KAPITOLA ŠESTÁ

„BÚH PETRŮV JE TVÝM BOHEM"
V roce 1983 Čínu zasáhla vlna zločinu v podobě vražd, únosů, vydírání a prostituce. Vláda viděla, že se jí kontrola vymyká z rukou, a rozjela kampaň namířenou proti kriminalitě. Stovky zločinců byly veřejně popraveny.
I podzemní církev naneštěstí vláda považovala za nezákonnou a to kvůli tomu, že jsme se odmítli zaregistrovat pod hlavičku Vlasteneckého hnutí. i my jsme se tedy stali cílem této kampaně. Neregistrovaní křesťané byli úřady i státní církví označeni za „duchovní znečišťovatele". Stovky vedou-cích ilegální podzemní církve byly pozatýkány a poslány do vězeňských pracovních táborů. V provincii Henan bylo mnoho křesťanů za svou víru v Ježíše popraveno.
Během této vlny strašného pronásledování se mnou bratr Xu sdílel některé důležité myšlenky. Řekl: Je třeba pečlivě zvážit budoucnost naší pod-zemní církve. Měli bychom být věrni v malém, zatímco od Boha budeme očekávat velké věci. Musíme se naučit všemu, co nám Bůh bude chtít ukalil ze svého slova, ze života, z našich zkušeností i z našeho utrpení. Proto bychom měli zintenzívnit modlitební úsilí a očekávat na Boží milost a zjevení. Založme vzdělávací střediska a zanesme evangelium do všech částí naší země. Potřebujeme být lépe připraveni vyzbrojit vojsko, a tím upevnit Boží církev."
Xu napsal brožuru s názvem Budování čínské podzemní církve. V ní popsal sedm hlavních biblických principů, na které bychom se ve své činnosti měli zaměřit. Děkoval jsem Bohu, že nyní máme v rukou konkrétnější plán pro naše sbory, se kterým se dalo jít kupředu. Až do té chvíle ve skutečnosti neexistoval žádný celonárodní plán jak zasáhnout Čínu. Od roku 1983 až dodnes se evangelium šíří a tisíce služebníků byly vyslány do strategických nezasažených oblastí.
Díky poslušnosti vedení Ducha svatého jsme svou pozornost upřeli na provincii Šaanxi, která byla do té doby jen velmi málo ovlivněná evangeliem. Několik venkovských sborů velmi potřebovalo povzbuzení a kvalitní vyučování. V Šaanxi leží Xian, hlavní město starověké Číny. O této provincii se traduje, že klade evangeliu větší odpor než většina ostatních provincií.
Když jsem se připojil k jednomu modlitebnímu shromáždění v Henanu, vedoucí mi řekli, že dostali dopis od církve v Šaanxi, ve kterém nás velmi prosí, abychom k nim vyslali služebníky, kteří by je naučili zakládat nové sbory. Řekli mi: „Posledních pár dnů se postíme a modlíme za jejich prosbu. Yune, věříme, že Bůh chce, aby ses vydal na západ do Šaanxi. Chceme, abys s sebou rovněž vzal dvě naše spolupracovnice. Ačkoli nemají žádnou zkušenost s kázáním, můžeš je to po cestě naučit. Jsou to bojovnice evangelia a jsou celým srdcem vydané záchraně duší."
Téhož večera, ještě než jsme se vydali na cestu do Šaanxi, jsme Boha požádali, aby připravil srdce lidí na přijetí jeho slova. Během modlitby jsem měl hrozivé vidění, které mnou otřáslo. Ostatní mi pak řekli, že jsem je vyděsil, když jsem z ničeho nic zakřičel: „Haleluja! Ježíšova krev tě přemohla!"
Ihned se přestali modlit a tázali se, co se děje. Pot mi stékal po čele, zatímco jsem vyprávěl: „Měl jsem hrozné vidění. Začala mne pronásledovat odporná černá bytost. Měla děsivou, křečovitě staženou tvář. Přimáčkla mč k zemi a posadila se mi na břicho, abych nemohl vstát. Jednou rukou mě popadla za hrdlo a začala mne dusit. Druhou rukou uchopila jakési železné kleště a pomocí nich se mi snažila zavřít ústa. Sotva jsem mohl popadnout dech. Pak jsem uviděl velkého a silného anděla, jak mi letí naproti. Vší silou jsem vrazil prsty do očí té nestvůry. Spadla na zem anděl mě odnesl do bezpečí. Vykřikl jsem: , Haleluja! Ježíšova krev tě přemohla!' "
Poté, co jsem popsal své vidění, jsme se pomodlili a společně slavili večeři Páně. Svěřili jsme svůj život do Božích rukou. Naše trojice (já a dvě mladé sestry) se poté vydala do okresu Šangnan v provincii Šaanxi. Šangnan je izolovaná horská oblast v jihovýchodní části provincie. Mnozí ze zdejších zbídačených obyvatel nikdy nespatřili nikoho odjinud.
Místní věřící obdrželi zprávu o našem příchodu a narychlo připravili tří denní shromáždění. Dostavili se i vedoucí z několika dalších okresů. První den jsem hovořil o dějinách církve a misie. Druhého dne, asi v jednu hodinu odpoledne, jsem přišel o hlas. Navrhli mi, abych si odpočinul, a aby se místo mě sdílely mé spolupracovnice. Požádal jsem sestru Juan, aby kázala o spasení kříže.
Ani jedna z nich předtím nemluvila na veřejnosti. Nikdy předtím ani nestály před větší skupinou lidí! Juan byla tak nervózní, že padla na kolena a plakala. Bible jí upadla na zem. Všem jí bylo líto a modlili se za ni.
Mě odvedli do pokoje, abych si mohl odpočinout. Když jsem ulehl, začal jsem rozjímat nad poselstvím, které jsem toho rána přednesl.
Najednou jsem uslyšel silný hluk! Několik příslušníků tajné policie vyrazilo dveře mého pokoje. Popadli mě a přimáčkli k posteli. Jeden z nich na mne nalehl celou svou vahou. Jednou rukou mi svíral hrdlo. Druhou si hrábl do kapsy, vytáhl svou legitimaci a zakřičel: „Já jsem od tajné policie. Kdo jsi ty?"
Okamžitě jsem se rozpomněl na vidění, v němž jsem spatřil temnou nestvůru.
Dva další policisté vzali provaz a svázali mi ruce za zády a omotali mi je rovněž okolo hrudi a boků. Jeden z policistů si všiml dřevěného červeného kříže na zdi, na jehož břevnu bylo napsáno: „Neboť tak Bůh miloval svět." Po jeho levé a pravé straně byly nápisy „Visel na kříži" a „Vzal na sebe naše hříchy."
Policisté si ta slova přečetli a hlasitě se zasmáli. Vytrhli kříž ze zdi a přivázali mi jej na záda. Potom do mě začali zuřivě kopat. Na nohy, paže, hruď u žebra mi dopadala jedna rána za druhou.
Majitel domu přišel, poklekl před policisty a prosil je, aby mě pustili. Řekl jim: „Tento muž je dobrý člověk. Neudělal nic špatného. Zatkněte mě prosím místo něj."
Policisté jej vyhodili z místnosti a křičeli za ním: „Nikdy bys nemohl zaplatit dluh tohoto muže."
Poprvé v životě jsem byl poctěn tím, že jsem doslova nesl Kristův kříž na svém těle! Zkrvaveného a ztlučeného mě policisté vítězoslavně odvedli do města. Vzpomněl jsem si na verš: Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se divadlem světu, andělům i liliem. (1K 4,9)
Když mě spatřili lidé ve městě, svázaného provazem a nesoucího velký červený kříž, rozneslo se po okolí, že do města přišel Ježíš z Henanu". Spousta lidí se srocovala okolo, aby mohli tuhle úchvatnou podívanou opatřit na vlastní oči.
Při cestě ulicemi před námi pomalu jel policejní automobil. Amplión rozhlašoval: „Tento muž přišel s Henanu s úmyslem kázat zde o Ježíši. Vážně narušil veřejný pořádek. Klame lidi. Dnes se jej zmocnila policie. Krutě jej potrestáme."
Byl jsem přinucen pokleknout na špinavou zem a policisté mě poté bili pěstmi do hrudi a do obličeje a zezadu mě opakovaně kopali těžkými botami. Obličej jsem měl již celý zkrvavený. Bolest byla natolik nesnesitelná, že jsem upadl a téměř ztratil vědomí. Postavili mě na nohy a přinutili mě doklopýtat do sousední ulice. Byli rozhodnuti učinit ze mě odstrašující příklad co největšímu počtu lidí.
Pozvedl jsem hlavu a zachytil pohledy lidí z davu. Někteří mě litovali a plakali. Když jsem je spatřil, velmi to povzbudilo mou víru. Když se mi naskytla příležitost, pravil jsem potichu jedné ženě: „Nelituj mě prosím. Měla bys plakat nad ztracenými dušemi v našem národě." Když přihlížející uslyšeli můj hlas, naříkali ještě hlasitěji. Policisté mě vodili ulicemi půl dne. Jakmile se začalo smrákat, odvedli mě na velký dvůr u policejní stanice. Provaz, kterým jsem byl svázán, nepovolili, ze zad mi však alespoň sňali kříž. Uzamkli mě ve velké vyšetřovací místnosti. Všiml jsem si, že dveře jsou z oceli a na oknech jsou mříže. Do místnosti vstoupili policisté s podmračeným výrazem ve tváři. S velkou vážností v hlase mě vyslýchali. V srdci mi zazněl Pánův hlas: „Na skrytém místě tě tvůj Otec ochrání."
Křičeli na mě: „Odkud přesně pocházíš?"
„Z Henanu," odpověděl jsem.
Potom mi došlo, že v Henanu jsem na seznamu hledaných osob. Nechtěl jsem jim prozradit jméno našeho okresu ani města, poněvadž mnohé věřící by to přivedlo do potíží, a tak jsem zavřel ústa a byl jsem rozhodnut nezodpovědět již ani jedinou z jejich otázek.
Cítil jsem, že mě Bůh vede, abych předstíral, že jsem blázen, tak jak to v Bibli čteme o Davidovi. Lehl jsem si na zem a choval se jako pomatenec. Koulel jsem očima a slinil jsem. Neřekl jsem však ani slovo. Policisté byli zděšeni a došli k závěru, že jsem se zbláznil. Mnozí se nahrnuli k oknu a nahlíželi dovnitř. Jeden z policistů odešel do vedlejší místnosti a zatelefonoval do Hena nu, aby u místních úřadů zjistil mou totožnost. Ostatní jej následovali, aby zjistili, co se dozví. Zabouchli dveře a nechali mě v místnosti o samotě. Byl jsem stále pevně svázán provazem, takže nepředpokládali, že bych měl šanci utéci. Přihlížející rovněž věnovali pozornost telefonátu a přesunuli se k vedlejšímu oknu, aby zaslechli alespoň něco. V okamžiku, kdy se na mě neupíralo jediné oko, promluvil Duch svatý k mému srdci: „Bůh Petrův je tvým Bohem." Vzpomněl jsem si, jak andělé otevřeli brány vězení a dovolili mu uprchnout. Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? (Žd 1,14)
Provazy, kterými jsem měl spoutané paže, se zničehonic samy přetrhly! Nesetřásl jsem je, ale uvolněné jsem je ponechal na těle. Rozhodl jsem se, že uteču, a pokud mě chytí, řeknu, že jsem chtěl jít pouze na záchod. S rukama stále za zády jsem ústy uchopil kliku, otevřel dveře a vyšel z místnosti! V tom okamžiku mě Bůh naplnil vírou a odvahou. Připomněl jsem si, že krev Ježíše Krista mě ochraňuje. Prošel jsem davem přihlížejících na dvoře. Nikdo mě nezastavil ani se mě na nic nezeptal! Bylo to, jako kdyby Bůh oslepil jejich oči a oni nebyli schopni rozeznat, kdo jsem. Prošel jsem dvorem až k toaletám na severní straně areálu, které byly vzdáleny asi deset metrů od vyšetřovací místnosti. Nyní jsem co nejrychleji strhl provaz z těla. Moje ruce, paže i ramena byly díky dlouhé době, po kterou jsem byl svázán, ochromeny.
Jelikož vstupní brána byla uzavřena, jediná cesta ven vedla přes dvaapůl-metru vysokou betonovou zeď. Na vrcholku zdi byly zacementovány ostré skleněné střepy. Na chvíli jsem se zastavil, hleděl jsem na zeď a modlil se k Bohu, aby mi uzdravil ruce i tělo.
Rozhodl jsem se, že se pokusím zeď přeskočit. Neviděl jsem ostatně jinou možnost. Byl jsem v pasti a každým okamžikem se mohli objevit policisté a zmocnit se mne. Co následovalo, je z lidského hlediska nemožné, Bůh je mi však svědkem, že to, co se chystám popsat, je pravda.
Nejprve jsem se přitáhl k vrchnímu okraji zdi, jak jenom to šlo. Pohlédl jsem se přes její okraj a na druhé straně spatřil odkrytý tři metry hluboký septik.
Zarputile jsem se držel okraje zdi, když tu jsem najednou ucítil, jako by mne někdo nadzvedl a přehodil na druhou stranu! Letěl jsem tak daleko, že jsem přeskočil i ten septik! Pojednou mi v mysli vyvstal verš z Písma: S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu. (2S 22,30)
Petrův Bůh mi neuvěřitelným způsobem pomohl přeskočit zeď a uprchnout! Věřím, že v tomto případě mi překážku pomohl zdolat stejný anděl, kterého jsem předtím spatřil ve vidění. Na hory se snesla tma. Poslepu jsem utíkal pres kopce a lesy. Neměl jsem tušení, kam mířím, ale snažil jsem se co nejvíce vzdálit od policejní stanice.
Při běhu jsem s vděčností v srdci odříkával následující žalm: Ve tmách vzchází přímým světlo; Bůh je milostivý, plný slitování, spravedlivý. ... nezhroutí se nikdy, spravedlivý zůstane v paměti věčně. Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce pevně doufá v Hospodina. Jeho srdce má oporu v Bohu, nebojí se, jednou spatří pád svých protivníků. (Ž 112,4.6-8)
Když jsem někdy dříve běžel tmou, občas jsem zabloudil, avšak Bůh mne ve své hojné milosti vždy dovedl do cíle. Během několika následujících hodin jsem zdolal dvě hory a překročil řeku. Najednou jsem uslyšel, jak ze tmy někdo volá: „Bratře Yune, kam míříš?"
Přistoupil ke mně nějaký muž a zeptal se: „Bratře Yune, proč jsi v tomhle stavu?" Spatřil krev a šrámy na mých rukou a zvolal: „Co se ti stalo?"
Bylo kolem půlnoci. Nepoznal jsem, kdo to je, a tak jsem se jej potichu zeptal: „Věříš v Ježíše? Znáš mě?" Muž odpověděl: „Včera a dnes ráno jsem se účastnil tvého shromáždění, ale dnes odpoledne, když jsi přišel o hlas, jsem utíkal zpět na své hospodářství, abych tam dodělal nějakou práci."
Nevěděl o zatčeních, ke kterým toho dne došlo. Bůh ve své prozřetelnosti tomu muži dovolil, aby shromáždění opustil jen pár minut předtím, než na místo dorazila tajná policie. Tento bratr byl těžce pracující farmář, na kterého každý den čekala spousta povinností. Nyní o půlnoci zrovna pracoval na poli, hnojil úrodu a snažil se dohnat čas, o který přišel kvůli účasti na shromáždění.
Řekl jsem mu: „Dnes odpoledne mě zadržela policie, Pán mne však vysvobodil z jejích rukou. Pomohl mi uniknout přes zeď policejní stanice. Kde zrovna jsem? Můžeš mi pomoci?" Ten drahý bratr mi odpověděl: „Pojď ke mně domů a převlékni se."
„Ne," protestoval jsem. „Na to není čas. Nejdůležitější je, abys mne dovedl k mým spolupracovníkům a vedoucím své církve."
Hospodářství tohoto bratra bylo daleko od místa shromáždění. Okamžitě všeho nechal a po velmi úzké pěšině se se mnou vydal na cestu. Nakonec jsme dorazili do domu, kde jsem byl odpoledne zatčen. Když jsme byli na místě, uslyšeli jsme hlasitou modlitbu. Lidé uvnitř volali k Pánu a přimlouvali se za mé propuštění. Jakmile mě spatřili, těžko se jim chtělo uvěřit vlastním očím! Byli udiveni, že mne Pán vysvobodil z rukou těch bezbožníků. Vyměnili mi mé mokré šaty, omyli mi rány a šetrně mi setřeli krev z rukou a z obličeje.
Snažil jsem se věřící povzbudit. Poté jsem se za ně pomodlil a svěřil je do rukou našeho milosrdného Boha. Učil jsem je: Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. (Sk 14,22) Odvážně prohlásili: „Půjdeme dál v poslušnosti Božímu slovu."
Všichni plakali. Než se rozednilo, opustila naše trojice po závěrečné modlitbě to místo a automobilem jsme vyrazili k dalšímu cíli. Zahanbená policie po mně všude pátrala, nemohla mne však nalézt. O několik dní později jsme se bezpečně vrátili do Henanu.
Naše cesta na západ byla cestou plnou slz a nádherné Boží ochrany před bezbožníky. Byli jsme vskutku závislí na Božím milosrdenství, kterým nás zahrnul díky vroucím modlitbám bratrů a sester. Když jsem se vrátil do Henanu, setkal jsem se s bratrem Xu, s bratrem Fu a se svou drahou manželkou. Jakmile jsem je spatřil, začal jsem citovat následující pasáž z Bible: Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o souzení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti - to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. (2K 1,89) .
Fu byl nadšen, že mne opět vidí. Řekl: „Před pár dny měla tvá manželka na modlitebním shromáždění vidění. Uslyšela hlas: ,Yun byl zatčen v provincii Šaanxi. Je zapotřebí velkého zázraku, aby unikl' Pověděli jsme to církví a všichni se okamžitě začali za tebe postit a modlit."

