KAPITOLA DVACÁTÁ PATA
ÚVAHA NAD ČTYŘMI LETY STRÁVENÝMI NA ZÁPADĚ
Má první zkušenost se západní církví byla zajímavá! Poblíž uprchlického centra v Německu se nacházel luteránský sbor. V neděli ráno jsem se tam účastnil bohoslužeb, abych den Páně mohl strá-vit s dalšími věřícími, a zároveň jsem se snažil pochytit něco z němčiny tak, že jsem se pokoušel napodobovat slova kazatele.
Po všech mých zkušenostech z Číny mi připadalo toto sborové shromáždění vskutku podivné! Seděl jsem v první lavici obrovské staré budovy, hned před velkým pódiem, na které vždy vyšplhal kazatel, oděn kněžským rouchem, aby odtud kázal. Když hovořil, vždy se díval přímo na mě. I přes velikost modlitebny se celé shromáždění skládalo pouze z hrstky šedovlasých starších dam.
Zdálo se, že mě pastor i starší dámy mají rádi. I když jsme se mezi sebou nedomluvili, navzájem jsme se na sebe usmívali. Měl jsem dojem, že pastorovi připadá roztomilé, že každou neděli ráno sedává v kostele chudobný, usměvavý Číňan.
O něco později jsem opět seděl v přední řadě jednoho západního sboru, prostředí se však velmi lišilo od luteránského sboru v Německu. Měl jsem hovořit ve sboru Time Square v New Yorku.
Oči jsem měl dokořán, když jsem pozoroval tu úchvatnou scenérii okolo. Vpředu se pohupoval a z celého srdce zpíval Ježíši pěvecký sbor, jehož čle
nové byli oděni v róbách a pocházeli z nejrůznějších etnických skupin. Za mnou z hloubi své duše vzdávalo Bohu chválu několik tisíc Newyorčanů.
Musím říci, že ze stovek sborů, ve kterých jsem měl tu čest na svých ces-tách po Západě kázat, patří sbor Time Square k mým oblíbeným.
Je v něm atmosféra milosti a ohně, která návštěvníky srazí na kolena, a zároveň duch pravdy a přijetí, který činí lidské srdce vláčným a dychtivým po slyšení Božího slova.
Když jsem v tom velkém sboru v centru New Yorku, mohu zavřít oči a cítím se, jako bych byl opět zpátky v Číně.
Zhruba šest měsíců poté, co jsem přiletěl do Frankfurtu, mi německá vláda udělila statut uprchlíka a zároveň jsem obdržel cestovní pas. Navštívili mě někteří přátelé ze Západu. Modlili jsme se společně za rozpoznání Božího záměru ve věci mého útěku z Číny a také za to, jak bychom mohli společně pracovat pro Boží slávu.
Hledali jsme rovněž Boží moudrost jak přivést do Německa mou manželku a děti, abychom zde mohli společně začít nový život. V květnu 1999 se Deling, Izák a Jilin vydali přes jihozápad Číny do Myanmaru, kde měli podle našeho očekávání zůstat jen krátkou dobu, dokud pro ně nebudou vyřízeny dokumenty nezbytné pro jejich přesun do Německa.
Bůh mi otevřel cestu do mnoha sborů na Západě, kde jsem mohl kázat. Cestoval jsem společně se svým skandinávským přítelem, který pro mě všude tlumočil. Jde o stejného bratra, kterého jsem před lety potkal v městě Gujlin, kde Bůh spojil naše srdce pro společnou službu Pánu.
V několika následujících letech jsme intenzívně cestovali po Evropě, Asii a Severní Americe a vybízeli tam Boží lid k modlitbám a k partnerství s čínskou podzemní církví, aby mohla být evangelizována celá Čína a aby Boží království mohlo být ustanoveno na všech místech při naší cestě zpět do Jeruzaléma.
Často jsem svou rodinu v Myanmaru navštěvoval, ovšem dostat je ze země se ukázalo být daleko těžší a náročnější, než jsme si prve mysleli. Díky celkovému zpoždění se má rodina nakonec usadila v jednom pokoji v biblické škole a mé děti začaly navštěvovat státní školu.
Před odchodem na Západ jsem absolutně netušil, že je zde tolik duchovně spících sborů. Předpokládal jsem, že západní církev je silná a živá, neboť kdysi přinesla evangelium do mé země a to s neuvěřitelnou vírou a houžev
natostí. Mnozí misionáři nám byli ohromným příkladem, neboť pro Ježíše položili svůj život.
Při některých příležitostech jsem při svých kázáních v západních sborech vnitřně bojoval. Měl jsem pocit, že tam něco chybí, a to ve mně vyvolávalo hrozné pocity. Mnohá shromáždění jsou chladná a postrádají Boží oheň a přítomnost, na kterou jsme v Číně zvyklí.
Na Západě mají křesťané hojnost materiálního bohatství, žijí ovšem ve stavu odpadlictví. Mají stříbro a zlato, avšak nepovstávají a nechodí v Ježíšově jménu. V Číně nás nesvazuje majetek, nic nám tudíž nebrání následovat Pána kamkoli. Čínská církev je jako Petr u Krásné brány. Když spatřil chromého žebráka, pravil: Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď*. (Sk 3,6)
Podobně se modlím i já, aby si Bůh použil čínskou církev k tomu, aby pomohla západní církvi povstat a jít v moci Ducha svatého. Je téměř nemožné, aby za současné situace čínská církev ulehla ke spánku. Vždy je tu něco, co nás udržuje v běhu a při běhu je velmi těžké usnout. Obávám se, že jakmile přestane pronásledování, staneme se samolibými a usneme.
Mnozí evropští a američtí pastoři mi řekli, že touží po velkém probuzení. Často dostávám otázku, proč zrovna Čína zakouší probuzení a většina míst na Západě ne. Je to složitá otázka k zodpovědění, některé důvody se mi však zdají velmi zřejmé.
Když jsem na Západě, vidím všechny ty majestátné církevní budovy a všechno to drahé vybavení, plyšové koberce a moderní zvukovou techniku. Mohu západní církve ujistit, že již nepotřebujete žádné další církevní budovy. Ty nikdy nepřinesou probuzení, které vyhlížíte. Honba za dalším a dalším majetkem není nikdy cestou k probuzení. Pravdivě Ježíš podotknul: ... i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (Lk 12,15)
První věcí, kterou je zapotřebí k návratu probuzení do vašich sborů, je Boží slovo. Chybí zde. Samozřejmě, že zde jsou mnozí kazatelé a tisíce kazet a videonahrávek s biblickým vyučováním, jen málo z toho však obsahuje ostrou pravdu Božího slova. To je ta pravda, která vás osvobodí.
A nechybí zde pouze známost Božího slova, ale také poslušnost tomuto slovu. Není zde mnoho praktické aplikace.
Když k věřícím do Číny dorazilo probuzení, výsledkem bylo vyslání tisíců evangelistů do všech koutů země, kteří s sebou nesli oheň z Božího oltáře. Zdá se, že jakmile Bůh na Západě začne působit, chcete se zastavit a příliš dlouho si vychutnávat jeho přítomnost a požehnání a svým zážitkům vybudovat oltář.
Nikdy nebudete schopni poznat opravdově Písmo, dokud nebudete ochotni nechat se jím proměnit.
Všechna opravdová probuzení od Pána mají za následek, že věřící začnou jednat a získávat duše pro Pána. Pokud začne Bůh v našem srdci opravdově působit, nebudeme moci zůstat potichu. Našimi kostmi bude proudit oheň tak, jak to popsal Jeremjáš:... avšak je [Boží slovo] v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dát už nemohu. Jr 20,9)
Dále platí, že Boží požehnání lze zakusit v každé oblasti našeho života pouze tehdy, vykročíme-li v poslušnosti a budeme-li sdílet evangelium s ostatními. Proto také apoštol Pavel píše svému spolupracovníkovi Filemonovi: Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné' víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista. (Fm 6)
Viděl jsem v západních církvích takové, kteří uctívali, jako by již byli v nebi. Další pak neustále přinášejí utěšující poselství typu: „Mé děti, miluji vás. Nebojte se, jsem s vámi." Nejsem proti takovým slovům, kladu si však otázku, proč skoro nikdo neslyší například takové slovo od Pána: „Mé dítě, chci tě poslat do chudinských čtvrtí Asie nebo do temnoty Afriky, abys tam byl mým poslem pro lidi umírající ve svém hříchu."
Zástupy členů církve na Západě jsou spokojeny s tím, že Bohu dávají své minimum, nikoli maximum. Sledoval jsem muže a ženy během sbírek. Otevírají své nadité peněženky a pátrají po tom nejmenším možném obnosu, který by darovali. Tento postoj nás nikdy k cíli nedovede! Ježíš pro nás obětoval celý život a my Bohu dáváme to nejmenší z našeho života, času a peněz, co můžeme dát. Jaká hanba! Kajte se!
Zní to možná podivně, ale občas se mi stýská po sbírkách, které jsme dělávali svého času v Číně. Při mnoha příležitostech vedoucí shromáždění oznámil: „Máme zde nového pracovníka, který zítra odjíždí sloužit Pánu." Každý z přítomných okamžitě vyprázdnil své kapsy a daroval vše, co měl. Za ty peníze si pak dotyčný koupil jízdenku na vlak nebo na autobus a druhého dne odjel.
Ty peníze nebyly často pouze to, co jsme měli momentálně při sobě, ale mnohdy vše, co jsme vlastnili.
To, že vlastníme církevní budovu, ještě neznamená, že je s námi Ježíš. On totiž v mnohých sborech dnes není vítán. Ve Zjevení 3,20 Ježíš říká: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Tento verš se často používá při výzvě k přijetí spasení, avšak kontext, ve kterém Ježíš hovoří, je zcela odlišný. On stál přede dveřmi církve v Laodikeji a klepal, aby se dostal dovnitř!
Samozřejmě, že ne všechny západní církve spí! U všech silných sborů, které jsem na Západě navštívil, jsem si všiml jedné věci, kterou mají všechny společnou: Silnou a obětavou odevzdanost misii mezi nezasaženými národy. Nehovořím pouze o místní evangelizaci či dokonce o pokusech založit sbor v jiném městě. Hovořím o touze srdce ustanovit Boží království v těch duchovně nejvyhladovělejších a nejtemnějších oblastech světa, kde nikdo nikdy neslyšel jméno Ježíš. Když do toho začneme investovat svůj čas, modlitby a finance, brzy zakusíme Boží požehnání na veškerém díle svých rukou.
Velké poslání se nezměnilo. Existují mnohé sbory, které se pokoušejí vytvořit nebe na zemi, pokud však západní církev neuposlechla Velké poslání a nenese evangelium až na sám konec země, lidé si pouze na křesťanství hrají a pravdu ve skutečnosti neberou moc vážně. Mnohé sbory vypadají zvenčí nádherně, ale jsou mrtvé tam, kde o něco jde, a to je uvnitř. Chceme--li opravdu vidět Boha jednat, musíme učinit dvě hlavní věci: Učit se Boží slovo a uposlechnout a vykonat to, co nám Bůh říká, že máme vykonat.
V roce 1999 mě ve Finsku požádali, abych byl jedním z hlavních řečníků na konferenci, které se mělo účastnit okolo tisícovky vedoucích sborů. Hlavním řečníkem byl dobře známý americký kazatel. Pokaždé, když hovořil, mluvil o Boží lásce a dobrotě. Během modliteb pak všichni padali na podlahu a smáli se.
Po svém kázání jsem lidem přikázal, aby poklekli u Ježíšova kříže a oni začali plakat! Než Pán začne opravdu jednat, vždy přicházejí slzy. On nikdy nevylije své požehnání na neposvěcené a sobecké tělo. Ježíšův kříž musí být v centru všeho, co činíme.
Budeme-li toto činit, spatříme probuzení. Jsme ochotni dát Bohu a službě jemu vše, co máme? Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Da 12,3) .
Mnozí křesťané se mě rovněž ptají, proč jsou v Číně na denním pořádku znamení, zázraky a divy, a na Západě tomu tak není.
Na Západě toho máte tak mnoho! Všechno lze pojistit. Svým způsobem Boha nepotřebujete. Když můj otec umíral na rakovinu žaludku, vše jsme prodali a pokoušeli jsme se ho vyléčit. Když nám již nic nezbylo, byl jedinou naší nadějí Bůh. V zoufalství jsme se na něj obrátili a byli jsme svědky toho, jak ve svém milosrdenství vyslyšel naše modlitby a otce uzdravil. Do
spěli jsme k závěru, že pokud Bůh dokázal učinit toto, pak je schopen učinit cokoli, naše víra vyrostla a byli jsme svědky mnoha zázraků.
Tím největším zázrakem, který lze v Číně spatřit, nejsou uzdravení a podobné věci, ale životy proměněné mocí evangelia. Jsme přesvědčeni, že nejsme povoláni následovat znamení a divy, ale namísto toho jsme my následováni znameními a zázraky všude tam, kde se káže evangelium. Naše oči nespočívají na znameních a divech, naše oči spočívají na Ježíši.
Každý pastor podzemního sboru je připraven položit svůj život za evangelium. Když budeme takto žít, uvidíme, jak Bůh ve své milosti činí úžasné věci.
Jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem v posledních letech bojoval, bylo odloučení od mé drahé matky.
Když jí bylo něco málo přes sedmdesát, postihla ji paralyzující mozková mrtvice, při které upadla do bezvědomí. Lékaři po sérii testů prohlásili, že se nachází v beznadějném stavu a že se již nikdy neuzdraví. Bylo mi řečeno, že co nevidět zemře, byl jsem však ve vězení a nemohl jsem ji tedy navštívit.
Odvezli ji domů, aby tam skonala. Shromáždili se kolem ní věřící a modlili se za ni. V tom okamžiku přede všemi, kteří byli v místnosti shromážděni, přišla k vědomí a začala chválit Boha! Vrátila se jí síla, takže byla schopná mne navštívit ve vězení. Pověděla mi, že nebýt Božího milosrdenství, již nikdy bych nespatřil její tvář.
V září 1996, o několik let později, rok předtím než jsem opustil Čínu, jsem kázal v jiné provincii, když mi zavolali, že matku opět postihla mozková příhoda a zanechala ji částečně ochrnutou.
Okamžitě jsem shromáždění opustil a nejbližším vlakem jsem se vydal do Henanu. Po příjezdu do nemocnice jsem zjistil, že je bledá a její obličejové svalstvo je zle pokroucené.

