Pamätám si, ako mi kňaz, ktorý zo Slovenska chodieval za Aničkou Bohuslavou Tomanovou hovoril, že v čase, keď sa kvapalňuje krv mučeníka v kostole - skvapalní sa aj na kameni, na ktorom bol tento vzácny mučeník sťatý. On to mal možnosť vidieť na vlastné oči - pred ním sa skvapalnila - takže zrejme by sa dal podvod odhaliť. Dúfam, že sa tak nakoniec stalo a že je to dobré znamenie znehybnenia tých, ktorí chcú zničiť svet. O takom znehybnení hovorila bl. Anna Katarína Emmerichová, opísala som to z nej knihy: „Viděla jsem", pravila, „chrám svatého Petra a nesmírný dav lidí, kteří jej bourali. Ale také jiné lidi, kteří jej zase opravovali. Od podavačů táhly se řady celým světem, i divila jsem se té souvislosti. Ti, kteří bořili, vytrhávali veliké kupy a mezi těmito bylo zvláště mnoho bludařů a odpadlíků; měli bílé, modře vroubené zástěry s kapsami, za pasem zednické lžíce, a bořili jako podle předpisu a pravidla. Jinak byli oděni rozmanitě a byli mezi nimi lidé velicí a tlustí, hodnostáři ve stejnokrojích a s hvězdami, kteří však sami nepracovali, nýbrž jen označovali zednickou lžící místa, kde a jak trhati. K mému úžasu byli mezi nimi i katoličtí kněží. Někdy, nevědouce honem, jak se do toho pustiti, přicházeli si pro radu a poučení k jednomu z jejich středu, jenž měl velikou knihu, jako by v té knize bylo vypsáno, jak jest chrám postaven a jak jej zbořiti. A pak zase přesně označili zednickou lžící místo, které se mělo strhnouti, a v tu chvíli bylo strženo. Bořili zcela klidně a jistě, ale též bázlivě, tajně a podloudně. Papeže Viděla jsem na modlitbách a kolem něho pokrytecké přátele, kteří často dělali pravý opak toho, co poroučel. Spatřila jsem malé černé světské chlapisko v plné práci proti kostelu. Zatím, co kostel byl takto na jedné straně bořen, byl na druhé straně zase budován, ale s úsilím velmi malým. Spatřila jsem velmi mnoho duchovních, které jsem znala. (Z našeho generálního vikáře měla jsem velikou radost. Nedal se zmásti, chodil mezi ty, kteří bořili, a poroučel, čeho bylo třeba k zachránění nebo opravení. Také jsem viděla, jak můj zpovědník velikou oklikou vleče tam balvan.) Jiné jsem viděla, jak se lenivě modlí brevíř a jak za modlitby přinášejí pod pláštěm třebas kamínek nebo jej podávají jiným. Nikdo, jak se zdálo, neměl důvěry ani chuti k této věci, ani nebyli poučeni, ba ani nevěděli, co se to vlastně děje. Byla to bída! Už celá přední část kostela byla stržena a už stál pouze svatostánek. Byla jsem velmi zarmoucena, i myslila jsem na to, kde že vězí muž, oděný červeným rouchem a s bílou korouhví v ruce, kterého jsem jindy vídala na kostele a ochraňovati ho. A v té chvíli jsem spatřila vznešenou ženu, ubírající se po velikém náměstí před kostelem. Držíc si široký plášť na obou ramenou, vznesla se pomalu do výše. Postavila se na kopuli a roztáhla plášť, který se třpytil jako zlatý nad celým kostelním prostranstvím. Ti, kteří bořili, právě ustali. I chtěli zase pokračovati v boření, ale nikterak se nemohli přiblížiti k prostranství, krytému pláštěm. Zato na druhé straně se k nesmírné činnosti vzchopili ti, kteří kostel obnovovali. Přicházeli stařečkové, zchromlí a zapomenutí a mnoho silných mladíků, duchovních i světských, žen i dětí, a záhy byl kostel úplně dostavěn. Pak jsem viděla přicházeti nového papeže s procesím. Byl mladší a mnohem přísnější předešlého. Vítali ho velmi