůj „zločin" kázání evangelia obdrželi až dvacetiletý trest. Z těchto 49 pastorů se domů vrátil jediný; 48 jich ve vězení zemřelo.
V mé domovské oblasti Nanjangu byli věřící křižováni na zdech modliteben za to, že odmítali zapřít Krista. Jiní byli přivázáni za vozidlo či koně a smýkáni po zemi, dokud nezemřeli.
Jistého pastora přivázali k dlouhému lanu. Místní představitelé, rozzuření tím, že tento Boží muž odmítal zapřít víru, jej nechali provizorním jeřábem zvednout vysoko nad zem. Před očima stovek svědků, kteří jej přišli falešně obvinit z „kontrarevoluce", se pastora jeho pronásledovatelé naposledy dotázali, zda je ochoten zříci se víry. Zakřičel směrem dolů: „Ne! Nikdy nezapřu Pána, který mě spasil!" Lano bylo poté uvolněno a on se zřítil na zem.
Když trýznitelé ohledali jeho tělo, zjistili, že ještě není mrtev, a tak jej zvedli podruhé a nechali znova spadnout, aby s ním nadobro skoncovali. Pokud jde o pozemský život, byl pastor mrtev, žije však dál v nebesích, kde obdržel odměnu za věrnost až do samého konce.
Život nebyl obtížný pouze pro křesťany. Mao rozjel experiment nazvaný „velký skok", jehož výsledkem byl krutý hladomor po celé Číně. Pro zemi to ve skutečnosti byl ohromný skok zpět. Odhaduje se, že pouze v naší provincii Henanu zemřelo hladem na 8 milionů lidí.
Během tohoto krušného období byla malá a nezkušená církev v mém domovském Nanjangu rozprášena. Věřící byli jako ovce bez pastýře. I matka opustila církev. Během následujících desetiletí, kdy žila bez obecenství křesťanů a Božího slova, zapomněla většinu z toho, co si jako mladá žena osvojila. Její vztah s Pánem ochladí.
Dne i. září 2001 (přesně na den sto let poté, co Marie Monsenová poprvé přijela do Číny, aby tam začala svou misijní službu) se více než tři sta norských křesťanů shromáždilo na bergenském hřbitově k modlitbě a zvláštnímu dedikačnímu obřadu. Byl zde odhalen nádherný nový náhrobek na památku Marie Monsenové, zaplacený z příspěvků různých sborů i jednotlivých křesťanů.
Na náhrobku je její portrét, její čínské jméno a rovněž nápis: MARIE MONSENOVÁ 1878-1962 MISIONÁŘKA V ČÍNĚ V LETECH 1901-1932

Jakmile jsem věřícím v Číně sdělil, že náhrobní kámen Marie Monsenové byl znovu vybudován, pocítili úlevu a vděčnost. Vždy si musíme bedlivě připomínat oběti těch, které si Bůh použil při budování svého království. Zaslouží si, abychom jim vzdali čest a úctu.
KAPITOLA DRUHÁ
NASYCENÍ HLADOVÉHO

Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Izajáš 49,1
Pán mě povolal, abych jej následoval, když mi bylo šestnáct. Psal se rok 1974 a v Číně stále zuřila kulturní revoluce. Otec byl tehdy nemocen. Trpěl velmi těžkým astmatem, které později přešlo v rakovinu plic. Rakovina se dále šířila a zasáhla žaludek. Lékař nám řekl, že již není možná žádná léčba a že otec brzy zemře. Matce sdělili: „Pro vašeho muže již není naděje. Jděte domů a připravte se na jeho smrt."
Každého večera otec ležel v posteli a stěží mohl dýchat. Navíc byl velmi pověrčivý, a tak požádal pár sousedů, aby k němu přivedli místního taoistického kněze, který by z něj vyhnal všechny démony, neboť věřil, že jeho nemoc způsobili rozhněvaní démoni. Otcova nemoc nás připravila o veškeré peníze, majetek a energii. Díky chudobě, v níž jsme žili, jsem až do svých devíti let nemohl navštěvovat školu a později jsem ji musel kvůli otcově rakovině v šestnácti opustit. Abychom vůbec přežili, byli jsme s bratry a sestrami nuceni žebrat o jídlo u sousedů a přátel. Otec byl kapitánem vlastenecké armády. Jelikož svého času bojoval proti komunistům, ostatní vesničané jej nenáviděli a během kulturní revoluce zakusil pronásledování. Hodně mužů zabil v boji a sám byl blízko smrti. Na jedné noze měl dvanáct šrámů po kulkách.
Když jsem se narodil, pojmenoval mě „Žen-jing", což znamená „hrdina pevnosti".
Otcova pověst budila hrůzu. Sousedé se mu kvůli jeho divoké povaze vyhýbali. Když si pro něj během kulturní revoluce přišli příslušníci Rudé gardy, aby jej obvinili, zakusil mnohé drastické výslechy a bití. Díky své odvaze se odmítal přiznat k jakýmkoli „zločinům", a když se jej tázali, kolik mužů zabil, neodpovídal. Tvrdohlavě snášel bití a raději by se nechal zabít, než aby jim pověděl, co chtěli slyšet. Osobnost mého otce měla dvojí tvář. Většinou lidé věděli pouze to, zeje extrémně tvrdý a prchlivý. To byla ostatně pravda. Své děti učil dvojímu: Za prvé, vůči druhým musíme být nemilosrdní a tvrdí a za druhé, vždy musíme tvrdě pracovat. Vzpomínám si ovšem i na jeho přívětivější tvář. Vždy se snažil ochránit manželku a děti před újmou zvenčí. Celkem vzato jsem s otcem měl dobrý vztah. Doufali jsme, že se otci začne dařit lépe, jeho stav se však zhoršoval. Matka byla pod silným tlakem, jelikož čelila skličujícím vyhlídkám, že bude svých pět dětí vychovávat sama. Netušila, co se s námi stane, pokud otec zemře. Situace byla natolik beznadějná, že dokonce uvažovala o sebevraždě. Jedné noci matka ležela v posteli a již usínala. Najednou slyšela velmi jemný, avšak jasný hlas plný soucitu, jak říká: „Ježíš tě miluje." Poklekla na podlahu a v slzách se kála ze svých hříchů a opětovně vydala svůj život Pánu Ježíši Kristu. Stejně jako marnotratný syn se i matka navrátila domů, k Bohu.
Okamžitě svolala rodinu k modlitbě k Ježíši. Pravila nám: „Ježíš je pro otce jedinou nadějí." Jakmile jsme uslyšeli, co se přihodilo, vydali jsme všichni svůj život Bohu. Poté jsme vložili své ruce na otce a po zbytek noci jsme volali k Bohu v jednoduché modlitbě: Ježíši, uzdrav otce! Ježíši, uzdrav otce!"
Následujícího jitra otec zjistil, že se mu daří daleko lépe! Poprvé po mnoha měsících dostal chuť k jídlu. Během jediného týdne se zcela uzdravil a v jeho těle nebylo po rakovině ani stopy! Byl to úžasný Boží zázrak. Zakoušeli jsme probuzení a náš život prošel hlubokou proměnou. Byly to tak úžasné chvíle, že i dnes, téměř třicet let poté, co Ježíš otce uzdravil, všech pět jeho dětí následuje Boha.
Rodiče byli natolik vděční Bohu za to, co učinil, že okamžitě zatoužili sdílet tuto dobrou zprávu se všemi ve vesnici. Tehdy nebylo povoleno pořádat jakékoli setkání či veřejné shromáždění, avšak rodiče vymysleli plán. Poslali nás, děti, abychom sezvali příbuzné a přátele k nám domů. Lidé k nám přišli, aniž by tušili důvod, kvůli němuž byli shromážděni. Mnozí se domnívali, že otec zemřel, a tak dorazili ve smutečních šatech! Udivilo je, když spatřili otce, jak je u dveří vítá a evidentně se těší dobrému zdraví! Jakmile byli všichni příbuzní a známí na místě, rodiče je požádali, aby vešli do domu. Poté zamkli dveře, zatemnili okna a popisovali, jak byl otec po modlitbě k Ježíši zcela uzdraven. Všichni příbuzní i známí poklekli na podlahu a s radostí přijali Ježíše za svého Pána a Mistra.
Byly to vzrušující chvíle. Nejenže jsem přijal Ježíše za svého osobního Spasitele, stal jsem se rovněž člověkem, který opravdově touží sloužit Pánu z celého srdce.
Matka se nikdy nenaučila číst a psát, přesto se však stala prvním kazatelem ve vesnici. Vedla malý sbor, který se scházel v našem domě. Ačkoli si již z Božího slova mnoho nepamatovala, vždy nás vybízela, abychom svůj zrak upnuli na Ježíše. A tak jsme k němu vždy volali a Ježíš nám ve svém velkém milosrdenství pomáhal. Když se dívám zpět na ty dny, nepřestávám vycházet z úžasu nad tím, jak si Bůh matku používal i přes její negramotnost a malé poznání. Touhy jejího srdce byly zcela podřízeny Ježíši. Někteří z dnešních významných vedoucích čínské církve se prvně setkali s Pánem prostřednictvím matčiny služby.