Po chvíli otevřela oči a šeptem nám sdělila, že si přeje, abychom ji oblékli do bílých pohřebních šatů, neboť odchází setkat se s Ježíšem. Během té návštěvy mi však Pán velmi jasně ukázal, že její nemoc neskončí smrtí. Horlivě a s velkou autoritou jsem se za matku modlil a v Ježíšově jménu jsem nemoc napomenul. Cítila, jak jí do těla proudí síla, takže byla schopná vstát z postele a chodit po pokoji! I tvář se jí spravila. Když do místnosti vstoupili lékaři, úplně oněměli.
V létě roku 1998 po mém příjezdu do Evropy matka vážně onemocněla potřetí. Tentokrát si již všichni byli jistí, že zemře. I rodina se již vzdala všech nadějí a oblékla ji do pohřebních šatů. Dokonce koupili rakev a nechali ji dopravit domů.
Celý život jsme si byli s matkou velmi blízcí. Tolik jsme toho spolu prožili, jak v dobrém, tak v utrpení. Když se ta zpráva ke mně dostala, byl jsem právě na druhém konci světa ve Švýcarsku, kde jsem kázal. Zavolal jsem domů a požádal, aby telefon přiložili matce k uchu. Zeptal jsem sejí: „Mami, slyšíš mě? Ježíš tě miluje a uzdraví tě!"
Jakmile uslyšela slova „Ježíš tě miluje", vstala z postele a začala vítězoslavně tančit! I tentokrát ji Pán zachoval a vytrhl ji ze spárů smrti.
Nicméně, když jsem pobýval v Německu, 5. prosince 2000 mi telefonovali z Číny. Matka zesnula a odešla do Ježíšovy přítomnosti. Velmi jsem toužil zúčastnit se pohřbu, nemohl jsem však do země vstoupit, aniž bych kvůli všem svým předchozím „zločinům" neriskoval zatčení. Plakal jsem a děkoval Bohu za matku, kterou mi dal, stejně jako za to, že dokázala kvůli evangeliu obstát ve všech zápasech a bojích. Během všech těch let zkoušek a utrpení byla zmítána jako člun hnaný bouří, nyní však bezpečně dosáhla klidného přístavu.
Bylo mi útěchou, když jsem ve svém zármutku obdržel videokazetu se záznamem pohřbu. Účastnily se ho stovky věřících včetně všech hlavních vůdců církve. Přišli jí projevit úctu i někteří bratři a sestry, které jsem léta neviděl - včetně mnoha vedoucích služebníků zmíněných v této knize.
Účast na pohřbu pro ně představovala velké riziko, neboť policie pátrala po mnoha z nich. Někteří byli na útěku již mnoho let a jejich jména byla na seznamu nejhledanějších zločinců v Číně. Nemohli se však nedostavit. Všichni se vydali do okresu Nanjang v jižní části provincie Henan, aby mé matce vzdali poctu na místě, kde se nás Bůh před mnoha lety poprvé dotkl.
Během obřadu povstal Xu a pravil: „Ačkoli se Yun, jeho manželka a dvě děti nemohou dnes účastnit pohřbu jeho matky, my všichni zde shromáždění jsme v Pánu jejími dětmi."
Děkuji Bohu za matku. Vzpomínám na chvíle před 26 lety, kdy shlédl z nebe a rozhodl se požehnat nejdříve ji a poté i nás, ačkoli jsme žili v chudobě a v opovržení v malé a bezvýznamné čínské vesnici.
Přemýšlel jsem o tom, jak začal od toho dne Pán mocně jednat prostřednictvím naší rodiny stejně jako prostřednictvím tisíců dalších, takže dnes
jsou v samotné provincii Henan miliony věncích plus mnoho desítek milionů dalších v ostatních částech Číny.
Vzpomínám si, jak mě matka (když jsem byl ještě mladý hoch) s modlitbou zasvětila světové misii. Tehdy se jednalo o neuskutečnitelnou věc, vždyť čínské hranice byly neprodyšně uzavřené, ale ona přesto s vírou dou fala, že Bůh dokáže uskutečnit i nemožné, a on její modlitby vyslyšel.
Nejvíce lituji toho, že jsem se s ní nemohl řádně rozloučit. Naposled jsem ji viděl po svém útěku z vězení. Věděl jsem, že se s rodinou dlouho nebudeme moci vrátit domů. Poslední slova, která jsem od ní osobně slyšel, byla: „Synu, kdy se vrátíš?"
Chtěl jsem ji utěšit, a tak jsem odpověděl: „Brzy, mami. Brzy."
DELING: Když jsme dorazili do Myanmaru, neměli jsme žádnou konkrétní představu, co nás čeká. Věděla jsem, že pokud Bůh bude chtít, abychom šli dál, půjdeme dál, a pokud bude chtít, abychom zůstali, zůstaneme. Ve skutečnosti to pro mě bylo pozitivní období. Každý den jsem zakoušela obecenství s bratry a sestrami a spolu s dětmi jsme se po těch několika bláznivých letech na útěku začali vracet k běžnému životu. Od roku 1996 jsme Pána prosili, abychom mohli vést normální rodinný život v pokojnějším prostředí.
Když to začalo vypadat, že budeme muset v Myanmaru setrvat delší čas, Izák s Jilin se zapsali do místní školy. Jsem přesvědčena, že zde ve svém vývoji udělali velký pokrok a jsem na ně náležitě hrdá. Izák je velmi chytrý chlapec. K tomu lze říci pouze tolik, že Bůh v jeho životě učinil něco zvláštního. Když ještě byl v mém lůnu, Yun zrovna procházel 74denním obdobím postu, kdy nic nejedl a nepil. První čtyři roky Izákova života prožil ve vězení. Svým způsobem věřím, že nebeský Otec Izáka v té době sám vychovával, poněvadž jeho pozemský otec trpěl pro Ježíše, a tak Bůh sám jej vzdělával, neboť mu delší čas nebylo umožněno navštěvovat školu.
Učitelé a spolužáci Izáka ponižovali a navíc procházel zkušenostmi, které muselo podstoupit jen málokteré dítě jeho věku. Utíkal s námi před policií a později se dostal do země, jejímuž jazyku nerozuměl.
Když jsme přijeli do Myanmaru, Izák ani Jilin neznali jediné barmské slovo, neboť barmština se od čínštiny liší. Bůh jim však pomohl naučit se jazyk pozoruhodně rychle a necelých 18 měsíců po příjezdu do země byl Izák jedním z nejlepších studentů ve škole! Byl za to dokonce odměněn. Jeho
jméno uveřejnili v novinách, což nás ovšem znepokojilo, protože jsme tam neměli vůbec být, a snažili jsme se tudíž chovat velmi nenápadně!
Po tom všem, čím si Izák prošel, je pozoruhodné, že je zcela normální, ba co víc, dnes ovládá mandarínštinu, junnanštinu, barmštinu, lisuštinu, jingpoštinu a němčinu! Je tak chytrý proto, že jej vychovával sám Bůh, když slyšel naše zoufalé volání o pomoc. Izák miluje Pána celým srdcem. Když končil biblickou školu, prohlásil: „Celý svůj zbývající život zasvěcuji službě Bohu."
Jilin je zvláštním Božím darem. Má velmi citlivé srdce na Pána, je to však rovněž velmi zanícená a silná osobnost. Touží pouze sloužit Ježíši. Má soucit s druhými a je ochotná stavět se za pravdu a nečinit kompromisy.
Yun i já jsme velmi požehnáni dětmi, které nám Bůh dal.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
NOVÝ DRUH PRONÁSLEDOVÁNÍ
V září 2000 jsem odcestoval do Kanady, kde jsem měl strávit tři týdny intenzívní služby. V různých městech bylo na každý večer naplánováno shromáždění. Byl jsem nadšen možností sdílet s věřícími po celé Kanadě zkušenosti s tím, co Bůh v Číně koná, stejně jako příležitostí povzbudit kanadskou církev k partnerství s námi při nesení evangelia zpět do Jeruzaléma.
Den před odletem do Toronta jsem v noci obdržel velmi živý sen od Pána. Viděl jsem v něm, jak se nacházím v místnosti jisté sborové budovy a připravuji si poselství, které budu kázat. Otevřel jsem Bibli a zjistil, že všechny mé poznámky jsou pryč. Když jsem přemýšlel, kde by asi tak mohly být, vytáhl jsem z kapsy peněženku a položil ji na otevřenou Bibli. Ze zdi za mnou najednou vyběhla krysa. V mžiku shltla mou peněženku a zmizela zpátky v díře!
Měl jsem pocit, že útok přišel spíše od zlého ducha v podobě krysy než od krysy skutečné.
Ve snu jsem se rozzlobil a vzal dlouhou železnou tyč. Vrazil jsem ji do díry s úmyslem krysu zabít. Cítil jsem, jak tyč narazila na konec chodby a byl jsem přesvědčen, že krysa je mrtvá. Vytáhl jsem tyč z díry a spolu s ní vylezla i krysa. Jakmile se objevila, proměnila se v kohouta. Kohout kokrhal a poskakoval okolo, přičemž mlátil křídly a dělal velký hluk. Ohnal jsem se po něm železnou tyčí. V okamžiku, kdy jsem ho trefil do hlavy, se proměnil ve svůdného ducha v podobě dlouhovlasé ženy. Ta se přikrčila a protestovala: „Proč mě mlátíš? Jsem člověk jako ty. Nechápu, proč mě pronásleduješ. Nech mě prosím jít!"
Odpověděl jsem: „Je mi jedno, kdo jsi. Ukradla jsi mi z Bible poznámky a peněženku." Snažil jsem se jí zahradit cestu ke dveřím, aby nemohla odejít. S vědomím, že mám co do činění s démonem, nikoli se skutečnou ženou, jsem ji ve snu uhodil a ona bezvládně upadla na podlahu.
Pak jsem se probudil.
Sen mě zmátl, požádal jsem tedy Pána, aby mi zjevil jeho význam.
Když jsem přijel do Kanady, vyprávěl jsem jej spolupracovníkům a přemýšlel jsem, co asi znamená. Při snídani jsem řekl tlumočníkovi: „Pán mi ukázal, že se mi někdo snaží vzít z rukou Boží slovo a rovněž se pokouší ukrást finanční podporu na činnost podzemní církve. Budu duchovně napaden. Až se tomu útoku postavíme, setkáme se s dvojí démonickou reakcí.
Nejdříve zakusíme hlasitou a agresivní reakci, stejně jako tomu bylo ve snu s kohoutem. Později se námi bude pokoušet smlouvat duch klamu, bude poukazovat na svou nevinnost a prostřednictvím klamu a lži se bude snažit zastavit naši službu pro Pána."
Během druhého dne svého pobytu v Torontu jsem měl vystoupit na křesťanském televizním kanálu. Po rozhovoru ke mně přistoupil nějaký bratr a v ruce držel novinový článek, který obdržel e-mailem. Byl bledý a velmi vážný. „Bratře Yune," řekl, „měli bychom se někde posadit. Mám pro tebe špatné zprávy."
Prostřednictvím tlumočníka mi sdělil obsah článku, který napsal jeden křesťanský novinář v Kalifornii. Ta zpráva byla toho rána rozeslána do celého světa tisícům čtenářů. Jejího pisatele jsem nikdy předtím nepotkal ani jsem o něm neslyšel, on přesto, cituje nějakého nejmenovaného „čínského respondenta", vůči mě podnikl velmi zákeřný útok.
V článku prohlašoval, že můj zázračný útěk z vězení v roce 1997 je lež, že má tvrzení, pokud jde o 74denní půst bez jídla a vody, jsou vymyšlená, že mi nikdy nerozdrtili nohy a že nejsem představitelem ani starším Společenství Sinim.
Dvě pasáže článku mě zasáhly nejvíce. Sdělovaly mimo jiné, že se má rodina ukrývá v Myanmaru, což pro ni znamenalo velké riziko. Obával jsem se o bezpečí svých nejbližších. Obával jsem se nejenom toho, že článek se dostane do rukou policii v Myanmaru a ta poté po nich začne pátrat, ale rovněž toho, že naše vláda by velmi stála o to, aby byli vydáni zpět do Číny a následně potrestáni.
Já jsem se přitom těšil, že s nimi v Myanmaru strávím vánoce. O rok dříve (1999) to bylo poprvé, co jsem po třinácti letech mohl tyto svátky prožít
s manželkou a s dětmi. Sedmkrát jsem o vánocích seděl ve vězení a těch zbývajících pět jsem prožil buď na útěku před policií anebo jsem byl jinak indisponován.
A tak díky tomu, že článek uváděl místo pobytu mé rodiny, to vypadalo, že na vánoce nebudu moci do Myanmaru přijet. Byl jsem velmi rozčilený.
Druhá skutečnost, která mě velmi ranila, bylo následující obvinění: „On je pravděpodobně tím Jidášem, který hanebně zradil hlavní vedoucí církve během tvrdého zákroku v roce 1999 ... Způsobil v Číně rozdělení podzemní církve a uškodil jejím aktivitám."
Když jsem ta slova slyšel, mé srdce zasáhl zármutek. Od chvíle, kdy se mi Pán v roce 1974 dal poznat, jsem díky Boží milosti nikdy v Číně nezradil žádného věřícího. Strávil jsem mnoho let ve vězení a zakoušel mučení právě proto, že jsem se kvůli tělu Kristovu odmítl stát Jidášem.
Děkuji Pánu, že mě na to již dopředu připravil prostřednictvím snu o kryse, kohoutovi a ženě.
Během následujících několika dnů se celý můj pobyt v Kanadě ocitl v ohrožení, neboť křesťanští vedoucí článek četli a zvažovali, zda nezruší další shromáždění.
Během 24 hodin byli s celou situací seznámeni i vedoucí čínské církve včetně všech starších Společenství Sinim. Začala přicházet podepsaná prohlášení známých křesťanských vedoucích, např. Xu Yongzeho a Žanga Ronglinga, v nichž stálo, že všechna obvinění jsou nepodložená, a která zároveň potvrzovala, že jsem starší a zplnomocněný představitel Společenství Sinim.
V dalších dnech po útoku, který se zdál být pečlivě naplánován tak, aby k němu došlo na počátku mé cesty po Kanadě, jsem se tedy musel potýkat s novou formou pronásledování.
V Číně jsem byl zvyklý na bití, na mučení elektrickým obuškem i na různé způsoby ponižování. Je možné, že hluboko v srdci jsem předpokládal, že nyní, když jsem na Západě, dny pronásledování skončily.
Nedokázal jsem pochopit, jak někdo, kdo mě nikdy nepotkal, může na- psát tak ohavný článek. Postěžoval jsem si křesťanským přátelům: „Proč nám ti lidé nezavolají a nepřečtou si tyhle dokumenty? Nechápu to! Proč se sami nepřesvědčí o pravdě? Vždyť to tady mohou vidět černé na bílém!"

