Ztráta Boží bázně je ztrátou spasitelné víry
Ztratíme-li počátek Boží moudrosti, poztrácíme postupně i všechnu Boží moudrost, kterou jsme do té doby od Boha získali.
Kdo zemře jako nekřesťan, či jako křesťan, ale alespoň v 1 nevyznaném a hořce neolitovaném smrtelném hříchu, bude v pekle navěky.
ŽIJEME V DOBĚ SODOMSKÉ od času, kdy politici zlegalizovali sodomii, čili homosex a další úchylnosti.
V tomto prostředí si každý praktikující křesťan, který chodí každou neděli na bohoslužbu, proto automaticky připadá jako dobrý až svatý, protože většina lidí v jeho okolí do kostela nechodí a ještě větší většina lidí žije v mnoha či téměř ve všech smrtelných hříších a nic si z toho nedělají.
Tento viditelný rozdíl svádí praktikujícího křesťana k falešnému pocitu své bezhříšnosti a bezpečnosti, bude-li chodit do kostela a nic víc. Pokušení spokojit se s málem a přitom nemilovat Boha a nemilovat bližního jako sebe samého, pokušení dodržovat jen některá z Božích přikázání, je proto obrovské.
Zabíjení dětí před porodem začalo být praktikováno nejprve ve Francii skrze tamní ateistickou revoluci před r.1800. Odtud se rozšiřovalo do křesťanského světa. V bolševickém komunistickém sovětském Rusku Lenin zlegalizoval vraždění dětí před porodem r.1920 na žádost lékařů v Rusku, kteří se živili do té doby nelegálními umělými potraty. (Umělé potraty obvykle vykonávají židovští lékaři - koncem 20.století nejznámější z nich Nathanson z USA činil veřejné pokání a stal se katolickým křesťanem)
Doba zrady začala být viditelnou od r.1929, kdy věda začala zveřejňovat a masivně podporovat způsoby, jak je možné se vyhnout těhotenství. Tehdy se začalo všeobecně lhát, že se lidstvo na planetě přemnožilo, tuto lež nejprve podpořilo vedení Anglikánské církve v Británii, později skrze ekumenismus lež o přemnožení lidí podpořilo vedení všech církví, jako poslední ji podpořilo i vedení Katolické církve 25.7.1968. Od té doby se jede morálně, až na pár výjimek, všude z kopce. Začalo to nenápadně lží o přelidnění (když se mládež hromadně přestěhovala do velkoměst, zdánlivě to tak vypadalo, vesnice však vymíraly), ta lež poskytla aliby k nerození dětí, pokračovalo to dalšími smrtelnými hříchy. Co bylo kdysi svaté - andělský celibát, se u duchovenstva (zejména u pravoslavných biskupů agentů komunistické státní bezpečnosti v sovětském Rusku) mnohde přehouplo do strašné homosexuality, podporováno padlými anděly satanovými. Církevní ocenění, řád dostal z ruk patriarchy moskevského Cyrila i nejznámější homosexuální biskup v Rusku Nikon Mironov už r.2010 ura.ru/…/1052120641.html [Епископ Никон, изгнанный из Екатеринбурга после громкого гей-скандала, наравне с владыкой Викентием получает очередную награду из рук патриарха. ФОТО 12.10.2010 15:56 Спустя 11 лет после громкой гей-истории в Екатеринбургской епархии, когда на развратные действия владыки Никона (Миронова) патриарху Алексию II пожаловались более сотни мирян и священнослужителей, оскандалившийся епископ вновь получил церковную награду – панагию. Как сообщает сайт Московской патриархии, патриарх Московский и Всея Руси Кирилл вручил панагию епископу Никону «в связи с 50-летием со дня рождения и в благодарность за труды». Наравне с епископом Никоном такой же награды удостоен действующий глава Екатеринбургской епархии владыка Викентий «в связи с 20-летием архиерейской хиротонии». В 2008 году Никон уже был удостоен ордена преподобного Сергия Радонежского II степени, который ему вручил патриарх Алексий II. Что примечательно, из Екатеринбургской епархии, в которой владыка Никон прослужил с 1994 по 1999 год, он был выслан также по решению Алексия II после ряда писем, подписанных местным духовенством о непотребном поведении своего духовного лидера, якобы склоняющего молодых послушников к сожительству. Никон Миронов был отправлен на исправление в Псково-Печерский монастырь, но вскоре вернулся к действующей службе и уже несколько лет является настоятелем московского храма Успения в Вешняках. Дело по статье 133 УК РФ («Понуждение к мужеложству с использованием материальной или иной зависимости потерпевшего»), возбужденное в отношении Никона, было закрыто.]
