Kde je katolická poslušnost dnes?

Co je poslušnost?

Poslušnost je plnění příkazů zákonných představených člověka s úmyslem konat jejich vůli.

Katolíci si zvláště cení poslušnost kvůli Kristově vlastnímu příkladu, a protože ve svých zákonných představených vidí zástupce samotného Krista.

„Každý ať je poddán nadřízeným vrchnostem, neboť není vrchnosti, leda od Boha..“ (List sv. apoštola Pavla Římanům 13:1)

„[Odešel pak s nimi a přišel do Nazareta] a poslouchal je.“ (Lk 2:51)

„Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže.“ (List sv. apoštola Pavla Filippanům 2:8)

Katolická poslušnost je vždy poslušnost v rámci Tradice

POSLUŠNOST A VÍRA

Je učením Církve, že poslušnost je součástí spravedlnosti, jedné ze čtyř kardinálních ctností, jež jsou následně podřízené teologickým ctnostem víry, naděje a lásky.

Víra je větší než poslušnost! Proto, jestliže poslušnost jedná k újmě víry, pak má katolík povinnost neuposlechnout svého představeného.

„Ale rozkazy představených jsou mnohdy proti Bohu. Tedy nemá se ve všem poslouchat představených.“- Sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologická II-II ot. 104 čl. 5 protiarg.

„Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet!“ (List sv. apoštola Pavla Galaťanům 1:8)

„Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem vám též odevzal.“ (I Kor. 11:23)

VÍRA A TRADICE

Pravdy naší víry byly i Ježíšem samotným obdrženy jako tradice neboli odkaz od Jeho Otce.

Ježíš jim odpověděl: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal.“ – Jan 7:16

„Vpravdě, pravdě pravím vám: Nemůže Syn činiti něco sám ze sebe, nýbrž jen to, co vidí činiti Otce. Cokoli tedy činí On, to činí podobně i Syn. – Jan 5:19

„Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě poslal, ten mi přikázal, co mám mluviti a co hlásati.“ – Jan 12:49

Podobně Náš Pán předává Víru nám jako tradici skrze ty naše zákonné představené, kteří jsou poslušní Víry.

„Neboť slova, která jsi mně dal, dal jsem jim.“ – Jan 17:8

Mnozí katolíci však zapomínají, že katolická poslušnost je vztažená k Víře a Tradici, a myslí si, že poslušnost je absolutní a jediným opakem je neposlušnost:

Omyl z nedostatku – NEPOSLUŠNOST

Omyl z přemíry – FALEŠNÁ POSLUŠNOST

Omyl z nedostatku

NEPOSLUŠNOST

PRAVÁ POSLUŠNOST

Dle velkého teologa sv. Tomáše Akvinského je pravá poslušnost rovnováhou mezi dvěma omyly z nedostatku a z přemíry, jimiž je neposlušnost a falešná poslušnost (IIaIIae, Q104,5 ad 3). Dnes je tento druhý omyl obvyklý mezi katolíky, kteří, když se řídí příkazy odchylujícími se od Tradice, si myslí, že jsou poslušní.

Omyl z přemíry

FALEŠNÁ POSLUŠNOST

Hříchem našich prvních rodičů a původem všeho hříchu ve světě byl hřích NEPOSLUŠNOSTI.

Lidští představení se nemusí uposlechnout, jestliže jejich příkazy porušují Víru. Taková byla poslušnost mučedníků.

Bůh se vždy musí uposlechnout bez ohledu na to, co po nás může žádat. Taková byla poslušnost patriarchy Abraháma.

Přehnaná horlivost dokonce i u poslušnosti, je-li nerozvážná, jistě povede k velkému pádu.

Omyl z nedostatku

Mé vlastní svědomí je mou absolutní autoritou.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Bůh skrze Svou katolickou Církev má absolutní autoritu nad mým svědomím

ALE

jako poslední možnost Bůh chtěl, jestliže se Jeho hierarchie odchyluje od Jeho nauky, abych sám činil úsudek. Poslušnost k lidem má svá omezení – Galaťanům 1:8-9.