Tlumočník mi řekl: „Yune, tihle lidé pravdu znát nechtějí. Proto ti nezavolají a ani nemají zájem se s tebou setkat. V Číně jsou křesťané pronásledováni bitím a vězněním. Tady, na Západě, jsou pronásledováni slovy jiných křesťanů."
Nový druh duchovního pronásledování nebyl vůbec snesitelnější než fyzické pronásledování v Číně, byl pouze jiný.
Volal jsem v modlitbě k Pánu a žádal jej o jeho sílu. Z hloubi srdce jsem odpustil těm, kdo stáli za tímto útokem, a pokračoval jsem v cestě. Během zastávek ve Winnipegu, Edmontonu a dalších kanadských městech Pán mocně jednal a mnohé sbory a věřící se v modlitbě a partnerství připojili k čínské podzemní církvi.
XU: Znepokojilo nás, když jsme se dozvěděli, že Yun byl během své služby na Západě osočován a napadán, a tak jsme jako starší společenství vedoucích čínských podzemních církví Siním napsali na jeho podporu následující dopis:
Bratr Yun je Boží služebník a jeden z pěti starších společenství čínských podzemních církví Sinim. Bible jasně říká: Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. (1Tim 5,19) Jako celek zde prohlašujeme, že nám bratr Yun sloužil jako svědek Kristových utrpení a že je věrný Pánův služebník. Je Kristovým vojákem pomazaným Duchem svatým, bojovníkem pravdy, průkopníkem evangelia této doby. Jeho služba se vyznačuje intenzívní přítomností Ducha svatého.
V roce 1996 si jej Pán použil k založení společenství čínských podzemních církví Sinim. Je nejenom jedním z pěti starších, ale také věrný, čestný, pravdymilovný, spolehlivý, čistý a bohabojný služebník Boží. Vně církve se těší dobré pověsti, je dobrým synem, dobrým manželem a dobrým otcem.
Tímto dosvědčujeme, že se často snaží vykazovat stejným postojem jako Kristus Ježíš. Proto prohlašujeme, zeje před Bohem bezúhonný. Jako církev se svorně modlíme a podporujeme tohoto Božího služebníka v jeho službě na mnoha místech světa; kéž je požehnáním domu Páně od východu až na západ. Jeho svědectví můžeme shrnout jedním slovem: „opravdové".
Starší Společenství Sinim se spolu s mnoha dalšími spolupracovníky za něj horlivě modlí a v Pánu svědčí v jeho prospěch, plně podporují jej i veškerou jeho službu. Jak jsme již dříve prohlásili, je zplnomocněn reprezentovat Společenství Sinim na pěti kontinentech (Evropa, Amerika, Afrika, Austrálie a Asie).
Kéž čínské a zahraniční církve, které jsou údy těla Kristova, pracují společně jako jeden celek a navzájem se budují, aby se evangelium Ježíše Krista rychle šířilo po celém světě jakož i zpět do Jeruzaléma.
Amen!
YUN: Existují mnohé způsoby, jimiž může Pán vést křesťana během jeho života, jsem ovšem přesvědčen, že každého věřícího dříve či později na jeho stezce čeká utrpení. Pán nás těmito zkouškami provádí, aby nás uchoval v pokoře a v závislosti na svém zaopatření.
Bible v 1Pt 4,1 říká: Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. Věřím, že když se utrpení a bolest stupňuje, hřích pomíjí. Zcela jistě jsem ještě nedošel do bodu, kdy bych „skoncoval s hříchem". Stále si Pánu stěžuji, když trpím.
Náš růst v křesťanské zralosti velmi závisí na postoji, který zaujímáme, když čelíme utrpení. Někteří se mu pokoušejí vyhnout nebo si vsugerovat myšlenku, že neexistuje, to ovšem celou situaci velmi komplikuje. Jiní se jej snaží zarputile snášet a doufají ve vysvobození. Je to lepší, stále však ještě něco chybí k úplnému vítězství, které chce Bůh každému ze svých dětí dát.
Pán chce, abychom utrpení přivítali jako přítele. Potřebujeme si jasně uvědomit, že když nás pronásledují pro Ježíšovo jméno, je to pro nás z Boží strany skutek požehnání. Zní to možná neuvěřitelně, ale s Boží pomocí je to uskutečnitelné. Proto Ježíš říká: Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. (Mt 5,11-12)
Můžeme v Kristu vyrůst do takové úrovně, že se budeme smát a radovat, když nás lidé začnou osočovat, jelikož budeme vědět, že nejsme z tohoto světa a že naše jistota je v nebesích. Čím více budeme pro jeho jméno pronásledováni, tím větší odměnu v nebesích obdržíme.
Když nás lidé očerňují, radujme se a jásejme. Když nás proklínají, na oplátku jim žehnejme. Když procházíme bolestnou zkušeností, přivítejme ji, a budeme svobodní!
Jakmile se toto vše naučíme, již není nic, co by nám svět mohl učinit. Bůh je mi svědkem, že během veškerého mučení a bití, kterého se mi dostalo, jsem nikdy neměl v nenávisti své trýznitele. Nikdy. Pohlížel jsem na nějako
na Boží nástroje požehnání a jeho vyvolené nádoby pro mé očištění, abych mohl být více podoben Ježíši.
Západní návštěvníci, kteří přijíždějí do Číny, se občas ptají vedoucích podzemních sborů, jaký seminář navštěvovali. Humorně, avšak s vážným podtextem odpovídáme, že jsme podstoupili mnohaletý výcvik v Biblické škole osobního ztišení Ducha svatého (ve vězení).
Naši západní přátelé tomu občas nerozumějí, neboť se ptají dál: „A jaké materiály v této biblické škole používáte?" Tehdy odpovídáme: „Našimi jedinými učebními materiály jsou okovy na nohou, kterými jsme spoutáni, a kožené biče, kterými nás bijí."
V tomto vězeňském semináři jsme se o Pánu naučili mnoho cenného, co bychom jinak z žádných knih nevyčetli. Hlouběji jsme poznali Boha. Známe jeho dobrotu a jeho milující věrnost, již nám prokazuje.
Křesťané, kteří jsou kvůli své víře v Pána ve vězení, nejsou těmi, kdo trpí. Když lidé slyší mé svědectví, často říkají: „Musel jsi ve vězení prožívat hrozné chvíle." Já na to odpovídám: „O čem to hovoříte? Byl jsem tam s Ježíšem a zakoušel jsem v jeho přítomnosti nevýslovnou radost a pokoj."
Opravdu trpí ti, kdo nikdy nezakusili Boží přítomnost. Do Boží přítomnosti vcházíme prostřednictvím těžkostí a utrpení - cestou kříže. Kvůli naší víře nás nemusejí zbít či uvěznit, i přesto jsem přesvědčen, že každý křesťan bude muset v životě nést svůj kříž. Na Západě jím může být výsměch, osočování nebo odmítnutí. Když takovým zkouškám čelíme, důležité je neutíkat od nich ani s nimi nebojovat, ale přivítat je jako přátele. Budeme-li se tím řídit, vždy budeme zakoušet Boží přítomnost a pomoc.
Když Boží dítě trpí, je třeba si uvědomit, že Pán to dopustil. Nezapomněl na nás! Ďábel se nás nemůže zmocnit! Ježíš dal svým dětem toto nádherné zaslíbení: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,27-29)
Když jsem šel poprvé do vězení, vnitřně jsem bojoval, neboť jsem nechápal, proč to Bůh dovolil. Pak mi postupně začalo docházet, že má pro můj život hlubší záměr, než jen abych pro něj pracoval. Chtěl, aby znal mě a já jeho hlouběji a intimněji. Věděl, že nejlepší způsob jak získat mou pozornost, je nechat mě na chvíli odpočinout za mřížemi.
Kdykoli se dozvím, že byl křesťan čínské podzemní církve uvězněn pro svou víru v Krista, nevybízím ostatní, aby se modlili za jeho propuštění, dokud Pán jasně nezjeví, že bychom se takto měli modlit.
Dříve, než se z vajíčka vyklube kuře, je důležité, aby strávilo v teplém a bezpečném prostředí skořápky 21 dní. Vyjmeme-li kuře z tohoto prostředí byť o jediný den dříve, zemře. Podobně i kachny potřebují strávit uzavřené ve skořápce 28 dní, než se vylíhnou. Vytáhneme-li kachnu již 27. dne, zemře.
Kdykoli Bůh dovolí, aby se jeho děti dostaly do vězení, vždy je za tím nějaký záměr. Možná mají svědčit jiným vězňům, možná chce Bůh rozvinout jejich charakter. Vynaložíme-li však vlastní úsilí, abychom je z vězení dostali dříve, než Bůh zamýšlel, můžeme zkřížit jeho plány, a věřící mohou vyjít a nebýt přitom zformováni tak, jak to Bůh chtěl.
Často se mě lidé ptají na práva pastora v Číně. Pastor nemá žádná práva, leda práva otroka! Každý na zemi je otrok. Bud otrok hříchu, nebo otrok Kristův. Naše „práva" jsou v rukou Ježíše. Musíme padnout na kolena v naprosté závislosti na něm.