Právě včera moskevský patriarcha Cyril dal církevní řád "Slávy a cti III. stupně" předsedovi Komunistické strany Ruska Zjuganovovi. Divné, což! Kolikrát vám má stále dokola opakovat, že Rusko jako celek a zejména ve svých nejvyšších představitelích se dodnes neobrátilo upřímně k Bohu a neodvrátilo od ateistické bezbožnosti a šíření smrtelných hříchů.
Proč? Protože Rusko nebylo papežem a biskupy doslova zasvěceno pod ochranu neposkvrněné Panny Marie od r.1929 dodnes. Vizionáři z Fatimy byli blahořečeni, ale jejich vzkaz od Panny Marie byl z velké části ignorován. Ruská, brzy opět komunistická armáda, proto v 3.světové válce potrestá celý svět i sama bude potrestána.
(Pro úplnost doplňuji, že není ještě známo, jak zareagují na Cyrilův řád představitelé Zahraniční ruské pravoslavné církve, jejíž biskupové mají synod právě v těchto dnech. Větší část biskupů této Zahraniční ruské pravoslavné církve podepsala za aktivní účasti prezidenta Putina r.2007 plnou eucharistickou jednotu a spolupráci s moskevskou Ruskou pravoslavnou církví. Menšina zahraničních biskupů se poté od obou Putinem sjednocených církví s nesouhlasem oddělila)
(Андрей Кураев: Партия Ленина - Орден Зюганова. Вчера Патриарх Кирилл наградил лидера компартии Зюганова орленом "Слава и честь третьей степени". И правильно - какой степени может быть честь у человека, который выиграл президентские выборы в 96 году, но побоялся это признать. Который, возглавляя мощнейшую якобы оппозиционную партию, в действительности делает все, чтобы она сидела тихо. Интересно, отреагирует ли на это награждение Собор РПЦЗ, проходящий как раз в эти дни? www.facebook.com/kuraev.andrey )
(26 июня 2014 г. 13:30 Святейший Патриарх Московский и всея Руси Кирилл поздравил Г.А. Зюганова с 70-летием со дня рождения. Председателю фракции КПРФ в Государственной Думе Федерального Собрания Российской Федерации Г.А. Зюганову. Уважаемый Геннадий Андреевич!
Сердечно поздравляю Вас со знаменательной датой. Являясь одним из наиболее известных политиков современной России, Вы стремитесь заботиться о благосостоянии народа и защищать традиционные моральные ценности. Надеюсь, что и в дальнейшем Ваша плодотворная деятельность будет способствовать продвижению социально значимых инициатив и нравственному преображению общества. Желаю Вам крепкого здоровья, мира и помощи свыше во всех добрых делах и начинаниях. Считаю справедливым удостоить вас ордена «Славы и чести» III степени.
С уважением +КИРИЛЛ, ПАТРИАРХ МОСКОВСКИЙ И ВСЕЯ РУСИ www.patriarchia.ru/db/text/3679826.html )
Jak z toho ven? Skrze bázeň Boží! S prosbami k Bohu o smilování jako na Athose stále znovu a znovu: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!" S pomocí příkladu (dnes obvykle z životopisných starých knih) i přímluvných modliteb od Panny Marie i všech zesnulých křesťanských svatých.
Připomenu zde zkráceně jeden dojemný příběh, jak ho zapsal r.1992 katolický spisovatel David Allen White, PhD.