Zpočátku jsem nevěděl přesně, kdo Ježíš je, ale byl jsem svědkem toho, jak uzdravil otce a osvobodil naši rodinu. S důvěrou jsem se vydal Bohu, jenž nás spasil a uzdravil otce. Tehdy jsem se matky často ptal, kdo Ježíš doopravdy je. Řekla mi: Ježíš je Syn Boží, který za nás zemřel na kříži a vzal na sebe všechny naše hříchy a nemoci. Veškeré své učení zaznamenal v Bibli."
Zeptal jsem se, zda se někde nezachovala jeho slova, která bych si mohl sám přečíst. Odpověděla: „Ne. Všechna jeho slova jsou pryč. Z jeho učení se nezachovalo nic." Bylo to v době kulturní revoluce, kdy Bibli nebylo možno sehnat.
Od toho dne jsem začal horlivě toužit po vlastní Bibli. Ptal jsem se matky i spoluvěřících, jak Bible vypadá, nikdo to však netušil. Jen jeden z nich kdysi viděl ručně opsané výňatky z Písma a listy ze zpěvníku, nikdy však celou Bibli. Pouze několik starších věřících se rozpomnělo, že před mnoha lety Bibli viděli. Slovo Boží bylo v zemi vzácné.
Měl jsem ohromný hlad po Bibli. Když matka spatřila mé zoufalství, vzpomněla si na starého muže z jiné vesnice. Tento muž býval před nástupem kulturní revoluce pastorem.
Společně jsme se vydali na dlouhou pouť k němu. Jakmile jsme jej našli, pověděli jsme mu o naší touze: „Chceme vidět Bibli. Máte ji?"
Okamžitě se mu na tváři objevily stopy strachu. Tento muž již jednou podstoupil dvacetiletý žalář kvůli své víře. Pohlédl na mne a spatřil velmi mladého, chudobného hocha, který má roztrhané oblečení a je bosý. Soucítil se mnou, přesto mi však svou Bibli ukázat nechtěl.
Nemám mu to za zlé, poněvadž tehdy bylo v celé Číně pouze několik Biblí. Nikdo nesměl číst nic jiného než Maovu Rudou knížku. Pokud by u kohokoli nalezli Bibli, byla by spálena a celou rodinu vlastníka by krutě zbili před zraky celé vesnice.
Starý pastor mi pouze řekl: „Bible je nebeská kniha. Pokud ji chceš, budeš se muset modlit k Bohu nebes. Pouze on ti může poskytnout nebeskou knihu. Bůh je věrný. Vždy odpoví těm, kteří jej hledají celým svým srdcem."
Plně jsem slovům pastora důvěřoval.
Když jsem se vrátil domů, přinesl jsem si do pokoje kámen, na který jsem každého večera poklekal k modlitbě. Modlil jsem se pouze tuto jednoduchou modlitbu: „Pane, dej mi prosím Bibli. Amen." Tehdy jsem nevěděl jak se modlit, a proto jsem se takto modlil více než měsíc.
Nic se nepřihodilo. Bible se neobjevila.
Znovu jsem se vydal navštívit pastora. Tentokrát jsem šel sám. Řekl jsem mu: „Modlím se k Bohu podle tvých instrukcí, stále jsem však neobdržel Bibli, po níž tolik toužím. Prosím, prosím, ukaž mi svou Bibli. Pouze letmý pohled a budu spokojen! Nemusím se jí dotknout. Ty ji měj v rukou a já budu spokojen, budu-li se moci pouze dívat. A pokud bych si mohl opsat aspoň pár slov, vrátím se domů šťastný." Pastor spatřil trýzeň v mém srdci. Znovu ke mně promluvil: „Pokud to myslíš vážně, potom bys neměl pouze poklekat k modlitbě k Pánu, měl by ses také postit a naříkat. Čím více budeš naříkat, tím dříve Bibli dostaneš."
Šel jsem domů a každé ráno a odpoledne jsem nic nejedl a nepil. Každý večer jsem snědl pouze misku vařené rýže. Plakal jsem jako hladové dítko ke svému nebeskému Otci a toužil jsem být naplněn jeho slovem. Následujících sto dní jsem se modlil za Bibli, až jsem již nemohl. Rodiče dospěli k závěru, že začínám blouznit. S odstupem let bych řekl, že tato zkušenost bylo to nejtěžší, co jsem v životě podstoupil. Poté však jednoho dne ve čtyři ráno, po dlouhých měsících, kdy jsem Boha úpěnlivě prosil o vyslyšení své modlitby, jsem klečel vedle svého lůžka a z ničeho nic jsem měl vidění. V tom vidění jsem kráčel do prudkého kopce a pokoušel jsem se před sebou tlačit těžký vozík. Mířil jsem do vesnice, kde jsem zamýšlel vyprosit si nějaké jídlo pro rodinu. Bylo to velmi namáhavé, poněvadž jsem byl díky častým postům vyhladovělý a zesláblý. Hrozilo mi, že se starý vozík na mě převrhne. Poté jsme spatřil, jak proti mně z kopce dolů sestupují tři muži. Laskavý stařec s velmi dlouhými vousy za sebou táhl ohromný vozík plný čerstvého chleba. Zbývající dva šli po stranách vozíku. Když mě stařec spatřil, pocítil nade mnou velkou lítost a projevil mi soucit. „Máš hlad?" Odpověděl jsem: „Ano. Nemám, co bych pojedl. Zrovna jsem se vydal na cestu, abych sehnal jídlo pro svou rodinu."
Plakal jsem, protože naše rodina byla neobyčejně chudobná. Kvůli otcově nemoci jsme prodali všechny cennosti, abychom mohli nakoupit léky. K jídlu jsme toho mnoho neměli a po léta jsme byli nuceni prosit o jídlo u přátel a sousedů. Když se mě stařec zeptal, zda mám hlad, nedokázal jsem potlačit slzy. Nikdy předtím jsem od žádného člověka nepocítil tak ryzí lásku a soucit.
Ve vidění vzal stařec z vozu rudý vak s chlebem a své dva služebníky požádal, aby mi jej poddali. Řekl: „Okamžitě jej musíš sníst." Uchopil jsem vak a uvnitř jsem našel bochánek čerstvého chleba. Když Jsem jej vložil do úst, okamžitě se proměnil v Bibli! Bezprostředně poté jsem ve vidění se svou Biblí poklekl a s díkuvzdáním jsem volal k Pánu: „Pane, tvé jméno je hodné chvály! Nepohrdl jsi mou modlitbou. Dovolil jsi mi přijmout tuto Bibli. Chci ti sloužit po zbytek svého života." Probudil jsem se a začal v domě pátrat po Bibli. Zbytek rodiny spal. Vidění bylo velmi živé, takže jakmile jsem si uvědomil, že vše bylo pouhým snem, hluboce mě to zdrtilo a hlasitě jsem naříkal. Rodiče přispěchali do pokoje, aby zjistili, co se stalo. Mysleli si, že jsem se díky neustálým postům a modlitbám dočista zbláznil. Řekl jsem jim o svém vidění, avšak čím déle jsem pokračoval, tím víc byli utvrzeni v tom, že jsem zešílel. Matka mi řekla: ,Ještě ani nesvítalo a do domu nikdo nevešel. Dveře jsou pevně zamčené."
Otec mě pevně uchopil. Se slzami v očích volal k Bohu: „Drahý Pane, slituj se nad mým synem. Nedovol prosím, aby se zbláznil. Jsem ochoten opět onemocnět, pokud by to zachránilo mého syna před šílenstvím. Prosím, dej mému synovi Bibli!"
Matka, otec i já jsme poklekli a společně jsme ve vzájemném objetí plakali.
Znenadání jsem uslyšel slaboučké zaklepání na dveře. Velmi jemný hlas volal mé jméno. Rychle jsem přiběhl k zamčeným dveřím a zpoza nich jsem se zeptal: „Přinášíš mi chléb?" Jemný hlas odpověděl: „Ano, máme pro tebe připravenou chlebovou hostinu." Okamžitě jsem rozpoznal ten hlas, neboť to byl hlas, který jsem slyšel ve vidění.
Bleskurychle jsem otevřel dveře a za nimi stáli dva služebníci, které jsem předtím spatřil ve vidění. Jeden z nich držel v ruce rudý vak. Srdce mi splašeně tlouklo, když jsem jej otevřel a v rukou držel vlastní Bibli! Hned nato muži spěšně zmizeli v temnotě.
Přitiskl jsem Bibli na hruď a padl jsem na kolena. Znovu a znovu jsem děkoval Bohu! Slíbil jsem Ježíši, že od tohoto okamžiku budu hltat jeho slovo jako hladové dítě.