Křesťané v Číně si váží toho, když se jim v době uvěznění či pronásledování snaží křesťané z jiných zemí pomoci, veškeré úsilí pomoci by ovšem mělo být zaléváno modlitbou a zakořeněno v Boží vůli, jinak se zdá, že celé věci spíše škodí. Křesťanovi, který nemá strach z lidí, svět nemůže ublížit.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

NÁHLÁ ZMĚNA PLÁNŮ
Manželka s dětmi žili v Myanmaru již téměř dva roky, když byl konečně počátkem roku 2001 uveden do pohybu plán, který je měl přivést do Thajska a odtamtud do Německa, kde jsme měli opět začít společný život. Německá vláda jim vystavila povolení připojit se ke mně a ujistila nás, že obdrží stejný uprchlický statut, jako mám já.
Jelikož v Myanmaru trávili již dlouhou dobu, jeden přítel nám pomohl získat myanmarské průkazy totožnosti. V severním Myanmaru byli mnozí Číňané neustále zatýkáni a posíláni zpět do Číny, poněvadž nevlastnili správný průkaz totožnosti. To bylo to poslední, co jsme chtěli, aby se mé rodině přihodilo, neboť v naší domovině jsme byli stále na seznamu hledaných zločinců. Tehdy jsme o tom moc nepřemýšleli, později nám ale došlo, že naše průkazy nebyly vydány legálně.
V únoru 2001 jsem letěl do Myanmaru naposledy. Rodina byla nadšená a pro náš příjezd byly podniknuty veškeré přípravy. Deling, Izák a Jilin měli odletět do jistého města poblíž hranice s Thajskem a poté ji překročit. Já jsem měl cestovat napřed a setkat se tam s nimi.
A podobně, jako tomu bylo v jiných případech, naše plány zcela ztroskotaly!
Dva dny před odjezdem z Myanmaru jsem měl živý sen od Pána. Viděl jsem v něm sebe a svou rodinu, jak opouštíme Myanmar. Izák šel napřed. I když byl při přechodu hranice velmi nervózní, přesto prošel celní kontrolou bez úhony a bezpečně opustil zemi.
Pak přišla řada na mne. Celník mě požádal o pas a přikázal mi, abych otevřel zavazadla. Nalezl v nich můj myanmarský průkaz totožnosti a odvedl mě do vedlejší místnosti k výslechu. Ve snu jsem viděl tváře celníků a všiml jsem si i toho, že vyšetřovací místnost byla ve velmi zchátralém a neudržovaném stavu.
Probudil jsem se ze snu a všiml si, že je těsně před pátou hodinou ranní. Obrátil jsem se k Deling: „Pán mi ukázal, že pokud při odchodu ze země nebudeme opatrní, setkáme se s problémy. Měli bychom se více modlit a požádat Pána o ochranu."
Rovněž Izákovi jsem sdělil obsah svého snu a vyzval jsem ho, aby se vroucně modlil. Později nás opustil a odletěl do příhraničního města Tači-lek na severovýchodě Myanmaru. Deling s Jilin se k němu měly připojit následujícího dne a všichni společně pak měli přejít přes hranici do Thajska.
Zní to neuvěřitelně, avšak jen pár minut poté, co přistálo letadlo s Izákem na palubě, se v Tačileku rozpoutal boj mezi myanmarskou armádou a šanskými oddíly, které bojují za nezávislost! Začal neúprosný boj doprovázený bombardováním a intenzívní palbou. Všechny lety do Tačileku byly na týdny dopředu zrušeny. Izák byl od nás odříznutý a neexistoval způsob jak se k němu dostat.
Téhož dne, kdy jsem od Pána obdržel sen, jsem se sdílel se studenty biblické školy, kde jsme bydleli, a požádal jsem je, aby se modlili. Všichni mě jednohlasně ujišťovali: „Drahý bratře Yune, v tom nebude problém! Překročit hranici je snadné. Nemáš se čeho bát!" Začal jsem pociťovat větší jistotu, že se nic špatného nestane.
Má žena, které Bůh daroval upřímné a moudré srdce, za což jsem mu vděčný, mě varovala: „Neměl bys být tak optimistický. Bůh tě varoval a ty bys to měl mít na paměti. Nezapomeň svůj průkaz nechat u mě. Pokud si ho vezmeš s sebou, určitě se dostaneš do potíží."
Zavrhl jsem radu manželky a nedbal na sen od Pána. Předchozích několik měsíců bylo hektickým obdobím služby. Cestoval jsem do mnoha zemí a hovořil na stovkách shromáždění. Nedávno mi navíc zemřela matka a já jsem se stále vyrovnával se zármutkem a s bolestí, které mi její odchod způsobil. Byl jsem vyčerpán a potřeboval jsem si odpočinout a občerstvit se.
V tomto mizerném stavu jsem velmi spoléhal na vlastní „sílu" a „schopnosti". Pán mi tudíž musel uštědřit lekci a pokořit mě. Vedl mě k tomu, že jakmile se začneme spoléhat na jakýkoli jiný zdroj kromě něho, selžeme. Až přehnaně jsem vkládal důvěru ve svůj německý pas. Hluboko v srdci jsem jaksi věřil, že mě ten pas ochrání před újmou a pomůže mi překonat problémy.
Když se ohlédnu zpět na to, co se v Myanmaru odehrálo, uvědomuji si plně jedno: Bůh nikdy kvůli nikomu nemění své zásady. Jestliže se jeho zásadám zpronevěříme, zcela jistě budeme mít potíže.
A jelikož já jsem Pána neuposlechl, do potíží jsem se dostal.
Druhého dne ráno jsem před nástupem do letadla, které směřovalo do Thajska, vešel do celní haly na mezinárodním letišti v Jangonu (Rangún). Okamžitě jsem se začal cítit nesvůj. Vše se odehrávalo přesně jako v tom snu. Stejný úředník, kterého jsem spatřil ve snu, mi nahlédl do pasu a požádal mě, abych otevřel zavazadla. Tam spatřil můj myanmarský průkaz totožnosti a tvář mu okamžitě zvážněla. Odvedl mě stranou do nějaké místnosti a přikázal mi, abych tam počkal. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem ve stejné zchátralé vyšetřovací místnosti, kterou mi Pán ukázal ve snu.
Díky tomu, že v Šanu propukly boje, vedení letiště se mělo velmi na pozoru před čímkoli podezřelým. Když objevili můj falešný průkaz totožnosti a zjistili, že nemluvím barmsky ani anglicky, domnívali se, že jsem nějak ve spojení s šanskými bojovníky. Mému německému pasu nevěnovali žádnou pozornost, neboť si byli jistí, že je falešný.
Když jsem čekal v té opuštěné místnosti, srdce se mi naplnilo zármutkem a výčitkami svědomí a začal jsem se před Pánem kát ze své pýchy a neposlušnosti. Se slzami v očích jsem plakal, vzlykal a modlil se: „Pane, je mi líto, že jsem nevěnoval pozornost tvému varování. Přijímám nyní od tebe jakýkoli trest."
Bylo to podruhé, co jsem byl zatčen kvůli svému vyhoření a kvůli tomu, že jsem měl zavřené uši před Pánovým varováním. K mému druhému uvěznění v Číně v roce 1991 došlo rovněž proto, že jsem byl vyčerpaný a spoléhal jsem na vlastní sílu. Nevzal jsem si však z této lekce náležité poučení.
Jste-li pracovník v Božím království či doufáte, že budete Pánu sloužit, dovolte mi, abych vás varoval slovy, která jsem si zapsal do poznámkového bloku toho dne, kdy jsem čekal na letišti ve vyšetřovací místnosti. Velkými písmeny jsem napsal: „Pozor! Pozor! Pozor! Boží služebník musí vždy, vždy uposlechnout Boží principy!"
Křesťané, kteří zastávají veřejnou službu, jsou nejvíce ohroženi, protože snadno podléhají pokušení naslouchat lidskému potlesku a chvále. Jsi-li kazatel, měj se na pozoru! Musíme volat k Bohu a žádat jej, aby nám pomohl naslouchat pouze jeho hlasu, nikoli zástupům těch, kdo nám poklepávají na rameno a stavějí nás na piedestal. Boží principy jsou mnohdy v protikladu k našim. Zatímco my doufáme, že nás lidé budou mít rádi a přijmou nás, Ježíš učí: Běda, když vás budou všichni lidé chválit. (I, 6,26)
Nikdy se nenechejme uspokojit pouze Božím povoláním nebo jeho dary. Buďme uspokojeni pouze samotným Ježíšem Kristem!
Mnozí slyší Boží hlas, který je vyzývá, aby pro Boží království chytali ryby. Učedníci slyšeli, jak Ježíš říká: Přeplavme se na druhou stranu! (Mk 4,35) Vyjeli tedy na jezero a odvezli ho lodí, na které byl (v. 36). Ježíš brzy usnul, načež se přihnala prudká bouře.
Když vcházíme do služby, ujistěme se, že Ježíš v našem člunu nespí! Můžeme se snažit veslovat ve člunu nebo řídit svou službu vlastní silou, ovšem v případě, že bude spát, se daleko nedostaneme. Učedníci zjistili, že vlny se valily na loď, že už byla skoro plná (v. 37). Probuďme Ježíše a učiňme jej Pánem a mistrem všeho, co činíme! Příliš mnoho církví přivítalo v minulosti Ježíše do svého středu, dnes však žijí z vlastní síly a pro své plány a Ježíš v jejich středu spí.
Po chvíli do vyšetřovací místnosti vstoupili tři příslušníci letištní policie a barmsky a anglicky mi stroze pokládali jednu otázku za druhou. Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co říkali, což je evidentně ještě více rozhněvalo.
Prohledali mi zavazadla a nalezli alba s fotografiemi mé rodiny z doby jejich pobytu v Myanmaru, včetně fotografií sirotčince, několika přátel a vesnických scenerií. Ty fotografie policisty utvrdily v přesvědčení, že jsem zahraniční špión nebo reportér, takže se ke mně začali chovat hrubě. Z mého pasu vyčetli, že jsem v posledních dvou letech navštívil Myanmar osmkrát. Těch osm návštěv jsem podnikl, abych se setkal s rodinou, nicméně pro policii to byl přesvědčivý důkaz, že jsem zapojen do ilegální činnosti.
Nalezli u mě rovněž několik navštívenek křesťanských vedoucích, se kterými jsem se znal. Druhého dne několik pastorů z různých částí země vyslýchala policie, která se pokoušela zjistit, kdo ve skutečnosti jsem.
Jakmile policie přišla na to, že má rodina žije na severu Myanmaru, začala po ní pátrat. Řekli mi: „Velmi jednoduše zjistíme, kde se tvá rodina schovává, a potom ji stihne stejný trest jako tebe."
Tehdy jsem netušil, že let mé manželky a dcery byl zrušen a že se obě stále nacházejí v Myanmaru. Proto jsem policistům řekl: „Ujišťuji vás, že má rodina již ve vaší zemi není. Odcestovala totiž do Německa, kde ji tamní vláda oficiálně přijala." Když vyšetřovatelé viděli jistotu, s jakou vystupuji, uvěřili, že má rodina již odcestovala.
Ruce jsem měl spoutány za zády a musel jsem stát na jedné noze. Od okamžiku mého zatčení, tj. od jedenácté hodiny dopolední až do páté hodiny odpolední následujícího dne (celkově tedy třicet hodin), mě bili dlouhými tyčemi a opakovaně do mě kopali. Mé paže, nohy, záda, přirození, krk
i hlava byly díky nemilosrdnému bití celé zhmožděné a zkrvavené. Dokonce i když jsem si vyměnil nohu, na které jsem stál, mě bili a křičeli: „Kdo ti dovolil postavit se na druhou nohu?"
V místnosti panovalo extrémní vedro a vlhkost. Během těch třiceti hodin jsem nedostal ani kapku vody či cokoli k jídlu. Rty jsem měl popraskané a vyprahlé hrdlo toužilo po doušku vody, žádnou jsem však nedostal. Pokaždé, když jsem potřeboval jít na toaletu, mi policisté omotali košili okolo hlavy, aby před lidmi za dveřmi vyšetřovací místnosti skryli mou totožnost.
Hodiny ubíhaly a já jsem se ze vší síly snažil vydržet stát na jedné noze, zatímco policisté si na mém těle vybíjeli svůj hněv. Snažil jsem se ubránit bolesti a soustředit se na Pána Ježíše. Přemýšlel jsem, jak se mé utrpení naprosto liší od utrpení Ježíšova. Pán byl bit, protože byl poslušen Boží vůli, zatímco já proto, že jsem ji neuposlechl.
V jistém ohledu nebylo jejich bití tak strašné jako to, které jsem podstoupil v Číně, protože myanmarmští policisté nepoužívají elektrické obušky. Jelikož jsem však byl podezřelý, že jsem špión v době války, neměli jinak žádné zábrany. Věděl jsem, že kdyby v bití vytrvali, zcela jistě by mě ubili k smrti, v srdci jsem však cítil, že ještě nenadešel můj čas pro odchod do nebe.
Vyplakal jsem mnohé slzy a srdce jsem měl obtížené. Z hloubi duše jsem zvolal: „Můj Pane, proč jsi mě opustil? Už mě nikdy nepoužiješ? Je mi to tak líto. Prosím, otevři mi své srdce, Otče."
I během bití jsem se kál ze svého hříchu, dokud mě nezaplavily vlny Božího odpuštění.
V duchu mi probleskl obraz od Pána. Spatřil jsem Mojžíše, jak v pustině pase ovce, osamocený, nemaje s kým si promluvit. Okamžitě jsem si uvědomil, že Mojžíš musel být při pasení ovcí o samotě věrný, než mu Bůh mohl svěřit úkol promluvit před faraónovým dvorem. Stejně chtěl Bůh i v mém případě spatřit, zda se vykážu věrností v této cizí zemi, kde jsem s nikým nebyl schopen komunikovat, než mi dovolí odejít a opět v jeho jménu hovořit před zástupy lidí.
Pocítil jsem velkou úlevu. Pán mě neopustil.
Když přestali s bitím, umístili mě do vězeňské cely. První, co jsem si poté zapsal do deníku, bylo:
Bože, děkuji ti za tvou spravedlnost.
Bože, děkuji ti za tvou věrnost. Bože, děkuji ti za tvé milosrdenství.
Z hloubi svého srdce tě chválím a děkuji ti.
DELING: Když mi bylo řečeno, že Yun byl opět zatčen, cítila jsem větší pocit viny než při jeho zatčení v Číně, neboť ačkoli Bůh manžela varoval před blížícím se nebezpečím, já jsem mu dovolila, aby si svůj průkaz totožnosti ponechal. Když ho zatkli v Číně, nedalo se s tím nic moc dělat. Toto zatčení však šlo zdánlivě na vrub spíše naší pošetilosti než službě evangeliu.
Byla jsem přešťastná, že odjíždíme do Německa. Celé roky jsem snila, že budeme opět žít jako rodina a že se budeme cítit relativně v bezpečí.
Zdálo se to nemožné, nicméně naše plány se ocitly v troskách a to v tom posledním možném okamžiku.
Věřím, že tento incident byl Pánovým důrazným varováním, poněvadž jsme si mysleli, že jakmile dorazíme na Západ a usadíme se tam, bude pro nás vše jednodušší. Bůh nám však ukázal, že bez ohledu na to, kde se nacházíme, budeme v životě zakoušet těžkosti a bude proti nám stát opozice.
Jelikož podél hranice propukla válka, nebylo možné odcestovat. A díky Yunově zatčení se policie dozvěděla naše jména a začala po nás pátrat. Bylo nám řečeno, abychom necestovali žádným dopravním prostředkem, kde by bylo potřeba prokázat se průkazem totožnosti, neboť bychom byli okamžitě zatčeni. S největší pravděpodobností by nás poté deportovali zpět do Číny, kde by nás čekal krutý trest za nelegální opuštění země, nemluvě o problémech, do kterých jsme se dostali díky Yunově útěku z vězení a opuštění Číny v roce 1997.
Stěží jsem mohla uvěřit tomu, co se děje. Po letech čekání na okamžik, kdy budeme moci odcestovat za Yunem do Německa a připojit se k němu, se najednou tento sen zdál být vzdálenější než kdykoli předtím. Manžel byl ve vězení. Nikdo nevěděl, co se s ním stane. Izák byl od nás oddělen, kolem něj zuřila válka a my jsme nebyli schopni se za ním k hranici dostat.
Dva týdny jsme byli na útěku a modlili jsme se, aby po nás nikdo nechtěl naše průkazy. Posadili nás s Jilin do auta a vezli přes celou zemi až do oblasti poblíž thajské hranice. Křesťanští přátelé pak zařídili, aby nás pěšky
převedli přes hory do Thajska. Pašeráci nás zavedli do slaměné chýše v horách a přikázali nám, abychom zůstaly uvnitř, odpočívaly, jedly a čekaly, dokud se pro nás nevrátí.
Každý den v té malé chýši se zdál věčností. Hodně jsme se modlily, jenže tlak okolností byl tak intenzívní, že to naše nervy téměř nevydržely. Byly jsme si vědomy, že se nacházíme uprostřed úporné duchovní bitvy. Satan po nás vrhal vše, co mohl, navíc všechno najednou.
Jednoho dne po půlnoci, to jsme byly ještě vzhůru, se najednou objevili tři muži a řekli nám, že je čas odejít. Nařídili nám, že nesmíme promluvit ani slovo a navíc nás přinutili zout si boty a kráčet bosky.
Až později jsme se dozvěděly, že ti muži čekali na bezměsíčnou noc, aby minimalizovali riziko, že nás zahlédne pohraniční stráž. Boty jsme si musely zout proto, že při chůzi vydávaly vrzavý zvuk.
Ti tři muži si dlouhými mačetami klestili cestu džunglí, kam lidská noha nikdy nevstoupila. Hodinu za hodinou jsme se černou nocí plížili vpřed. Celý útěk probíhal v naprosté tmě. Během celé noci jsme nezahlédli živou duši.
V jednom okamžiku jsme se museli vyšplhat po strmém svahu u vodopádu. Několikrát jsme uklouzly a musely jsme se zachytit větví nebo kamenů. Celou noc jsem v duchu plakala, nevydala jsem však žádný zvuk. Potichu jsem sdílela s Pánem všechny své pocity. Shodou okolností jsem toho dne slavila narozeniny.
Po fyzické stránce byla celá ta zkušenost velmi náročná. Následkem intenzivního dusna a vlhkosti až k nedýcháni se pot z našich těl jen lil, takže jsme byly brzy dehydrované a neměly již co potit. Jilin si o kameny zle pořezala chodidla, já jsem na ni však byla velmi hrdá. Vždyť kolik desetiletých děvčat by vydrželo ten fyzický, duševní a duchovní tlak, který jsme zakoušely? Pán nás zachoval.
Uprostřed noci mi Duch svatý připomněl místo z Písma, o kterém jsem již roky nepřemýšlela, a to z Izajáše: Ač vám dával Panovník chléb soužení a vodu útlaku, on, tvůj učitel, už se nebude držet stranou. Na vlastní oči uzříš svého učitele a na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: „To je ta cesta, jděte po ní," ať budete chtít doprava nebo doleva. Možná si vzpomínáte, že před dvaceti lety jsem v Henanu při mnoha
I příležitostech spatřila nadpřirozené světlo, které mi ukazovalo správnou stezku, po níž mám jít, když jsem se uprostřed noci vracívala domů z modlitebních shromáždění. Toto Pánovo světlo jsem již téměř dvě desetiletí neviděla.
Nyní, jedné únorové půlnoci roku 2001, chvíli poté, co mi Pán dal zaslíbení z Izajáše, jsem spatřila stejné světlo, které mě začalo vést hornatou oblastí na thajsko-myanmarské hranici. To světlo nesvítilo stále, ale objevilo se, kdykoli jsem nevěděla, kterou cestou dále.
Těsně před úsvitem po více než šesti hodinách chůze jsme se dozvěděly, že jsme v Thajsku, a naši průvodci nás opustili a vydali se na zpáteční cestu.
Byly jsme v Thajsku! Neměly jsme téměř žádné peníze, byly jsme bosé a bez dokladů. Naše oblečení bylo na cáry a nohy a paže nám pokrývaly škrábance, bláto a zaschlá krev. Jilin měla na chodidlech hluboké rány a krvácela. Netušila jsem ani, kde se nachází manžel se synem.
Přijeli nás vyzvednout thajští křesťanští přátelé. Izák se dostal do Thajska mnohem severněji než my a my se s ním setkaly v městě jménem Či-ang Maj. Několik dní poté nám německé velvyslanectví v Bangkoku předalo cestovní doklady a my jsme nasedli do letadla společnosti Lufthansa, které směřovalo do německého Frankfurtu.
Konečně jsme se tedy po mnohých útrapách ocitli na Západě!
Laskaví němečtí křesťané učinili vše, co bylo v jejich silách, aby nás vřele přivítali. Přestěhovali jsme se do Yunova malinkého bytu, bez něj to však nebylo ono. Naše srdce bolestivě toužila po tom, abychom se sešli opět jako rodina.