(Fotka je z roku 1980 - biskup Antonio de Castro Mayer 20. června 1904 – 25. dubna 1991)
Na biskupa byl [de Castro Mayer] konsekrován v roce 1949, šel do Campos a zůstal zde po zbytek svých dní, a jak jsem řekl, dělal svou práci. Myslím si, že je zajímavé poznamenat, že jednou z prvních věcí, kterou učinil po příjezdu do Campos, bylo to, že vydal výnos pro všechny své kněze, že od nynějšího dne budou jeho kněží na konci každé mše odříkávat navíc třikrát Zdrávas Maria za úmysl zachování katolické nauky v diecézi Campos a za uchování celé diecéze prosté hereze. Od roku 1949 do dnešního dne se ony tři Zdrávas Maria navíc říkají a jako je tomu u Naší blahoslavené Matky vždy, ona naslouchá, přimlouvá se za nás, a když ji milujeme, nedokážeme si představit lásku, jakou má pro nás na oplátku. Tyto modlitby byly slyšeny, tyto modlitby byly vyslyšeny.
Byla to v Církvi a všude v Latinské Americe tvrdá doba s extrémním napětím, s liberálními idejemi všude, jež se šířily jako divoký požár. Tento biskup však okamžitě začal zajišťovat to, aby jeho diecéze zůstala katolická. Další věcí, kterou udělal, bylo, že okamžitě rozhodl, že katechismus nebude jen pro mladé; že učení se Víře je celoživotní věcí a že každý katolík se bude neustále účastnit hodin katechismu. Od počátku výkonu svého biskupského úřadu dohlížel na to, aby měl každý katolík v diecézi každý týden přístup k hodinám katechismu a aby to, co se učilo, byla dobrá, neporušená, katolická nauka. Samozřejmě existovaly hodiny katechismu pro mladé, ale existovaly také hodiny katechismu pro náctileté, pro mladé sezdané páry, pro lidi středního věku a pro lidi pokročilejšího věku. Lidé cestovali na tyto hodiny velké vzdálenosti a diecézní kněží cestovali ven (věřte mi, když to říkám) do „země nikoho“ a do vnitrozemí Brazílie, aby došli k lidu a učili jej dobrou katolickou nauku, dobré katolické cítění.
Jedním z důvodů proč to dělal, bylo to, že si od počátku svého episkopátu uvědomoval, že v samotné katolické Církvi zuří bitva, a že pokud má dělat svou práci, musí zajistit, aby tito věřící, toto stádo pod jeho opatrováním mělo jasné a přesné ideje ohledně toho, co přesně je katolické.
.....V roce 1981 byl nyní již skoro osmdesátiletý biskup de Castro Mayer k velkému potěšení svých kolegů biskupů přinucen odejít do důchodu. Řím poslal nového biskupa do diecéze Campos, člověka jménem Alberto Carlos Navarro. Biskup Navarro jasně přišel s jediným posláním a tím posláním bylo ustavit v diecézi Campos to, co bylo ustaveno ve všech diecézích po světě, tj. novou mši, nový způsob nahlížení na Víru, nové ideje jakési svobody kultu, rovnostářství mezi klérem a laiky, které neexistuje. Pravda je taková, že jestliže chce člověk vidět místo, které je proti rovnostářství, měl by jet do diecéze Campos; je to místo autority, hierarchie a velké úcty lidu vůči kněžím a biskupovi.
Nový biskup nejprve procestoval diecézi farnost po farnosti a v každé farnosti přednesl malou přednášku k lidu, kdy vysvětloval, že do Církve přišla nová doba, že jsou tu nyní nové způsoby, jak věci dělat, a že by teď měly tyto nové způsoby přijmout.
Když skončil tuto řeč, řekl, že nyní bude sloužit mši a nabídnul sloužit „Novus Ordo“ mši a jakmile to řekl, v každé farnosti po celé diecézi se v tu chvíli lid zvedl jako jedno tělo a opustil kostel. Když se to stalo poprvé, biskup Navarro zuřil, podruhé byl ještě zuřivější; a když skončil svou cestu po diecézi, zapojil se do bitvy.
Uvědomte si, že to nebyl pokus lidí být neuctiví nebo neposlušní k novému biskupovi a když jsem hovořil s mnoha lidmi, kteří zde při této příležitosti byli, řekli, že nechtěli vidět svého Spasitele Ježíše Krista jakkoliv poníženého. Nepřijali by Svaté přijímání na ruku, ani by nepřijali roztržku s tradicemi, které vždy znali, a že by nepřijali něco, co bylo zcela nové.
