Tento příspěvek byl napsán ještě za života Jana Pavla II. Navzdory tomu, že již papež své nemoci podlehl, článek v původním znění do skladby tohoto čísla zařazujeme. Vede nás k tomu jeho obsah, jenž je svou povahou i svým apelem nadčasový.

MODLEME SE ZA PAPEŽE!

Michal Semín

Zdravotní stav papeže Jana Pavla II. není právě povzbuzující. Prochází vrcholnou fází Parkinsonovy nemoci, po nedávno provedené tracheotomii má vážné řečové potíže. Každé příští nachlazení může vyústit v odchod z tohoto světa. Mnoho věřících po celém světě se modlí za jeho uzdravení a možnost jeho dalšího působení na stolci sv. Petra. Předpokládám, že naprostá většina čtenářů Reportu se za papeže také modlí, a tento příspěvek je v tom chce ještě více povzbudit. Ano, modleme se často za Svatého otce. V minulém čísle jsme vzpomínali v únoru zesnulou sestru Lucii, dnes si připomeňme další z fatimských pasaček, Hyacintu. Právě ona si uložila povinnost přinášení obětí za papeže, to ona naučila svého bratra a svou sestřenici časté modlitbě za Svatého otce. Sestra Lucie ve svých Pamětech napsala: „Nebyla snad jediná modlitba či oběť, přinesená Bohu, jež by neobsahovaly přímluvu za Svatého otce.“ Malá Hyacinta před zjevením Panny Marie v roce 1917 stěží věděla, jak důležitý je papežský stolec a osoba, jež papežský úřad vykonává, pro dobro církve i celého světa. Důležitost papežské služby si uvědomila až poté, co ji o tom zpravila Panna Maria a co měla dvě vidění Svatého otce. V jednom z těchto vidění spatřila papeže, jak klečí a zakrývá si hlavu dlaněmi. Někteří po něm házeli kameny, jiní ho proklínali. „Ubohý Svatý otec!“ zvolala Hyacinta, „musíme se za něj velice modlit.“

Nevíme, jakého papeže ve svých viděních Hyacinta spatřila. Víme však, že jeho osoba je součástí fatimského tajemství, neboť, jak svědčí sestra Lucie, nesměla Hyacinta o těchto svých viděních nic specifického veřejnosti sdělovat, a to právě s ohledem na jejich význam pro pochopení obsahu svěřeného tajemství. O poměru tzv. třetího tajemství a papeže svědčí také Mons. Roche, životopisec kardinála Tisseranta, který ve svých pamětech cituje papeže Pia XII.: „Vezmi v potaz, drahý příteli, že komunismus je pouze tím nejviditelnějším nástrojem podvracení církve a Božího zjevení […] Hrozím se toho, co Panna Maria svěřila sestře Lucii. Důraz, který Panna Maria klade na nebezpečí, jež církvi hrozí, je Božím varováním před její [církve] sebevraždou, vyplývající ze změn ve víře prostřednictvím liturgie […] Přijde den, kdy civilizovaný svět zapře svého Boha, kdy církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení věřit, že se člověk stal Bohem […] V našich kostelech budou křesťané marně pátrat po věčném světle, kde nás Bůh očekává; podobně jako když Marie Magdalská plakala před prázdným hrobem, budou se ptát: Kam jej odnesli?“ Všimněme si, že Pius XII. nehovoří o pochybnostech, jež měl apoštol Tomáš, ale o pochybovaní Petrově. Je tedy nemístné se domnívat, že by krize víry, prorokovaná Piem XII., mohla mít souvislost i s osobou některého z papežů?

Jan Pavel II. v loňském roce svatořečil další z významných vizionářek, Kateřinu Emmerichovou. Z toho pochopitelně neplyne, že její vidění získala punc neomylnosti, kdyby však obsahovala omyly v otázkách víry či mravů, jistě by to proces jejího svatořečení negativně poznamenalo. K tomu však nedošlo, a proto se snad můžeme inspirovat i jejím viděním Svatého otce, jak nám je zprostředkovává v následujícím svědectví: „Viděla jsem chrám sv. Petra a nesmírný dav lidí, kteří jej bourali. Ale také jiné lidi, kteří jej zas opravovali. Ti, kteří bořili, vytrhávali veliké kusy a mezi těmi bylo zvláště mnoho bludařů a odpadlíků […] K mému úžasu byli mezi nimi i katoličtí kněží […] Bořili zcela klidně a jistě, ale též bázlivě, tajně a podloudně. Papeže jsem viděla na modlitbách a kolem něho pokrytecké přátele, kteří často dělali pravý opak toho, co poroučel […] Pak jsem viděla přicházet nového papeže s procesím. Byl mladší a mnohem přísnější než předešlý. Vítali jej velmi slavnostně. Dříve než se počala slavnost, poučil papež své lidi a ti pak ze shromážděných vyloučili a bez jakéhokoliv odporu vypudili množství vznešených i prostých duchovních. I viděla jsem, že odcházejí ze shromáždění pukajíce hněvem a s reptáním. Pak vzal papež do svých služeb lidi úplně jiné, jak duchovní, tak i světské. Potom se začala práce v chrámě sv. Petra.“