Po mnoha letech služby Pánu jsem cítila, že nás všeho zbavil, aby nás mohl uvést do další životní etapy.

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

SEMENO V ZEMI
Druhého dne po mém zatčení bití ustalo a byl jsem přemístěn do cely v policejní stanici vedle letiště. K velkému údivu policistů je jejich vyšetřování přivedlo ke skutečnosti, že můj německý pas je pravý. Objevili mezi mými věcmi rovněž nějaké dokumenty společenství vedoucích čínské podzemní církve Sinim, z nichž vyplývalo, že jsem jeho zplnomocněným zástupcem. Konečně tedy začínali věřit, že jsem opravdu křesťanský pastor, nikoli špión!
Dopisy Společenství Sinim pomohly objasnit mou pravou totožnost a přiměly rovněž myanmarské úřady, aby upozornily čínské velvyslanectví, že drží ve vazbě čínského křesťanského vedoucího. Mnozí křesťané ve světě byli již tou dobou seznámeni se skutečností, že jsem zatčen, takže k Pánu směřovaly tisíce modliteb, které jej žádaly, aby zabránil tomu, že budu opětovně vydán do rukou čínské vlády. Mnozí se obávali, že jakmile si v Číně uvědomí, že jsem roku 1997 uprchl z vězení, budu tam okamžitě vydán a popraven.
O pár dní později mi policejní dozorce sdělil, že mám návštěvu z německého velvyslanectví. Jeho zástupce se ptal, jak se mi daří, a přinesl mi nějaké jídlo a oblečení.
Hned následujícího dne jsem byl informován, že mne nazítří v deset hodin dopoledne přijdou navštívit zástupci čínského velvyslanectví. Začal jsem se obávat a v modlitbě jsem volal k Pánu a prosil jej, aby se děla jeho vůle.
Když mne později navštívili myanmarští přátelé, řekl jsem jim, že mne nazítří mají navštívit zástupci čínského velvyslanectví. Moji přátelé, tušíce závažnost celé situace, se okamžitě odebrali na německé velvyslanectví a in
formovali o tom jeho pracovníky. Němci znali mou minulost a byli si plně vědomi nebezpečí, které mi hrozilo v případě, že by se mě Čína opětovně zmocnila. Rozhodli se tedy, že se ke mně vydají dříve než čínští zástupci a uvědomí je, že jsem německý statní příslušník a že na mém případu již pracují.
Když dozorce viděl, že dvě velvyslanectví soupeří o to, kdo získá přístup k mé osobě, zavolal Číňanům a oznámil jim, že není vhodná doba k návštěvě. Oni tedy požádali o nový termín schůzky.
Zavolal jsem s dozorce a otevřeně jsem mu řekl, že nechci jednat s nikým z čínského velvyslanectví. Dozorce tedy velvyslanectví opět kontaktoval a sdělil jim: „Yun vám děkuje za váš upřímný zájem o to, jak se mu daří, je však nyní německým občanem a chce celou situaci řešit raději s německým velvyslanectvím."
Číňané se ovšem nevzdali. Byli totiž informováni, kdo ve skutečnosti jsem, a trvali na své účasti v celém případu. Snažili se proti mně shromáždit veškeré důkazy s cílem přesvědčit myanmarmské úřady, že bych měl být vydán právě jim. Myanmarští představitelé se ocitli v těžké situaci. Na jednu stranu toužili vyhovět Němcům, na druhou stranu však zároveň pociťovali tlak obrovského severního souseda.
Díky Boží milosti však čínští představitelé neobdrželi povolení navštívit mě, a já jsem se tedy s nimi nikdy nesetkal.
Obvykle bývají vězni drženi v cele letištní policejní stanice nanejvýš několik dní, místní úřady však byly zmatené a nevěděly, jak s mým případem naložit. Zůstal jsem tam celý měsíc. Během té doby mi bylo dovoleno mít u sebe Bibli. Využil jsem toho času, abych se naučil zpaměti i. knihu Samuelovu, Ester, Janovo evangelium a list Galatským.
V Myanmaru se vězňům nedává žádné jídlo. Musel jsem si ho každý den kupovat u pouličních prodejců před věznicí. Sprchovat jsem se směl pouhé dvě minuty každý čtvrtý den. Vzhledem k extrémnímu dusnu a vlhkosti to vždy byly vítané dvě minuty.
Myanmarští přátelé mě ujišťovali, že budu po měsíci propuštěn. Jejich prognóza se nicméně ukázala jako chybná. Namísto propuštění jsem byl přemístěn do větší věznice, která se nachází v centru Jangonu. Obývá ji deset tisíc vězňů. Neexistují slova pro adekvátní popis tamějších podmínek. Mnozí vězni mají AIDS a velké množství jich trpí leprou. Pach hnijícího masa je přítomen v každém koutu jedné opuštěné budovy, kde jsou ty drahé duše zanechány, aby v tichosti zemřely.
V každé cele se tísnilo sto vězňů. Bylo tam tak těsno, že nikdo nemohl spát na zádech. Všichni spali s hlavou u nohou jiného spoluvězně. Byli jsme jako sardinky v plechovce. Když se v noci některý z vězňů neúměrně pohnul nebo dostal záchvat kašle, okolní jej zbili.
Viděl jsem mnoho čínských věznic zevnitř, žádná z nich se však ani nepřiblížila těm hrozným životním podmínkám, které na tomto místě panovaly. Jangon je jedno z nejdusnějších a nejvlhčích měst na světě. Teploty se každý den vyšplhají na 35°C-40°C při 85-90% vlhkosti. V tom parnu a hnilobou zapáchajícím ovzduší jsme se neustále potili. A aby toho nebylo dost, nesměl jsem mít u sebe Bibli.
Možná to bude vypadat, že si protiřečím, ale i když jsem byl zatčen proto, že jsem neuposlechl Pánova příkazu, cítil jsem zároveň, že součástí jeho plánu pro mě bylo, abych těmto ubohým zločincům svědčil o Ježíši Kristu. Právě proto mě Bůh poslal na toto zoufalé místo.
Dříve, než jsem v roce 1997 opustil Čínu, mi Pán řekl: „Pošlu tě na nové místo, kde nebudeš rozumět jedinému slovu jejich jazyka." A právě na takovém místě jsem se nyní ocitl. Neschopnost komunikovat s ostatními vězni byla pro mě během pobytu v myanmarské věznici tím největším břemenem.
V mé cele se nacházela spousta mužů v beznadějné situaci. Jeden z nich, usvědčený pašerák drog, byl odsouzen na 387 let vězení! Jiní obdrželi více než stošedesátileté tresty. Myanmar jakožto buddhistická země věří v reinkarnaci. Smyslem těchto extrémních trestů tedy je potrestat zločince nejenom po zbytek tohoto jeho života, ale rovněž po několik následujících životů!
V rohu cely byla buddhistická svatyně s oltářem a modlami. Ostatní vězni se doslechli, že jsem křesťanský pastor, a jelikož si neuvědomovali rozdíl mezi modlářstvím a živým Bohem, přiměli mě spát těsně u svatyně, neboť byli přesvědčeni, že vím lépe než kdokoli jiný jak vykonávat náboženské obřady.
Třikrát denně, a to mezi pátou a šestou hodinou ranní, potom od poledne do jedné hodiny a nakonec večer od sedmi do osmi hodin, byli všichni vězni přinuceni zaujmout v sedě buddhistickou pozici a před modlami na cele se modlit a meditovat. Myanmarská vláda věří, že modlitba k Buddhovi je nejlepší způsob převýchovy vězňů. V případě, že některý z vězňů během těchto meditací usnul, jej dozorci nemilosrdně zbili.
Prostřednictvím jednoho vězně, který trochu hovořil čínsky, jsem u dozorců vehementně protestoval: „Nemohu uctívat stejně jako vy. Jsem křesťanský pastor. I kdybyste mě svázali řetězy a před ty modly přivlekli, nebudu je uctívat a nebudu se před nimi modlit!"