Lidé měli Víru dobře vštípenou, takže dokonce i nejprostší rolník na venkově vám uměl vysvětlit, co je špatné na „Novus Ordo“ mši. Je prostě ohromující hovořit s těmito lidmi, v každém jednotlivém člověku v této diecézi je jistý druh teologa a to je naprosto neuvěřitelné. Je to jistě výsledkem mnoha let dobrého vyučování ze strany biskupa de Castro Mayera.
Toto se stalo farnost po farnosti poté, co bitva započala. Nový biskup poslal příkaz farním kněžím: „V budoucnosti nebudete sloužit tridentskou mši a od nynějška budete sloužit pouze Novus Ordo mši.“
Kněží pak napsali dopis zpět, který říkal: „Lituji, ale se vší úctou nemohu ve svědomí sloužit novou mši.“ Načež byl kněz propuštěn z farnosti. Lidé pak vystoupili na podporu a vydali prohlášení podporující jejich kněze a farní kněz pak řekl: „Mé propuštění je nespravedlivé, odvolávám se k Římu.“ Z těchto odvolání nikdy nic nebylo; [kněží] byli chyceni v nekonečném papírování a mezitím diecézní sídlo v Campos započalo soudní proces u civilního soudu proti knězi a farnosti nárokující si, že nemovitosti, to jest samotné kostely patří diecézi a ne lidu a určitě ne farnímu knězi, což, pokud šlo o budovy, bylo pravdivé a znamenalo to, že soudy rozhodovaly ve prospěch diecéze, biskupa a diecézních právníků. Následovalo prosté oznámení od soudu: „Ráno tolikátého a tolikátého odevzdáte klíče od kostela.“ To se dělo farnost po farnosti a poté, co byla celebrována poslední tridentská mše, kněz umístil Svátost oltářní do monstrance a s plačícími lidmi modlícími se růženec a zpívajícími chvalozpěvy, opustil kostel naposledy a kráčel za svým Spasitelem, trpící spolu s Ním, vyhnaný s Ním na ulici.
Uvědomte si nyní, že hovořím o diecézi, kde je extrémní chudoba. Jsou to lidé, kteří tvrdě dřou, aby si mohli prostřít na stůl ubohé jídlo z černých fazolí, rýže a zeleniny. Tyto kostely byly postaveny jejich pra-pra-prarodiči, jejich pra-prarodiči, jejich prarodiči a jejich rodiči s nesmírnou obětí.
Jsou to krásné kostely, mnohé z nich obnovené do své původní krásy, a nyní byly dveře těchto kostelů pro ně zavřeny.
Začali mít mše v garážích, v soukromých domech a kdekoliv, kde mohli nalézt místnost. V jedné z farností byli schopní pronajmout si obrovské, staré, opuštěné kino, kam do této veliké budovy každý den přicházely tisíce a tisíce věřících, aby měly mši, zatímco jejich nádherný kostel se nacházel na druhé straně města s dvěma či třemi modernisty účastnícími se v něm bohoslužby na nové mši. A to byla vůle biskupa.
Když nový biskup hovořil o tradičních kněžích v diecézi, řekl: „Velmi bych upřednostňoval nemít vůbec žádné kněze, než mít více tradičních kněží jako jsou tito.“
Nu, dostal, co si přál, protože seminář, který převzal, se stejně jako většina jiných seminářů ve světě vyprázdnil a on jej nakonec uzavřel. Souběžně s tím však biskup de Castro Mayer, který stále byl ve své diecézi a žil ve svém soukromém domě, otevřel nový seminář ve svém domově.
Nový biskup se odvolal do Říma, ale Řím nemohl vůbec nic dělat. Biskup de Castro Mayer řekl: „Prostě jen učím tyto lidi, mezi nimiž jsou tito mladí muži, kteří chtějí být kněžími; přicházejí ke mně a já je učím!“ a příliv kněží do diecéze prostě pokračoval. A kněží vyškolení staromódním způsobem podle sv. Tomáše, podle církevních dogmat a podle tradiční morální teologie a lid diecéze měli po celou dobu stále své tradiční mše.