Později jsem zjistil jména těch dvou mužů. Byli to bratr Wang a bratr Sung. Přišli z velmi vzdálené vesnice. Vyprávěli mi o evangelistovi, kterého jsem nikdy předtím nepotkal. Během kulturní revoluce velmi trpěl pro Pána a při mučení téměř přišel o život.
Asi tři měsíce před tím, než jsem obdržel svou Bibli, se dostalo tomuto evangelistovi vidění od Hospodina. Bůh mu ukázal mladého muže, kterému měl dát svoji ukrytou Bibli.Ve vidění spatřil náš dům a místo, kde leží naše vesnice. Stejně jako tehdy mnozí jiní křesťané i tento starý muž vložil svou Bibli do plechové nádoby a zakopal ji hluboko do země v naději, že nadejde den, kdy ji bude moci opět vykopat a číst. I přes toto vidění evangelistovi trvalo několik měsíců, než se odhodlal uposlechnout Pánových slov. Poté požádal dva jiné křesťany, aby mi Bibli doručili. Ti po celonočním putování dorazili k našemu domu.
Od tohoto okamžiku jsem se k Ježíši modlil modlitbou víry. Byl jsem pevně přesvědčen, že slova Bible byla Božím slovem pro mne. Bibli jsem měl neustále v rukou. I ve spánku jsem si ji tiskl k hrudi. Hltal jsem její učení jako hladové dítě.

Byl to první dar, který jsem v modlitbě od Boha obdržel.
DELING: Zhruba ve stejnou dobu, kdy Bůh připravoval mého manžela pro službu evangelia, si mě povolal a připravoval mě, abych se mohla stát Yunovou životní partnerkou. Narodila jsem se v roce 1962 ve správní oblasti Nanjang v provincii Henan, ve vesnici Jenžang. Yunova vesnice leží několik kilometrů odtud.
Má rodina byla neobyčejně chudobná. Bylo nás sedm dětí a stěží jsme sháněli oblečení či jídlo, které by nás nasytilo. Když se vracím zpět do dětství, vzpomínám na chvíle radosti mísící se s okamžiky, kdy jsme bojovali o přežití. Naše pole leželo téměř dva kilometry od domu, takže jsme každý den museli chodit tam a zpět a nosit s sebou těžké zemědělské nářadí. Každý den jsme tam i zpět museli vodit rovněž dobytek. My děti jsme měly za úkol nosit sklizenou bavlnu do našeho domu ve dvou těžkých koších zavěšených na tyči. Často jsme uklouzli a spadli do bahna. Někdy to trvalo i více než hodinu, než se nám podařilo dorazit i s nákladem domů. Byla to tvrdá a vyčerpávající dřina.
Můj život byl poznamenán bojem s hemofilií. Kdykoli jsem se pořezala, krev nešla dlouho zastavit. Zdálo se, že si téměř bez ustání obvazuji ruce a nohy starými hadry, abych zastavila nějaké krvácení. Matka onemocněla duševní chorobou vinou neuvěřitelnému tlaku, kterému byla vystavena. Během dne se zdála být vcelku normální, v noci jsme ji však často slýchávali, jak sama se sebou hovoří, směje se či pláče. Někdy hovořila do zdi, jakoby to byla druhá osoba. Poté, co matka uvěřila evangeliu, ji Boží pokoj postupně prostoupil a rozum sejí uzdravil. Bylo to mocné svědectví pro naši rodinu i sousedy.
Poprvé jsem se k Ježíši uchýlila kvůli svému hroznému tělesnému utrpení. Má sousedka, křesťanka, mi dala jednoduchý slib: „Pokud budeš věřit v Ježíše, uzdraví tě."
V osmnácti jsem vydala svůj život Ježíši Kristu. Hned toho večera, kdy jsem se stala křesťankou, mě vzali na mé první sborové shromáždění. Dorazila tam však také policie a my se museli rozprchnout do tmy. Byla to má první zkušenost, která poukazovala na to, co následování Pána bude obnášet! Pár dní poté, co jsem byla pokřtěna, jsem ve spánku obdržela jasné vidění od Hospodina. Kdosi mě přivedl k jezeru, v němž se zrcadlila křišťálově průzračná voda. Bylo mi řečeno, abych si umyla ruce a nohy, neboť mé tělo Je těžce poznamenáno nemocí. Ve vidění jsem ponořila své zjizvené ruce a nohy do vody a spatřila jsem, jak je má kůže zcela uzdravena a obnovena. Když jsem se následujícího dne ráno probudila, zjistila jsem, že má pokožka se podobá kůži novorozeněte! To, co se mi přihodilo ve vidění, se ve skutečnosti odehrálo ve spánku! Nikdy poté jsem již hemofilií netrpěla.
Díky tomuto ohromnému zázraku byl pro mne Pán velmi skutečný. I když náš život byl obtížný a každý den jsme čelili pronásledování, já jsem se rozhodla následovat Ježíše bez ohledu na cenu, již je třeba zaplatit. Jiné dvě mladé ženy přišly k Pánu ve stejném období jako já. Společně jsme navštěvovaly shromáždění. Tato setkání se konala porůznu po okolí, takže jsme byly obvykle nuceny jít pěšky i více než hodinu, abychom se tam dostaly. Po shromáždění jsem ěasto musela jít domů sama. Bylo to docela nebezpečné, protože byla hluboká tma a pozdě v noci se venku potloukali zlí lidé a divocí psi. Bůh způsobil ohromný zázrak, aby mě v tomto raném období ochránil a pomohl mi. Mnohokrát se mi v noci přihodilo, že jsem kráčela sama a deset metrů před sebou jsem na stezce spatřila světlo, jako kdyby někdo nesl lampu a ukazoval mi, kudy mám jít. V černočerné tmě jsem často zabloudila, ale poté jsem vždy spatřila světlo podobné malé hvězdě, které mi ukázalo jak se dostat zpět na správnou stezku. Světlo nesvítilo neustále, objevilo se pouze tehdy, když jsem vyrazila špatným směrem.

Díky mnoha zkušenostem podobným této má víra rychle rostla.
KAPITOLA TŘETÍ
„JDI NA ZÁPAD A JIH"
Každého dne jsem od rána do pozdního večera četl Boží slovo. Když jsem musel jít pracovat na pole, ukryl jsem Bibli do oblečení a při každé příležitosti jsem si sedl a četl. V noci jsem si brával Bibli do postele a tiskl ji k hrudi. Zpočátku nebyla četba Písma jednoduchá, poněvadž jsem měl za sebou pouze tři roky školní docházky. Navíc byla má Bible napsána tradičním čínským písmem, zatímco ve škole jsem se naučil jenom jeho zjednodušenou verzi. Sehnal jsem si tedy slovník a pilně jsem v něm na své cestě Biblí vyhledával znak po znaku. Když se mi ji konečně podařilo přečíst celou, začal jsem se učit každý den jednu kapitolu zpaměti. Po 28 dnech jsem znal celé Matoušovo evangelium. Pak jsem rychle pročetl následující tři evangelia, načež jsem se dostal ke knize Skutků, kterou jsem se opět učil zpaměti.
Jednoho rána kolem deváté hodiny jsem byl pohroužen do četby první kapitoly Skutků. Začal jsem rozjímat nad veršem osm: ... ale dostanete sílu Ducha svátého, který na vás sestoupl, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém 'judsku, Samařsku a i na sám konec země.
Nebyl jsem si jistý, kdo Duch svatý je. Rychle jsem spěchal za matkou a zeptal jsem se jí na to. Nedokázala mi to vysvětlit. Pouze řekla: „Už jsem ti pověděla vše, co jsem si zapamatovala. Proč se nepomodlíš a nepožádáš Itoha o Ducha svatého stejně, jako ses modlil za Bibli?" Matka neuměla číst ani psát, takže její znalost Písma byla velmi povrchní. Naučila se pouze recitovat několik veršů, které slyšela od jiných věncích. Byl to rozhodující okamžik v mém životě. Toužil jsem po Boží přítomnosti a moci a nyní jsem si uvědomil, jak je důležité znát psané Boží slovo. Modlil jsem se k Pánu: „Potřebuji moc Ducha svatého. Jsem připraven stát se tvým svědkem." Po této modlitbě mě naplnil Boží duch radosti. Mou osobnost prostupovalo hluboké zjevení Boží lásky a přítomnosti. V minulosti nebyl zpěv právě mou oblíbenou činností, nyní mi však ze rtů plynuly nové písně uctívání. Byla to slova, která jsem se nikdy předtím neučil. Později jsem si je zapsal. Tyto písně se v čínské církvi zpívají dodnes. Začal jsem očekávat na vedení od Pána a přihodila se nádherná věc. Jednoho dne večer okolo desáté hodiny, právě když jsem se naučil zpaměti dvanáctou kapitolu Skutků, jsem se zrovna domodlil, ještě než šli rodiče spát. Když jsem uléhal do postele, najednou jsem ucítil, jak mi kdosi klepe na rameno a uslyšel jsem hlas: „Yune, chystám se tě poslat na západ a na jih, abys tam byl mým svědkem."