Když jsem ta slova uslyšel, vytryskly mi z očí slzy vděčnosti za Boží lásku a milosrdenství. Dovolte mi, abych vám řekl, co se dělo s těmi dvěmi ženami, které mne doprovázely na cestě do Šaanxi. Juan byla tak nervózní, že když jsem ji požádal, aby na shromáždění vyučovala, zhroutila se a plakala. Bůh však prostřednictvím slz těch sester vykonal nádherné dílo. Obě se rozhodly zůstat svobodné, aby se mohly plněji věnovat práci pro Pána. Dnes je Juan jednou z hlavních vedoucích skupiny podzemní církve Znovuzrození. Má odvahu lva a je plná víry a odhodlání!
DELING: V našem životě v té době stále více narůstal neklid. Jedna část mé osobnosti toužila po pokojném rodinném životě a po normálním životě s manželem po boku. Když jsme učinili pevné rozhodnutí následovat Ježíše bez ohledu na to, co nás to bude stát, ve skutečnosti jsme nechápali, co všechno to zahrnuje! Rok 1983 byl z hlediska pronásledování v Číně hrozným rokem. Stovky církevních vedoucích policie pochytala jako zločince a poslala do vězení. Byli jsme nuceni prchat před úřady. Pro všechny to byla doba plná napětí a stresu.
Tehdy se manžel odebral do provincie Šaanxi a kázal evangelium v oblasti, do které jsme nikdy předtím žádného služebníka nevyslali. Yun byl pryč několik dní, když tu ke mně ve vidění promluvil Pán a řekl mi, že byl zatčen a že mu sám pomůže uniknout.

Vidění mě velmi povzbudilo. Uvědomila jsem si, nakolik má Bůh vše pod kontrolou. Neměli jsme telefony ani jiný komunikační prostředek, Pán však komunikoval za nás! Pocítila jsem velké štěstí a úlevu, když jsem opět spatřila manželovu tvář! Byl v hrozném stavu. Tloukli jej do hlavy a místy mu vytrhali vlasy. Celé tělo pokrývaly jizvy a modré podlitiny, avšak nyní byl již v bezpečí. Když jsme pak uslyšeli, co vše se přihodilo a jak mu Pán pánů pomohl nadpřirozeným způsobem utéci, byli jsme naplněni vděčností a chválou. Tato zkušenost mi pomohla nabýt důvěry v to, že vše, čím bude Yun v budoucnu procházet, bude v Božích rukou a ve shodě s jeho vůlí.
KAPITOLA SEDMÁ
BŮH CHCE CELÉ MÉ SRDCE
Měsíce jsme žili jako štvaná zvěř. Nikdy jsme dopředu nevěděli, kde budeme spát a zda nás neodvleče policie. Vláda spolu s Vlasteneckou církví oklamala spoustu křesťanů po celém světě tvrzením, že v Číně existuje náboženská svoboda a že lidé mají právo volby. Drze prohlašují, že křesťané již nejsou pronásledováni pro svou víru. Má vlastní zkušenost (stejně jako zkušenost tisíců dalších věřících, kteří náležejí k podzemní církvi) je zcela opačná. Když jsem byl při jedné příležitosti zatčen, dopřála mi policie možnost volby - zda chci být zbit elektrickým obuškem, nebo raději sešvihán provazem. Vysmívali se mi a říkali: „Tohle je tvá svobodná volba."
Náboženská „svoboda" v Číně existuje pouze v případě, jste-li ochotni konat, mluvit, žít a uctívat přesně ve shodě s instrukcemi vlády. Každý, kdo louží žít zbožným životem a zcela se řídit Ježíšovým učením, brzy zjistí, kolik svobody doopravdy má. Ještě týdny poté, co mě v provincii Šaanxi zbili, jsem krvácel z úst. Zatímco jsem se dával do pořádku, rozhodl se můj sbor poslat mě na jih do provincie Hubej. Během této cesty jsme zakoušeli mnohé zázraky. Mnozí byli mocí Ducha svatého zázračně uzdraveni. Úřady vynakládaly velké úsilí ve snaze dopadnout nás, a proto moji spolupracovníci velmi dbali na mou bezpečnost. Přesunuli mě na sever provincie Hubej.
Spali jsme po jeskyních a pěšky jsme prchali z místa na místo. Oblečení jsme měli potrhané a vlasy rozcuchané. Lidé námi byli znechuceni; byli jsme pro ně vyděděnci světa, na které se všechno svaluje (iK 4,13).
Na severu provincie Hubej jsem strávil delší dobu. Odehrály se zde mnohé zázraky a tisíce byly zasaženy evangeliem. To samozřejmě upoutalo pozornost tajné policie a úřady v celé oblasti okolo hranic mezi provinciemi Hubej a Henan byly v pohotovosti. Brzy jsme byli zasaženi bouří pronásledování. Na ulicích každého města byly vylepeny plakáty, na kterých stálo, že všechny ilegální podzemní sbory budou rozprášeny a jejich vedoucí zatčeni. Rovněž prostřednictvím rozhlasu byli lidé varováni, aby nám nenaslouchali a okamžitě kontaktovali úřady v případě, že vědí, kde se nacházíme. Pořádali jsme shromáždění v domě jednoho křesťana v městě Heping na severu provincie Hubej. Ze Sibiře vál studený vítr, který způsobil, že teplota poklesla hluboko pod bod mrazu. Dostala se k nám zpráva, že bratra Enšena zrovna toho rána poslali do vězení. Situace byla tak napjatá a riziko tak velké, že se dokonce i naši věřící hostitelé rozhodli nepřijmout nás toho večera do svého domu. Velmi dobře si byli vědomi toho, že pokud budou přistiženi, jak hostí křesťanské shromáždění, čekají je roky vězení. Matka rodiny poklekla na kolena a úpěnlivě nás prosila, abychom odešli. Promluvil jsem k ní a zeptal se: „Nejsme místní a pronásleduje nás policie. Můžeš nám alespoň půjčit starou roztrhanou deku, abychom v té zimč a chladu přečkali noc venku?' Odpověděla: „Pokud vás chytí, tajná policie pozná, že ta deka je z našeho domu a my budeme mít velké potíže."
Nakonec jsem se svými spolupracovníky bez naděje i bez deky dům opus til. Hladoví a promáčení jsme kráčeli tmou a třásli jsme se zimou. Poblíž se objevilo několik psů a jejich vytí znělo jako výsměch. Byla taková tma, že když jsem natáhl ruku, neviděl jsem prsty. Tedy dokonce i naši bratři nás odmítli! Bůh se rozhodl vyučovat nás takto, abychom ve věci své ochrany a zao patření volali pouze k němu a spoléhali na něj. V slzách jsme se k němu modlili. Bičoval nás mrazivý vítr. Žang Rongliang, já a další spolupracovníci jsme kráčeli dál a pokoušeli jsme se zahřát. Skrze zaťaté zuby jsme zpívali písně. Pochodovali jsme již nějakou chvíli, když jsme na poli narazili na kupku sena. V touze uniknout nepříjemnému větru jsme si v ní vyhrabali díru, bylo tam však místo pouze pro jednoho. Do sena se vplížila jedna sestra.

S Žangem jsme pokračovali v chůzi tmou. Pokoušeli jsme se zahřát tak, že jsme si okolo těla omotali starý roztrhaný pytel.

Poté jsme běželi dva kilometry, až jsme se dostali k velkému rybníku. Tajná policie celou noc prohledávala vesnici, my jsme se však choulili v křoví u rybníka. Po půlnoci teplota ještě klesla. Vítr dorážel čím dále prudčeji a začalo pršet. Ledové dešťové spršky nás bodaly až na kost jako jehly. Drkotaly nám zuby a v žaludku nám hlasitě kručelo. Přitiskli jsme se s Žan-gem k sobě a snažili jsme se trochu zahřát. Poklekli jsme na břehu rybníka a modlili se: „0 Pane, pro svou drahocennou krev, již jsi prolil na kříži, prosíme, slituj se nad naším národem. Rozežeň prosím temné mraky nad Čínou." Asi ve čtyři hodiny ráno jsem se cítil natolik zdeptán, že jsem poodešel a u samotě jsem volal k Pánu. V té zimě jsem najednou obdržel jasné vidění od Ducha svatého. Na obloze se stahovala černá mračna. Od pouště se přihnala prudká pí-sečná bouře a pohltila mě. Slyšel jsem hřmění, nepršelo však. Najednou jsem spatřil obrovskou vlnu přicházející od severu. Řítila se ke mně vodní stěna a chystala se mne smést. Zvolal jsem: „Bože, zachraň mě!" Potom jsem spatřil velkou, asi metr vysokou nádobu. Vznášela se přede mnou. Popadl jsem ji a co nejrychleji jsem skočil dovnitř. Z nebe se okamžitě na nádobu snesl deštník. Držel jsem deštník pevně nad hlavou a zatímco z nebe padaly provazy deště, já jsem zůstal suchý. Smýkaly mnou proudy vody. Nádoba narážela do kamenů, byl jsem však v bezpečí. Sedě v nádobě jsem pozvedl oči a spatřil, jak jsou bratři a sestry z nejrůznějších částí Číny zatýkáni, biti a vězněni. Viděl jsem hroznou vlnu pronásledování, nemohl jsem však nikomu pomoci. Pouze jsem plakal. Poté, co vidění skončilo, jsem si hořce stěžoval Pánu: „Proč nemáš dostatek síly, abys ochránil mne a další věřící? Vím, že budu také zatčen. Padnu do rukou tajné policie. Mám matku a manželku. Proč se mnou takto zacházíš?" I přes můj hněv mi Pán neodpověděl. Domů jsem se vrátit nemohl, protože bych byl zatčen. Nemohl jsem pomoci bratrům a sestrám, kteří byli mučeni po celé Číně. Cítil jsem se zdeptaný. Nemohl jsem kupředu, nemohl jsem se vrátit. Bůh si použil tyto okolnosti, aby mi ukázal, že chce, aby celé mé srdce bylo zcela vydáno jemu. V mé zoufalé situaci se mi v mysli začala rodit nová píseň:
Dokud jen budu žít, budu milovat pouze svého Pána,
celým svým srdcem, silou a myslí budu milovat pouze svého Pána,
bez ohledu na to, co se mi přihodí, budu milovat pouze svého Pána,
ve všech svých skutcích a slovech budu milovat pouze svého Pána.
V čase, kdy jsem pokořen a učím se, budu milovat pouze svého Pána,
v čase radosti a veselí budu milovat pouze svého Pána,
i když na mne bude doléhat hlad, i když budu nasycen,
budu milovat pouze svého Pána,
jsem jeho v životě i smrti, budu milovat pouze svého Pána.