Pak začali obnovu. Je ohromující vidět tuto věc, ale v této chudobou postižené diecézi, která leží v severovýchodním cípu Brazílie, se buduje více než kdekoliv jinde v katolickém světě. V současnosti se zde staví mezi 12 až 15 velkými novými kostelními budovami. Na venkově se staví doslova stovky kaplí a je jich tam doslova stovky, přičemž velká část diecéze je svou povahou agrární s prostými zemědělci, kteří pracují na půdě a žijí z ní.
Biskup de Castro Mayer a jeho kněží vždy cestovali, někdy dvě, tři hodiny po cestách, kterým říkají silnice, ale když jsem tam projížděl, mohu vás ujistit, že nejsou nijak podobné tomu, co za silnici považujeme my. Jezdili do nitra brazilského venkova, aby těmto lidem žijícím uprostřed „ničeho“ přinesli mše a hodiny katechismu.
Nový biskup však zavřel diecézní kaple, protože lidé na venkově odmítali navštěvovat novou mši, takže tam, kde se uzavřela kaple, lidé koupili pozemek hned vedle ní a postavili kapli novou. A postavili jich tucty a tucty a tucty.
Nový biskup také zavřel mnoho katolických škol, protože již nebyl, kdo by do nich chodil, a lidé postavili nové katolické školy v téže čtvrti a na dohled – a to je ohromující – jejich děti byly vzdělávány stejně jak byly vzdělávány dříve, tak jak byli vzděláváni jejich prarodiče a pra-prarodiče v katolické Víře...pravé nauce katolické Víry. Navíc otevřeli nemocnice, otevřeli starobince, otevřeli ošetřovatelské domy a stále budují, budují, budují s radostí, i když byli dobrých deset let pronásledováni, vyhazováni ze svých kostelů a ztráceli tyto kostely, které milovali, ale nic z toho je nijak nezastavilo.
To vše je inspirovalo pokračovat a dělat, co museli dělat, což bylo zachování si Víry pro sebe a pro své děti, přičemž zde byli dobří kněží, aby jim pomohli, a penzionovaný biskup de Castro Mayer. I když nebyl přímo zapojen, byl vždy zde, aby vysvětil nový kostel, když byl postaven. Také přicházel biřmovat mladé lidi, když to potřebovali, protože nový biskup nechtěl s těmito lidmi mít co dělat a to hovořím o tisících a tisících a tisících věřících, zbožných katolících, kteří se s novými nesmysly prostě nesmířili.
Jednoduše řekli: „Ne! Nechceme to. Ne! Nebudeme to dělat. Dejte nám Víru našich předků; dejte nám Víru, kterou známe, a pokud nedáte, najdeme si ty, kteří dají.“ A ti kněží, kteří sloužili těmto věřícím, byli kněžími, kteří byli s nimi pod vedením jejich pastýře biskupa de Castro Mayera, který „dělal svou práci“, střežil své stádo a dohlížel, aby měli svátosti a aby Víra v jeho diecézi pokračovala.
Jako další se přihodilo to, že když si biskup Navarro uvědomil, že jeho mise selhala, začal vyprodávat kostely (z nichž většina byla stejně prázdná). Některé z těchto kostelů byly proměněny v nákupní centra nebo byly prostě opuštěny. V podstatě zpustošil tuto diecézi způsobem, jakým byly zpustošeny i jiné diecéze, existuje zde však jiná diecéze vedle této diecéze oficiální a ta vzkvétá a je neskutečné to vidět.
Biskup Navarro byl nakonec povýšen za svou „dobrou práci“; byl „vykopnut“ výše, odstraněn z diecéze a učiněn arcibiskupem jižního Ria de Janeira a putuje ke slávě. Brzy poté přišel nový biskup, který je v podstatě loutkou. Pronásledování lidí skončilo, protože neuspělo, přičemž nový biskup s tím nemůže dělat nic jiného, než je příležitostně zastrašovat a říkat, že je smutné, že se oddělili od Říma, i když ve skutečnosti jsou věrnými a oddanými podřízenými Říma, modlí se za papeže a modlí se za biskupa.