V domnění, že je to matka, jsem vyskočil z postele a šel do pokoje rodičů. Zeptal jsem se jí: „Volala jsi mě? Kdo mi to klepal na rameno?"
Odpověděla mi: „Ani jeden z nás tě nevolal. Jdi zase spát." Znovu jsem se pomodlil a lehl si do postele.
O půl hodiny později jsem opět uslyšel jasný hlas, který na mě naléhal: „Yune, půjdeš na západ a na jih hlásat evangelium. Budeš mým svědkem a mým jménem budeš vydávat svědectví."
Okamžitě jsem vstal a pověděl matce, co se stalo. Nakázala mi, abych šel zpátky do postele a abych nebyl tolik nadšený. Měla obavu, že opět přicházím o rozum! Poklekl jsem a modlil se k Pánu: Ježíši, pokud jsi to ty, kdo ke mně hovoří, poslouchám. Pokud mě voláš, abych kázal tvou dobrou zprávu, potom jsem připraven uposlechnout toto povolání pro svůj život." Okolo čtvrté hodiny ranní následujícího dne jsem dostal sen od Hospodina. V něm jsem spatřil toho milujícího starce, který mi v předchozím vidění dal chléb. Když se ke mně přiblížil, pohlédl mi do očí a řekl: „Měl by ses vydat na západ a na jih hlásat evangelium a být tam Pánu svědkem."
Ve snu jsem rovněž spatřil obrovské shromáždění lidí. Ze starce vyzařovala směrem k zástupu ohromná autorita. Pravil: „Ty jim budeš svědkem." Necítil jsem se připravený. Na shromáždění ke mně přišla démonem posedlá žena. Stařec mi řekl: „Měl bys na ni položit ruce a vyhnat démona v Ježíšově jménu." Ve snu jsem tak učinil. Žena zápasila jako ve smrtelné agónii. Poté byla zcela vysvobozena od démonických mocností, které ji ovládaly. Všechny přítomné přemohl údiv, poněvadž nic podobného nikdy nespatřili. Najednou ke mně ze zástupu vystoupil mladý muž a zeptal se: Jsi bratr Yun? Naši bratři a sestry se za tebe už tři dny postí a modlí. Doufáme, že k nám přijdeš a budeš nám kázat evangelium. Zoufale potřebujeme, abys navštívil naši vesnici." Mladý muž mi sdělil své jméno, věk a jméno vesnice, odkud pochází. Byl jsem dojat a řekl jsem mu: „Zítra přijdu do vaší vesnice." Za rozbřesku jsem ve spěchu zavolal rodiče a sdělil jsem jim, že odcházím kázat evangelium, neboť mi to Ježíš přikázal. Matka se mě zeptala, kam zamýšlím jít. Odvětil jsem jí: „Minulé noci ke mně Pán třikrát promluvil. Řekl mi: Jdi na západ a na jih kázat evangelium.' A já chci uposlechnout toto nebeské povolání."
Věděl jsem, že můj sen byl od Boha, takže jsem si byl jist, že se věci odehrají tak, jak mi bylo ukázáno. Matce jsem řekl: „Až dnes vyrazím na cestu, přijde mladý muž z jihu. Je mu 24 let. Na sobě bude mít bílou košili a šedé kalhoty se záplatami na kolenech. Křesťané v jejich vesnici se už tři dny modlí a postí. Potřebují, abych tam přišel a svědčil jim o Pánu. Dnes ráno Jsem se s tím mužem setkal ve snu. Slíbil jsem mu, že s ním půjdu na západ a na jih." Matka neměla potuchy, o čem hovořím, takže jsem jí otevřeně řekl: „Dnes I nám přijde mladý muž jménem Ju Jing Čaj. Zůstaňte prosím doma a uvítejte ho. Nedovolte mu odejít, dokud se nevrátím." Toho rána jsem opustil svou rodnou vesnici a vydal se na západ. Když Jsem přecházel po mostě, potkal jsem starého křesťana jménem Jang. Otázal se mě, kam jdu. Odvětil jsem: „Dnes ráno ke mně Pán třikrát promluvil. Chce po mně, abych kázal evangelium na západě a na jihu." Srdce bratra Janga bylo hluboce pohnuto. Řekl: „Zrovna jsem šel za tebou. Dostal jsem za úkol tě vyhledat a jít s tebou na západ do vesnice Gao, abys tam mohl kázat evangelium. Tamní bratři a sestry se doslechli, jak ses modlil a dostal nebeskou knihu. Chtěli jsme, abys přišel a sdílel s námi její slova. Modlíme se a postíme za tebe tři dny. Poslali mě, abych tě šel vyhledat a přivedl tě k nám."
Když jsme dorazili na místo, celá vesnice pilně pracovala na polích, poněvadž byl čas žní. Jakmile jim však bratr Jang řekl, „toto je muž, za kterého se modlíte," všichni odložili nářadí a běželi k nám.
Vešli jsme do domu. Sedl jsem si na podlahu a všichni se natlačili okolo mne. Byl jsem docela nervózní, protože jsem nikdy předtím nehovořil ke skupině lidí. Třicet nebo čtyřicet lidí na mě hledělo, zkoumalo mě očima a dychtilo uslyšet Boží slovo. Hladověli po pravdě. Ve vesnici Gao již několik křesťanů bylo, většinu obyvatel však tvořili nevěřící.
Seděl jsem tam s očima pevně zavřenýma a Bibli jsem držel nad hlavou. Prohlásil jsem: „Toto je Bible. Anděl Páně mi ji poslal jako odpověď na mé modlitby. Pokud také chcete Bibli, budete se muset modlit a hledat Boha jako já." Hleděli na mě s úžasem, ústa otevřená dokořán. Způsob, jakým mi Bůh Bibli poskytl, v nich vyvolal údiv. Chtěli po mně, abych je vyučoval. Tehdy jsem nechápal, co znamená kázat lidem. Byl jsem pouze schopen recitovat kapitoly Písma, které jsem se naučil nazpaměť, a tak jsem jim nahlas odříkal celé Matoušovo evangelium od první po dvacátou osmou kapitolu. Netušil jsem, zda rozumějí tomu, co jim říkám, či nikoli. Abych se totiž ve své recitaci nezasekl a na nic nezapomněl, zahrnul jsem je naučenými pasážemi rychle jako proudem řeky.
Když jsem skončil, byl jsem naplněn Duchem svatým a zpíval jsem nějaké biblické písně, které jsem se nikdy neučil. Jakmile jsem opět otevřel oči, všiml jsem si, jak se Boží slovo všech zmocnilo. Duch svatý je usvědčoval z jejich hříchů. Všichni klečeli a se slzami na tváři se káli. Toho večera, i když mi bylo pouhých šestnáct let, jsem zjistil, že Boží slovo je mocné. Když je sdílíme s planoucím srdcem, mnozí budou zasaženi. Díky Boží moci desítky lidí na onom prvním shromáždění odevzdaly své srdce Ježíši.
Žádali mě, abych ještě zůstal a pokračoval v předčítání Bible. Řekl jsem jim: „Bůh mi řekl, že musím jít také na jih a i tam být jeho svědkem." Vůbec je to nepotěšilo a nechtěli mě pustit! Proto jsem ještě zůstal a odříkal jim prvních dvanáct kapitol knihy Skutků. Rovněž jsem jim slíbil, že jakmile se naučím zpaměti další pasáže z Bible, vrátím se do jejich vesnice a odříkám jim je.
Když jsem se již chystal vesnici Gao opustit, přišla ke mně jedna mladá žena a zeptala se: „Řekl jsi, že míříš na jih. Kam přesně se chystáš jít?"
Odpověděl jsem jí: „Na jihu je člověk jménem Ju Jing Čaj. Dnes ráno jsem mu slíbil, že s ním půjdu do jeho vesnice." Žena na mě překvapeně pohlédla a zeptala se, zda ho znám.
„Ano, znám ho."
„A kdes ho potkal?"
Vysvětloval jsem: „Potkal jsem ho ve snu, který mi dnes ráno seslal Pán."
Najednou se rozplakala a řekla: ,Ju Jing Čaj je můj bratr!"
Ta žena byla první věřící v rodině. Poté přivedla k Pánu matku a bratra. Ačkoli nyní žili každý jinde, všichni tři se za mě modlili a postili po tři dny. Pán to všechno řídil tak, jak to dokáže pouze on. Bylo to úžasné dílo Ducha svatého. Obyvatelé vesnice Gao se se mnou láskyplně loučili a po tvářích jim stékaly proudy slz. Když jsem vyrazil na cestu domů, stalo se něco úžasného. Gao se nachází asi šest kilometrů od naší vesnice. Cesta vede většinou po úzkých stezkách, takže pěšky to trvá i dvě hodiny. Jelikož jsem tušil, že Ju Jing Čaj na mě pravděpodobně čeká doma, rozhodl jsem se, že nazpět budu utíkat, aby nečekal příliš dlouho. Při běhu jsem hlasitě recitoval biblické verše a příliš jsem nevěnoval pozornost tomu, kudy běžím. Najednou, aniž bych si něčeho všimnul, jsem zjistil, že vbíhám do domovské vesnice, a přitom jsem si nebyl vědom, že by uběhl nějaký čas! To, co mělo trvat pár hodin, zabralo pouze pár okamžiků.
