Jen Gruzínci a Ghaňané mladší 40 let se o Boha zajímají více než starší 40 let.

14.6.2018 Dle průzkumu Pew Research Center greece.greekreporter.com/…/younger-greeks-… V Gruzii zájem o Krista u mladých je díky těžké misijní práci sv. Gabriela Urgebadze, který zesnul r.1995 a byl svatořečen r.2012. Jak pracoval? Titulky ve videu Sv. Gabriel Urgebadze (+1995 Gruzie) (české tit.) : V hlavním městě Sovětské socialistické republiky Gruzie, v Tbilisi, v nejateističtějších 60. letech 20.století se objevil jurodivý mnich. Chodil v hadrech, či klobouku, či sbíral almužnu, nebo rozdával peníze chudým. Přímo na ulicích kázal křesťanství. Hlasitě volal lidi k pokání. Říkali mu otec Gabriel, gruzínsky "Mama Gabrieli." Otec Gabriel často chodil s tabulkou na prsou: "Člověk bez lásky je jako džbán bez dna". A nosil s sebou děravý džbánek - díval se skrze něj na lidi jako dalekohledem. (Tak hledal hynoucí duše). Věřící viděli, že otec Gabriel Urgebadze je muž Boží. Chodili ho prosit o modlitbu a radu. Oficielně byl bláznem, měl na to papíry. Dostával invalidní důchod, předepisovali mu léky. Často jsem vyzvedávala ty léky, neboť to bylo povinné. Kostel, kde je hrob svaté Shushaniky, předělali na divadlo. Chodil tam a nejodpornějšími slovy jim nadával. Vy víte, jak nadával. Nemohl to dál snášet. Vyháněli ho odtud: "Hle, blázen přišel a co tu tropí... " Řval: "Jak se opovažujete dělat v kostele divadlo! Vždyť to je rouhání Bohu!" Bála jsem se a říkala mu: "Co to děláš? Můžou tě uvěznit !" "Ne, Emmo, civěli na mě jako mrtvé modly." Neustále kázal o Bohu. I mezi sousedy. Chodil kázat do jejich domu. Někteří byli takoví ateisti a někdy ho vyhnali. Ale on řekl, co děláte, věřte, věřte v Pána Boha. On je jeden, který byl, je, a vždycky bude! Městský blázen, nebo velký hrdina ? Pro všechny, kteří se byť jen 1x potkali s otcem Gabrielem, byla odpověď jasná. Vždyť starec viděl lidi skrz naskrz, znal jejich minulost, i budoucnost. A co je nejdůležitější, byl džbánem bez vady - člověkem naplněným láskou. U slavné budovy parlamentu v Tbilisi, bývalého Nejvyššího sovětu proběhly všechny pro Gruzii osudné události. Ale úplně 1. vzpoura se odehrála zde na třídě Rustaveli už v dávném r.1965. Připravil ji otec Gabriel Urgebadze během prvomájového průvodu. Byl tu vyvěšen velký obraz, portrét Lenina. Otec Gabriel pronikl zezadu k tomu portrétu, nalil petrolej na portrét a potom sirkami podpálil. Vzplál celý ten portrét Lenina. Žárovky také začaly explodovat a zvuky byly takové, že to okamžitě tehdejší mocipány vyděsilo. Mysleli si na nějaký druh teroristického útoku. A pak ihned povolali 8. pluk. 8. pluk zde stál, tehdejší specnaz. 1.5.1965 má sestra Julieta přichází k nám na návštěvu a říká: Nemáte tušení, co se děje na třídě Rustavelle ! - Někdo tam zapálil portrét Lenina ! Oh, co to mluvíš?, řekla jsem. Viníkem je náš bratr Gabriel. Když se 8. pluk přiblížil k manifestaci, tak tam otec Gabriel kázal o tom, že sláva nepatří Leninovi, ale našemu Bohu Hospodinu. který nám dává Ducha svatého. Ducha, kterým se přibližujeme k věčnosti. A během toho kázání ho zatkli. Jen několik let předtím, Chruščov slíbil ukázat sovětskému lidu "posledního kněze", a náhle na hranicích veleříše jednoduchý gruzínský mnich veřejně zničil ateistickou modlu - portrét toho, kdo je na věčné časy. Moskva požadovala popravu. Urgebadze byl šťastný, že ukázal svou