Omyl z přemíry

Církevní hierarchie je absolutní autoritou. Poslušnost nemá žádná omezení.

Omyl z nedostatku

Papež nade mnou nemá žádnou autoritu.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Papež, jako náměstek Kristův, má Kristem danou přímou autoritu nad celou Církví

ALE

není neomylný ve všem, co říká nebo dělá.

Omyl z přemíry

Papež je neomylný ve všem, co říká a dělá.

Omyl z nedostatku

„Představeným“ nejsme povinnováni žádnou úctou.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Zákonní představení se mají ctít jako zástupci Kristovi

ALE

jestliže se vážně odchýlí od katolické Víry, mohu je dokonce i veřejně kárat – Galaťanům 2:11-14.

Omyl z přemíry

Nesmím nikdy kritizovat žádného představeného za žádných okolností.

Omyl z nedostatku

Nebudu poslouchat lidi, i když si činí nároky být služebníky Božími, ať už to jsou biskupové nebo kněží.

PRAVÁ POSLUŠNOST

S radostí uposlechnu ustanovené sluhy Boží, legitimní biskupy nebo kněze

ALE

ne, když vím, že vedou lidi pryč od Boha.

Omyl z přemíry

Uposlechnu biskupy nebo kněze, i když nejsou poslušní Boha tím, že opouštějí Tradici.

Omyl z nedostatku

Protestuji proti církevním vůdcům, kteří si nárokují mít autoritu.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Vždy budu respektovat círekvní autority jako takové – Jan 18:23; Skutky 23:5,

ALE

nesmím se řídit církevními vůdci, kteří porušují tradice Víry.

Omyl z přemíry

Kdokoliv, kdo protestuje proti čemukoliv, co nějaký oficiální církevní představitel dělá nebo říká, je protestant.

Omyl z nedostatku

Círekvní tresty, jako je exkomunikace nebo suspenze, jsou bezvýznamné.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Církevní tresty jsou strašlivými nástroji Božího práva, když jsou oprávněné

ALE

když nemají opodstatnění, nejsou platné – starý Kodex kanonického práva, kán. 2242; nový Kodex kanonického práva, kán. 1321.

Omyl z přemíry

Dokonce i nespravedlivé nebo nepatřičné suspenze nebo exkomunikace jsou právně zavazující.

Omyl z nedostatku

Nebudu navštěvovat žádnou katolickou mši.

PRAVÁ POSLUŠNOST

Musím navštěvovat katolickou mši

ALE

nemám povinnost navštěvovat Novus Ordo mši, protože ničí katolickou Víru.

Omyl z přemíry

Budu navštěvovat dokonce i protestantizovanou mši, jestliže mi to moji představení řeknou.

Nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, abyste neposlouchali pravdy? … Kdo vás zastavil, že pravdu (již) neposloucháte? – Galaťanům 3:1, 5:7

POSLOUCHATI SLUŠÍ VÍCE BOHA NEŽ LIDÍ. Skutky 5:29

A neexistuje žádný důvod, proč ti, kteří poslouchají spíše Boha než lidi, by měli být obviňováni z odmítání poslušnosti; protože, je-li vůle vládců protikladná vůli a zákonům Božím, překračují tito vůdci hranice své vlastní moci a překrucují spravedlnost, a ani pak nemůže být platná jejich autorita, která, když zde není spravedlnost, je neplatná. – Lev XIII., „Diuturnum Illud“

Satanův mistrovský tah je, že uspěl v tom, že zasel neposlušnost ke vší Tradici skrze poslušnost (tj. falešnou poslušnost). – arcibiskup Lefebvre

Ale cožpak obhajováním neposlušnosti vůči moderním oficiálním církevním představitelům v některých případech nepodporujeme anarchii a nepořádek v Církvi?