Tuto zkušenost je obtížné vysvětlit, je však nezapomenutelná. Věřím, že Bůh vykonal stejný zázrak, jako když přenesl Filipa ve Skutcích 8,39-40: Duch Páně se Filipa zmocnil a ... Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst.
Když jsem dorazil domů, matka byla naplněna radostí. Neoslovila mě jménem, ale obrátila se na mě jako na Samuela. Volala: „Samueli, Samueli, ten mladý muž, Ju Jing Čaj, o kterém jsi mi ráno řekl, nás dnes navštívil. Byl oblečený přesně tak, jak jsi mi pověděl." Zeptal jsem se, kde tedy je, ona mi však řekla, že již odešel. Zvolal jsem: „Matko, přece jsem tě žádal, abyste ho nenechali odejít! Ve snu jsem mu slíbil, že přijdu kázat do jejich vesnice."
Matka mi pravila: „Netrap se! Buď trpělivý a nech mě domluvit. Když nás ten drahých hoch odpoledne navštívil, věděla jsem, že se jedná o toho mladíka, o němž jsi mi ráno pověděl. Opravdu se jmenuje Ju Jing Čaj. Když Jsem se jej zeptala, zda se nejmenuje Ju, byl velmi překvapený a chtěl vědět, odkud znám jeho jméno. Poté jsem se zeptala: Jste Ju Jing Čaj?' Byl vyděšený a prosil mě, abych mu řekla, odkud znám celé jeho jméno. Zeptala jsem se: "Přišel jste požádat mého syna, aby vás doprovodil na jih a sdílel tam evangelium?'"
Ju užasle stál a opáčil: „Jak to víte?"
Matka vysvětlovala: „Bratři a sestry se již třetí den modlí a postí, aby můj syn k vám přišel a kázal vám evangelium. Slíbil, že s vámi půjde. Ráno však odešel na západ a do večera se vrátí. Nechcete si prosím sednout a napít se vody?"
Jakmile Ju uslyšel matčina slova, rozradostnilo jej to natolik, že se otočil a utíkal domů. Měl tak naspěch, že si dokonce zapomněl svůj slaměný klobouk! Slíbil, že se do západu slunce pro mne vrátí.
Právě když se slunce chystalo zapadnout, vstoupil Ju Jing Čaj k nám na dvorek. Díky dlouhému běhu z něj kapal pot. Vypadal přesně tak, jak jsem ho minulé noci spatřil ve snu. Uchopil jsem jej za ruku a řekl: Jsi Ju a spolu s ostatními se již tři dny modlíte, abych k vám přišel. Dnes ráno jsem se s tebou setkal ve snu. Ježíš tě miluje. Půjdu s tebou."
Objali jsme se a společně plakali. Matka již více nepochybovala o mém duševním zdraví. Poté, co na nás vložila ruce a požehnala nám, jsme vyrazili do tmy směrem k jejich vesnici na jihu. Když jsme tam přišli, opět jsem místním odříkal všechny biblické verše, které jsem znal.
Toho dne se v naší oblasti rozhořel oheň evangelia. Rozhořel se nejenom směrem na západ, ale také na jih. Později jsme kvůli víře podstoupili četná pronásledování a utrpení, v těchto dnech však všechno bylo příjemné a nádherné.
Bůh vyléval svého Ducha na mnohé zoufalé duše. Jako žíznící na poušti radostně pily z vod Božího slova. I když jsem byl pouze šestnáctiletý dospívající mladík, Pán mě uschopnil, abych během svého prvního roku po obrácení přivedl více než dva tisíce lidí ke Kristu.

V oněch raných dnech bylo mé porozumění termínům „západ a jih" omezeno na oblast bezprostředně sousedící s naší vesnicí. Postupně se díky Boží milosti v průběhu let toto teritorium rozšířilo na celou Čínu a dokonce i na národy za jejími hranicemi.
Když jsem se poprvé sdílel ve vesnici Gao, vnuknul mi Pán biblické písně a chtěl, abych je ostatním zazpíval. Ti si poté zapsali jejich slova, aby se je mohli naučit. Jedna z písní vychází z textu Matoušova evangelia, kde nám Ježíš říká, že uhodí-li nás někdo do pravé tváře, měli bychom mu nastavit i druhou. Jiná píseň vyučuje, jak se máme velmi radovat, když kvůli evangeliu zakoušíme pronásledování. A jiná pak vysvětluje, že bychom nikdy neměli být jako Jidáš a zapírat svého Mistra.
Skutečnost, že tak velký počet lidí najednou přišel ke Kristu, přitáhla pozornost úřadů. Všichni křesťané ve vesnici Gao byli zatčeni a předvedeni na policejní stanici. Policisté chtěli vědět: „Kdo vám přinesl jméno Ježíš? Jak to, že jste všichni uvěřili této pověře?'
Věřící byli naplněni nesmírnou radostí. Jediné, co řekli, bylo: „Nebudeme jako Jidáš! Nezradíme našeho Pána Ježíše!"

Policisté je začali bít, avšak oni se radovali ještě více. Říkali: „Uhoďte nás prosím i do druhé tváře!" Křesťané se smáli a radovali. Policisty bití čím dál tím víc unavovalo a nakonec řekli: „Vy křesťané jste všichni blázni." Poté je ještě naposledy varovali a poslali je domů.
KAPITOLA ČTVRTÁ
BŮH ŽEHNÁ CELÉ
MÉ RODINĚ
Děkuji Bohu, že spasil celou mou rodinu. Otec odešel do nebeského domova několik let poté, co byl zázračně uzdraven z rakoviny.
Byl jsem smutný i šťastný zároveň. Zarmoucený proto, že jsem přišel o otce v tak raném věku, avšak zároveň šťastný, že jej Pán spasil. Bůh si použil otcovu nemoc, aby celou rodinu přitáhl ke kříži.
Matka byla přesně jako prorokyně Anna, poněvadž stejně jako ona dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami (Lk 2,37).
Děkuji Bohu nejenom za to, že mi dal úžasné rodiče, ale rovněž za velmi zbožnou manželku. Bible se táže: Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život. (Př 31,10-12)
Bůh však ve své milosti pro mne takovou manželku nalezl!
Deling se rozhodla provdat se za mě díky své lásce a poslušnosti Pánu. Dohromady nás daly naše matky. Matka Deling je velmi upřímná a čestná žena, která miluje Boha.
Když jsme se s Deling setkali poprvé, řekl jsem jí: „Bůh si mě vybral, abych byl jeho svědkem a abych jej skrze mnohé těžkosti následoval cestou kříže. Nemám peníze a úřady mě neustále pronásledují. Chceš si mě opravdu vzít?" Odvětila: „Neměj obavy. Nikdy tě nezklamu. Připojím se k tobě a společně budeme sloužit Pánu."
Na úřad jsme šli společně. Poté, co jsme zodpověděli různé otázky, jsme napsali svá jména do registračního formuláře. Úředník Deling požádal, aby odešla z místnosti a počkala venku. Mě bylo řečeno, abych se odebral do oddělené místnosti. Úředník si totiž všiml, že se mé jméno vyskytuje na policejním seznamu hledaných osob. Zanedlouho přišlo několik policistů, kteří mne zatkli. Takový byl počátek našeho společného života. Deling to přesto nevzdala a nikdy nelitovala života, k němuž ji Pán povolal. Rozhodla se kráčet cestou kříže.
V manželství byla Deling vystavena ohromnému tlaku ze strany vlastní rodiny, své komunity i úřadů, zachovala si však naprostou věrnost. Rozhodla se při mně stát a zakusila kvůli své víře v Pána i útrapy vězení. Nemohl jsem si přát lepší manželku a partnerku! Pár dní po svatbě jsme spolu vyrazili autobusem na důležité setkání vedoucích. Na autobusové zastávce mne poznal vedoucí úřadu pro náboženské záležitosti naší domovské oblasti. Popadl mě za límec a řekl: „Stůj!. Nikam neutečeš. Půjdeš se mnou na stanici tajné policie." Zmocnil se rovněž manželčiny kabelky. Najednou mne Duch svatý vybídl, abych utíkal! Křikl jsem na Deling „Utíkej!" a než se ten muž vzpamatoval, vysmekl jsem se mu. Upustil kabelku a začal mě pronásledovat. Běžel a křičel: „Špión! Chytněte špióna!" Na zastávce vypukla vřava. Přeskočil jsem zeď a davu jsem unikl. Byl to zázrak. Lidé mi později řekli, že zeď byla příliš vysoká, než aby ji byl někdo schopen přeskočit.

V nastalém zmatku se podařilo utéci i Deling. Tajné policii se však do rukou dostala její kabelka, v níž byla adresa setkání. Vydali se tam a zatkli několik vedoucích, kteří tam již byli shromážděni.