nebojácnost - jako v prvních staletích, kdy křesťané bořili pohanská obětiště, on zbořil pohanské obětiště. V nejvýznamnější modloslužebný svátek zničil modlu. Při výslechu KGB otec Gabriel řekl, že nelze zbožňovat člověka. Že místo sláva Leninovi, je třeba vždy psát: "Sláva Pánu Ježíši Kristu !" Vládnoucí měli podzemní úkryty. Tam byl umístěn po určitou dobu, jak vyprávěl. Řekl, že Ševarnadze a celý jeho doprovod, v noci po 12. hodině, aby nikdo neviděl a nikdo nevěděl, ho pozvali a ptali se ho: "Co jsi za člověka, cos to udělal, proč jsi to udělal?" On se pokusil tento malý plamének Svatého Ducha vložit do jejich srdcí. Dle mého názoru se mu něco povedlo. Protože se rozhodli, že je to neobyčejný člověk a nedovolili ho zastřelit. Poslali ho do blázince. Inu blázen, po šílenci nelze nic požadovat. Byl poslán do blázince, což bylo údělem mnohých disidentů. svobodně myslících lidí a začali ho tam trýznit. Dlouho ho mučili, ale nemohli ho zlomit. Když ho propustili, byl ještě odvážnějším, pevnějším. ve své duchovnosti a pokračoval ve svém hrdinském sebezáporu. S diagnózou "psychopatická osobnost, protože věří v Boha a anděly" otec Gabriel dostal bílý lístek, ale tím jeho trestání nebyl konec. Aby se zalíbily státní moci, církevní úřední hierarchové se zřekli mnicha disidenta. Dlouhé roky nesměl sloužit, a ani nesměl přijímat sv. eucharistii. Když chtěl jít do kostela, kvůli jeho mnišskému oděvu ho vyhazovali. A on tak toužil po Kristu ve sv. eucharistii. Toužil po tom, víte? Ale nedovolili mu. A kolikrát plakal hořké slzy, kolikrát jsem ho viděla plačícího. Z mnoha zkoušek v jeho životě, tato byla nejtěžší. Dokázal se obejít bez jídla celé dny, bez postele celé roky - ale nemohl žít bez eucharistie církve. Chodil po všech vsích, kde byly staré kostely a snažil se obnovit tyto kostely svýma rukama. Velmi mnoho kostelů obnovil svýma rukama. Zadarmo, neboť peníze on nikdy neměl. Peněz nikdy neměl. Kapsu měl prázdnou. Ještě dlouho předtím, než se měl stát mnichem a dostat nové jméno, si tbiliský chlapec Goderdzi Urgebadze zamiloval církevní život. Seděl na dvoře a z malých kaménků postavil kostel (církev). Vzal mé panenky a postavil je dovnitř a říká: "ikonka". Už v mládí se definitivně rozhodl zasvětit jen Bohu a odmítl se ženit. Když musel do armády, již tehdy v jeho mysli měl místo pouze Bůh. Jeho sestry, starší Emma, mladší Julieta si dobře pamatují, jak si Goderdzi vystavěl pro sebe na dvoře rodičovského domu malinkou mnišskou celu a usadil se tam. Cela pro něj byla, víte, gruzínský gauč. To znamená nízký stolek, dřevěný, ručně vyrobený. Zdá se, že si ho udělal sám. Byl asketou, ne menším než Athosští starci. Protože když moje maminka přikrývku nebo polštář do jeho cely, tak tiše, tichounce ji někde dala, aby se přikryl v noci, tak jsme uviděli, že přikrývka a polštář se válely ve dvoře, jakmile vstoupil do cely. V 26 letech přijal mnišský postřih a stal se otcem Gabrielem. Ve dvoře domu započal novou stavbu z domácích materiálů a za několik let postavil opravdový chrám. Takže teď má rodina Urgebadze takový neobvyklý domácí kostel. Pokud půjdete dovnitř, neuvidíte zdi - jsou zcela pokryty ikonami, z odpadků městských smetišť. Navštěvoval smetiště, bral si hůlku, nasadil klobouk, hrozný, nějaký plášť a jde na smetiště. A nám říkají, že byl opět na smetišti. A my říkáme, Gabrieli, co tam hledáš? Vše