slavnostně. Zdálo se, že přichází proto, aby kostel posvětil. Ale slyšela jsem hlas, že nového posvěcení není třeba, neboť schránka s Nejsvětější svátostí byla zachována. Měla se právě konati dvojí církevní slavnost, obecné jubileum a obnovení Církve. Dříve, než se počala slavnost, dal papež poučení svým lidem, kteří pak ze shromážděných vyloučili a bez jakéhokoliv odporu vypudili množství vznešených i prostých duchovních. I viděla jsem, že odcházejí ze shromáždění, pukajíce hněvem a reptajíce. Pak papež vzal do svých služeb lidi úplně jiné, jak duchovní, tak i světské. Potom se začala práce v chrámě svatého Petra. Ti s bílými zástěrami pracovali pak opatrně a potichu dále, bázlivě číhajíce, až by ti druzí se nedívali. Když opět jsem spatřila chrám svatého Petra, stál na jeho vysoké kopuli Michael, svítě svým krvavým rouchem a drže v ruce velikou korouhev válečnou. Na zemi zuřil litý boj. Zelení a Modří bojovali s Bílými a tito Bílí, nad jejichž hlavami stál rudý ohnivý meč, už, jak se zdálo, prohrávali. Ale nikdo z nich nevěděl, proč bojují. Chrám byl všecek krvavý, právě tak jako Anděl, a bylo mi řečeno, že se omývá krví. Čím déle trval boj, tím více mizela krvavá clona s chrámu, který prosvítal stále jasněji. A tu Anděl sestoupil na zemi, přidal se k Bílým a často pak viděla jsem ho v čele všech shluků. I roznítili se podivuhodnou statečností ani nevědouce, kde se v nich vzala. Byl to Anděl, který bil do nepřátel, takže na všech stranách se dávali na útěk. Teď, když Bílí vítězili, ohnivý meč, který se nad nimi vznášel, zmizel. Za boje ustavičně k nim přebíhaly tlupy nepřátel a jednou přeběhl zástup náramně veliký. Nad bojujícími se ukázaly ve vzduchu také zástupy světců, z nichž každý jinak cosi jiného ukazoval a dával znamení rukou, přece však byli všichni ovládáni a vedeni jedním a týmž duchem. Když Anděl sestoupil se střechy chrámu, spatřila jsem v nebi nad chrámem veliký zářící kříž, na kterém pněl Spasitel. Z jeho ran tryskaly na svět proudy zářících paprsků. Rány byly rudé se středem slunečně žlutým. Trnové koruny neměl, ale ze všech ran na hlavě tryskaly do světa vodorovné paprsky. Z rukou, z boku a z nohou tryskaly paprsky barev duhových a dělily se ve vlasové praménky, nebo se také spojovaly po několika a letěly celým světem do měst, vsí i domů. Viděla jsem, jak na různých místech nablízku i v dáli padaly na rozličné umírající a jak vpíjely duše, které po jedné z těchto barev vnikaly do rány Kristovy. Paprsky z rány v boku se však řinuly přebohatým a širokým proudem na chrám, stojící dole. Chrám těmito paprsky všecek zářil, a viděla jsem, že tímto proudem vchází do Krista většina duší." Z tohoto posledního odstavce jest patrno, že tento boj nebude bojem lidským, nýbrž bojem Božím, po němž bude následovati vítězství Kristovo. A jest tu ukázáno, kde v těchto dobách bude možno nalézti pomoc, totiž v pěti svatých ranách a v Nejsvětějším srdci Páně. Bylo by tedy možno v tomto vidění spatřovati důkaz o neomylné prozřetelnosti Církve, která dlouho již připravuje a zvelebuje úctu k božskému Srdci Páně, aby připravila svým dítkám bezpečné útočiště v dobách veliké bídy. Viděla však Anna Kateřina Emmerichová, že právě tak jista jako přímá cesta do ran a do srdce Ježíšova jest cesta srdcem jeho Matky. Hned totiž po těchto slovech pokračovala takto: „Viděla jsem též na nebi vznášeti se rudé, zářící srdce, z