DELING: Ráda bych vám pověděla, jak jsem poprvé potkala Yuna. Poté, co jsem se stala křesťankou, jsme navštívili nedalekou vesnici, kde se jednou ročně konalo velké křestní shromáždění. Jako nová věřící jsem měla být pokřtěna.
Byl listopad, takže již bylo velmi chladno. Z bezpečnostních důvodů křest začal okolo půlnoci. Počítali jsme s tím, že policisté neopustí své pohodlné postele uprostřed chladné noci, aby nás zatkli. Mýlili jsme se však. Okolo jedné hodiny dorazila tajná policie a zatkla více než stovku křesťanů. Nové věřící, včetně mě, křtil Yun. Policisté nám přikázali, abychom se postavili do dvou řad, aby si mohli zaznamenat naše jména a každého z nás identifikovat. Yun stál rovněž v řadě, avšak když nedávali pozor, vytratil se. Bylo to, jako kdyby Bůh policistům zaslepil zrak a oni ho prostě neviděli.
Yuna jsem již několikrát v minulosti spatřila, poněvadž večerní nedělní setkání se konala v jeho domě, avšak tato zkušenost z křestního shromáždění ve mně zanechala trvalý dojem. Byla jsem přesvědčena, že je tak trochu blázen!
Podle našich zvyklostí domlouvaly všechny věci týkající se našeho manželství matky. Poté, co byla má matka uzdravena a spasena, cítila, že by se měla poohlédnout po mladém kazateli, kterého bych si vzala za muže. Yun byl jediný svobodný kazatelem v celé oblasti! Matka tedy navštívila Yunovu matku a společně se domluvily na našem sňatku. Toto rozhodnutí přišlo matku draho. Když rodině oznámila, že si mám vzít kazatele, otce a bratry to rozzuřilo. Vzít si kazatele bylo podle nich něco daleko horšího než se vdát za žebráka. Věděli, že Yun nemá peníze, takže rodině nebude moci nevěstu vyplatit dary ani penězi. Dělali, co bylo v jejich silách, aby svatbu překazili, matka však trvala na svém. Tehdy se v té části Číny manželství domlouvala právě takto. Dnes se stále více mladých rozhoduje pro svého životního partnera samo, přesto stále existují mnohá manželství, která jsou domluvena. Přestože již došlo k našemu zasnoubení, má rodina se postarala, abych se i Yunem nesetkala, takže i když byla naše vesnice vzdálena od jeho pouze jeden a půl kilometru, neměli jsme před svatbou žádnou příležitost setkat se či spolu hovořit. Když nadešel náš svatební den, byla jsem osmnáctiletým dítětem. Matka mi řekla, že Yun sice je chudobný kazatel, ale že bych si ho měla vzít, a tak jsem nic nenamítala. Neměla jsem ponětí, co manželství obnáší. Rovněž jsem netušila, co na nás v budoucnu čeká. Byla jsem prostě naivní, prosté a nevinné děvče.
Před svatbou jsme šli s Yunem na registrační úřad, abychom zažádali o povolení k sňatku. Poté, co jsme vyplnili formulář, jsem na Yuna čekala před kanceláří, on však dlouho nevycházel. Rozhodla jsem se, že již déle čekat nebudu a vrátila jsem se domů.
Až později jsem se dozvěděla, že když Yun napsal své jméno, úředníci si všimli, že jej hledá tajná policie kvůli tomu, že je ilegálním kazatelem, a na místě jej tudíž zadrželi! Byli již seznámeni s faktem, že káže evangelium po celé provincii.
To byl tedy počátek našeho společného života! Díky zdržení, které bylo způsobeno zatčením, uplynulo od našeho zasnoubení něco málo přes rok, než jsme s Yunem vstoupili do manželství.
Naše svatba se odehrála krásného slunečného dne 28. listopadu 1981. Starší sboru Fu vedl svatební obřad, který se odehrával v Yunově domě. Bylo prostřeno více než dvacet stolů, u každého sedělo osm až deset lidí, takže celkem se svatby zúčastnilo na dvě stě hostů. Podle našich zvyků se svatba uskutečnila v domě ženicha a ani jednomu z mých rodičů nebylo dovoleno se jí zúčastnit. Přítomni byli moji bratři a sestry, celá Yunova rodina a všichni jeho příbuzní. Vzpomínám si, že bylo kázání, potom nám starší sboru Fu požehnal a najednou jsme byli svoji! V rámci svatební cesty jsme odjeli na jisté setkání. Cestovala s námi rovněž má sestra. Když jsme byli těsně před Nanjangem, všiml si Yuna vedoucí úřadu pro náboženské záležitosti naší domovské oblasti a popadl ho za límec. Utíkaly jsme se sestrou na dámskou toaletu a začaly jsme trhat Yunovu Bibli a nějaké další křesťanské knihy, neboť jsme věděly, že by se dostal do ohromných potíží, kdyby zjistili, že jeho knihy pocházejí ze zámoří. Ten muž začal křičet něco o zločinech, kterých se měl Yun údajně dopustit, Yun jej však setřásl a utekl. Zanedlouho jsme se opět setkali. Tři nebo čtyři měsíce po svatbě jsme se společně účastnili shromáždění, které se konalo asi třicet kilometrů od našeho domova. Yun byl krátce předtím zatčen, avšak podařilo se mu z vazby uniknout, takže byl od té chvíle psancem a nemohl se již vrátit domů. Žil proto na útěku a kázal evangelium po celé Číně.
Bratr Xu nás představil Žangovi Rongliangovi a Yun se s Zangem spojil. Xu s Žangem vedli různé skupiny podzemní cíkve, Xu však mému manželovi řekl: „Ty jdi jako představitel našeho hnutí, získej přátele a buď požehnáním Žangově skupině."
Stres, který pramenil ze skutečnosti, že manžel byl neustále na útěku před policií, a každodenní starosti života, to vše bylo na mě tehdy příliš. Někdy během těch dní jsem otěhotněla, avšak po několika měsících jsem potratila. Přišli jsme o chlapečka. Bylo velmi stresující jít na vlakové nebo autobusové nádraží a vidět na stěnách plakáty s podobiznou mého muže, které upozorňovaly na skutečnost, že se jedná o hledanou osobu, která je na útěku před zákonem. Manželství s Yunem bylo vpravdě zajímavým obdobím! Mé ženské instinkty často zatoužily po usedlejším způsobu života a spořádané rodině, pronásledování však obvykle učinilo toto přání nesplnitelným.
KAPITOLA PÁTÁ
CESTA PRONÁSLEDOVÁNÍ
Církev v naší oblasti začala růst co do milosti i počtu, jelikož Bůh spasil mnohé a vyslal je získávat další duše. Brzy však proti nám povstala opozice. Díky velkému počtu těch, kdo nyní věřili v Krista, nastal na Úřadech rozruch. Před námi totiž v celé vesnici nebylo jediného křesťana. Matka byla označena za vedoucí našeho sboru a úřady ji pronásledovaly. Na znamení ponížení jí posadili na hlavu velký klobouk a vodili ji po ulicích. Byla přinucena navštěvovat „převýchovné" kurzy s cílem „pomoci jí reformovat její nesprávné názory". Poté, co jsem převzal vedení sboru, se tlak přesunul z matky na mou osobu. Policisté se jí často chodili ptát na místo mého pobytu, ona je však obvykle ignorovala a předstírala, že jim nerozumí ani slovo! Po čase ji nechali na pokoji, neboť se domnívali, že se pomátla. V sedmnácti letech jsem byl poprvé zatčen kvůli kázání evangelia. V následujících letech jsme byli opakovaně zatýkáni a vyslýcháni tajnou policií.
Pronásledování nás namísto oslabení ještě více posílilo. Čím větší byl tlak, tím více lásky a ohně pro šíření evangelia jsme zakoušeli. Byli jsme jako děti Izraele v době jejich otroctví v Egyptě: Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu. (Ex 1,12)
V roce 1977 zemřel otec. Nějaký čas byl díky špatné stravě zesláblý a nakonec ve věku 66 let odešel do Boží přítomnosti. Rakovina, ze které jej Pán v roce 1974 uzdravil, se však nikdy nevrátila! Jeho pohřeb byl pro mne velmi dojemný. I když jsem věděl, že je spasen a přebývá v nebi, nesmírně mi chyběl. Podporoval mou službu a byl na mě hrdý a vždy mě povzbuzoval, abych Pánu sloužil celým srdcem.
V zimě roku 1978 jsme začali křtít. Jediným bezpečným způsobem, jak to provést, bylo vysekat díru do ledu na řece a v noci, zatímco policie spala, křtít nové věřící v mrazivé vodě. Při mnoha příležitostech jsme v řekách a potocích jižního Henanu pokřtili stovky lidí. Někdy Pán učinil zázrak a nikdo z křtěnců necítil mrazivou vodu. Někteří dokonce podotkli, že se jim zdála teplá!