Bůh za mne obětoval svůj život,
můj těžký hřích byl odpuštěn,
celý svůj život jsem mu zasvětil,
budu milovat pouze svého Pána.
Pověděl jsem Žangovi, co jsem spatřil ve viděni. Řekl jsem mu: „Musíme toto místo opustit. Bůh nás ochrání. On bude naším úkrytem." Pokračovali jsme v cestě, aniž bychom čekali, až se rozední.
Nyní jsem již daleko lépe chápal, že ať se dostanu do jakékoli situace, budu v Pánových rukou a on mě vysvobodí. Znovu jsem vyrazil vpřed pod le Pánova povolání.
Cítil jsem zahanbení a vinu kvůli tomu, jak jsem si Pánu stěžoval, on mi však prokazoval trpělivost a lásku a nejednal se mnou tak, jak jsem si zasloužil, ale citlivě mi pomáhal, jako když orel pečuje o svá mláďata.
DELING: Počátkem 80. let jsme se těšili z krásnějšího vztahu a z užší jednoty než kdykoli předtím. Tlak, který na nás byl vyvíjen, znamenal, že abychom vůbec přežili, museli jsme spoléhat na Pána a jeden na druhého. Láska sourozenců přinášela mému srdci velkou útěchu. V té době jsme rovněž byli svědky největšího počtu zázraků za dobu naší služby Pánu. Nadpřirozená navštívení, uzdravení a osvobození od démonů byla na denním po řádku.
Přes všechny těžkosti (nebo možná právě díky nim) zakoušela církev rychlý růst. Oheň probuzení od Pána byl zažíhán po celé Číně. Přihodilo se i několik pozoruhodných věcí, které přivedly zástupy ke spasení kříže. V mé domovské vesnici Jenžang žil muž jménem Žang, který byl tajemníkem komunistické strany a po léta mučil křesťany. Stejně jako apoštol Pavel, než se setkal s Ježíšem, i Žang zdánlivě nacházel potěšení v likvidaci církve. Jednoho zimního večera jsem spolu s matkou, bratrem Fu, několika spolupracovníky a Yunem šla do Jenžangu. Navštívili jsme tam jednu křesťanskou rodinu a modlili se za ni. Shromáždilo se tam na třicet křesťanů, rozhodli jsme se tedy, že uspořádáme shromáždění. Jeden ze sousedů zaslechl naše uctívání a upozornil na nás tajemníka strany Žanga. Ten do domu poslal tým policistů. Vyzbrojeni obušky a provazy nás přišli zatknout a odvést na místní policejní stanici. Tajemník strany měl bratra, který bydlel v nedaleké vesnici. Ten trpěl mentální poruchou. V okamžiku, kdy se příslušníci policie chystali přerušit naše shromáždění, vložil ďábel do srdce a mysli tajemníkova bratra vražedného ducha. Ten zabil svou osmdesátiletou matku tak, že jí rezavým nožem uřezal hlavu. Její tělo pak hodil do latríny na dvorku. Ve chvíli, kdy Fu vedl zpěv, vběhli policisté na dvůr před dům, v němž jsme byli shromážděni. Vykopli dveře a krutě ztloukli bratra Fu pendreky. Doba, po kterou mučili toho postaršího muže tak, že jej div nezabili, se zdála jako věčnost. Potom jeho bezvládné tělo pevně svázali provazy. Nám nezbývalo nic jiného než se modlit za svého milovaného pastora. Yunovu matku povalili na zem a zuřivě do ní kopali. Když se ji chystali svázat provazy, všimli si, že na shromáždění jsou přítomni nějací mladí. Svázali je tedy namísto ní a všechny nás odvedli na policejní stanici.
Toho večera nás nechali v cele a rozhodli se, že budou pokračovat až po rozednění. V noci se však k tajemníkovi donesla zpráva, při níž mu ztuhla krev v žilách: „Tvůj mladší bratr zabil vaši matku! Má uříznutou hlavu a její tělo se našlo v latríně!" Tajemník běžel domů a na náš případ docela zapomněl. Ráno jsme se tu novinu dozvěděli a volali jsme k Pánu, aby se slitoval nad tajemníkem a jeho rodinou, aby se mohli kát a přijmout odpuštění. Když tajemník dorazil domů, nalezl bratra v posteli. Zeptal se ho: „Kde je matka?" On mu odpověděl: „Už jsem ji zabil a její tělo hodil do latríny." Tajemník se na něj zlostně rozkřikl: „Proč jsi tu hroznou věc udělal?" Duševně nemocný bratr mu odpověděl: „A proč ty pronásleduješ křesťany? Právě proto, že je pronásleduješ, jsem zabil matku." Hned nato vytáhl dlouhý rezavý nůž a pokusil se napadnout rovněž bratra, ovšem příslušníci tajné policie, kteří Žanga doprovázeli, mu v tom zabránili. Spoutali jej a odvezli na policejní stanici. Jak tajná policie, tak obyvatelstvo celé oblasti uvěřili, že tento incident je Božím soudem nad Žangovou rodinou za to, že pronásledoval křesťany. Od té chvíle nechávaly úřady křesťany na pokoji. Ta událost vyvolala údiv u všech ve vesnici. Všichni vyznali: Ježíš je vskutku živý Bůh." Celá vesnice se obrátila k Bohu a přijala křest. Všichni křesťané projevili tajemníkovi a jeho rodině opravdovou lásku a soucit. Té rodiny se to hluboce dotklo a všichni její členové pokorně při jali Ježíše. Na mysl mi přišlo Písmo: Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

Mnozí z nově uvěřivších ve vesnici Jenžang se rozhodli celým srdcem sloužit Pánu. Rozhodli se přinést evangelium do těch oblastí, které ještě nikdy neslyšely jméno Ježíš. A tak se toho strastiplného roku 1983 různým způsobem a díky mnohé prolité krvi evangelium rychle šířilo.
KAPITOLA OSMÁ
„UPOKOJTE SE A VĚZTE, ŽE JSEM JÁ BŮH"
... a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží. (Fp 1,14)
Děkuji Bohu za jeho milost a za jeho povolání pro můj život. Jak velká je moc, kterou uděluje těm, kdo v něj věří! I když po celé Číně právě zuřilo pronásledování, připravovali jsme se s manželkou na cestu na sever. Společně jsme zpívali píseň inspirovanou mocným prohlášením apoštola Pavla ze Skutků 20,22-24:
Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch pudí,a nevím, co mě tam potká.Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje,že na mne čekají pouta a utrpení.Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běha splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše:Hlásat evangelium o Boží milosti.
Pokračovali jsme ve shromážděních, povzbuzovali věřící a prosili Pána o vedení. Během jedné modlitební chvíle k nám najednou Pán prorocky promluvil: „Když tentokrát s manželkou půjdete na sever, ocitnete se v nebezpečí. Nehledě na to, co se stane, Pán bude s vámi." Následujícího rána, ještě před východem slunce, jsme se s Deling vydali autobusem do okresu Wujang na severu. Minuli jsme mnoho autobuso vých zastávek, na kterých byly vylepeny plakáty s mou fotografií a jménem a které upozorňovaly, že jsem nebezpečný zločinec a kontrarevolucionář. Plakáty mě obviňovaly, že jsem vůdce protivládní organizace, která podnč cuje proti státní náboženské politice.
Vjednom městě jsme museli přestupovat na jiný spoj. Měl jsem sluneční brýle, abych si zakryl oči. Mnozí z těch, kdo čekali na zastávce, si plakátů všimli a zaslechli jsme, jak o nich diskutují. Jeden muž povídal: „Kdo toho zločince na útěku pomůže chytit, dostane velkou odměnu."

Naše nitro bylo naplněno nepopsatelnou radostí, protože jsme věděli, že Pán je naším útočištěm. Drželi jsme se za ruce a cítili jsme se velmi poctěni, že kvůli Ježíši můžeme být hledanými zločinci. Je velkou ctí zakoušet pokoření pro Pánovo jméno. Zjistili jsme, že křesťané v Henanu jsou zcela jiní než v provincii Hubej. Všichni byli ochotni riskovat kvůli nám život a přijmout nás, „zločince", do svého domu. Čím napjatější situace byla, tím horlivěji se snažili prokazovat lásku a úctu Božím služebníkům. Pokračovali jsme v chůzi. Shromáždění se mělo konat v jisté vesnici. DUchem svatým jsme byli vedeni, abychom zpívali mocnou píseň Pánovi mučedníci:
Ode dne, kdy se o Letnicích zrodila církev,
Pánovi následovníci se dobrovolně obětovali.
Desítky tisíc jich položily své životy, aby se evangelium mohlo šířit,
a díky tomu přijali korunu života.
Refrén:
Být mučedníkem pro Pána, být mučedníkem pro Pána.
Jsem ochoten slavně položit svůj život pro Pána.
Ti z apoštolů, kteří Pána milovali až do konce,
dobrovolně Pána následovali po stezce utrpení.
Jana vyhnali na osamělý ostrov Patmos,
Štěpána ukamenoval k smrti rozlícený dav.
Matouš byl davem ubodán v Persii, Marek zemřel, když jej koně roztrhli vpůli,
Doktor Lukáš byl bezohledně pověšen, Petr, Filip a Šimon byli ukřižováni.
Bartoloměj byl pohany zaživa stažen z kůže,
Tomáš zemřel v Indii, když pět koní roztrhalo jeho tělo,
Apoštola Jakuba stal král Herodes,
Jakub Menší byl rozřezán napůl ostrou pilou.
Jakub, bratr Páně, byl ukamenován k smrti, Juda byl pověšen na sloup a zastřelen šípy,
Matějovi stali hlavu v Jeruzalémě, Pavel se stal mučedníkem za císaře Nera.
Jsem připraven vzít svůj kříž a jít kupředu,
následovat apoštoly na cestě oběti.

Aby desetitisíce drahocenných duší mohly být spaseny,
jsem ochoten zanechat vše a být mučedníkem pro Pána.
Když jsme dozpívali, místo, na kterém jsme byli shromážděni, se zatřáslo. Byl slyšet hlasitý pláč. Povstal jsem, abych promluvil o Pánově utrpení. Padl však na nás Duch svatý a my jsme se začali vroucně přimlouvat za svůj národ. Obnovili jsme svůj závazek bojovat pro Pána.
Když shromáždění skončilo a všichni již odešli spát, bratr Žen, pokorný a věrný křesťan, poklekl na dvoře a pokračoval v modlitbách za náš národ. Duch svatý mu jasně oznámil: „Jsou mezi vámi ti, kdo budou během tří dnů svázáni a zbiti pro mé jméno. Někteří dokonce kvůli mně položí svůj život."
Poté, co mi to oznámil, jsem cítil, jak Pán hovoří ke mně osobně. Zašeptal jsem modlitbu: „Otče, jsem připraven trpět pro tvé jméno." Spolu s manželkou jsme se modlili a pocítili jsme, že by se měla vrátit domů a potěšit rodiny mnohých služebníků, kteří byli uvězněni. Zamával jsem jí na rozloučenou a místní věřící ji odvezli na autobusovou zastávku.
Po celé tři dny, co trvalo naše shromáždění, hustě sněžilo. Některé starší domy ve vesnici se pod tíhou sněhu na střeše zhroutily. Celá vesnice byla pokryta ledem a sněhem, srdce všech přítomných však naplňoval Boží oheň. O půlnoci třetího dne, 17. prosince 1983, shromáždění vrcholilo. Hostitelé připravili teplou vodu a chystali se všem umýt nohy. Já jsem umýval nohy svého spolupracovníka svými slzami. Poté mě vybídli, abych se posadil. Sundali mi ponožky a svými slzami mi umyli nohy; potom mi boty znovu opatrně obuli. Naše shromáždění se konalo v místě nazvaném „Vesnice lásky". Jak pravdivé se to nakonec ukázalo! Rozdělili jsme se a odešli si odpočinout do domů různých křesťanů. Ještě než jsme odešli, bratr Žang sundal svůj velký zimní šál a dal mi jej. Ihned poté, co jsme opustili místo setkání, nás na okraji vesnice zastavilo asi dvanáct mužů s baterkami. Křičeli: „Kdo jste? Co tu pohledáváte?" Naši spolupracovníci pochopili, že něco není v pořádku, a tak se obrátili a začali utíkat. I já jsem se obrátil na útěk, bylo však již pozdě. Jeden z mužů, který v ruce třímal elektrický obušek, se ke mně rozběhl a uštědřil mi ránu o síle několika stovek voltů. Okamžitě mě to odmrštilo vzad. Ležel jsem ve sněhu a tělem mi procházela nesnesitelná bolest. Kopali mě okovanými botami a mlátili rukojeťmi svých pistolí. Spolu semnou byli zatčeni další čtyři bratři. V tom okamžiku jsem uslyšel tichý hlas shůry, který mi řekl pouhá dvě slova: ,Já vím!" Uvědomil jsem si, že je to známý hlas Pána Ježíše, který před mnoha staletími řekl pronásledovaným věřícím ve Smyrně: Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat, vím, jak tě urážejí ti, kdo si fikají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův! Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Bud' věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj 2,9-10)
Můj Pán věděl, čím zrovna procházím, a věděl rovněž o všem, co budu muset vytrpět. Velmi mě to povzbudilo! V mysli mi vyvstalo proroctví bratra Zena a všechna bolest mě opustila. Jeden z policistů se na mě obrátil: „Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Kolik máš spolupracovníků? Kde jsou? Mluv! Řekni nám pravdu!" Naklonil se ke mně a snažil se mě ještě více zastrašit: „Mluv pravdu. Pokud zalžeš, zaživa tě stáhnu z kůže!"
Najednou jsem uvnitř pocítil napětí, neboť jsem si uvědomil, že mnoha bratrům a sestrám, kteří jsou stále ještě ve shromáždění, hrozí velké nebezpečí, že budou odhaleni. Jediné, nad čím jsem byl v tom okamžiku schopen uvažovat, byl způsob, jak je zalarmovat a upozornit na blížící se hrozbu. Duch svatý mi okamžitě připomněl příběh krále Davida, který při setkání s Abímelekem předstíral šílenství. Silným hlasem jsem začal křičet: „Jsem nebeský muž! Žiji ve vesnici Evangelium! Lidé mi říkají Jitřenka! Můj otec se jmenuje Hojnost Požehnání! Má matka se jmenuje Víra, Naděje a Láska!"
Policisté do mě divoce kopali a poté mě opět postavili na nohy. Křičeli: Co nám to tu vykládáš za nesmysly? My jsme se tě ptali, odkud jsi a kdo jsou tví spolupracovníci!" V tom okamžiku jsem byl obrácen k východu. Řekl jsem jim: Jsou v támhleté vesnici." Znovu jsem pak vykřikl silným hlasem: „Chytila mne tajná policie!"
Policisté do mě strčili a přikázali mi, abych je dovedl ke svým spolupracovníkům. „Veď nás. Pokud lžeš, za živa tě stáhneme z kůže," hrozili.
Šel jsem před nimi a hlasitě křičel: „Byl jsem zatčen tajnou policií! Nevím, kde se shromáždění odehrávala, protože jsem nebeský muž. Nepocházím ze země!"
Křičel jsem stále hlasitěji v naději, že mě spolupracovníci uslyší a utečou dříve, než budou rovněž zatčeni. Od té doby, zpočátku bez mého vědomí, mi věřící v Číně přezdívají „nebeský muž". Jak je vidět, nežádal jsem o tuto přezdívku, poněvadž jsem pouze křehká lidská nádoba, takový je však její původ. Mnozí bratři a sestry se přiběhli podívat, co se děje, namísto, aby uprchli,
když zaslechli můj hlas! Záleželo jim více na mně než na vlastním bezpečí. Vedl jsem policisty sněhem k vesnici, která ležela východním směrem. Popadli mě a křičeli: „Rychle, řekni nám, který je to dům! Zaveď nás dovnitř!" Předstíral jsem, že jsem zmaten, a volal jsem: „0 ne! To není tahle vesnice. Zmýlil jsem se! Mí spolupracovníci jsou v jiné vesnici!"