potřebné máme doma. Avšak on z těchto smetišť přinášel tyto nádherné ikony. V předsíni měl dílničku. Takže šel na smetiště, přináší tyto ikony, obnovuje je, opravuje je, restauruje. A ony zkrásněly - to je přímo div Boží, tyto ikony ... Je to pravda - div Boží je každá ikona. Celé dny hledal tyto ikony, sousedé mu je také přinášeli. Pak vše čistil svýma rukama. Jako klučina jsem často utekl ze školy a přicházel k otci Gabrielovi. Tu přijdu - a vidím, že jeho oči zářily vzrušením. Řekl, že časně zrána se probudil a něco ho nutilo utíkat z domu nevědouce kam. Běžel a běžel - a najednou a náhle se objevil na skládce, kde právě v té chvíli vysypávali odpadky popelářský vůz. A viděl, že z vozu spolu s odpadky padá ikona Iverské Matky Boží. Chytil ji ve vzduchu - a to byla ta jediná sekunda, kdy bylo možné zachránit ikonu - jinak by byla navždy ztracena pod hromadou odpadků. Sovětské úřady opakovaně požadovaly zbořit tento domácí chrám. Jednou místní biskup poprosil otce Gabriela, aby odstranil aspoň věžičku. Mnich odpověděl: dobře, ale jen až vy odhodíte svůj biskupský oděv. Vidíte, tady má cara Mikuláše II. (bolševiky zavražděného) Říkala jsem mu: Schovej tyto fotografie, komunisti to uvidí a budeš mít problémy s úřady." "Ne, Emmo, ony musí viset jako ikony. Mikuláš II. je svatý, sv. je celá rodina a bolševici je zabili." Uprostřed nádhery domácího chrámu, sám sobě otec Gabriel oddělil pro sebe zde temný kout. Tam vykopal jámu a často spal v ní na studené vlhké zemi. Bylo nám ho velmi líto, bylo bolestivé vidět, jak sám sebe mučí. V 80. letech se otec Gabriel přesídlil do ženského kláštera Samtavro, do centra starobylé Mtskhety. Sestry se dlouho děsily z jeho výstředností, dokud v nich neuviděly sebezápor starce. Přišel otec Gabriel a začal žít v kurníku. Byl takový pozdní podzim, a hle takové velké praskání, obrovské praskání. A celý od trusu. Začal tam žít a neměli jsme tušení zda je mu zima, nebo má hlad. Natolik byl jakoby z jiného světa. V zimě chodil bos ve sněhu, křičel, někomu vynadal. Vycházela z něj jakási energie lásky, měl rád každého. Nešlo ho nikam zařadit. Stále požadoval abychom Boha ze srdce milovali. On mohl políbit Ježíše Krista, když byl v televizi. Např. když byl film o Ježíši Kristu. Šel přímo k televizoru, a políbil ho. Pro monašky (jeptišky) měl svéráznou tvrdou techniku výuky v pokoře - nadával sestrám, poroučel jim jíst a pít ze špinavé nádoby. Dle mě byl velmi podivným, divně se choval. Často křičel, nadával, byl opilým, ale i tehdy, když nadával, jeho oči zářily láskou, takže nikdy to nebylo děsivé, a vždy se chtělo být v jeho blízkosti. Nedal vám čas odpočinout, když už byl odpočinkový čas a já si chtěla posedět, počíst nebo se i pomodlit. Náhle vtrhl a nutil mě vařit polévku nebo se starat o hosty ... Sestru Theodoru bral s sebou do Tbilisi, aby žebrala. Začal prosit o peníze, žebrat. Když začal dávat vyžebrané peníze do mých rukou, náhle jsem uviděla své známé. Jejich tváře a oči vyjadřovaly odpor, co to dělám. Už když jsem odešla do kláštera, považovali mě za nenormální, teď žebrám i o peníze ! On mohl potom ty peníze rozdávat chudým. Nikdy si peníze neponechával. Když jsme se posadili do taxi, pomyslela jsem, že řidič neví, co ho čeká. Šokoval - nemusel dát taxikáři nic. Nedát peníze, nebo mohl zaplatit 50x víc. Sám otec Gabriel se objevoval v hlavním městě bos a v …