Jednoho dne, když se ostatní vězni modlili k Buddhovi a meditovali, mi Duch svatý vnukl jednoduchý popěvek:
Haleluja, haleluja,halelu -ja

Haleluja, haleluja, halelu -ja
Během zpěvu Pán mi osvobodil srdce, takže jsem se cítil volný jako pták! Duši mi zaplavila ohromná radost. Cítil jsem, jak se Bůh dotýká srdcí ostatních vězňů. Ačkoli neměli ponětí, co slova mé písně znamenají, několik z nich se ke mně připojilo. Brzy se jim na tváři rozhostil široký úsměv. Ta prostá píseň začala vnášet štěstí a pokoj do místnosti plné zatvrzelých hříšníků.
Přišel za mnou dozorce a řekl: „Zpěv není v této věznici povolen. Okamžitě s tím musíš přestat!"
Odpověděl jsem: „Jsem křesťanský pastor. Ježíš velmi rád poslouchá, když o něm lidé zpívají. Pochopte prosím mou situaci. Dovolte mi prosím praktikovat mé náboženství způsobem, kterým to Bůh nařizuje."
Díky Bohu zněla má žádost dozorci rozumně, takže mi povolil ve zpěvu pokračovat.
Během následujících dní se i ostatní vězni přidali ke zpěvu „haleluja". V jejich dříve zachmuřených tvářích se objevila radost a alespoň několik hodin denně cítili úlevu od svého utrpení. Atmosféra na cele se dramaticky změnila. Jelikož byli ostatní vězni svědky Ježíšovy přítomnosti ve mně, začali mě respektovat jako muže, který zná Boha.
V areálu věznice stála malá kaple. Mohl jsem ji navštěvovat, když se ostatní vězni modlili k Buddhovi. Tam jsem také potkal několik myanmarských křesťanů, kteří se ocitli ve vězení z nejrůznějších důvodů. S překvapením jsem rovněž zjistil, že mě každého dne do kaple začínají následovat mnozí z mých spoluvězňů včetně jednoho buddhistického mnicha, aby mě slyšeli zpívat. Věděli, že mám v srdci cosi zvláštního, a rádi by poznali, co to je. Když jsem poklekl k modlitbě k Ježíši, ti muži poklekli vedle mě a doufali, že od mého Boha obdrží rovněž nějaké požehnání! Díky jazykové bariéře jsem jim nikdy nebyl schopen kázat plynule evangelium, byl jsem si však jist, že Pán nalezne způsob jak uspokojit jejich duchovní hlad.
Vždy po několika týdnech převáželi zahraniční vězně na policejní stanici v centru města k výslechu. Na zpáteční cestě do věznice nám bylo dovoleno zastavit se v obchodě a nakoupit pro myanmarské vězně nějaké věci. Při jedné příležitosti jsem za vlastní peníze nakoupil pro spoluvězně v cele více než čtyřicet zubních kartáčků, tucty mýdel a velké tašky jídla. Pro některé z vězňů, kteří téměř umírali hladem, to bylo jediné jídlo, kterého se jim dostalo.
Mezitím ke mně přicházely velmi zmatené informace o mém případu. Nebyl jsem obviněn z žádného zločinu. Několik myanmarských přátel mě ujišťovalo, že budu brzy propuštěn, dny však ubíhaly, aniž by došlo k nějaké změně. Brzy jsem pochopil, že celá situace a vše, co z ní vyplyne, je pouze v rukou Božích. Věděl jsem, že jakmile bude má služba na tomto místě završena, okamžitě mě propustí z vězení, ani o minutu dříve nebo později.

Dne 9. dubna 2001 se mi podařilo napsat dopis, který byl doručen křesťanským přátelům ve světě. Uvědomoval jsem si, že se za mě každý den modlí tisíce věřících. Napsal jsem:
Drazí bratři a sestry v Kristu,
děkuji vám za vaši starost o mne a za modlitby. Má situace v Myanmaru zcela závisí na Pánu a jájsem se zcela podřídil jeho vůli. Hluboce Pánu důvěřuji, že vše činí ve svém čase a že mou budoucnost drží ve svých rukou, neboť on je můj Pán a Spasitel. V této zemi nemůžeme svou důvěru vkládat v právníky a soudce, neboť jejich názor se mění jako směr větru. Já se raději zcela vydávám péči Páně. Pouze Pán ví, co pro mě zítřek chystá. Životní podmínky na tomto místě jsou ještě horší než v čínských věznicích, já však mohu každý den svobodně zpívat a modlit se ke svému Pánu. Vím, že můj Pán Ježíš pro mne nalezne cestu i tam, kde zdánlivě žádná cesta není. Díky Bohu jsem přivedl dva vězně ke Kristu. Modlili jsme se společně modlitbu hříšníka. V mé cele se nachází přibližně sto vězňů a pouze já jsem cizinec. Všichni ví, že jsem křesťanský pastor. Pošlete prosím srdečné pozdravy mé rodině a všem bratrům a sestrám, kteří si o mě dělají starosti.
Modlete se bez ustání, neboť modlitba činí všechno možným! Nechť vás tedy, přátelé, zahrne Pán radostí a pokojem. Doufám, že se brzy uvidíme\
Bůh buď s vámi!