Povalili mě na zem a znovu mě bili a kopali. Použili také obušek s úmyslem zabít mě elektrickým proudem. Zcela jistě bych tehdy namístě zemřel, kdyby mě Bůh neochránil. Někteří bratři a sestry nás potichu zpovzdálí sledovali. Když spatřili, jak mě policisté trestají, byli naplnění zármutkem a začali se modlit. Policisté si jich všimli. Nechtěl jsem, aby věřící kvůli mně riskovali, a tak jsem opět křičel: „Jsem nebeský muž. Nevím, kde se shromáždění konalo. Neznám žádného z vás, kteří tu opodál stojíte. Nebeský muž nebude nikdy jednat jako Jidáš! Znám pouze Mistra v nebesích!" Bratři a sestry si uvědomili, že je varuji. Obrátili se a utekli. Policisté zuřili, když poznali, že jsem je napálil. Já a mí čtyři spolupracovníci jsme byli natlačeni do kabiny traktoru, kterým jsme měli být dopraveni do města Wujang. Byli jsme připoutáni jeden ke druhému provazem jako dobytek jdoucí na porážku. Stoje na zádi traktoru jsem hlasitě zpíval:
Nejdříve je na řadě krev, potom olej pomazání.
Nejdříve musíme být očištěni, potom přijímáme Pánovo požehnání.
Nejdřív musíme prožít Golgotu, potom přjdou Letnice.

Kříž kříž navěky má sláva,
jeho krev smyla mé hříchy,
jenom díky krvi Ježíše.

Umístili nás pět do vězeňské cely na policejní stanici. Teplota byla pod bodem mrazu. Nebylo tam žádné topení a navíc mi sebrali kabát a hodili jej do sněhu. Chvěli jsme se zimou a končetiny nám začaly modrat. Téměř jsme upadli do bezvědomí. Zmrzlá pouta se nám zařezávala do napuchlých zápěstí jako nože. Použil jsem je k tomu, abych klepal na dveře a na železná okna. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem v rohu cely rozbitou dřevěnou bednu. Byl v ní starý buben. Začal jsem do něj bušit pouty a dělat pořádný rámus. Co nej hlasitěji jsem zpíval Žalm 150:
Haleluja.
Chvalte Boha v jeho svatyni,
chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí,

chvalte ho za jeho bohatýrské činy,
chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost!
Chvalte ho zvukem polnice,
chvalte ho harfou a citarou,
chvalte ho bubnem a tancem,
chvalte ho strunami a flétnou,
chvalte ho zvučnými cimbály,
chvalte ho cymbály dunivými]
Všechno, co má dech, a( chválí Hospodina]
Haleluja.
Čím déle jsem zpíval, tím více jsem byl naplněn radostí. Vstal jsem a chválil Pána. Postupně jsem nabyl citu ve zmrzlých rukou a chodidlech, takže mě již více nezábly. Ostatní bratři poklekli na kolena a vroucně se přimlouvali za Čínu. Zvenku k nám doléhal ostrý hvizd větru, naše cela však byla naplněna pláčem a sténáním přímluvných modliteb. Policisty velmi rozčilovalo mé bubnování a zpěv, nechtělo se jim však vy-lézat z vyhřátých postelí a zasahovat. Naše pětice se v průběhu noci navzájem povzbuzovala a posilovala ve víře. Stejně jako Šadrak, Méšak a Abednego jsme poznali, že tam, kde je Duch Páně, tam je svoboda, ať se již nacházíme v promrzlé cele nebo v ohnivé peci. Haleluja!
Následujícího rána otevřeli dozorci celu a vyvedli nás na dvůr. Na zemi ležela silná vrstva sněhu. Mým čtyřem bratrům sundali pouta. Řekli jim: Musíte tady uklidit všechen sníh. Avšak tomuhle bláznivému nebeskému muži je nesundáme. Včera večer dělal kravál a kvůli jeho bubnování a zpěvu jsme nemohli usnout." Šéf dozorců mi zamával svým elektrickým obuškem před očima a řekl: "Teď přišla chvíle, aby ses probudil!" Přikázal mi, abych před ním poklekl. Hlasitě jsem odmítl: „Před tebou nepokleknu. Pokleknu pouze před svým Bohem!" Arogantně prohlásil: „Já jsem tvůj Pán! Já jsem tvůj Bůh! Pokud přede lunou poklekneš, můžu tě okamžitě propustit." Hněvivě jsem mu odvětil: „Ve jménu Ježíše ty nejsi můj Bůh! Jsi pouze důstojníkem tady na zemi. Můj Pán přebývá v nebesích. Jsem nebeský muž."
Otočil vypínačem na svém elektrickém obušku a zavrčel: „Když jsi tedy ten nebeský muž, tak se určitě nebudeš bát tohoto elektrického obušku. No tak! Chyť jej rukama!" Několik dozorců mě popadlo za paži a přinutilo mne natáhnout ruku. V mžiku jí projelo několik stovek voltů elektrického proudu, což bolelo stejně, jako kdyby mě bodl škorpión nebo mi srdce proklálo tisíc šípů. Cítil jsem, že nemám daleko do ztráty vědomí, a tak jsem zvolal: „Pane, slituj se nade mnou!" V tom okamžiku se elektrický obušek porouchal! A nešlo jej uvést opět do provozu! Otevřel jsem oči a zíral na dozorce, který se opovážil nazvat sám sebe „Bohem". Zhrozil se. I přes nízkou teplotu se zřetelně potil! Obrátil se a utíkal pryč, jak rychle to jen šlo! Moji čtyři bratři byli svědky této události a když spatřili, jak mě dozorci přinutili dotknout se elektrického obušku, modlili se k Bohu, aby se nade mnou slitoval. Následujícího rána nás nacpali do nákladního automobilu a převezli do věznice ve Wujangu.
Když jsem cestou do cely procházel vězeňským dvorem, byl jsem si jist, že zde díky vlně pronásledování namířenému proti církvi musí být mnoho křesťanských bratrů. Ve snaze povzbudit je jsem zakřičel: „Nebeský muž byl poslán do vězení. Nejsem jako Jidáš! Nezapřu Pána!" Poté, co jsme dorazili na místo, mě bachař zamkl do stejné cely jako bratra Žena a další muže. Ve své cele jsem o několik minut později uslyšel, jak se otvírá vězeňská brána. Přiváděli další věřící. Strážný u brány se jednoho z křesťanů zeptal: „Jsi nebeský muž, nebo pozemšťan?"
Bratr mu odpověděl: „Nerozumím, o čem mluvíš." Strážní se takto chtěli dozvědět, kteří z křesťanů jsou jako nebeský muž, kterého právě přivezli, a kteří nikoli.
Ten bratr nakonec prohlásil: "Jsem pozemský člověk, ne nebeský."
Strážný mu na to řekl: „Protože jsi jenom pozemský člověk, dám tě dnes večer do cely nebeského muže." Když ten muž vstoupil do cely, klečel jsem v modlitbě. Upřeně jsem na něj pohlédl. Můj duch byl rozzloben, neboť zapřel, že je křesťan, aby si ulehčil situaci.
S naléhavostí v hlase jsem vykřikl: „Měl jsi ďáblu říct ne! ne! ne!"
Povstal jsem a stále jsem křičel: „Musíš říct ďáblu ne! ne! ne!"
Zatímco mě pozoroval, pravým ukazovákem jsem na cementovou stěnu psal Ne! Tlačil jsem na drsnou stěnu tak silně, že se mi prst obrousil a začal krvácet. Krví jsem pak prstem na stěnu napsal: „Ne! Ne! Ne! Neboj se! Nespoléhej na člověka, věř pouze Ježíši." Když ten bratr spatřil ta slova napsaná mou krví, cítil se velmi zahanben a usvědčen ze zrady svého svědectví. Sklonil hlavu a v pláči se kál. Poté, co byl propuštěn z vězení, se stal vedoucím svého domovského sboru. Několik starších křesťanek, které žily nedaleko, se doslechlo o našem zatčení. V noci se proto lopotily sněhem, aby nám přinesly své nejlepší deky a kabáty. Jedna ze starých sester se dokonce belhala sněhem o berlích; ta ková byla její láska k Boží rodině! Když dorazily k věznici, strážnému řekly, že tyto dary přinesly nebeským lidem. Strážný se zeptal: „Komu?"
Odpověděly: „Nebeským lidem."
Byl jsem v cele, která byla nejblíže vězeňské kanceláři, takže jsem celý ten rozhovor vyslechl. Mé srdce bylo v reakci na jejich lásku naplněno díku vzdáním. Zvolal jsem, aby ty drahé sestry alespoň slyšely můj hlas: ,Já jsem nebeský muž!"
Druhého dne si dozorci přebrali dary starých sester. Do cely mi hodili starou roztrhanou deku a dobré přikrývky a oblečení si ponechali. Ženy mi přinesly rovněž nové boty, ale jeden z bachařů je ukradl. Deka, kterou jsem dostal, byla stará a roztrhaná, láska těch sester mě však naplnila velkou vírou a odvahou. Ve věznici se nacházely desítky křesťanů a všichni jsme pro svou víru v Pána zakoušeli hrozné bití a mučení. Bůh nás však obdařil zvláštní trpělivostí a moudrostí při jednání s trýzniteli. Vedoucí věznice s oblibou naváděli některé ze zlých vězňů, aby bili ostatní. Za špinavou práci, kterou za ně tito vězni takto vykonávali, jim nabízeli lehčí tresty a podpláceli je slibem lepší stravy. Když se vydávalo jídlo, předkládali nám malou misku plesnivé bramborové kaše s ředkví. Jednou týdně jsme dostávali tzv. mantou - malý bochánek chleba připravovaný v páře. Jelikož všichni vězni neustále hladověli, byla to pro nás opravdová hostina.
Jednoho večera, když jsem obdržel svůj vytoužený mantou, jsem poklekl na kolena, zavřel oči a s mantou nad hlavou jsem Pánu vzdával díky. Zatímco jsem měl oči stále zavřené, jeden ze spoluvězňů se ke mně přikradl a vytrhl mi bochánek z rukou.
Jeden z bachařů si všiml, jak mi ten muž mantou vzal a ukryl jej do kapsy u košile. Dozorci jej nemilosrdně zmlátili a ostatním vězňům přikázali, aby ho bili také. Potom jej přinutili, aby poklekl k otvoru, který sloužil jako zá-chod, a hlavu mu strčili do výkalů. Jako smyslů zbavení tlačili hlavu toho muže do díry, div že se neutopil. Pociťoval jsem ohromnou vinu! Nekontrolovaně a hlasitě jsem plakal nad tím, co se přihodilo mému spoluvězni. Volal jsem k Pánu: „Ó Bože, slituj se nade mnou! Slituj se nade mnou! Odpusť mi prosím!"
Příštího rána mě dozorci vyvedli z cely a zkoušeli na mém těle bojová umění. Kopali mě a bili pěstmi, dokud mě nepovalili na zem a dalším vězňům pak přikázali, aby mi šlapali na hruď a na slabiny. Z úst mi proudem tekla krev. Točila se mi hlava a tělo mě velmi bolelo. Byl jsem si jist, že umírám. Až do toho okamžiku jsme s bratrem Zeném předstírali, že se neznáme, nikoli jsme sdíleli společnou celu. Kdyby se totiž vedoucí věznice doslechli, že se dva křesťané navzájem povzbuzují, rozzlobili by se. Když ovšem Zen spatřil, co se mi na dvoře přihodilo, přispěchal ke mně, objal mé tělo a naříkal: „Nebeský muži, můj drahý bratře!" Rukávy mi pak utřel krev vytékající z nosu a úst.
Žen se o mě staral jako anděl. Neustále mě povzbuzoval biblickými slovy naděje. Ostatní vězni a dozorci poznali, že má laskavé a milosrdné srdce, a měli jej díky tomu rádi. O pár dní později si pro něj přijela tajná policie, aby jej převezla do jeho rodného města k vynesení rozsudku. Křičeli: „Žene, nachystej se. Je čas odejít."
Zen mě opouštěl jen velmi nerad. Společně jsme poklekli na podlahu a se slzami v očích se pomodlili.
Jdi v pokoji," řekl jsem mu.
Vzali tohoto Božího muže a odvedli ho z naší věznice i z našeho života. Ačkoli Zen odjel, jeho učení zůstalo. Někteří vězni si mezi sebou začali říkat: „Měli bychom věřit v Ježíše." Výsledkem bylo, že se mnou přestali krutě zacházet. Byl zde mimo jiné jeden mladý vězeň, který byl nevěřící, ač jeho matka byla křesťanka. Byl v mé cele několik dní a s překvapením zjistil, že nejsem šílený, jak mu o mně řekli dozorci. Ostatním vězňům pak říkal: „Yun není blázen. Je to člověk, který za svou víru v Boha zaplatil velkou cenu."
Svlékl si plášť a s láskou a soucitem mi jej dal. Druhého dne jej z cely odvedli a dali mu práci v kuchyni. Zanedlouho dostal svolení odejít domů a stal se z něj oddaný učedník Ježíše Krista.
Během dnů, které jsem strávil ve věznici, jsem byl mnohokrát vyslýchán. Vedoucí nabyli dojmu, že ulovili „velkou rybu", nemohli se však dopátrat mé skutečné totožnosti. Použili všechny metody s cílem zjistit, odkud po cházím, a vypátrat tak i mé spolupracovníky. Hatil jsem jejich plány tak, že jsem tvrdošíjně odmítal odpovídat na jejich otázky. V žádném případě jsem nechtěl upozorňovat na bratry a sestry z domovského sboru. Jelikož jsem neodhalil svou totožnost, poslali zástupci úřadů ve Wujan-gu dopis do všech okresů v Henanu a požádali tamní představitele, aby se dostavili a sdělili, zda náhodou nepocházím z jejich oblasti. Dostavilo se několik důstojníků tajné policie z jiných okresů, odcházeli však zklamáni, neboť jsem nebyl tím, za koho mě pokládali. Vedoucí věznice telefonovali po celé provincii a snažili se mě identifikovat. Více než pět týdnů po mém zatčení jsem byl nakonec identifikován. Okolo půl deváté ráno 25. ledna 1984 dorazili důstojníci tajné policie z okresu Nanjang a okamžitě mě poznali. Ohromně se zaradovali. Řekli mi: „Možná se ti podařilo vodit za nos místní policii a předstírat šílenství, na nás si však nepřijdeš! I kdyby tě stáhli z kůže, poznali bychom tě. Už jsi nám mnohokrát utekl a udělal z nás blázny, tentokrát se ti to však nepodaří!" Udeřili mě do tváře a spoutali za zády pouty. Řekli: „Pojď! Bereme tě zpátky do Nanjangu a budeme se tebou zabývat až tam."
Důstojníci z Nanjangu poděkovali místní tajné policii, že se o mne po-starala, a hodili mě na krytou korbu nákladního automobilu. Připoutali mě želízky k železnému madlu, které vedlo středem střechy. Když se dveře za-vřely, zbili mě pěstmi a obušky a způsobili mi těžká zranění. Náš automobil poskakoval po hrbolatých cestách a pouta se mi začala zařezávat do zápěstí, takže za chvíli byly stěny vozu potřísněny mou krví. Pouta se mi zaryla tak hluboko, že mi bylo vidět kosti. Byla to taková muka, že jsem sotva dýchal. Díky nesnesitelné bolesti a ztrátě krve jsem začal ztrácet vědomí. Volal jsem k Pánu: „Ježíši, déle to již nevydržím. Proč jsi dopustil, aby mě takto mučili? Přijmi nyní prosím mého ducha."
Když policisté vzadu uslyšeli, že se modlím, zapnuli elektrický obušek a uštědřovali mi šoky. Bolest byla příliš krutá a cítil jsem, že mozek a srdce mi v těle doslova explodují. Opět jsem volal k Bohu: „Pane, slituj se nade mnou. Prosím, přijmi nyní mého ducha." Pán mi dal jasné slovo: „Důvodem, proč trpíš, je, abys mohl mít podíl na mých utrpeních. Upokoj se a věz, že já jsem Bůh. Já budu vyvýšen mezi národy. Já budu vyvýšen na zemi."
V pýše svého srdce jsem si myslel, že jsem pro církev důležitý, že mne potřebuje, abych ji vedl. Nyní jsem si živě uvědomoval, že on je Bůh a já pouze křehký člověk. Došlo mi, že Bůh mě vůbec nepotřebuje a pokud by se mě ještě někdy v budoucnu rozhodl použít, byla by to velká výsada. Strach i bolest mě najednou opustily. Policejní automobil konečně vjel do ulic Nanjangu. Zpomalil. Všiml jsem si. že po obou stranách ulice visí na každé zdi plakáty s nápisy: „Sláva policii! Vřelé gratulace! Křesťanský kontrarevolucionář Yun, který své kriminální aktivity halil do pláště náboženství, byl dopaden!" „Zatčení kontrarevolucionáře Yuna představuje pro obyvatele Nanjangu dobrou zprávu!"
,,Pryč s reakcionářským Yunem a jeho spolupracovníky! Rezolutně skoncujte se všemi křesťanskými setkáními, která vedl Yun!"