Koncem 70. let přicházely k Pánu denně hotové davy. Vyvstala velká potřeba vyučit je a upevnit ve víře. I když mi bylo jen něco málo přes dvacet, byl jsem považován za zralého vůdce a jednoho ze starších křesťanů, protože jsem přišel k Pánu již v roce 1974!
Rok 1980 byl pro církev v Henanu fantastickým rokem. Vzpomínáme si, že to byl rok, kdy Bůh neustále konal zázraky a uzdravení a Ježíšovo slovo se k mnohým dostalo nadpřirozeně. Tohoto skvělého roku jsme byli svědky ohromného růstu církve. Mnozí z těch, kdo se v roce 1980 obrátili, se později stali vedoucími Boží církve po celé Číně. Provincie Henan se stala čínskou Galileou, odkud pocházeli mnozí Ježíšovi učedníci.
Při jednom shromáždění v oblasti Nanjangu spatřily stovky křesťanů i nevěřících ve vidění nádherný člun plující po oblacích nad místem našeho setkání. Díky tomuto znamení a zázraku se mnozí hříšníci káli a odevzdali svůj život Kristu.
Ve vesnici Fen Šujling („Pahorek rozvodí"), která se rovněž nachází v oblasti Nanjangu, umíral na následky dlouhotrvající nemoci jistý nevěřící muž. Jeho rodina nikdy neslyšela evangelium. Jednoho večera se tomu muži zjevil Ježíš a pravil mu: „Jmenuji se Ježíš. Přišel jsem, abych tě zachránil."
Vesnice Fen Šujling leží v odlehlé hornaté oblasti, kterou kazatelé dosud nenavštívili. Nebyla tam církev ani pastor, takže když jsem ji poprvé navštívil, překvapilo mne, že evangelium bylo rozšířeno v mnoha okolních vesnicích a desítky rodin věřily v Krista. Evangelium jim kázal sám Ježíš! Tito noví věřící nyní velmi hladověli po vyučování z jeho slova.

V prosinci roku 1980, pár týdnů před Vánocemi, se ďábel snažil použít nový způsob, aby nás pokoušel a oklamal. Namísto násilí a mučení začal používat rafinované návrhy a záludné triky. Vláda svolala shromáždění 120 náboženských představitelů z celé správní oblasti. K účasti byli pozváni muslimští, buddhističtí, taoističtí a křesťanští vedoucí. Tehdy jsme nevěděli nic o Čínské národní církvi, kterou vláda formovala. Toto hnutí kladlo důraz na tři body: sebepropagaci, soběstačnost a samosprávnost. Mnozí křesťané to považovali za správnou věc a radovali se, že nadešel nový den, kdy věřící budou moci svobodně uctívat bez zásahů zvenčí a bez pronásledování. Šel jsem na setkání otevřen myšlence na připojení k této církvi a byl jsem dokonce nakloněn možnosti stát se vedoucím za naši oblast, pokud to bude ve shodě s Božími záměry. Setkání bylo zorganizováno ve spolupráci místního Úřadu pro náboženské záležitosti (ÚNZ) a tajné policie. Zamýšleli na tomto setkání zvolit za každé náboženství členy komise a předsedu. Šéf ÚNZ mě na toto setkání pozval díky tomu, že jsem měl pověst kazatele evangelia a také proto, že Jsem vlastnil Bibli. Více než 90 procent delegátů chtělo, abych se stal předsedou Křesťanské asociace, avšak několik dalších mne veřejně osočilo, že jsem falešný pastor, neboť jsem nikdy nestudoval v teologickém semináři.
Mým hlavním protivníkem byl muž jménem Ho, který o funkci předsedy nám usiloval. Tvrdil, že v Ježíše věří již od matčina lůna! Bylo však všeobecně známo, že Ho během kulturní revoluce Pána zapřel a že byl zastáncem extrémně liberální, na člověka zaměřené teologie. V průběhu setkání Ho hrdě prohlásil, že je lépe kvalifikovaným pastorem než já, protože navštěvoval seminář a před rokem 1949 rovněž studoval na misijní škole. Delegáty ujistil, že on je ten pravý, kdo by měl převzít zodpovědnost za církevní záležitosti v naší oblasti. Dále Ho řekl, že by se vláda měla postavit proti mně a mým spolupracovníkům, poněvadž všude chodíme nelegálně, kážeme evangelium, uzdravujeme nemocné a vyháníme z lidí démony. Řekl, že by nás měli zastavit, protože narušujeme společenský řád a jsme hrozbou pro klid a stabilitu. Nakonec na mě začal ten muž zlostně křičet. Mlčel jsem, jak dlouho to jenom šlo, po nějaké chvíli jsem však ucítil, jak ve mně začíná planout Boží oheň, stejně jako se to přihodilo Ježíši, když byl v chrámu konfrontován s penězoměnci. Když Ho dokončil svou řeč, vedoucí tajné policie povstal a vyzval jej, aby dále hovořil proti „falešným křesťanům jako je Yun". Spokojeně si mnul ruce a řekl: „Řekni nám prosím vše, co víš o tom, jak Yun a jeho spolupracovníci narušují společenský řád. Vyznej nečistotu svého křesťanství. Pověz, jak se tito falešní pastoři pokoušejí zničit náš národ." Ho se cítil poctěn a znovu povstal. Pyšně prohlásil: „My, opravdoví křesťané, máme mnohé výhrady vůči falešným křesťanům, jako je Yun." Cítil jsem se velmi rozhněván tím, jak tento muž pomlouvá a haní Boží církev v přítomnosti nevěřících. Již jsem se neudržel. Postavil jsem se na židli a ve jménu Ježíše Krista jsem mu přikázal, aby zmlkl! Vypukl rozruch. Byl jsem naplněn Duchem svatým a mocnými slovy od Pána jsem prohlásil: „Toto setkání Boha netěší!" Prstem jsem ukázal na ty, kdo tvrdili, že věří v Ježíše: „Vy, co tu sedíte v zahanbení, vás bude soudit Pán. Bible říká, že věřící by neměli sdílet společné jho s nevěřícími. Jak mohou světlo a tma přebývat společně? Boží církev nemá co do činění s modlami. Pán a jeho církev vás budou soudit!" Dříve, než jsem svá slova dokončil, ke mně přistoupili se slzami v očích někteří bratři a sestry a snažili se mně posadit zpět na židli. Prosili mě, abych přestal, než se dostanu do velkých potíží.
Zástupci tajné policie a náboženští vůdci zuřili. Povstali a pěstmi bušili do stolu. Vyhrožovali mi: „Kdo si myslíš, že jsi, že můžeš narušovat toto shromáždění? Už nikdy se nebudeš moci zúčastnit podobného setkání!" Jakmile jsem ta slova uslyšel, znovu jsem povstal a prohlásil jsem: „Odcházím. Už mě nikdy na podobné setkání nezvěte!"

Takto mě tedy Pán vedl, abych svůj život odevzdal šíření evangelia v Číně a budování podzemní církve. Od toho dne jsem velmi jasně chápal, že Boží království nelze míchat s politikou. Konečným a deklarovaným cílem marxistické doktríny je naprosté vyhlazení všech náboženství. Neposkvrněná nevěsta Kristova nemůže být nikdy ovládána ateistickou vládou nebo vedena těmi, kdo Boha nenávidí! Pravá církev není organizací řízenou lidskými pravidly, ale stavbou, kterou tvoří živé kameny, jejímž úhelným kamenem je Ježíš Kristus. Když jsem odcházel ze setkání, cítil jsem se volný jako pták. Ze srdce mi vytryskla nová píseň:
Nesu svůj kříž ode dne, kdy jsem opustil domov,
kvůli Ježíši poběžím až na sám konec země.
Mám podíl na utrpení svého Pána,
když se slzami v očích kážu evangelium,
častokrát ve větru a dešti.

Slzy stékají mi po tváři,
mnoho starostí tíží mé srdce,
Ježíšova láska mne však vede vpřed,
jeho láska a milost jsou mi povzbuzením,
ze dne na den dokonale bdí nad mým životem.
Modlil jsem se: „Pane, kam mám jít? Pane, co mne v budoucnu čeká?" Pán mi okamžitě připomněl verše z první kapitoly Jeremjáše: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka." Nato jsem odpověděl: Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec." Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti ukážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův." Jr 1,5-8)
V následujících týdnech a měsících mi Pán začal ukazovat rozdíl mezi jeho církví a Vlasteneckou církví v Číně. Věděli jsme, že vláda vytvořila Vlasteneckou církev a toleruje „otevřené, legální" sbory jenom proto, aby získala nad křesťany kontrolu a rozšířila v církvích svůj politický vliv. Pohlížíme na vlastenecké věřící jako na ptáky uvězněné v kleci. Ano, mohou zpívat Pánu, jsou však pod dohledem a mají přistřihnutá křídla. Mají svobodu zpívat pouze v rámci omezení, která na ně byla uvalena. V naší podzemní církvi se radujeme ze svobody, která nám dovoluje vzlétnout, kdykoli nás Bůh vede, a zpívat z celého srdce. Byli jsme vypuštěni z klece a nemíníme se tam vracet! Je rovněž známo, že ptáci uvěznění v kleci mají problémy s reprodukcí. Platí to i pro věřící ve struktuře Vlastenecké církve. Křesťané podzemní církve milují svobodu, rádi se pohybují po okolí, kdykoli je k tomu Bůh vede, a rádi hlásají evangelium všem. Růst pak probíhá rychlým tempem! Jsme si vědomi, že je dnes v Číně mnoho opravdových následovníků Ježíše i ve státem uznané církvi. Osobně znám mnohé z nich a naučil jsem se vážit si jich. Problémy nemáme s ptáky, kteří jsou uvěznění ve Vlastenecké církvi, ale spíše se zkorumpovanými vedoucími a s faktem, že politická moc se používá k ovládání lidí.