Mnozí pravověrní věřící považují za nepředstavitelné, že by papež mohl být slabý, chybující, že by svými činy mohl uvést jemu svěřený lid ve zmatek či dokonce pohoršení. Je ale nemálo příkladů z dějin papežství, kdy k něčemu podobnému došlo. To bylo také jedním z důvodů, proč velcí teologové z doby vrcholného středověku (např. sv. Robert Bellarmin, Suarez aj.) řešili otázku, jak mají věřící jednat, je-li papež příčinou úpadku ve víře a mravech. Neposuzovali pouze otázku přímého negativního působení papeže, ale také situace, kdy papež, ač osobně pravověrný, zůstává pasivní tváří v tvář ohrožení církve bludy a jinými rozvratnými tendencemi. Právě tato pasivita byla příčinou příkrého odsouzení za nebránění bludu monothelitismu, kterého se dostalo papeži Honoriovi ze strany jeho nástupce sv. Agatha.

Vědomí o možnosti závažných selhání nositelů papežského úřadu vedlo biskupy shromážděné na I. vatikánském koncilu ke zformulování závazné definice papežské neomylnosti. V ní se mj. praví: „Římský papež, hovoří-li ex cathedra, tedy tehdy, jedná-li z moci svého úřadu pastýře a učitele všech křesťanů, definuje z moci své nejvyšší apoštolské autority učení týkající se víry a mravů jako závazné pro celou církev.“ Právě tehdy a jen tehdy existuje úplná jistota o tom, že to, co papež tvrdí či koná, je Duchem svatým ochráněno před nákazou omylu. Pokud by veškerá činnost papeže byla chráněna neomylností, nedošel by koncil k výše uvedené definici. O tom, že papež může smýšlet a jednat ke škodě církve, svědčí také tzv. papežská korunovační přísaha (viz rámeček). Kdyby papež nemohl závažným způsobem selhat, proč by prosil o Boží ochranu, aby se něčeho podobného nedopustil?

Dnes jsme svědky mnoha úpadkových jevů v církvi, jež nejsou řádnou církevní autoritou aktivně odstraňovány. Některé, jako např. objektivitu zjeveného náboženství relativizující praxe ekumenismu, liturgické změny, jež oslabují smírný charakter mešní oběti a hodnotu svátostného kněžství, či princip náboženské lhostejnosti státu, jsou považovány za cosi dobrého, přestože je nemožné uvést v jejich prospěch alespoň jeden z předchozích autoritativních výroků učitelského úřadu. Navzdory tomu, že se Jan Pavel II. projevuje jako smělý bojovník proti tzv. kultuře smrti svým častým upozorňováním na zlo potratů, eutanazie či sodomie, nelze přehlédnout, že v jiných oblastech života církve je jeho působení přinejmenším sporné. A když Svatý stolec vydá dokument, jehož cílem je náprava některých škodlivých jevů či nevhodné praxe, mnohé biskupské konference se těmito nařízeními odmítají řídit, také proto, že za současného pontifikátu si ověřily, že žádné sankce vůči nim ze strany Říma vyvozeny nebudou. Jako by papežovo mlčení, způsobené tracheotomií, symbolicky vyjadřovalo mlčení Svatého stolce na adresu těch sil, jež dlouhodobě usilují o oslabení papežského úřadu a pravomocí, které z něj vyplývají.

Také proto je třeba se modlit za papeže. Nejen s ohledem na jeho zdraví tělesné, ale především duchovní. Jen Bůh ví, kdy Jan Pavel II. stane na prahu věčnosti, kdy předstoupí před Pána dějin ke svému osobnímu soudu. Modleme se tedy nejvíce za to, aby byl na svou smrt připraven a aby svými činy, které jako papež bude smět na tomto světě ještě vykonat, také účinně přispěl k nápravě škod a újmy mnoha duší, jež za dobu jeho pontifikátu vznikly.