Moji strážci zapnuli sirény, aby se mohli pochlubit skvělým úspěchem, kterým mé zatčení nepochybně bylo. Zpráva o mém dopadení se rychle roz šířila a lidé spěchali za automobilem, aby mne spatřili. Já jsem se však již nebál. Pán mi již dříve řekl: Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou ... Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj2,1 o)
KAPITOLA DEVÁTÁ

ÚDOLÍM STÍNU SMRTI

Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišlajako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podílna Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočíváDuch slávy, Duch Boží. (IPt 4,12-14)
Během mé dlouhé a strastiplné cesty do Nanjangu mě Pán opakovaně povzbuzoval slovy: Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. (Ž 46,10) Když policejní automobil dorazil k bráně nanjangské věznice, odpoutali mě od madla a vystrčili na zmrzlou zem. Od severu foukal mrazivý vítr doprovázený sněhovou vánicí. Tvář i vlasy jsem měl celé od krve. Okolo očí jsem měl modřiny a obličej opuchlý. Byl jsem bos a pouta jsem měl zařezána hluboko do zápěstí. Odvedli mě do velké vyšetřovací místnosti, kde na mne čekalo tucet příslušníků tajné policie, aby se na vlastní oči přesvědčili, co jsem vůbec zač. Když spatřili mou malou postavu, nateklou a zkrvavenou tvář a rozcuchané vlasy, propukli v hlasitý smích a pošklebovali se mi: „Cože? Tak ty jsi ten nebeský muž?"
Jejich šéf na mě pohlédl s opovržením. Zeptal se: „Jsi Yun? Ten Yun, který se pohybuje po celé zemi a dělá potíže? Ode dneška jsi náš. A ne aby tě napadlo pokoušet se o útěk. Ruka zákona na tebe konečně dopadla!" Jeho zástupce se začal přede mnou vychloubat: „Máme síť, která pokrývá celá nebesa a nejsou v ní žádné díry. Nikdy nemůžeš uniknout dlouhé paži našeho zákona! Yune, dnes jsi svůj boj prohrál. Tví spolupracovníci už jsou v našich rukou. Dokonce i tvého kolegu zločince Xu Jongzea máme pod kontrolou. Tvá církev je v troskách. Úplně jsi selhal. Jsi nepřítelem země a strany."
Když jsem ta slova uslyšel, pocítil jsem uvnitř velký hněv. Z nitra mi pro mluvil duch víry: „Evangelium roste navzdory těžkostem a bude se šířit po celém světě. Do srdce všech vstoupí pravda. Pravda je vždy pravdou. Nikdo a nic to nemůže změnit. Vždy bude vítězit."
Důstojníci na mě hleděli s opovržením. Jeden z nich se ke mně naklonil s úsměvem, který nevěstil nic dobrého: „Yune, nezakusil jsi snad dost utrpení? Toužíš po tom, abychom tě ještě nějakou dobu bavili?"
Sklopil jsem hlavu a nic jsem na to neřekl. On pokračoval: „Měl by sis uvědomit, jak vážné jsou tvé zločiny. Pokud se otevřeně a upřímně ke svým zločinům doznáš, pak se naše vláda postará, aby se s tebou zacházelo sluš ně. Budeš-li však lhát a odmítneš-li spolupracovat, budeme s tebou jednat velmi tvrdě!"
V srdci jsem pocítil sílu. Byl jsem odhodlán poslouchat Boha, nikoli člověka. Rozjímal jsem nad veršem z Písma: Hospodin je světlo mé a moje spá sa, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Ž 27,1)
Zástupce ředitele opět promluvil: „I když ses dopustil proti naší zemi tolika vážných zločinů, budeme k tobě milosrdní a dáme ti šanci. Pokud upřímně a detailně vypovíš o celé své práci, o všech spolupracovnících a aktivitách vašeho hnutí v posledních letech, zaručuji ti, že tě okamžitě propustíme a novoroční slavnosti budeš moci strávit s manželkou a s mat kou."
Zjevně mě považoval za nevzdělaného venkovana, a snažil se mě tudíž obalamutit hezkými slovy a vládními zárukami. Do počátku slavností lunárního Nového roku zbývalo pouhých sedm dní. Když zástupce ředitele hovořil, měl jsem nutkání reagovat: „Ty mi zaručuješ propuštění, pokud se doznám ke svým .zločinům'? Já ti zaručuji, že zemřeš a půjdeš do pekla, pokud se nebudeš kát ze svých hříchů a neuvěříš v Ježíše Krista." Zadržel jsem však ta slova a prohlásil jsem pouze toto: „Během posledních několika dnů jsem byl mučen, bit a téměř jsem zemřel hlady. Někdy jsem bolestí nemohl ani dýchat. Už dlouho jsem pořádně nejedl. A teď po mě chcete, abych vám vyprávěl, co všechno jsem dělal poslední roky. Jak to mám ve svém stavu dokázat? Dejte mi prosím čas, abych o tom přemýšlel, odpočinul si a dal se dohromady. Až skončím s přehodnocováním své minulosti, dám vám vědět." Logika mé argumentace učinila na důstojníky dojem. Mé důvody považovali za pádné, a nechali mě tedy odejít do cely, kde jsem mohl přemýšlet nad svými skutky. Zeptali se mě ještě: „Kdy s tím budeš hotov?" Odvětil jsem jim: „Dám vám vědět okamžitě, jakmile budu připraven." Provedli mě čtyřmi železnými branami a umístili do cely číslo dvě. Okolo věznice se táhla vysoká zeď z červených cihel opatřená na horním okraji drátem pod napětím. Ve všech čtyřech koutech byly strážní věže, odkud ozbrojené stráže bedlivě pozorovaly vězně.
Když jsem se usadil ve svém novém domově, připomněl mi Duch svatý následující verše:
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. (Mt 10,28)
A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2Tm. 3,12)
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vidyt víte, že osvěděí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jk 1,2-3)
A Pán ke mně opět promluvil: „Upokoj se a věz, že já jsem Bůh." Začínal jsem chápat, že Boží přítomnost je mým útočištěm. Věděl jsem, že budu vystaven kruté zkoušce. Na žádný způsob jsem však nechtěl být jako Jidáš a obrátit se proti svým bratrům a sestrám. Raději jsem byl ochoten nechat se za živa stáhnout z kůže, než abych prozradil jména svých drahých spolupracovníků. Rozhodl jsem se, že se budu opírat o Boží slovo a budu se postit a modlit, abych byl schopen čelit temným oblakům, které se začaly stahovat na horizontu. Bylo zapotřebí, abych šel v Ježíšových šlépějích, když se odebral na poušť, aby se tam postil a mohl odolat ďáblovým pokušením.
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování sucho hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (Ř 8,35)
Hned první den v nanjangské věznici jsem dospěl k závěru, že Bůh chce, abych se modlil a postil za šíření evangelia, aby tisíce duší mohly zakusit spasení a aby podzemní církev v Číně zakoušela vítězství.
Začal jsem se ve své cele postit večer 25. ledna 1984. Okamžitě na mě dolehl intenzívní pocit hladu. Přicházela další a další pokušení. Měl jsem takový hlad, že se to stěží dalo vydržet. Mé předsevzetí prošlo ihned zatěžkávací zkouškou. Toho večera chtěl hlavní dozorce ukázat svou vlídnější tvář a vzhledem k oslavám blížícího se Nového roku dopřál vězňům lepší jídlo, než byla jejich obvyklá zatuchlá strava. Každý obdržel jeden mantou s vepřovou polévkou a celerem. Pro hladovějící vězně to byla vskutku opulentní hostina. Vůně jídla se linula chodbami a dorazila k nám dříve než samotné jídlo. Když byl pokrm na celách, zhltli jej vězni jako vyhladovělí vlci a dosucha vylízali misky. Ďábel se se mnou začal dohadovat: „Je jenom jeden novoroční svátek v roce. Měl by sis teď dát aspoň trochu dobrého jídla, dokud máš příleži tost." Nechybělo mnoho a pokušení bych podlehl.
Od okamžiku svého zatčení v severovýchodním Henanu jsem toho opravdu mnoho k jídlu nedostal a na mé tělesné hmotnosti to bylo znát. Byl jsem hladový, potlučený a zhmožděný. Rozhodl jsem se tedy, že pojím, okamžitě jsem však dostal slovo od Pána: Podňďte se tedy Bohu. Vzepřete se dáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. (Jk 4,7)
Modlil jsem se: „Duchu hladu, odejdi nyní ve jménu Ježíše Krista."
Vrátil jsem dozorci svou polévku, mantou i celer se slovy: „Rozdělte prosím mou porci mezi zbytek mužů na cele."