Jak jsem řekl, Církev zde nadále vzkvétá, což nás učí cosi zajímavého. Hlavní lekcí je lekce, kterou si musíme jasně zapamatovat: „Když je Církev pronásledovaná, roste.“
Je to jedna z raných lekcí a samozřejmě je to „důkaz“, chcete-li, který je často nazýván „pátým znakem“ Církve, podle nějž můžeme říci, že jsme sjednocení v Kristu, protože teprve tehdy budeme pronásledováni a budeme trpět způsobem, jakým byl pronásledován a trpěl On. Příběh diecéze Campos je skutečně takovým příběhem. Je to příběh lidí, kteří mnoho let podstupovali velké utrpení a nikdy neustoupili a místo toho jej použili jako příležitost budovat.
Řeknu vám, co byste viděli, kdybyste tam měli jet dnes. Kdybyste procházeli ulicemi Campos, což je velké město s počtem obyvatel blížícím se jednomu milionu duší, první věc, která by vás zasáhla je, že i když má vnější podobu jakéhokoliv jiného moderního velkoměsta s dopravním ruchem, výstavbou, hlukem atd... o nedělích je naprosto tiché, nic není otevřené, obchody a restaurace nejsou otevřené, protože lidé jsou doma, kde by dle svého přesvědčení měli být v tento svatý den týdne. Pamatujete si, jak to bývalo? Nejen zde ve Spojených státech, ale také po světě.
Když jdete do trafiky – a to mě obzvláště zasáhlo, protože jsem do Campos přijel z Ria de Janeira – nejsou zde žádné pornografické časopisy – jen místní noviny, pár časopisů a je tu patrná nepřítomnost pornografického materiálu a vlastně jej neuvidíte nikde v této diecézi. Je zde jedna televizní stanice, která vysílá asi 8 hodin denně, lidé si ale nemohou dovolit televizi a tak ji nesledují. Mladí lidé neposlouchají „rockovou“ hudbu a vlastně (a to si nevymýšlím), jednou z prvních věcí, které jsem si všimnul, když jsem přijížděl do Campos, byl mladý hoch, který kopal míčem do staré zdi a zpíval si „Kyrie“ z andělské mše. To je hudba, která naplňuje tuto diecézi. Další věcí, která mě zasáhla, bylo, že když se lidé sejdou, zdraví se navzájem nikoliv „nazdar“, ale místo toho říkají: „Salve Regina“ nebo „Salve Maria“. To je způsob, jak se navzájem zdraví.
Během běžného večera v Campos jsou kaple přeplněné dokonce až ven na ulici lidmi modlícími se všech patnáct desátků růžence, následovaných mší, následovanou zpěvem „Litanie blahoslavené Panny Marie“, která je následována požehnáním a dodatečnými modlitbami. Takto tráví své večery, po čemž se shromáždí venku na ulici, hovoří a klábosí, zatímco si děti hrají a pak jdou na pozdní a skromnou večeři. Totéž se dělo další a další večer.
Když jsem vstal ráno brzy, kaple byla přeplněná katolíky, kteří šli na mši předtím, než šli do práce. Pro lidi v diecézi Campos je Víra středem jejich životů a v důsledku toho mají ryze katolický svět, v němž žijí.
Mladí lidé září čistotou. Je ohromující vidět „nevinnost“ u mladých. Když slyší jméno „Madonna“, pomyslí na Blahoslavenou Matku, a když zpívají, zpívají písně víry a chvalozpěvy.
Nemohu vám popsat, jak to pro mě v jistém smyslu bylo, jako bych šel zpět v čase; bylo to, jako bych náhle vstoupil do „středověkého“ světa, ale je to tady a je to zachované. Je to diecéze po způsobu, jakým katolické diecéze bývaly, a je to díky víře, věrnosti, zbožnosti, tvrdé práci a tvrdošíjné opozici dobrého svatého člověka, jmenovitě biskupa Antonia de Castro Mayera, který, jak jsem řekl „DĚLAL SVOU PRÁCI“. Více na: rexcz.blogspot.cz/…/vzorovy-biskup-…