něhož se řinul proud bílých paprsků do rány v boku a jiný proud paprsků se rozléval z něho na chrám a na mnohé kraje. A tyto paprsky vpíjely četné duše, které pak srdcem a pruhem paprsků vstupovaly do boku Ježíšova. Bylo mi řečeno, že toto srdce jest Maria. Mimo tyto paprsky viděla jsem řebříky, spuštěné ode všech ran k zemi, některé však až k zemi nedosahovaly. Tyto řebříky měly rozmanité tvary, byly úzké i široké a měly příčle buď blízko nebo daleko od sebe. Stály po jednom nebo i po několika vedle sebe. Byly barev očistcových, tmavé i světlejší, šedé a směrem nahoru stále se jasnící. Viděla jsem po nich lopotně vylézati mnoho duší. Některé vystupovaly rychle, jako by jim někdo stále pomáhal, jiné se hrnuly v nepořádku a proto často spadly na příčle nižší a některé spadly úplně do tmy. Proti radostné podívané na to, jak paprsky samy vpíjejí duše, byla podívaná na toto klopotné vylézání velmi dojímavá. Zdálo se, že ty, které vystupovaly tak, jako by jim někdo pomáhal, byly Církvi bližší než ty, které klopýtaly o překážky a pak uvázly a čekaly, nebo opuštěny padaly. Také jsem viděla, že mnoho duší těch, kteří zůstali v boji, se pustilo do těla Kristova jedna každá svou cestou. A za křížem v dalekých hlubinách nebes spatřila jsem spousty obrazů, které stále ve větších dálkách představovaly přípravu díla vykoupení, kterých však nelze mi vysloviti. Bylo to jako zastavení na cestě, po níž se ubírala Milost Boží dějinami světa až do svého naplnění ve vykoupení."
Po těchto obrazech, které se vznášely mezi nebem a zemí, spatřila opět účinek tohoto díla na zemi. Nejvzácnějším dílem bylo sjednocení Církve. Vypravovala pokračujíc:„Když boj na zemi byl dobojován, chrám i anděl zběleli a zaskvěli se. Anděl zmizel. Také kříž zmizel a na jeho místě stála na chrámě veliká skvoucí Paní a rozprostřela přes něj svůj zlatý, blyskotavý plášť. Při službách Božích bylo viděti, jak druh s druhem se smiřuje a před ním se pokořuje. Viděla jsem, jak biskupové a pastýři přicházejí k sobě a vyměňují si knihy a sekty poznaly Církev ze zázračného vítězství a ze světel zjevení, která, jak na vlastní oči viděly, na ni zářila. Vidouc toto sjednocení, pocítila jsem hluboce blízkost království Božího. Pozorovala jsem v celé přírodě jas a vyšší život a ve všech lidech vyšší pohnutí jako v dobách krátce před narozením Kristovým a cítila jsem blízkost království Božího tak, že jsem byla nucena běžeti mu vstříc a vítati je jásotem. Tak viděla jsem i přicházení Mariino, které jsem cítila už v jejích nejrannějších předcích. Viděla jsem, jak se kmen jejích předků zušlechťoval pro tento jediný květ a pro žádný jiný. Viděla jsem ji přicházeti a nevypovím jak. A právě tak jsem pociťovala, jak stále více se blíží království Boží. Viděla jsem, jak se přibližuje touhou mnoha pokorných, milujících, věřících křesťanů; touha je přitahovala. Viděla jsem, jak na zemi pastýři pásli stáda zářících beránků, a že všichni ti pastýřové byli pastýři toho, jenž sám jsa Beránkem, dal svou krev za nás, i byla v lidech láska a síla Boží opravdu bez konce. Ale viděla jsem pastýře, které jsem znala a byli mi blízcí, kteří však nic z toho netušili. Toužebně jsem si přála probuditi je ze spánku. Opravdu jsem se pak zaradovala, že Církev jest mou matkou a z dětských let se mi vynořila vzpomínka na našeho kantora, který říkával: Kdo nemá Církve za matku, ten nemá