Tito vedoucí striktně vymezili, co pastoři a členové Vlastenecké církve mohou. Služba bez jejich souhlasu není možná. Evangelizace se nedoporučuje. Získávání dětí pro Krista je přísně zakázáno. Dokonce ustanovili, že některé pasáže Bible není možné kázat, například ty, které se týkají druhého příchodu Ježíše Krista. Nemohou vyučovat o uzdravení ani o vymítání démonů. Kniha Zjevení je zakázána celá!
V podzemní církvi jsme se jednoduše nemohli poddat takovému vlivu i zásahům zvenčí. Věříme, že hlavou své církve je Ježíš, nikoli vláda. Oddělili jsme se od Vlastenecké církve a pevně jsme se postavili všem pokusům dostat nás pod její nadvládu.
V reakci na tento postoj vyhlásily čínské úřady dlouhodobou sezónu „lovu na ptáky". Nemohou vystát svobodné ptáky, kteří se odmítají poddat jejich vlivu. Někdy se jim podaří chytit ptáčka do pasti a uvěznit jej za železnými mřížemi, avšak svobodní ptáci nakladli v kleci vejce, začali se množit a získali mnohé duše pro Pána.
Tehdy jsem zahájil dráhu „evangelizace na útěku". V podstatě to znamená, že jsme někde kázali evangelium a potom jsme byli přinuceni prchat z místa na místo s policií v patách tak, jak to Ježíš nařídil svým učedníkům: Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného. (Mt 10,23)
V červenci 1981 jsem jen taktak unikl vězení poté, co jsem byl zatčen, když jsem vedl shromáždění, jehož se účastnilo asi 120 věřících. Během cesty policejním autem na stanici jsme píchli pneumatiku a já jsem se vytratil zahalen noční tmou. Když jsem té noci uléhal na mokrou zem, volal jsem k Bohu: „Proč s námi takhle zacházejí? Proč nás nemůžeš ochránit?"
Duch svatý mi připomněl dvě místa z Písma: K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. (iPt 2,21)
Ač vám dával Panovník chléb soužení a vodu útlaku, on, tvůj učitel, už se nebude držet stranou. Na vlastní oči uzříš svého učitele a na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: „To je ta cesta, jděte po ní," ať budete chtít doprava nebo doleva. (Iz. 30,20-21)
Pán mi znovu připomněl mé povolání kázat evangelium na západě a na jihu. Boží milost je pro mne dostatečná a jeho cesty jsou vyšší než cesty naše. My se musíme podřídit Bohu a přijmout vše, co se s jeho svolením stane. Někdy procházíme obdobím pokoje, někdy na nás dolehnou těžkosti a pronásledování. Obojí však přichází od Pána, jenž z nás chce učinit nádoby podle svého záměru.
V jistém období se většina spolupracovníků nemohla ukázat doma, poněvadž je hledala policie. Pokud by se vrátili domů, byli by okamžitě zatčeni. Proto uprchlí do různých okresů a měst a kázali tam evangelium. Dokonce ani má žena se nesměla ukázat doma. Policie přišla k nám domů a zkonfiskovala veškerý náš majetek. Naše služba se začala odehrávat po nocích. V noci jsme se setkávali a přes den spali, čímž jsme chtěli minimalizovat riziko, že budeme identifikováni.
Velmi nás povzbuzoval příklad, který nám zanechala raná církev. Uvědomili jsme si, že to, co se nám děje, není nic nového. Během uplynulých staletí procházely zástupy věncích stejnými zkouškami, a přesto trpělivě vytrvali až do konce.
Slovo od Pána potěšilo a posílilo naše srdce: Jen si vzpomeňte na dřivější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyí jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. (Žd 10,32-34)
Po mnoho století se evangelium pokoušelo uchytit na tvrdé čínské půdě. Tato půda byla příliš kamenitá, než aby přijala kořeny evangelia, Bůh však ve svém čase své záměry naplnil a ustanovil zde církev. Utrpení, pronásledování a věznění křesťanů mělo za následek rychlé rozšíření evangelia po celé Číně. Kdybychom zakoušeli o něco více pohodlí, pravděpodobně bychom nikdy nevyšli z rodných vesnic. Avšak jelikož jsme neustále prchali na nová místa, evangelium se mohlo šířit i tam, kde jej lidé nikdy předtím neslyšeli.
Tajná policie na mne vydala zatykač. Byl jsem obviněn z „narušování společenského pořádku". Na každou tabuli na autobusových a vlakových nádražích stejně jako na stovky telegrafních sloupů a zdí vylepili naše fotografie s upozorněním, že se jedná o hledanou osobu. Ve svém úsilí vypátrat nás vyslala tajná policie své lidi na všechna veřejná místa.
Byl jsem v těch dnech několikrát při nejrůznějších příležitostech zadržen, Pán mě však pokaždé umožnil vyhnout se definitivnímu zatčení a vždy Jsem utekl.
Při jedné příležitosti jsme pořádali velké shromáždění ve stodole na vzdálené farmě. Duch svatý působil tak mocně, že věřící povstali a celou noc uctívali Boha. O pár dní později jsem se jednou v noci potřeboval vyspat. Abych se dostal dostatečně daleko od stodoly, kde byl zpěv přece jenom příliš hlasitý, šel jsem si lehnout do kukuřičného pole nedaleko od místa setkání.
Tvrdě jsem spal, když tu najednou dorazila tajná policie a začala zatýkat ostatní vedoucí. Byli nahnáni do aut a převezeni na policejní stanici k výslechu. Policisté se nějak doslechli, že i já jsem na shromáždění kázal a ze všech sil se mne snažili nalézt. Bylo jim řečeno, že někde spím, nikdo však nevěděl, že jsem na poli.
Policisté prohledali všechny místnosti i budovy, ale nenalezli mne. Potom přišli s myšlenkou, že když vypnou hlasitý dieselový generátor, mohlo by se jim přece jen podařit mne v tichu noci vypátrat.
Brzy uslyšeli hlasitý zvuk nesoucí se od kukuřičného pole. Strašně jsem chrápal!
Probudily mne okované boty policistů. Poněvadž jsem však spal a nebyl |jsem ve stodole, nemohli mi dokázat, že jsem se na shromáždění podílel, byli nuceni mě propustit.

Tyto incidenty, které se odehrály zpočátku, byly následovány dlouhými léty zkoušek a utrpení. Pán mě začal učit kráčet po stezce pronásledování.
DELING: Počátkem 80. let nikdo z nás nevlastnil Bibli. Mezi stovkami členů církve koloval pouze jeden Nový zákon. O něco později jsme začali dostávat Bible díky operaci Perla, během níž jich zahraniční křesťané přivezli na lodi do Číny milion. Bible, které jsme obdrželi, byly mokré, takže jsme je museli na slunci usušit a pečlivě oddělit jednotlivé stránky od sebe. Nám to však nevadilo. Tento dar byl pro nás cennější než zlato!
V době, kdy se Yun postavil proti státem ovládané církvi, jsem obdržela od Pána vidění: Spatřila jsem se, jak kráčím proti zrcadlu na stěně. Když jsem do zrcadla pohlédla, spatřila jsem, že mám na hlavě dvě Bible.
V tom vidění jsem zjistila, že mám schopnost létat jako pták. Cítila jsem se tak svobodná! Přistála jsem na skále s oběma Biblemi stále položenými na hlavě. Zatímco jsem stála na skále, velký zástup mužů a žen pode mnou zlostně syčel a házel po mně bláto. Chtěli se mě zmocnit, já jsem však mohla v Duchu bezpečně odletět, kdyby to bylo zapotřebí.
Pán mi ukázal, že toto je způsob života, který nás s manželem čeká. Na jednu stranu budeme zakoušet svobodu v Duchu, zároveň však budeme mít spoustu nepřátel, kteří se nás budou snažit pronásledovat a zničit. Budeme schopni se prostřednictvím Ducha svatého povznést a letět, jakmile však dosedneme na zem, bude nás očekávat tento způsob života.

Bylo to jasné zjevení mé budoucnosti. Tehdy jsem vidění nerozuměla, s ubíhajícími léty jsem však byla svědkem toho, že vše se odehrálo přesně tak, jak mi Pán ukázal.