NE! Jsou to modernisté, kdo způsobuje anarchii a zmatení tím, že nejsou poslušní posvátných tradic.

KATOLICKÁ POSLUŠNOST MUSÍ VŽDY BÝT K VÍŘE.

Tak tomu bylo v době sv. Petra:

Tam, kde existuje bezprostřední nebezpečí pro víru, preláti musí být pokáráni, třebas i veřejně, svými podřízenými. Tak sv. Pavel, který byl podřízeným sv. Petra, jej veřejně pokáral. – Sv. Tomáš Akvinský, Komentář k listu sv. Pavla Galaťanům 2:14

Tak tomu bylo v době sv. Bellarmina:

Když Nejvyšší pontifik vynese trest exkomunikace, který je nespravedlivý nebo neplatný, nesmí být akceptován, aniž bychom si však nezachovali úctu, jíž jsme povinováni Svatému stolci. – Sv. Robert Bellarmin

Tak tomu musí být i dnes:

Veškerá disciplinární autorita, veškerá poslušnost vůči biskupovi, předem předpokládá čistou nauku Církve Svaté. Poslušnost vůči biskupovi se zakládá na úplné víře v nauku Církve Svaté. Jakmile církevní autorita uzná pluralismu v otázkách víry, ztratila právo nárokovat si poslušnost vůči svým kázeňským nařízením. – profesor Dietrich von Hildebrand, The Devastated Vineyard (Zpustošená vinice), Chicago 1973, str. 3-5

Poslušnost vůči zjevnému omylu je hříšná a závazek uposlechnout zaniká, jakmile je vám nařízeno udělat nějaké zlo. Pomáhat ničit Církev ve jménu „poslušnosti“ je také hříšné. Slepá poslušnost není a nikdy nebyla katolická (je to proto, že pravá poslušnost se nikdy nemůže dostat do konfliktu s Boží vůlí, konkrétně, že nemůže odporovat stálé nauce Církve).

Dějiny Církve nám dávají několik příkladů světců, kteří, aby zůstali věrní, odporovali církevním autoritám (a byli dokonce exkomunikováni), jež se mýlily. Tak sv. Godefroy z Amiens, sv. Hugo z Grenoblu a Guido Burgundský (který se později stal papežem Kalixtem II.), napsali papeži Paschalisovi II., který váhal ohledně „investitury“: „Pokud byste, čemuž absolutně nevěříme, zvolil jinou cestu a – Bůh chraň – odmítl potvrdit rozhodnutí o naší paternitě, donutil byste nás odvrátit se od poslušnosti vůči vám.“ (Bouix, Tract. De papa, T. II, str. 650).

Dozvídáme se, že sv. Atanáš musel „neuposlechnout“ papeže Liberia. Jeho zjevná „neposlušnost“ však nebyla skutečnou neposlušností, ale spíš pravou poslušností vůči Církvi a její stále nauce.

V Summě Theologické, Q. 33, Art 4, sv. Tomáš Akvinský objasňuje, že musíme napomínat dokonce i představeného, a říká:

„kde by hrozilo nebezpečí víře, poddaní by měli obvinit představené též veřejně. Proto i Pavel, který byl poddaným Petrovým, pro hrozící nebezpečí pohoršení ve víře, veřejně Petrovi vytýkal. A jak praví Glossa Augustinova, Gal. 2, "sám Petr dal příklad vyšším, aby nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili správnou stezku".

Poslušnými Církve a jejích oficiálních představitelů se stáváme pouze tehdy, když se stáváme poslušnými stálé nauky Církve, jak ji učilo Magisterium skrze věky. Jestliže to, co učí ustanovení Boží sluhové (biskup, kněz nebo papež) je v protikladu ke katolické nauce, pak se nemají uposlechnout, ale dokonce i pokárat (Tit. 1:10), protože již nehovoří jménem Církve, ale stávají se reprezentanty své vlastní novoty.