Bratr Yun
Ve vlhkém a špinavém prostředí se bakterie a nemoci šíří velmi rychle. V naší cele muselo všech sto mužů používat jediný záchod. Výsledkem byla epidemie, díky níž zemřelo mnoho vězňů. Infekce se vězňům dostávala do těla konečníkem a genitáliemi. Po několik týdnů, kdy epidemie kulminovala, umíralo každou noc několik vězňů. Ta nemoc se projevovala tak, že
žaludek člověka pálil jako oheň. Postižený se v hrozných mukách válel po zemi a nakonec podlehl.
Mě rovněž postihla ona nemoc a měsíc jsem nebyl schopen strávit pevnou stravu. Stejně jako ostatní vězni jsem celý den pouze ležel na zemi a škrábal se. Parazitů jsem měl plné tělo. Občas jsem při pohledu na břicho spatřil, jak se mi pod kůží pohybuje nějaký červ. Čas od času bylo možné vidět i jeho malý ocásek, jak vykukuje pórem v kůži.
Bylo to mizerné období, i tak jsem se ale snažil zachovat si v Pánu radostného ducha. Postiženo bylo více než osmdesát procent vězňů. Můj stav se posléze natolik zhoršil, že jsem na pět dnů upadl do bezvědomí. Probudil jsem se až ve vězeňské nemocnici.
Po několika měsících ve vězení konečně nadešel den, kdy měl být nade mnou vynesen rozsudek. Myanmarští přátelé si byli jistí, že budu propuštěn nebo že vyváznu maximálně s pokutou a budu deportován ze země. Já sám jsem nevěděl co očekávat, svůj život jsem však svěřil do Božích rukou.
Nasadili mi pouta a převezli mě z nemocnice k soudu. Soudce shrnul můj případ a potom jednoduše a bez emocí prohlásil: „Sedm let."
Myanmarští přátelé i můj právník byli zdrceni. Ani ve snu si nepředstavovali takový trest. Beze slova na mě pohlédli a v očích se jim objevily slzy. Toho dne jsem byl plný víry a věděl jsem, že bez ohledu na rozsudek je se mnou všemohoucí Bůh. Sklonil jsem se před soudcovskou lavicí a prostřednictvím tlumočníka jsem řekl: „Chtěl bych vám poděkovat, ctihodnosti, za udělení víza pro sedmiletý pobyt ve vaší zemi."
On mi pokynul rukou a já jsem mohl odejít, takže mi dozorci znovu nasadili pouta a zavezli mě zpět do vězeňské nemocnice. Když jsem jednomu ze spoluvězňů oznámil délku svého trestu, radoval se za mě a pomohl mi vidět celou záležitost ze správné perspektivy. Sám byl totiž odsouzen na 150 let.
Já jsem ale v nitru doufal, že mi Bůh dovolí brzy odejít, jakmile se poučím ze své neposlušnosti. Nikdy bych si nepomyslel, že dostanu tak dlouhý trest. Začal jsem si Pánu stěžovat: „Nebeský Otče, čeká na mě manželka a dvě děti. Je mi líto, že jsem tě neuposlechl, můžeš ale na mě nyní vylít svou milost a nechat mě odejít domů?"
Když se ohlížím zpět, velmi jasně si uvědomuji, že můj pobyt v myanmarské věznici byl skutečně misijním úkolem od Pána. Nebylo náhodou, že mě Bůh poslal na toto temné místo. Bylo zde totiž tolik zoufalých duší, které potřebovaly poznat Ježíše!
Doslechl jsem se, že se ve věznici nachází pět Číňanů ze Singapuru, z nichž každý dostal doživotí plus padesát let za pašování drog. Všichni byli poměrně mladí, asi třicetiletí, ve vězení však již pobývali několik let. Jiný Číňan z Tchaj-wanu, bylo mu okolo čtyřicítky, dostal doživotí plus sto let. Jelikož všichni z nich hovořili čínsky, toužil jsem se s nimi setkat a sdílet se s nimi v jejich beznadějné situaci s evangeliem.
Vězni, kteří byli odsouzeni na doživotí, byli umístěni na samotce v malých temných celách, které byly špatně osvětlené i větrané. Jejich izolace od zbytku vězňů znesnadňovala jakýkoli pokus o setkání s nimi. Díky Bohu jsem se nejenom já doslechl o těchto čínských vězních, ale i k nim se dostala informace, že ve věznici je „čínský pastor, který miluje Ježíše". Toužili po setkání se mnou stejně intenzívně jako já po setkání s nimi. Dozvěděli se, že mě přijali do vězeňské nemocnice. Tak zoufale mě chtěli vidět a poslechnout si novinky z vnějšího světa, že zosnovali plán. Každý z nich začal předstírat nemoc, takže je dozorci poslali do nemocnice na kontrolu.
V okamžiku, kdy jsem je spatřil, naplnil mé srdce Pánův soucit. Byli jako raněná zvířata, zcela zlomení na duchu a bez ničeho, pro co by stálo žít. Neudržel jsem se a pevně jsem je objal. Řekl jsem jim: „Drazí bratři, jste požehnaní! Ta nejúžasnější milost již pro vás sestoupila z nebe!"
Byli nadšení, neboť se domnívali, že se jim pokouším říci, že jim jejich tresty myanmarské úřady prominou. Doufali, že se nějakému mezinárodnímu soudu podařilo zařídit jejich propuštění.
Pokračoval jsem se slzami v očích: „Bratři, nevím nic o vaší situaci pokud jde o pozemské úřady, přišel jsem vám však říci, že tím pravým a věčným soudcem je Ježíš Kristus. Nabízí svůj život za váš. On je Pánem odpuštění."
Odpověděli: „Všichni jsme vyrůstali v rodinách, které věřily v Buddhu, on nám však nikdy nepomohl. Jak můžeme přijmout Ježíše?"
Sdílel jsem se s nimi s evangeliem a poté jsem prohlásil: „Až zemřete, již nebudete trpět, ale naopak obdržíte věčný život v Ježíši. Pouze Ježíš vás může zachránit!" Jeden z těch mužů padl na kolena a popadl mě za kotníky. Zoufale volal: „Ach, pastore, nauč mě, prosím, jak mohu být zachráněn!" V tom okamžiku nás vyrušili dozorci vězeňské nemocnice. Křičeli: „Tady se nemůžete bavit o náboženství," a přikázali těm mužům opustit můj pokoj. Byl jsem velmi znechucen, neboť toho bylo ještě mnoho, co mi chtěli povědět, stejně jako já jsem jim chtěl říci o Ježíši ještě více. Modlil jsem se, aby nám Bůh poskytl ještě další příležitost k setkání.
Všichni vězni odsouzení na doživotí nosili červenou uniformu. Svého právníka jsem požádal, aby mi při příští návštěvě přinesl červenou košili. Doufal jsem, že pokud budu mít na sobě oblečení stejné barvy jako ti muži, dozorci nás možná nebudou tak bedlivě sledovat, až se zase setkáme.
Když jsem opět spatřil čtyři z těch mužů, zeptal jsem se: „Opravdu věříte, že za vás Ježíš zemřel na kříži?"
Odhodlaně odpověděli: „Ano!"
Zeptal jsem se dále: „Jste připraveni se jednou provždy odvrátit od model a přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele? Věříte, že vás jeho krev může očistit od všech hříchů?"
Opět odpověděli jednohlasně: „Ano! Věříme."
Společně jsme se pomodlili a oni přijali Ježíše do svého srdce. Přešli ze smrti do života. Věděl jsem, že není možné ztrácet čas, a tak jsem je všechny odvedl na toalety, kde bylo umyvadlo s kohoutkem. Každého z nich jsem vybídl, aby se ohnul a strčil hlavu pod kohoutek a pak jsem je pokřtil ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Řekl jsem jim: „Někteří lidé žijí v tomto životě na svobodě a poté skončí ve věčném vězení v pekle. Vy jste v tomto životě ve vězení, ale od tohoto dne jsou vaše jména zapsána v nebesích, a jste tedy svobodní!"
Ještě než jsem stihl křest dokončit, přiřítil se na toalety dozorce. Křičel: „Co to tu děláte?"
Taky jsem zakřičel: „Nemějte obavy! Já vím, co dělám! Jsem služebníkem Boha nejvyššího!"
Dozorce tam stál a nebyl schopen slova.
Obrátil jsem se na čtyři nové věřící: „Od této chvíle máte autoritu modlit se za ostatní vězně a povědět jim o nádherném spasení, které jste přijali."
Díky Boží milosti jsem mohl přivést k Ježíši dvanáct vězňů, včetně muže z Tchaj-wanu jménem Jue Minju, který obdržel doživotí plus sto let za pašování drog. Řekl mi, že byl již dříve uvězněn na Tchaj-wanu, kde poprvé zašil do jeho srdce semeno evangelia tým křesťanů, který sloužil ve věznicích.
Využil jsem každičkou příležitost, abych naučil nové věřící základním biblickým příběhům a způsobu, jak se modlit. Díky své nemoci jsem ve vězeňské nemocnici strávil dva měsíce.
Když mě zasáhla ta hrozná epidemie, která decimovala celou věznici, ležel jsem v nemocnici pět dní v bezvědomí. I po uzdravení jsem ale trpěl pravidelnými horečkami, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem a velkými bolestmi žaludku. Až později jsem zjistil, že za mým onemocněním stál Boží plán. Nejenom, že jsem měl díky tomu příležitost kázat evangelium čínským vězňům, ale kdyby mě nepřevezli do vězeňské nemocnice, okamžitě by mě poslali do pracovního tábora, kde bych si odsloužil svůj sedmiletý trest.
Několikrát mě navštívili lékaři a vyšetřili mě s cílem zjistit, zda se mé zdraví zlepšilo natolik, že již budu moci nemocnici opustit. Ve dnech před jejich návštěvou jsem se cítil dobře, když mě však přišli vyšetřit, okamžitě se mi zvýšil tlak nebo se objevily žaludeční problémy či vysoká horečka!
Nové křesťany ve věznici provázela Boží milost a oni rostli v porozumění Pánu. Nové bratry v Kristu jsem mnohé biblické pasáže vyučoval prostřednictvím písní. Jelikož jsme hovořili a zpívali čínsky, dozorci netušili, že se bavíme o Bibli. Dokonce se zdálo, že dozorcům i lékařům se náš zpěv líbí. Život těch vězňů se dramaticky změnil, tak jak to dokáže způsobit jedině Ježíš. Z lidí plných nenávisti a hněvu se stali lidé plní lásky a milosrdenství. Začali v nemocnici sloužit vězňům, kteří byli na pokraji smrti, a za vlastní peníze jim kupovali jídlo a přinášeli jim útěchu. Modlili se za nemocné a činili vše, co bylo v jejich silách, aby jim mohli kázat evangelium. Každý z těch mužů se rovněž horlivě přimlouval za svou rodinu v Singapuru a na Tchaj-wanu a žádal Boha, aby se nad ní slitoval.
Řekli mi rovněž, že se každodenně modlí za mé propuštění z vězení, abych mohl pokračovat ve své službě.
Pláču, kdykoli si vzpomenu na ty muže a na to, jak je uprostřed jejich zoufalství zasáhla Boží milost. Během toho krátkého období jsme se velmi sblížili a zakoušeli opravdové bratrství. Snažil jsem se všemožně dostat pro ně do věznice Bible, všechny mé pokusy však doposud selhaly. A tak stále volám k Bohu, aby těm mužům poskytl své slovo.
Někteří lidé procházejí celým životem navenek svobodní, jsou však vězni v srdci, zotročeni hříchem a spoutáni okovy. Ti mužové žijí ve vězení v těch nejmizernějších podmínkách, v nitru jsou však volní jako ptáci a vznášejí se nad vrcholky hor! Milují Ježíše celým srdcem. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje. (L 7,47)
Byly to nádherné dny plné Boží přítomnosti a abych byl upřímný, vůbec jsem si nepřipadal jako ve vězení. Téměř jsem ani nepomyslel na svůj sed
miletý trest, neboť každý den byl plný radosti a života. Těch sedm let mi připadalo jako sedm let, během nichž musel Jákob čekat na Ráchel. Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm leť, bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. (Gn 29,20)
Má rodina nyní žila v bezpečí v Německu. Dceři Jilin jsem napsal: ,Je mi moc líto, že s tebou teď nemohu být, tvůj tatínek však v Myanmaru obdržel od Pána zvláštní úkol. Jakmile ten úkol od Pána splním, přijedu za tebou."
Poté, co jsem dostal svůj sedmiletý trest, jsem se rozhodl, že rodině nepovím, kolik jsem dostal, alespoň tedy po nějakou dobu. Věděl jsem, že to pro ně není lehké, a tak jsem nechtěl zlomit jejich srdce zprávou, že mě neuvidí dalších šest a půl roku.
Před nějakým časem, asi měsíc po mém zatčení, mi Pán do srdce vložil následující verše z Písma: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světe, uchrání jej pro život věčný. 0 12,24-25)
Když jsem nad těmi verši rozjímal, začal jsem vzpomínat na dobu, kdy jsem byl v Henanu a jak semeni pšenice trvalo zhruba sedm měsíců, než se objevilo nad zemí. Cítil jsem, že mi Pán ukazuje, že budu muset zůstat „v zemi" (ve vězení) sedm měsíců a potom budu propuštěn.
Ježíš mě naučil mnoha lekcím, zatímco jsem byl semenem pohřbeným ve věznici. Zjistil jsem, že křesťanský život není pro tělo atraktivní. Není to pohodlné, když je malé semeno vloženo do země. Měsíce leží v temné izolaci drsné půdy, snáší zimní mráz a letní žár a navíc je obklopeno páchnoucí mrvou nebo umělým hnojivem. Teprve poté, co tiše vytrpělo všechny zkoušky, je připraveno povstat k životu a přinést úrodu k nasycení mnohých.
Když je semeno pohřbeno do země, nemá jinou možnost, než čekat trpělivě na Boží čas, kdy povstane k životu. Stejně tak jsem věděl, zeje naprosto zbytečné spoléhat se na lidské snahy dostat mě z vězení. Namísto toho, abych se spoléhal na to, že organizace bojující za lidská práva vyvinou patřičný politický tlak, jsem věděl, že má budoucnost je zcela v rukou Božích a že se dostanu ven pouze tehdy, až nastane jeho čas.
Jednoho dne za mnou přišel jeden z dozorců a oznámil mi: „Přišel tě navštívit zástupce německého velvyslanectví. Obleč se a jdi dolů k bráně."
Když jsem kráčel k bráně, u níž čekávali návštěvníci, aby se setkali s vězni, zahlédla mě pracovnice velvyslanectví a vykřikla: „Dnes mám pro vás dobrou zprávu! Jste propuštěn! V okamžiku, kdy podepíšete tyto propouštěcí
papíry, budete volný. Bude však potřeba, abyste měl ještě trochu strpení a počkal několik dní v nemocnici, než vyřídíme váš převoz na letiště, od této chvíle jste ovšem svobodný člověk!"
Podepsal jsem formulář a plný radosti jsem se vrátil do nemocnice. Jakmile jsem vstoupil do svého pokoje, svlékl jsem si vězeňskou uniformu a hodil ji na podlahu. Dozorce nevěděl o mém propuštění a vztekle mi vyhrožoval, že mě potrestá. Já jsem se zasmál a oznámil mu: „Už nejsem váš zločinec! Jsem volný a mohu odejít!"
Pociťuji lítost nad tím, že mnozí křesťané žijí spoutaní i poté, co Ježíš podepsal jejich propouštěcí dokumenty svou krví. Pokud jsme byli vysvobozeni, měli bychom podle toho jednat!
Poté, co jsem byl odsouzen na sedm let do vězení, požádalo německé velvyslanectví myanmarskou vládu o prominutí mého trestu a o mé vydání do Německa. Němečtí představitelé se zavázali, že se postarají o můj převoz do Německa, kde na mě čeká rodina. Díky Boží milosti bylo jejich žádosti vyhověno.
O tři dny později, 18. září 2001 v jedenáct hodin dopoledne, mi nasadili pouta a imigrační úředníci mě zavezli na mezinárodní letiště v Jangonu. Chovali se ke mně laskavě a slušně, což bylo v ostrém kontrastu k jejich jednání, když mě prve zatýkali
Na letišti mě přivítalo několik zaměstnanců německého velvyslanectví a myanmarských přátel. Jedním z nich byl muž jménem Ding Kaj. Byl to jeden z mých spoluvězňů v cele. Sdílel jsem s ním evangelium, on však tenkrát svůj život Ježíši nevydal. Byl propuštěn brzy poté, co jsme se setkali. Při odchodu mi řekl: „Jestli ti tvůj Bůh pomůže dostat se z vězení, potom ho začnu následovat toho dne, kdy tě propustí."
Když se o mém propuštění dozvěděli moji myanmarští přátelé, zavolali Ding Kajovi a tu zprávu mu oznámili. Jakmile jsem dorazil na letiště, rozběhl se ke mně a objal mě. Poklekli jsme na podlahu a modlili jsme se společně za něj, aby přijal Ježíše za svého Pána. Z Boží milosti jsem mohl během posledních dnů v Myanmaru vést tři lidi ke Kristu.
Nasedl jsem do letadla, které mířilo do thajského Bangkoku. Zpráva o mém propuštění se již donesla k mým křesťanským přátelům, kteří se shromáždili v Bangkoku, aby mě přivítali. Když jsem je spatřil, řekl jsem: „Má práce ve věznici je završena, a tak mě Ježíš vyvedl ven. Ježíš mě tam poslal, abych tam kázal evangelium těm, kdo o něm nikdy neslyšeli, a mnozí byli spaseni."
Stoupli jsme si do kruhu, chytili jsme se za ruce a se skloněnými hlavami jsme děkovali Pánu za jeho dobrotu a milosrdenství.
On je vskutku živý Bůh!
Mnozí bibličtí učenci tvrdí, že číslo sedm reprezentuje Boží dokonalost. Byl jsem odsouzen na sedm let vězení, Pán ovšem s tímto lidským trestem nesouhlasil. Na základě jeho dokonalého plánu jsem byl propuštěn po sedmi měsících a sedmi dnech.
Na cestě z Bangkoku do Frankfurtu mě doprovázel přítel, který odletěl do Thajska, aby mě přivítal po propuštění z vězení. Po pár hodinách letu se mě zeptal: „Bratře Yune, dostaly se k tobě během pobytu ve vězení nějaké zprávy ze světa?" Odpověděl jsem: „Ani slovo."
„V tom případě tady pro tebe něco mám," řekl.
Potom mi podal několik čínských novin z předešlého týdne. Zpočátku jsem nechápal, na co se to dívám. Byly tam fotografie letadla, které míří proti vysoké budově.
Přečetl jsem si ty články a z nich jsem se dozvěděl, že přesně týden před tím, než jsem byl propuštěn, dne n. září 2001 svět dramaticky změnil teror.
DELING: Když se z týdnů staly měsíce a nebylo žádných známek, že by manžela brzy propustili, má víra začala slábnout a já byla čím dál více zklamaná.
Snila jsem o dni, kdy nás Yun přivítá v Německu a ukáže nám zemi, kde jej před čtyřmi lety tak vřele přijali. Čekal na nás, zatímco jsme téměř dva roky pobývali v Myanmaru. Nikdy bych si nepomyslela, že jednou budeme my čekat na něj v Německu, zatímco on bude v myanmarském vězení.
Život v Německu byl pro nás obtížný, ačkoli tamní křesťané dělali vše, co bylo v jejich silách, aby nám pomohli přivyknout místním podmínkám. Zpočátku nikdo z nás nehovořil německy. Jídlo a kultura pro nás byly cizí. Nikdy předtím jsem nezískávala peníze tak, že bych do stroje vložila plastovou kartu a mačkala čísla! Vše pro mě bylo neznámé.
Jak ubíhaly měsíce, upadala jsem do hluboké deprese. Volala jsem k Pánu a snažila se u něj nalézt odpověď.
Jedné noci se mi zdál sen. Viděla jsem v něm různá čísla a rovněž to, že byl Yun propuštěn z vězení. Když jsem číslovky sečetla, dostala jsem výsledek: Osmnáct. Zapsala jsem si tedy číslovku 18 do svého diáře a dětem jsem řekla, že očekávám, že jejich otce propustí 18. dne toho měsíce.
Jednou ráno pak zazvonil telefon a bylo mi řečeno, že Yun má být propuštěn 18. září! Okolo jeho uvěznění však bylo již tolik zklamání a falešných poplachů, že jsem tomu nechtěla uvěřit do chvíle, kdy bude v bezpečí, a to bez ohledu na sen, který se mi zdál.