Mučivý hlad mě okamžitě opustil. Pro zločince ve věznici bylo jídlo bohem. Když jsem se své porce vzdal v jejich prospěch, začali o mně smýšlet pozitivně a dobře se mnou zacházc li. Jakmile své jídlo zhltli, chtěli vědět, proč jsem byl zatčen. Zeptali se mě: „Proč je někdo tak milý jako ty tady?" Vysvětlil jsem jim, že si mě Pán vybral jako svoji nádobu. Pak chtěli vědět, zda bych jim nemohl zazpívat nějakou píseň. Začal jsem tedy:
Ze severu duje vítr, nastane však jižní vánek,

Bůh ve všem koná svou vůli.
Vítr ze severu je mrazivě chladný, nepovane však dlouho,
brzy již povstane vlahý jižní vánek.
Refrén:
Bud trpělivý a čekej, bud trpělivý a čekej,
Pán ve svém čase vše učiní nádherné.
Až přijde čas, až přijde čas,
budeš zahrnut hojností milosti.
Vy, na něž doléhá soužení, nevzdychejte již,
Pán se za vás postaví.

Pokud bude nebeský Otec s vámi,
kdo vám může cokoli učiniti
Všichni spoluvězni velmi rádi poslouchali tuto píseň. Někteří jejím slovům rozuměli, jiní nikoli. Všichni věřili v osud - že nijak nemůžeme ovlivnit to co se v našem životě má stát. Řekl jsem jim, že všechno má v rukou Bůh, nikoli osud, a že naše budoucnost závisí na něm a na našem rozhodnutí poslouchat, nebo neposlouchat jeho slovo. Využil jsem této příležitosti a pověděl jim, co učí Bible: Ajako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. (Žd 9,27-28)
Vybízel jsem vězně, aby se káli a přijali Ježíše za svého Spasitele.
Poté, co jsem k nim zhruba půlhodinu hovořil, mě díky bití, které jsem dříve podstoupil, velmi rozbolela hlava a hrudník. Dokonce i během mé řeči mi v hlavě silně bušilo a celkově jsem byl na pokraji zhroucení.
Věděl jsem, že Pán chce, abych si odpočinul, takže jsem svým kolegům řekl: „Rád bych vám o Ježíši pověděl více, nemohu však nyní pokračovat, |poněvadž mě velmi bolí hlava a hrudník. Můj Bůh mi řekl, že se potřebuji uklidnit a odpočinout si. Ode dneška tedy nebudu jíst a nebudu pít. Namísto toho vám svou porci rozdělím. Neoznamujte to ale prosím dozorcům, protože jakmile se to dozvědí, nedovolí mi dát vám své jídlo."
Všichni se nad mou nabídkou velmi zaradovali, poněvadž ve vězení se všemi krutě zacházeli a jídlo bylo odporné. Žaludek jim byl bohem a jídlo pánem.
Dne 29. ledna 1984 mě opět předvedli k výslechu. Předsedající soudce pravil: „Dali jsme ti již několik dnů na rozmyšlenou. Nyní s tebou chceme hovořit. Pokud k nám budeš upřímný, necháme tě odejít domů a budeš se moci opět setkat s rodinou."
Odpověděl jsem: „Byl jsem zapojen do tolika aktivit, že jsem nebyl schopen během několika dní si na všechny vzpomenout. Nechci vám kazit oslavy svátku a něčím vás rmoutit, dejte mi prosím ještě nějaký čas k přemýšlení." Dva hlavní soudci na sebe pohlédli a pak mi řekli: „Yune, jsi rozumný člověk. My tě tedy necháme nyní odejít do tvé cely, ale po oslavách Nového roku nám budeš muset přinést velmi jasnou výpověď."
Když jsem se vrátil do cely, Pán mi jemně pravil: „Nyní budeš odpočívat. Neboj se. Pouze se mi poddej. Nedívej se na okolnosti, nedívej se na sebe a nedívej se na ostatní. Modli se ještě více a uzříš mou slávu."
Dnem i nocí jsem rozjímal nad Božím slovem, nad vším, co je svaté a co člověka buduje. Připomínal jsem si velké biblické muže a ženy, kteří trpěli pro svou víru.

Uvažoval jsem nad tím, jak se Ježíš ochotně poddal Boží vůli a byl vystaven hněvu hříšných. Myslel jsem na Josefa a na jeho zážitky z Egypta, na Daniela v jámě lvové a na Štěpána, kterého ukamenovali. Rozjímal jsem nad tím, co Pavel napsal během svého věznění, a nad Petrovým zázračným útěkem z vězení, o kterém se dočítáme ve dvanácté kapitole Skutků. Obklopovali mé myšlenky jako oblak svědků. Jejich životní příběhy zahnaly mé obavy a starosti mého srdce. V těch dnech jsem se cítil jako dítě, které spí v náručí matky a pokojní- saje z jejích prsou. Bůh mi očišťoval srdce. Nechoval jsem žádnou nenávist ani zášť vůči těm, kteří se mnou tak krutě zacházeli. Přebýval jsem v úzkém společenství s Pánem. Uvědomil jsem si, že vše, co se mi přihodilo, je ve shodě s Boží vůlí. To mi umožnilo opravdově milovat duše všech těch zlých, kteří na mne útoč i li a pokoušeli se mě zničit. Cítil jsem uvnitř pokoru a mírnost. Když jsem Pána vyvyšoval, můj duch byl naplněn radostí a díkůvzdáním. Řekl jsem Pánu, že s nikým nepromluvím ani slovo, dokud opět nespatřím svou rodinu.
Nechtěl jsem hovořit, neboť Pán mi řekl, že bych si měl odpočinout a důvěřovat pouze v něho. Den za dnem, týden za týdnem jsem neokusil jídla a nic jsem nepil. Sám Pán byl mou stravou. Vím, že z lékařského hlediska není možné přežít bez. vody více než několik dní, avšak nemožné u lidí je u Boha možné (L 18,27).
Nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval, že celý ten půst je zázrak, a nikdy bych netušil, že bude trvat tak dlouho. Věděl jsem pouze, že mi Bůh řekl, abych odpočíval a rozjímal nad Ježíšem. Právě na toto se během celé ho postu soustředila má mysl a mé srdce. Během prvních několika dní stmi myšlenky na jídlo a pití nevrátily. Jak dny ubíhaly, můj duch se stále více přibližoval Ježíši. Má vlastní hříšnost se ztrácela a čím dále tím více v mém duchu rostla přítomnost Pána a jeho světlo.
Na vlastní kůži jsem prožíval význam Ježíšových slov: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,4)
Kvůli své slávě mě Bůh uvedl do postu. Nebyl to nějaký můj nápad nebo něco, co je člověk schopen naplánovat. Byl jsem schopen postit se takto (aniž bych požil drobet jídla či kapku vody) pouze proto, že to tak chtěl Bůh. Podstoupil jsem jej na základě poslušnosti jeho příkazu, nikoli proto, že bych mu chtěl přinést nějakou oběť s cílem zalíbit se mu. Poslouchat je lepší než obětní hod. (iS 15,22)
Čas rychle ubíhal a II. února mě opět vyslýchali. Byl jsem tak zesláblý, že mě musel do vyšetřovací místnosti přinést jeden ze spoluvězňů. Ležel jsem bez hnutí na podlaze s očima pevně zavřenýma. Vyšetřovatelé mi položili několik otázek, já jsem však neotevřel ústa. Mysleli si, že na ně opět něco hraji, začali mě tedy švihat koženým bičem. Vězeň, který mě tam přinesl, vyskočil a začal protestovat: „Od chvíle, kdy Yun přišel do věznice, trpí krutými bolestmi hlavy a hrudníku. Navíc už víc než deset dní nic nejedl." Mým vyšetřovatelům nezbylo nic jiného než nechat mě odnést zpět na celu.
Všichni spoluvězni na cele byli svědky těchto událostí. Viděli, že nic nejím a nepiji. Většinu času jsem pouze ležel v rohu cely a mlčel jsem, ruce pevně sepjaty. Vězni si začali klást otázku, jak dlouho ještě budu moci bez jídla a vody přežít. Jak dny a týdny ubíhaly, začali mezi sebou debatovat: Jaký má život tohoto muže význam?"
Mé tělo se zmenšovalo a sláblo, můj duch však rostl a sílil.
V době mezi 25. lednem a 2. březnem 1984 jsem nic nepojedl a ničeho se nenapil.
Navečer 38. dne mého postu mě začal pokoušet ďábel: „Yune, Ježíš se postil čtyřicet dní. Copak můžeš ty jako služebník dokázat víc než tvůj Mistr? Budeš se postit déle než Ježíš? Pokusíš se překonat svého Pána?" Mé srdce bylo najednou zahaleno temnými mračny. V životě jsem nepocítil takové zoufalství. Procházel jsem intenzívní duchovní bitvou.
Cítil jsem se, jako kdyby mne obklopilo na tisíc démonů a zaútočilo na mě vší silou. Zachvátila mne skleslost a beznaděj. Mé tělo a mysl byly na-tolik zesláblé, že jsem začal uvažovat o sebevraždě. Jelikož jsem již dlouho s nikým nepromluvil, při pokusu o hlasitou modlitbu jsem zjistil, že z mého hlasu se stal pouze tichý šepot. Otázal jsem se: „Bože, co mám dělat?" V té chvíli mi Pán nic neřekl, věděl jsem však, že nade mnou bdí. Zeptal jsem se: „Pane Ježíši, proč jsi dopustil, abych byl takhle zmítán? Prosím přijmi mého ducha."
Po dlouhé noci plné bojů jsem opět předstoupil před Pána. Řekl mi: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. (Zj )
Když jsem ta slova uslyšel, mé srdce bylo naplněno radostí! Cítil jsem se jako malý chlapec, kterého se otec zastal proti drzým výrostkům. „Ano Pane, ty víš o mých skutcích!" volal jsem.
Boží hlas na mne zapůsobil jako nebeské hromobití. Vytryskly mi slzy. V tom okamžiku jsem rovněž měl mocné vidění. Viděl jsem několik za sebou stojících železných bran, jak se jedna za druhou otvírají. Zástup mužů a žen různých národností v nádherných barevných šatech společně chválil Hospodina. Mé srdce bylo naplněno světlem a mocí. Bůh do mě vložil ducha veselí. V tom vidění jsem mocným hlasem Pánu zpíval: Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. (Ž 146,2)
Vidění pokračovalo a já jsem spatřil záblesk událostí z období, kdy jsem byl ještě chlapec. Bylo to, jako kdyby přede mnou někdo odhrnul oponu a já jsem velmi jasně spatřil, že Bůh si mě povolal již v okamžiku mého narození.
Ve vidění jsem zvolal: „Pane, není možné abych odsud vyšel a kázal evangelium. I kdybys hned otevřel brány vězení, jsem tak zesláblý, že bych se ani nevyplazil ze dveří."
Bůh mi však zjevil svou vůli prostřednictvím dvou míst z Písma, kterým jsem až do této chvíle nevěnoval žádnou zvláštní pozornost: Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. (Ř 11,29) Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboťjá jdu k Otci. (| 14,12)
Bůh mi uvolnil bolest v srdci a zahnal temnotu z duše. Mé srdce bylo naplněno duchem radosti, jako kdyby v mém nitru vytryskl pramen vody života.
Cítil jsem, že jsem prošel údolím stínu smrti. Pán mě zachoval. Pokračoval jsem v postu. Ďábel setrvával ve

svém úsilí a vkládal mi do mysli zlé myšlenky. Tázal se mě: „Kdo se ti postará o rodinu, když zemřeš? Kde je tvůj Bůh? Opustil tě a nechal napospas smrti?" Postavil jsem se těmto útokům a začal rozjímat nad Božím slovem tak jako Micheáš (7,8-9):

Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyň! lPadla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě,
mým světlem je Hospodin.Chci nést Hospodinův hrozný hněv,neboťjsem proti němu hřešila,dokud on
neurovná můj spor a nezjedná mi právo. Vyvede mě na světlo a uzřím jeho spravedlnost.
DELING: Poté, co byl manžel uvězněn, mi každodenně pomáhalo mnohu bratrů a sester. Samozřejmě jsem kvůli jeho uvěznění pociťovala v srdci bolest, zvlášť když jsem byla navíc těhotná, spoluvěřící mi však toto břímě usnadnili, takže to pro mne nebyla tak temná zkušenost. Nevěřící ve vesnici se mě snažili neustále ponižovat, já jsem jim však nevěnovala pozornost.
Yuna převezli z Wujangu do Nanjangu nákladním automobilem. Na místní policejní stanici jej mučili osm měsíců. Všechny zprávy, které jsme obdrželi, naznačovaly, že rozsudek může být dvojí: Buď trest smrti, nebo doživotí. Dokonce i Yunův vlastní bratr říkal, že jeho provinění jsou natolik závažná, že bude bezpochyby popraven.
Věřící se doslechli, že Yun ve vězení strašlivě trpí a že se rozhodl důvěřovat Pánu bez kompromisů. Někteří z těch, kterým bylo dovoleno navštívit ve vězení příbuzné, nám přinesli zkazky, že v nápravném zařízení je zázračný muž, který žije, aniž by jedl. Mnozí obyvatelé města začali o této podivné věci živě diskutovat. Tisíce křesťanů podzemní církve se začaly dnem i nocí za mého muže postit a modlit. Mezitím sbory dále rostly. Velká znamení, divy a zázraky byly na denním pořádku a tisíce byly díky nim přidávány k tělu Kristovu.

Ďábel se mě snažil prostřednictvím mých příbuzných pokoušet. Navštívila mě manželka mého staršího bratra a radila mi, abych se s Yunem rozvedla a našla si jiného muže, dokud jsem ještě mladá. I další na mě vyvíjeli nátlak, abych se s ním rozvedla, zvláště když se všeobecně mělo za to, že bude stejně popraven. Odmítla jsem jim naslouchat. Mnohé čínské kazatele manželky opustily, když byli kvůli evangeliu ve vězení. Bratr jménem Li byl odsouzen na mnoho let žaláře. V okamžiku, kdy v soudní síni předčítali rozsudek, jeho manželka povstala a vykřikla: „Rozvádím se s tímto mužem!" Já jsem nic takového učinit nechtěla.