Boha za otce." V dobách, kdy se ukáže vítězství Církve, bude tedy blízko příchod království Božího, o jehož trvání nelze si ovšem učiniti představu a též mínění o tom jsou velice různá. Tento obraz jest doplňován obrazem Božího Města, nebeského Jerusalema.Pokračovala:„V kostele, který po přestálém boji všecek zazářil sluncem, spatřila jsem pak velikou slavnost. Viděla jsem do něho vcházeti mnoho procesí. Viděla jsem nového papeže, velmi vážného a přísného, který před touto slavností vyvrhl mnoho biskupů a pastýřů, poněvadž byli špatní. Viděla jsem, že tuto slavnost s nimi v kostele slavili zvláště svatí apoštolově. I spatřila jsem, že blízko jest vyplnění prosby: Přijď království tvé! Pak se mi zdálo, že vidím, jak shůry sestupují na zem skvoucí nebeské zahrady a jak se na zemi spojují s místy, na kterých byl rozdělán oheň; a jak dole všecko zaplavují prvotním světlem. Nepřátelé, kteří uprchli z boje, nebyli pronásledováni, ale odloučili se. Pak jsem viděla blyskotající ulici Božího Města, samý skvoucí palác, samou zářící zahradu, v nichž se pohybují nesčetné zástupy svatých, chválíce Boha a působíce na Církev.V nebeském Jerusalemě není chrámu. Chrámem jest Kristus sám. Nad Městem Božím trůní Maria a nad ní Kristus a Nejsvětější Trojice. Z ní padá na Marii jakoby světelná rosa, která se od ní rozprašuje na celé Město Boží.Pod Městem Božím viděla jsem chrám svatého Petra, i plesala jsem, že přes všecku nedbalost lidí přece stále ještě přijímá shůry pravé světlo.Viděla jsem cesty, vedoucí do nebeského Jerusalema, a viděla jsem svaté pastýře, kteří tam vedli dokonalé duše ze svých stád. Ale na těchto cestách nebylo příliš plno."To jest nejdelší souvislé vypravování o tom, co spatřila ve vidění z těchto věcí.

Prudko zavádzajúci dokument. Samozrejme že som radikálne proti neetickým vakcínam a mám podobný názor ako dôstojný biskup Schneider v tomto dokumente: Biskup Schneider: Som pripravený ísť do väzenia, ale neetickú vakcínu neprijmem - Christianitas. Teraz si pozrite vyššie uvedený dokument, kde sa odvádza z liturgického spevu, že Vatikán oslavuje Lucifera. Je to cca 35 minúta. Je to absolútne ohavné zavádzanie, text, ktorý sa tam spieva, môžete nájsť v tomto misáli na str. 458 MisLatiSlov-r1.pdf (catholica.cz) - je tam latinský text aj jeho preklad. Mimo Cirkev niet spásy. To, že je dnes Cirkev celá prelezená modernizmom, je Bohužiaľ fakt. Tak isto bola takmer celá arianizmom na začiatku kresťanstva, ale Boh nedovolí, aby ju pekelné mocnosti premohli. V žiadnom prípade. Veľmi by ma zaujímalo, akí protestanti tento dokument vytvorili. O tom teleskope sa da prečítať viac tu: answersingenesis.org/…ronomy/does-vatican-have-telescope-called-lucifer/

Dyk a Peter(skala) skúste si prečítať kritiku NOM od dôstojného otca kardinála Ottavianiho, ktorý viedol Posvätné oficium u troch pápežov. (mimochodom pripravoval materiály k DVK ktoré rýnska klika zmietla zo stola)Tu je link: www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor… Najviac chcem upozorniť na túto časť jeho kritiky: "
Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“

V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení." Akú dôveryhodnosť môže mať liturgická komisia, ktorá tvrdí, že dôvody DOGMATICKÉHO Tridentského koncilu už neplatia ? Akú ? Nečudujem sa že Bugnini ktorý ju viedol, bol veľmi vážne podozrivý zo slobodomurárstva.