Nicméně osmnáctého mi telefonoval manžel. Byl na letišti v Bangkoku a chystal se nastoupit do letadla, které mířilo do Německa. Bůh je dobrý!

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

BUDOUCNOST JASNÁ JAKO
BOŽÍ ZASLÍBENÍ
Dne 19. září 2001 v šest hodin ráno naše letadlo přistálo na letišti ve Frankfurtu. Uplynuly téměř čtyři roky úd chvíle, kdy jsem do Německa přicestoval poprvé.
Když jsem Čínu opouštěl, myslel jsem si, že mě rodina bude brzy následovat, Pán měl však jiné úmysly. Bylo toho mnohem více, čemu nás chtěl naučit a čím nás chtěl provést dříve, než se jako rodina sejdeme na jednom místě.
Když jsem absolvoval celní kontrolu, shledal jsem se nejenom s rodinou, ale rovněž s více než tuctem německých věřících! Objímali jsme se a smáli. Dokonce i německý evangelista Reinhard Bonnke (skrze nějž Bůh přivedl k Ježíši miliony duší v Africe i v dalších částech světa) mě přišel na letiště přivítat! Byl jsem velmi poctěn.
Deling zářila štěstím a děti překypovaly nadšením. Bylo to nádherné se-tkání, které nám Bůh dopřál.
Odjeli jsme do města, kde mi již dříve křesťanská misie předala do užívá-ní malý byt. Neměl jsem tam mnoho nábytku a dokonce ani postel, Deling s dětmi jej však s láskou obývali a nechtěli si hledat jiné místo k bydlení, dokud se zase neshledáme. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, zavřeli jsme dveře, poklekli ve společném uctívání a se slzami v očích jsme děkovali Pánu za jeho dobrotu a věrnost. Pozvedl jsem ruce k Pánu a zpíval:

Nemohu se ubránit slzám vděčnosti, které mi zalévají oči, neboť Pánova ruka mě vyvedla z vezení, nemohu jinak než následovat jej, kamkoli mě povede, neboť v jeho probodených rukou nalézám vítězství.

V týdnech, které následovaly po mém propuštění z vězení, se zřetelně ukázalo, že mé zdraví utrpělo újmu. Díky epidemii a Špinavému jídlu a pití, které jsme byli nuceni požívat, byl můj organismus napaden parazity a červy. Ti začali opouštět tělo skrze kůži, která díky tomu nesnesitelně svědila. Nejdříve ze všeho tedy má žena vyvařila veškeré mé oblečení, aby zahubila parazity, kteří v něm přežívali. Pán mi dopomohl k postupnému uzdravení. Bylo to dobré období, během něhož jsem mohl zpomalit a trávit kvalitní čas s manželkou a s dětmi. A tak se konečně prosba mé ženy za klidnější a stabilnější rodinný život začala naplňovat.
S Deling jsme nyní spolu dvacet let. Naše manželství není ani zdaleka dokonalé, mohu však upřímně prohlásit, že je každým rokem lepší a kvalitnější. Deling je tím nejlepším přítelem, kterého zde na zemi mám. Před dvaceti lety byla mladou dívkou, které jsem řekl: „Bůh si mě vybral, abych byl jeho svědkem a následoval jej po cestě kříže a uprostřed velkých těžkostí. Nemám žádné peníze a policie mi je neustále v patách. Opravdu si mě chceš vzít?"
Ona odpověděla: „Nikdy tě nezradím. Připojím se k tobě a společně budeme sloužit Pánu."
Její slib mnohokrát prošel zkouškou, ona však byla Pánu i mně naprosto věrná. Zhruba sedm let z našeho dvacetiletého manželství jsem strávil ve vězení a mnoho dalších let jsem prožil na útěku.
Deling je skvělá manželka a matka. Je mnohem chytřejší než já a když vidí, jak se stále více nořím do práce nebo přespříliš spoléhám na své schopnosti, vždy mi připomíná mé slabosti. Je tichého ducha a nikdy se nevěnuje pomluvám ani v církvi nevyvolává konflikty. Má rovněž vzácný dar uctívání Pána písněmi. Na jednom shromáždění v Číně jsem dychtivě toužil kázat, lidé mi však řekli: „Tvých kázání jsme slyšeli dost. Raději bychom poslouchali Deling, jak zpívá!"
To, že má rodina nežije v Číně, ještě neznamená, že se budeme mimo vlast zdržovat navěky. Neuprchli jsme odtamtud díky vlastnímu úsilí a ve snaze zajistit si snazší život. Opustili jsme Čínu proto, že nás k tomu Bůh jasně vyzval. Potvrdil to i tím, že před námi otevřel dveře a umožnil nám odjet.
Nyní jsme tedy na jiném místě, máme však více práce než kdy předtím, neboť kážeme evangelium a podporujeme hnutí Zpět do Jeruzaléma. Víme
však, že vedení Duchem svatým přináší do života mnoho nenadálých zvratů. Ježíš řekl Nikodémovi: Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Q 3,8)
Pokud tvrdíme, že opravdu následujeme Ježíše, musíme tak činit, aniž bychom vnucovali vlastní podmínky a plány. Pokud nám Bůh jednoho dne řekne, že se máme do Číny vrátit, učiníme tak. Je to velmi prosté. Někteří mohou namítnout: „To je ale hloupost! Nevíš snad, že jsi hledaný zločinec a že tě zatknou, jen co se tam objevíš?"
Nejsme povoláni, abychom žili podle lidského chápání. Jediné, na čem záleží, je podřídit se Božímu slovu a jeho vedení v našem životě. Řekne-li Bůh jděte", půjdeme. Řekne-li „zůstaňte", zůstaneme. Nacházíme-li se v centru jeho vůle, jsme na tom nejbezpečnějším místě na světě.
DELING: Po dvaceti letech manželství již znám manželovo srdce. Jeho srdce i jeho víra jsou pevné. Je velmi otevřený a přímý. Nemá žádný strach z lidí. Hovoří o všem, co má na srdci. V tomto ohledu jsem nikdy nemusela pátrat po tom, co má doopravdy na mysli. Přesně takový, jakého ho vidíte, i je, nic víc a nic míň.
Vážím si jeho lásky a oddanosti Bohu. V tomto ohledu ho velmi dobře znám, avšak ano, je pravda, že v jiných ohledech ho zase neznám tak dobře, neboť okolnosti způsobily, že většinu manželského života jsme prožili odděleně. Nejhorší ze všeho je, že byl zřídka doma a já jsem děti v podstatě vychovávala sama.
Ne vše na tom však bylo pouze negativní! Náš život byl plný těžkostí, velkého utrpení a dlouhých období vzájemného odloučení, na druhou stranu jsme však byli svědky velkých vítězství a zakoušeli jsme hlubokou Boží lásku a milost.
Díky dětem jsem nebyla osamělá. Žily se mnou a byly mi velkou útěchou. Nejtěžším utrpením a bolestí pro mne nebyla chudoba, pronásledování ze strany nevěřících či osamělost. Tím nejtěžším pro mne bylo období, kdy církev začala šířit nepravdivé fámy o manželovi. Dodnes nerozumím tomu, jak někteří bratři mohli být tak záludní a šířit lži o bratrovi, který se tak upřímně snaží sloužit Pánu a milovat druhé.
Yun mi často říká: „Nejsme absolutně ničím. Není nic, nač bychom mohli být hrdí. Nemáme žádné schopnosti ani nic jiného, co bychom mohli Bohu nabídnout. Skutečnost, že se rozhodl použít si nás, spočívá pouze v jeho
milosti. S námi to nemá co do činění. Pokud by se Bůh rozhodl povolat si pro své záměry jiné a nás již nikdy nepoužít, nemohli bychom si ani slovem stěžovat."
Když jsem byla mladší, vzhlížela jsem k Bohu jako k mocnému uzdraviteli, který pro mě něco učinil, avšak po všech těch letech, kdy jsem procházela údolími a bolestivými zkouškami, se mi Ježíš stal všudypřítomným přítelem, který je neustále se mnou. Znala jsem jej jako historického Boha, nyní je pro mne živým Bohem. V průběhu utrpení a zkoušek jsem mnohokrát selhala, on však vždy zůstal věrný. Kdykoli jsem jej prosila o pomoc, pomohl mi.
Ježíš je vším, my ničím.
YUN: Když přemýšlím o tom, co pro mě Bůh v budoucnu chystá, přemáhá mne nadšení! Právě pro tyto skvělé chvíle stojí za to žít pro Ježíše! Duch svatý jedná mocně po celé zemi a pro nás je velkou výsadou, že se můžeme účastnit žně v této poslední době.
Věřím, že těžištěm mé služby bude i nadále hnutí Zpět do Jeruzaléma. To, co začalo jako malý pramének misionářů, kteří opouštějí Čínu, je nyní stabilním tokem, věřím však tomu, že již brzy překoná hranice Číny mohutný proud služebníků evangelia.
Mám příležitost hovořit v mnoha sborech a na mnoha shromážděních po celém světě. Mé poselství západní církvi je jít zpět k základům, abychom opět mohli slyšet Ježíšův hlas, jak k nám promlouvá.
Dále chci vyzvat nejenom západní církev, ale věřící na celém světě, aby s námi spojili ruce v partnerství, jehož cílem je vyučit a vybavit služebníky pro tuto velkou žeň a šířit Boží království nejenom v Číně, ale i dále za její hranice až do Jeruzaléma.
Začala nová církevní éra.
Věřím tomu, že úlohou Západu je být nám partnery, abychom mohli společně celý úkol dokončit.
Nejde nám o dary, ale o partnerství.
Nevím, co přesně nám budoucnost chystá, vím však, kdo to chystá! Od chvíle, kdy mě Pán jako mladého chlapce spasil, to byla vzrušující jízda! Nikdy jsem nevěděl, co na mě čeká za dalším rohem.
Možná mě jednoho dne zabijí kvůli evangeliu v nějaké islámské nebo buddhistické zemi. Až se tu zprávu dozvíte, netruchlete pro mě prosím,
truchlete však pro miliony drahých duší, které jsou zotročeny Satanem a které nemají nikoho, kdo by jim kázal evangelium. Smrt není pro Božího služebníka koncem, ale počátkem nepopsatelného věčného života v Ježíšově přítomnosti.
Pokud uslyšíte, že jsem byl povolán domů, do nebes, uchopte prosím evangelium a pokračujte, kde jsem skončil, kažte a čiňte z lidí všech národností učedníky, dokud Ježíš znovu nepřijde.
Můj Pán Ježíš je tím nejnádhernějším přítelem, kterého kdy můžeme mít. Během všech těch let mi na mé cestě mnoha údolími prokazoval velkou lásku, trpělivost a laskavost.
Mnozí mi řekli: „Yune, ty musíš Ježíše opravdu milovat." Musíte si však uvědomit, že jakákoli láska, kterou v srdci k Ježíši chovám, je tam pouze díky jeho lásce vůči mně. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
(1 J 4,19) Stojí za to znát Ježíše. Je hoden toho, abychom mu odevzdali celý život.
Pokud tak neučiníme, zcela jistě toho budeme jednou litovat.

Budeš jej následovat?