KAPITOLA DESÁTÁ

VÝHEŇ ZKOUŠKY

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní,ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženik zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti,aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. (2K 4,8-10)
Během postu mé tělo velmi zesláblo, můj duch však byl bdělý a i nadále jsem důvěřoval Hospodinu. Věděl jsem, že jeho milost je pro mě dostačující. I díky tomu, co mi Bůh pověděl, jsem se postil déle než 40 dní. Vytrvale jsem se modlil a vyprošoval si Boží odpuštění a milosrdenství pro svou rodinu, pro náš sbor, pro naši zemi a rovněž pro sebe. Často jsem citoval Žalm 123,1-2: Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Hle,jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.

Takto Bůh přijal touhu mého srdce pokračovat v postu a v modlitbě. Vstoupil jsem do velmi intenzivního duchovního boje, a to takového, jaký jsem nikdy předtím neokusil. Dovolte mi, abych na chvíli odbočil a vysvětlil vám, jaké to je, když přijímám sen nebo vidění od Pána. Neděje se to často, ale obvykle tehdy, když mi Bůh chce sdělit něco důležitého nebo naléhavého. Všechna vidění, kterých se mi dostalo, byla krátká a často trvala pouhou vteřinu či dvě. Mnohokrát mým duchem a myslí probleskne obraz nebo scéna, jedná se však o něco natolik živého a skutečného, že zcela jistě vím, že je to od Pána. Jako křesťané bychom neměli svůj život stavět na snech nebo viděních, ani bychom o ně neměli usilovat. Měli bychom žít na základě Božího slova a hledat Ježíšovu tvář. Rovněž bychom však měli zůstávat otevření a dovo lit Pánu, aby k nám takto hovořil, pokud to je jeho záměr. Jakékoli viděni a sen by měly být pečlivě rozsouzeny podle Písma, jelikož nic, co přichází od Boha, nikdy neprotiřečí jeho slovu.
Bůh k lidem hovořil prostřednictvím snů a vidění během celého staro zákonního i novozákonního období. Pokud jde o konec věků, Bible praví: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaší starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. 01 3,1)
Ze všech snů a vidění, které jsem během let od Pána obdržel, jsem pou ze jednou nebo dvakrát přijal vidění, které jsem spatřil otevřenýma očima - konkrétní scénu, která byla viditelná rovněž mým fyzickým zrakem, nejednalo se pouze o vnitřní obraz. Jedno z těch vidění se odehrálo čtyřicátou noc mého půstu. Spatřil jsem ohromnou žlutou písečnou bouři ženoucí se z pouště. Ta bouře s sebou přinášela miliony jedovatých sršňů, zmijí, škorpiónů a sto nožek. Vítr nadzvedl střechu mého domu. Základy domu pevně stály, i když střecha odlétla a zdi popraskaly. Jedovatí tvorové na mě začali útočit. V tom okamžiku jsem se ve vidění otočil a spatřil nahou prostitutku. Rozepnula si košili, aby se přede mnou odhalila, a zavolala na mě, abych se k ní přišel skrýt. Byl jsem zmaten. Na jedné straně jsem toužil uprchnout před jedovatými tvory, kteří mě bodali, nechtěl jsem však utéci do náručí té prostitutky.
Přemýšlel jsem, co si počít. Najednou se ve vidění přede mnou objevila matka. Tvář jí zářila a zračil se na ní pokoj. S láskou mi řekla: „Můj synu, rychle si lehni na zem." Podala mi velký bochník chleba se slovy: „Synu, okamžitě jej sněz."
Ty tisíce a tisíce sršňů, hadů, škorpiónů a stonožek pokračovaly v útocích na mé tělo. Bolest se již nedala snést, a tak jsem vykřikl: „Pane, pomoz mi!" Vlastní hlas mě vytrhl z vidění. Zjistil jsem, že se blíží půlnoc a já jsem stále ve vězeňské cele.
Ta zkušenost byla pro mne natolik reálná, že jsem mohl stěží uvěřit, že se jednalo pouze o vidění.
Později v noci, když jsem šel spát, jsem od Pána obdržel další sen. Byl tentokrát krátký a jeho význam jsem nepochopil. Viděl jsem v něm, jak mne odnášejí do místnosti s bílými stěnami. Okolo mne byla bílá prostěradla, Muž v bílém oděvu ke mně promluvil: „Natáhni svou ruku a dotkni se prostěradla." Když jsem tak učinil, na prostěradle zůstal rudý krvavý otisk. Nechápal jsem, jak se tam dostal, neboť na mé ruce nebyl inkoust ani cokoli jiného. Když jsem se probudil, nechápal jsem, co ten sen znamená, byl jsem si však jistý, že mi to Pán ve stanovený čas odhalí.
Položil jsem ruku na bratra Li, který ležel v cele vedle mne, a zašeptal: „Zítra projdu další zkouškou a ještě více budu trpět pro Ježíše. Prosím, modli se za mne." Li něco zamumlal a znova usnul.
Následujícího rána okolo deváté hodiny jsem uslyšel hlas: „Vyneste Yuna ven!" Železné panty na dveřích zavrzaly. Li mě odnesl do vyšetřovací místnosti, neboť jsem byl příliš zesláblý, než abych tam mohl dojít sám. Li byl čerstvě obrácený křesťan. Než přišel k Pánu, byl znám jako násilník a bezohledný lupič. Uložili mu, aby na mě dohlí-že a hlásil dozorcům vše, co učiním. Věděl jsem, že vláda nasadila Lia do mé cely jako informátora.
Po nějakém čase, co se mnou bydlel, poznal, že jsem pouze křesťanský pastor. Viděl zásadovost mého života a Boží moc, která mě zachovávala během postu. Viděl, že žiji podle toho, co učím, a nejsem žádný zločinec. Jednoho dne, když mě Li nesl zpět do cely, se ke mně naklonil a zašeptal: „Teď už také věřím v tvého Ježíše." Stal se mým drahým bratrem.
Dříve, než výslech začal, jsem ucítil, že Pán mi stojí po boku a je mi silou a radostí, jak to napsal žalmista: Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo. (Ž 16,8-9)
Čím více jsem rozjímal nad Boží milostí, tím více ve mně rostla víra. Když mě bratr Li nesl, v duchu se modlil, protože jsem mu již dříve řekl, že mě očekává těžká zkouška. Vyšetřovatelé mu nařídili, aby mě položil na zem. Pak mu řekli, aby se posadil a čekal. Toho dne mč přišli vyslýchat dva noví důstojníci. Odmítal jsem mluvit, Pouze jsem zavřel oči a lehl si na zem. Jeden z těch dvou mě nakopl a za-křičel: „Yune, ty dnes budeš mluvit!" Druhý z důstojníků mi násilím otevřel víčka a řekl: „Podívej se okolo, Yune! Na lidi, jako jsi ty, máme své metody, Pokud nechceš mluvit, my už ti ústa otevřeme!"

Tentokrát si s sebou přinesli různé nástroje na mučení včetně bičů a řetězů. Další vyšetřovatel ke mně přistoupil s elektrickým obuškem. Nastavil voltáž na maximum a tloukl mě jím do tváře, do hlavy a různých částí těla. Pro mé tělo to byla nesnesitelná muka, jako kdyby mi na tisíc šípů proklálo srdce.
Duch svatý mě povzbudil trojím místem z Písma: Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek veáený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 53,7)
K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. (iPt 2,21)
Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín zi votajejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. (Jk 1,12)
Při rozjímání nad Božím slovem mě Pán natolik posílil, že jsem vytrval. Uvědomil jsem si, že jakékoli utrpení, kterým mám projít, je ničím oproti tomu, co musel pro mě podstoupit Ježíš, a že s jakoukoli bolestí, kterou kdy zakusím, bude mít Pán Ježíš soucit a porozumění. Nemáme přece velek něze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všech na pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Žd 4,15)
Pán nedopustil, abych zakoušel takovou bolest, jakou jsem zakoušet měl, Vyšetřovatelé mi stáli na rukou i nohou a neustále mi dávali elektrické šoky. Tahali mě za oční víčka, rty, uši a jiné části těla s úmyslem pokořit mě. Stále jsem však odmítal promluvit. Byl jsem polomrtvá hromádka kůže a kostí nehybně ležící na chladné betonové podlaze. Když jim došlo, že jejich prostředky nezabírají, změnil jeden z důstojní ků přístup a pokusil se o metodu „hedvábných rukavic". Řekl: „Přestaňte! Počkejte chvilku! Yune, dám ti další příležitost. Pokud se doznáš ke svým zločinům a budeš souhlasit s přechodem do Vlastenecké církve, ještě dnes tě propustíme. Dokonce můžeme zařídit, aby ses stal předsedou regionální pobočky Vlastenecké církve! Také ukončíme vyšetřování tvých předchozích zločinů a vše ti promineme."
Opět do mě kopl a zeptal se: „Yune, slyšels, co ti říkám? Přijímáš mou nabídku? Okamžitě odpověz!"
Než jsem stačil otevřít ústa k odpovědi, připomnělo se mi vidění, v němž, jsem viděl prostitutku, která mě lákala do bezpečí.
Najednou byl můj duch uchvácen pryč z mého těla a znovu jsem ve vidě ní spatřil hady, škorpióny, sršně a stonožky útočit na mé tělo, které leželi 1 na zemi, a téměř se jim podařilo je zahubit. Pochopil jsem, proč mi Bůh to vidění předchozí noci dal. Vyšetřovatelé mě zkoušeli zlomit brutalitou, poté lákavými sliby, Pán mč však uschopnil postavit se jejich snahám. Když viděli, že jejich metody nepřinášejí kýžený výsledek, přikázali bratru Liovi, aby mě odnesl do vězeňské nemocnice. I- dyž jsme byli na místě, vstoupil do místnosti malý tlustý muž v bílém plášti a řekl čtyřem členům stráže, kteří mě doprovázeli: „Prosím, nechtě nás o samotě, abych mohl Yuna vyšetřit." Jakmile odešli, lékař se na mě ob-rátil: „Yune, pokud nebudeš mluvit, já tě k tomu donutím." Na tváři se mu objevil zlý úšklebek. „Tahle jehla tě vyléčí z tvých problémů. Já tě donutím mluvit."
Dozorci byli zavoláni zpět do místnosti. Popadli mě za ruce a nohy a při-máčkli k posteli. Poté mi roztáhli prsty a dlaní doluje přitiskli na dřevěnou desku. Doktor vytáhl z tašky velkou jehlu označenou číslem 6. Počínaje palcem na levé ruce mi ji postupně zabodával pod každý nehet.
Nelze vylíčit, jak mi bylo. Byla to ta nejstrašlivější muka, jaká jsem kdy podstoupil. Celým tělem mi procházela intenzívní bolest. Nemohl jsem to vydržet, a tak jsem vykřikl. Pohyboval jsem se někde mezi vědomím a bezvědomím a nebyl jsem si jist, zda jsem ještě v těle, nebo již mimo ně. Když byl lékař u mého prostředníku, Pán milostivě dopustil, abych omdlel, takže jsem již necítil bolest, kterou mi působil.
Když jsem se probral, necítil jsem ani jednu ruku, ani jeden prst. Celým tělem mi procházely vlny hrozné bolesti. I přes chladné počasí jsem byl od hlavy k patě zbrocen potem. Nyní jsem již chápal sen, který mi Bůh dal a V němž jsem viděl stopy krve na prostěradle.
Li mi později řekl, že netušil, co se se mnou děje. Byl přinucen čekat na druhém konci chodby a tam slyšel křik lékaře, který mě právě začínal mu-čit: „Tak si Yune jdi i s tou tvou tvrdohlavostí a setkej se tedy s tím tvým Bohem!"
Když Li slyšel, že křičím jako raněné zvíře, nemohl učinit nic jiného, než se za mě modlit, a tak sklonil hlavu a prosil Boha, aby mě zachoval naživu. Když jsme se vrátili do cely, ostatní spoluvězni se hned ptali, co se mnou je, Li padl na tvář a nekontrolované vzlykal. Když se jakž takž uklidnil, vy-světlil jim, co se stalo. Všichni mě litovali. Dokonce i zatvrzelí kriminálníci měli slzy v očích, když slyšeli, co se mi přihodilo. Děkuji Bohu, že mě uprostřed těchto zkoušek ochránil a zachoval. Věděl jsem, že si Pán používá hněv těchto zlých lidí, aby ve mně završil svůj záměr, aby zlomil mou soběstřednost a tvrdohlavost. Učil mě, jak mám na něj očekávat, jak mám trpělivě snášet těžkosti a jak mám ještě opravdověji milovat Boží rodinu.
Po mučení jsem se cítil jako David v Žalmu 102,5-6: Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám; od samého naříkání jsem vyzáblý na kost.
I když mě vyšetřovatelé a lékař bodali, kopali a dávali mi elektrické šoky, nedostali ze mě, co chtěli. Rozzuřilo je to k nepříčetnosti. Během několika dní pak zosnovali nový plán. Jednoho rána jsem slyšel, jak se otvírá vězeň ská brána. Jeden z vězňů z naší cely se vyšplhal k oknu a podíval se ven, Spatřil, jak dovnitř vchází několik velmi dobře oblečených důstojníků tajné policie. Přikázali strážím: „Přiveďte Yuna!"
Liovi nařídili, aby mě zabalil do deky a vynesl ven. Před branou věznice byla připravena motocyklová tříkolka se sajdkárou, která mě odvezla do nemocnice v Nanjangu, kde mě prohlédl lékař a prohlásil: „Yun nemá žádné vážnější zdravotní potíže, je pouze velmi dehydrovaný. Musíme mu dát in fúzi, aby jeho tělo dostalo nějaké tekutiny."
Sestra připravila dvě láhve s fyziologickým roztokem. Zavřel jsem oči a za tímco mi vyšetřovala paži, vnímal jsem pouze cvakání fotoaparátů. Doktor jí řekl: Je příliš vyhublý, abychom našli žílu. Budeme mu muset tu jehlu zabodnout do paže jen tak." Bylo to však jen divadlo lékařů a sester před reportéry a kameramany, kteří tak mohli být svědky tohoto nacvičeného představení.
Stále nebyli schopni nalézt žílu, a tak mne na chodbě položili na lůžko. Mnozí kolem mne prošli s pohrdavým úšklebkem. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!" ,Aťmu dá vyváznout, a(ho vysvobodí, když si ho oblíbil!" (Z 22,8-9)
Pohled na mě vyvolával žal i hrůzu. Přesně jak řekl apoštol Pavel: Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se divadlem světu, andělům i lidem. ..když nám zlořečí, odpovídáme laskavě Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje. (1K 4,9.13)
Sestra nakonec jehlu zabodla do svalu na paži, neboť byla znechucená, že není schopná nalézt žílu. Reportéři čekali a nervozita lékařského personálu díky nečekanému zpoždění rostla. Nakonec se jim podařilo vpravit mi obsah obou láhví do svalové tkáně na paži. Ta okamžitě natekla a působila mi velká muka. Lékařům a sestrám bylo jedno, jestli zůstanu při životě, nebo zemřu. Zahráli jen své představení před novináři, aby „dokázali", že stát o mě pečuje. Úřadům bylo jasné, že brzy zemřu, a chtěli ukázat, že se mi snažili „pomoci".
Zavezli mě do věznice, kde na mě čekalo další sezení ve vyšetřovací místnosti. Zavřel jsem oči, policisté mi je však svými prsty násilím otevřeli. Hráli si se mnou a vysmívali se mi, nebyli však s to přinutit mě promluvit. Dva dozorci mě odvedli zpět na celu. Hodili mě na betonovou podlahu, vzali mi deku a pomocí dvou elektrických obušků mi dávali šoky a opět mě bili. Byla to pro mne temná hodina. Spoluvězni se mnou tentokrát neměli slitování. Zatímco jsem byl mu-čen, k mým kolegům na cele promluvili představitelé věznice: „Yun je dare-bák a zločinec, který škodí vládě. Je si vědom toho, že se dopustil vážných zločinců, a proto nyní předstírá šílenství. My jsme však jeho plán prohlédli. Začal držet hladovku, aby vrhl negativní světlo na vládu. Dnes byl však na vyšetření v nemocnici a tam nezjistili žádnou zdravotní újmu, takže počínaje dnešním dnem budeme proti němu bojovat jeho vlastními zbraněmi. Vy vězni byste měli být před tímto kontrarevolucionářem na pozoru. Jeho přítomnost na cele vám všem přináší smůlu. Měli byste se od Yuna distancovat a okamžitě hlásit, jakmile začne páchat něco nekalého. Kdo se tohoto úkolu dokáže zhostit nejlépe, bude odměněn mírnějším rozsudkem."
Takto se mě tedy ostatní vězni (kromě bratra Li) učili nenávidět, aby mohli být odměněni. Mezi vězni v cele byli takoví, kteří byli odsouzeni na doživotí, jiní zase dostali mezi deseti a dvaceti lety. Jejich srdce bylo naplněno velkou nenávistí a šance na zmírnění trestu byla příliš lákavou nabídkou, než aby ji ignorovali.
Od tohoto okamžiku bylo pro mě obtížné zůstal v cele vůbec naživu. Nebýt Božího milosrdenství a ochrany, byl bych jistě zemřel.
V naší malé cele se nyní nacházelo patnáct nebo šestnáct vězňů. Všichni vykonávali potřebu na stejné toaletě. Sebrali mi povlečení a namočili do výkalů. Strašně páchlo. Vedoucí cely, kterého ustanovili dozorci, ke mně přistoupil a schválně mi pomočil tvář. Ostatní nutil, aby jej následovali. A tak všichni vězni (s výjimkou bratra Li) na mě neustále močili, smáli se při tom a uráželi mě. Bylo to velké ponížení, byl jsem však natolik zesláblý, že jsem nedokázal protestovat. V srdci jsem trpěl, tiše jsem však vše snášel.
Přemýšlel jsem nad slovy z prvního listu Petrova: Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. (1Pt 2,23)
Rozjímal jsem rovněž nad následujícím Ježíšovým zaslíbením: Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. (L 6,22-23)
Dozorci začali zacházet krutěji rovněž s ostatními vězni. O to víc mě ti muži nyní nenáviděli, neboť byli přesvědčeni, že za zhoršení jejich situace můžu já. Každý den v určený čas směli jít ostatní vězni na dvůr cvičit. Jednoho od poledne tam vynesli i mě. Dozorci několika mužům nařídili, aby mě hodili do septiku, kde se shromažďovaly výkaly všech vězňů. Posléze na mě močili a snažili se mě přinutit, abych se vykálel. Bylo to samozřejmě nemožné, poněvadž jsem již velmi dlouho nejedl. Ubýval jsem na váze tak, že ze mě "již téměř nic nezůstalo. V té době jsem vážil pouze asi 30 kilogramů. Dozorci mi znovu a znovu dávali elektrické šoky a přiměli mě, abych se jako pes plížil lidskými výkaly. Kopali mě okovanými botami a nutili, abych se v exkrementech převaloval. Své elektrické obušky mi strkali rovněž do úst. Není jednoduché vylíčit bolest, kterou mi tím způsobovali. Měl jsem pocit, že mi vybuchne mu zek. Ještě dnes se chvěji, když si na ty chvíle vzpomenu. Toužil jsem zemřít, abych před bolestí unikl.
Namísto vlastních slov, kterými bych popsal, co jsem prožíval, mi dovolte citovat žalmistu: Množství býků mé kruhem svírá, bášanští tuři mé obstoupili. Rozevírají na mé tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist. Rozlévám se jako vodu, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl kpatru. Vrháš mé do prachu smrtil (Z 22,13-16)
Nakonec jsem upadl do bezvědomí. Ostatní vězni celé té události přihlíželi. Dozorci po nich vyžadovali, aby se mi vysmívali a ponižovali mě. Někteří tak činili, pro jiné to však byl natolik otřesný pohled, že hořce plakali. Můj švagr pobýval ve vězení ve stejnou dobu jako já, byl však na jiné cele. Když spatřil, v jakém jsem stavu, vyběhl z davu a snažil se mi pomoci. Dozorci mu dali elektrický šok, kopali jej a křičeli: „Kdo si myslíš, že jsi? Zmiz odsud!" Jakmile proud zasáhl jeho tělo, zhroutil se na zem.
Byl březen roku 1984, dlouhá zima se chýlila ke konci a sníh již nepadal, ačkoli rána byla ještě velmi chladná. V mrazivém větru jsem se celý třásl, poněvadž na sobě jsem měl pouze hadry a potrhané oblečení, které mi da rovali ostatní vězni.
Jednoho rána, když nadešel pravidelný čas, kdy měli jít vězni na toaletu, se všichni postavili do řady. Byl jsem tak zesláblý, že jsem nebyl schopen stát, a tak mě dozorci opřeli o stěnu.
Vzpomněl jsem si na večer, kdy mě zatkli a kdy mi ještě předtím bratr Žang, bratr Žen a další spolupracovníci s láskou umyli nohy. Připomněl jsem si okamžik, kdy mi Zang dával svou nádhernou šálu se slovy: „Tahle šála tě ochrání před zimou."
Připadalo mi, jako kdyby mí drazí bratři a sestry byli stále se mnou, dokonce i zde ve vězení. Velmi mě potěšily myšlenky na skvělé obecenství s nimi. Šálu, kterou mi bratr Žang dal, jsem měl stále u sebe. Omotal jsem si ji okolo pasu, aby mě hřála. Cítil jsem tak stálé pouto k ostatním věřícím. Toho dne mě nechali samotného u zdi až do soumraku. Potom Liovi přikázali, aby mě odnesl zpět do cely. Když jsem se ocitl uvnitř, zjistil jsem, že dozorci se mnou ještě neskončili. Z pasu mi strhli šálu, k níž jsem měl přivázaný malý porcelánový čajový hrnek od rodiny. Bylo na něm namalováno mnoho malých modrých křížků. Dlouhou dobu mi dodával síly. Připomínaly mi kříž Ježíše Krista a také lásku mé rodiny. Vězni hrnek odvázali a hodili do díry na močení. Rovněž šálu hodili do výkalů. Cítil jsem velkou bolest a hněv. Sebral jsem veškeré síly a plazil se k odpadu, abych čajový hrnek zachránil. Vězni na něj a rovněž na mé ruce začali močit. Popadl jsem jej a přitiskl pevně k hrudi. Velmi mě rozzlobilo, že se mi snažili vzít i tu poslední pozemskou věc, která mi byla drahá.
Chtěl jsem se na ně obořit, Pán mě však zadržel a pravil mi: Nikomu neod-plácejte zlým za zlé.... Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechtě místo pro Boží soud... Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,17.19.21)
Ze svého postoje jsem se kál. Začal jsem spoluvězňům žehnat, obzvláště těm, kdo mě uráželi nejvíce.
Za méně než dva dny na mé spolubydlící dopadl Boží hněv, neboť se mezi nimi rozšířil svrab, který je velmi svědil. Jejich kůže je svědila tak intenzívně, že z toho div nezešíleli. Li a já jsme byli jediní, komu se to vyhnulo. Bůh se postaral, aby mě tato choroba nezasáhla, a to i přesto, že jsem ležel v lidských výkalech a přežíval v těch absolutně nehygienických podmínkách. Dozorci mě při každé příležitosti pozorovali a snažili se zachytit nějaký projev slabosti, já jsem však jen ležel na zádech a nic jsem neříkal ani ne-činil.
Vedení věznice se doslechlo, že Li o mě všemožně tajně pečuje. Bránil ostatním vězňům, aby mi ještě více ubližovali, a povzbuzoval je, aby se mnou zacházeli šetrně. Následně byl přeřazen na jinou celu. Byl jsem tedy nyní osamocen, bez jakéhokoli obecenství s jinými věřícími.
Dozorci mě opět hodili do díry na močení. Vězni mi močili na tvář. Chtě lo se mi křičet. Cítil jsem se velmi osamocen. Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili - nenašel se nikdo. (Ž 69,21)
Následujícího rána se spoluvězni probudili a zjistili, že jejich těla jsou pokryta rudými skvrnami! Jednalo se o hnisavé puchýřky. Podráždění bylo nesnesitelné. Začali se tak škrábat, až z nich stříkal hnis. Postižení vězni y noci nezamhouřili oka, neboť je neustále dráždilo mučivé svědění. Dozorci mě přišli prohlédnout. Roztrhli mi spodní prádlo ve snaze zjistil, zda také trpím touto chorobou. Mysleli si, že jejím původcem jsem já, poněvadž jsem strávil delší čas v lidských výkalech. Zjistili však, že jsem jediný vězeň, kterému se tato rána vyhnula!
Spolubydlící mě nějaký čas nechali na pokoji a soustředili se na to, aby si ulevili ve svém trápení. Nejhůře na tom byl vedoucí cely. Měl skvrny po celém těle, dokonce i na tváři. Ostatní se báli k němu přiblížit. Jelikož já jediný jsem zůstal zdráv, přesunuli spoluvězni moji postel od odpadní díry k vedoucímu cely, aby se zvýšila pravděpodobnost, že od něj parazity chytím. Vězně i dozorce totiž velmi rozzlobilo, že netrpím jako ostatní. Jeden ze spoluvězňů jménem Ju mě týdny pozorně sledoval. Přistoupil ke mně, láskyplně mě přikryl dekou a choval se ke mně laskavě. Bůh mi jej poslal jako náhradu za Lia.
Jednou v noci za mnou Ju přišel, aby mne přikryl. Naklonil jsem se k ní mu a uchopil jej za paži. Byl jsem natolik zesláblý, že můj hlas bylo sotva slyšet. Sklonil hlavu, aby slyšel můj šepot: „Ju, musíš přijmout Ježíše Kris ta za svého Pána a Spasitele." V tom okamžiku Ju v tichosti přijal Pánovu spásu. Když vedoucí cely, který tak trpěl zmíněnou chorobou, uviděl, že se ml veškeré trápení vyhnulo, nenáviděl mě ještě více. Vzal mi deku a použil ji pro svou potřebu. Namísto ní mě zabalil do své infikované deky, která byla pokryta krví, špínou a hnisem, který mu vytékal z ran. Pán mě však ochránil a ani tehdy jsem neonemocněl.
Ďábel mě napadal a vyhrožoval mi prostřednictvím mnoha zlých lidi, Duch svatý mě však činil v Ježíši silným i přesto, že mé vnější tělo bylo již téměř zcela zničeno. Všichni nepřátelé byli zmateni. Vězni mezi sebou diskutovali, jak dlouho ještě budu schopen přežít. Jed-ni říkali: „Zemře do tří dnů." Jiní zase: „Určitě se nedožije večera. Vsadím se, že bude během dopoledne mrtvý. Pokud přežije dnešní noc, dám ti své mantou."
Takto se mezi sebou sázeli, já jsem však nezemřel. Ti, kdo sázejí proti Božím služebníkům, zajisté prohrají! Svůj život jsem svěřil do rukou Pána spravedlnosti. Již jsem více nežil ze své vlastní síly, ale z Boží milosti. Tajné policii se nepodařilo ze mě vypáčit jakékoli přiznání, které by mohla proti mně použít. Obávali se, že pokud zemřu, budou muset podat zprávu úřadům provincie, a tak jejich nervozita vzrůstala.
Vedení věznice poslalo pro několik zdravotních sester z nemocnice. Nějakým nástrojem mi otevřely ústa a násilím se mi snažily vpravit z připravené láhve do těla polévku, já jsem ji však odmítal spolknout a nechal ji vytéci na podlahu. Přítomni byli rovněž fotografové. Fotili mě na důkaz toho, že úřady podnikly vše, co bylo v jejich silách, aby mě zachránily.

Když dozorci spatřili, že nechávám polévku vytéci na podlahu, vysmívali |se mi: „Yune, nám už je docela jedno, jestli budeš žít, nebo zemřeš. Nás už to vůbec nezajímá. Udělali jsem všechno možné, abychom ti pomohli. Ty sis myslel, že tou svou hladovkou ovlivníš vládu, my však doufáme, že zemřeš. A pokud opravdu zemřeš, ohlásíme to jako sebevraždu. Tvé tělo spálíme a budeme rádi, že jsme se tě konečně zbavili, ty tvrdohlavče."